rok 2019: Povídka o židli

Stáli jsme uprostřed jednoho z výstavních sálů. Obklopovalo nás téměř dokonalé ticho mísené se vzdáleným šumem šeptajících hlasů. Ukryti ve spleti chodeb industriálních prostor, stěn ze surového betonu postmoderní budovy naplněné po strop současným uměním. Ani jeden z nás tomu však nevěnoval pozornost. Jeden ani příliš nemohl a ten druhý – tedy já – jsem se svraštělým obočím louskal výstavní katalog.

To, co jsem v něm viděl, se mi vůbec nelíbilo. Chci tím říct, že ta fotografie byla jistě velkolepá a zachycovala každý detail mého příspěvku. Antonio by byl dozajista pyšný, kdyby se samozřejmě mohl podívat, tedy jaksi prožít ten vjem z obrazové perspektivy, ale já byl zcela nespokojený s popisem díla.

„Ne! Je to hovadina, Antonio. Prostě je to hovadina,“ zaklapl jsem vztekle katalog a rozmáchl se jeho směrem. Jako vždy byl zcela nehybný. Pořád jsem asi doufal v nějaký zázrak.

„Nezdá se ti vyjádření kritiky?“ zamručel.

„To jsou jenom pindy nějakého kurátora,“ mávl jsem rukou. „To ani není žádná kritika. Já bych...“

„Myslím, že sem někdo jde... Bacha.“

Vyhlédl jsem směrem ke vstupní chodbě. A opravdu. Hlasy následované téměř neslyšnými kroky se blížily naším směrem. S katalogem v ruce jsem se vrhl k prázdné stěně a předstíral zahloubaného návštěvníka. Dovnitř pomalu vplula skupina vedená mladým útlým mužem v tenkém tmavém svetru, zpod kterého mu vykukoval límeček nevýrazné košile.

Průvodce zavedl dav do středu místnosti a elegantně je rozmístil kolem objektu. Pak začal velmi distingovaným a přeci poměrně živým tónem přednášet.

„Tady vidíte debut Tomáše Singlera – Mluvící židle. Singler v současnosti studuje na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho díla jsou typicky zaměřená hlavně na portrét a industriální prostředí a toto dílo tak vlastně tvoří syntézu těchto dvou směrů. Zobrazení otisku člověka v předmětech běžné potřeby, stejně jako osud těchto předmětů, který je sám obrazem nějakého příběhu, který míváme tendenci číst právě z portrétních děl.“

„A jde přímo o autorský výtvor nebo jen nějaký artefakt? Myslím, k původu toho předmětu,“ ozval se jeden z návštěvníků v davu.

„Ah, jistě – tato židle je z autorova ateliéru, kde byla podle autorových slov delší dobu intenzivně využívána. Nicméně sám autor ji našel pohozenou u odpadového stání.“

„A na ní tedy i pracoval?“

„Můžeme říct, že poté se do jisté míry vlastně podílela na vzniku všech jeho děl, nebo jim přihlížela. Čili autor tam vztahuje linii jakési provázanosti běžných předmětů bez jakékoli záměrné úpravy nebo záměrně vzniklých jako umělecká díla s tím uměním samotným, které vznikalo zcela záměrně. Předměty tak vlastně skrze nás a naši činnost samy získávají nějakou nadhodnotu nad běžným užitím.“

„Může to reprezentovat i takovou tu osudovost nebo spíš náhodnost bytí, když říkáte, že ta židle je vlastně z výhozu? Když jste zmiňoval ten příběh v portrétu, že i ty předměty žijí vlastně podobné životy?“ zazněl další zaujatý hlas. „Víte, jak to myslím... že vlastně, jak se říká, nevíme, kam nás život zavane.“

„Jistě, ano. To je ta příběhovost, kterou se autor snaží předat. Že příběhy předmětů mohou být podobné jako příběhy lidí a portrétnímu umění tím tak dává určitý nový rozměr obohacený o to neživé, které ale přece nese nějakou duševní hodnotu pro jeho uživatele.“

Stál jsem v rohu na oko zahleděný do katalogu. Skupina se konečně dala do pohybu a stejně elegantně vyplula z místnosti druhými dveřmi do dalšího výstavního sálu. Okamžitě jsem vystartoval a vrhl se k Antoniovi.

„Slyšels to?!“

„Hm... pěkné.“

„Cože?“ nechápavě jsem na něj zíral. „Prostě nemůžeš přece proti záměru autora hledat v umění nějaký skrytý tentononc, když tam žádný není! Seš prostě mluvící židle, Antonio. Tečka! Seš židle. Mluvíš. Konec. Co jinýho?!“

Mlčel, nehýbal se, stát tam opatřen cedulkou s mým jménem přilepenou na zemi. To se mi tedy také vůbec nelíbilo. Člověk se musel zbytečně ohýbat, aby ji přečetl a měl jsem divný pocit, že tím jaksi narušuji Antoniův osobní prostor. Nebo jsem já sám jenom moc outlocitný?

„Třeba si myslí, že jsem se prostě pomátl. Stejně mi to nevěří...“ zakroutil jsem odevzdaně hlavou.

„No to opravdu asi ne,“ odvětil chápavě Antonio, „ale nic bych si z toho nedělal. Když tu ideu o mluvící židli nebudeš tak mermomocí prosazovat, lidé to nechají být.“

„Pořád by chtěli chápat umění. Na umění není co chápat nebo nechápat!“

„Řekl jsi jim, že jsem mluvící židle. Snažili se to nějak interpretovat. Já myslím, že je to velmi pěkná interpretace těch slov,“ namítl potěšeně. „Líbí se mi to.“

„Alespoň někdo je spokojený...“

„Nezapomeň, že jsem tu zcela dobrovolně.“

„Dost to trvalo tě ukecat!“

„Ale teď jsem docela rád. Musím říct, že bych to rozhodnutí neměnil. Je to docela příjemné.“

Zdál se opravdu srdečně potěšený. Na židli od kontejneru to dotáhl daleko, to byla pravda. A mně přišlo skoro zlé a podlé mu tu radost nějak kazit. Přesto jsem se sám cítil jaksi rozervaný.

„Oni tě neslyší, že jo? Je to tak! Já jsem jenom pako, co slyší židli, ale nikdo jiný tě neslyší!“ obořil jsem na něj.

„Ne, jsem jen... jak to říct... sociálně selektivní, nebavím se s každým,“ odvětil klidně.

Zoufale jsem zaúpěl. Nikdo nebyl v dohledu, ani doslechu, tak jsem si vedle Antonia sedl a zamyšleně propichoval očima díla na zdech.

„Na umění není, co chápat Antonio. Lidi pořád říkají, ty seš ten umělec a co jako chtěl ten Picasso říct těma matlaninama? A já na to, kámo, on uměl ve třinácti malovat jak ty nikdy v životě. Tak co měl jako dělat? Patlat lidem celý život portréty jejich psů na objednávku? To jako člověka prostě nebaví! ... Víš, o tom to je, Antonio. Něco se naučíš a pak chceš jít dál. A naučit se čmárat, to zvládne i úplný debil, Antonio. I úplný pitomec se naučí obstojně kreslit! Lidi mi to nevěří, ale je to tak. Naučíš se psát, počítat, naučíš se úplně stejně i kreslit. A když to umíš, tak co pak dál? Proto dělal Picasso ty matlanice. Pokrok, pohyb. Nic jiného v tom není.“

„Nuda?“

„Ne, nuda ne... spíš chceš něco nového. Objevovat, zkoušet dál hledat. Kdyby se nudil, tak by po zbytek života hulil na verandě a chlastal. No a tak je to se všemi.“

„Všemi? To bych možná netvrdil...“

„Máš pravdu. Ale s těmi tady asi vlastně dost jo.“

Chvíli jsme tak společně mlčeli v tom betonovém sarkofágu zalitém mléčným světlem z vysokého stropu jako dvě rybičky v neprůhledném akváriu.

„Neštve tě prostě, Tomáši, že tu stojím já a nejsou tu tvoje obrazy. Myslím, že maluješ hezky.“

„Ježiš Antonio, vždyť o tom mluvím! Já se umělecky neposouvám, chápeš? Malovat hezky umí každej blb.“

„Já jsem pochopil, že důležité je i umět to prodat. Možná máš špatný marketing. Musíš do toho dát tu myšlenku, Tome. Proto tady stojím já, si myslím. Mám tu myšlenku.“

„Máš vůbec mozek, Antonio? Když už o tom mluvíme? Ne, že bych tě chtěl urazit, jen mě to tak zajímá. Jakože když se mnou mluvíš, musíš mít mozek, ne?“

Židle se odmlčela. Ale podivné napětí v okolí prozrazovalo, že nejspíš usilovně přemýšlí. Dokonce jsem měl dojem, že v jednu chvíli trochu vrzla.

„Já ti nevím... mám duši. Není to ono? Ta duše v těch věcech běžné denní spotřeby?“

„Myslíš, že bych si mohl pokecat třeba s žiletkou? Jako se vším, všechno by mělo duši, nebo kde se to bere vůbec?“

Ticho. Zcela zmlknul. A čas utíkal. Otočil jsem se na něj. Stál tam, nehybný, zapatlaný sem tam cákanci barvy, dokonce měl pořád uvázaný i ten starý prosezelý podsedák. Jen tam byl. Židle. Obyčejná stará židle.

Vztekle jsem vyskočil na nohy. „Tak, sakra, Antonio!“

Tu jsem si všiml, že ve dveřích do sálu někdo stojí. Se zcela zaraženým výrazem mě odtamtud pozoroval ten mladý průvodce.

Zmateně jsem se začal upravovat, katalog schoval za záda a nervózně s ním klepal. „Ehm, pardon... já jsem...“

„Ehm... jenom bych vás poprosil o klid,“ podotkl opatrně.

„Jo, jistě. Pardon!“

Potom se tiše vzdálil.

Mrkl jsem směrem k židli. Ani se nehnul.

„Myslíš, že mě po tomhle ještě někdo vystaví?“

„Neboj se, Tomáši,“ odvětil klidně. „V ateliéru už něco vymyslíme.“

*Napsat povídku o židli byl můj dlouholetý sen... vážně :D Vždycky jsem totiž tvrdila, že kdo umí psát, dovede psát zajímavě o čemkoli. Nevím, jestli se to povedlo, ale mám povídku o židli. Psáno pro soutěž literárního klubu SIG pod Mensou ČR - stihla ještě doběhnout, ale koronavir přerušil připravené vyhlášení.* 

rok 2019: Ohňová země

Theodor zvolna scházel po dřevěné lávce pevně svírajíc lano v jedné ruce a kufr v druhé. Zhluboka vdechoval mořský vzduch do stažené hrudi a zoufale se snažil přimět vlastní hlavu, aby se přestala kymácet ještě víc než prkno pod ním. S velkou úlevou se konečně dotkl pevné země přístavního mola.

Za ním už z útrob parníku označeného na boku slovy „Buenos Aires“ vybíhalo několik dělníků s nákladem měřičského vybavení a pár bednami s náčiním pro geologicko-chemický průzkum.

Theodor odložil kufr a zabořil zmátoženou hlavu s počínajícími šedinami do dlaní. Když tu k němu přes halas a rámus v přístavu dolehl klapot kopyt.

„Theodor Günsberg? Inženýr?“

Zvedl hlavu a uviděl postarší indiánskou tvář shlížející na něj s podmračeným výrazem z koňského hřbetu.

Když váhavě kývl, muž seskočil ze sedla a přehodil koni uzdu přes hlavu. „Walkali,“ zapíchl si prst do hrudi. „Pracuji pro Lewis and co. Mám vás dopravit na stanici. Pošlu sem vozy.“

Vrazil Theodorovi uzdu do ruky a vydal se svižným krokem směrem k dokům. Theodor trochu zmateně sáhl volnou rukou do kapsy kabátu. A zatímco ho kůň zvědavě očichával, vytáhl z něj složený list papíru. „Po připlutí hledejte muže jménem Sanchez Yama Walkali“ stálo v něm napsáno. Ten ho nejspíš našel sám.

Do hodiny se tři povozy tažené silnými koňmi vydaly na cestu směrem k horským štítům zvedajícími se nad malým městečkem. Skupina čítala šest lidí v čele s německým inženýrem a pěti dělníky najatých přímo v Argentině, kteří narozdíl od něj neměli s místní španělštinou sebemenší problém. Proč s ním starší indián odmítal mluvit více košaťěji nemělo ostatně jiný důvod – sám uměl akorát domorodý jazyk kmene Alakaluf a trochu španělsky.

Krajina kolem byla zvlněnou travnatou stepí křižovanou jezery a řekami, které byly ve skutečnosti často jen klikatými zálivy proplétajícími se kolem mnoha ostrovů. Theodor ji znal jako Ohňovou zemi, ale na ostře řezaných vrcholcích tyčících se před nimi dlel stále sníh. Občas spatřili na oblých kopečcích či na březích tmavě modrých lagun pasoucí se lamy. Jinak byla krajina tichá a pustá.

***

Když po dobrém půl dni cesty dorazili rozhrkanými povozy na místo, bylo už Theodorovi o něco líp, ale pořád měl žaludek trochu na vodě a slabě ho pobolívala hlava.

„Pan Lewis je přítomen?“ obrátil se k indiánovi, když seznal, že dřevěné boudy v táboře působí poněkud opuštěně. Ten na něj chvíli nechápavě hleděl a pak pokýval. „Lewis? Ano,“ zvedl ruku směrem k větší budově, která byla nejspíš stodolou a vzápětí se vydal tím směrem. Günsberg ho spokojeně následoval.

Na slámě tam stáli pouze dva koně, jednoho z nich právě hřebelcovala mladší žena s dlouhými vlnitými vlasy spletenými do copu. Na kládě oddělující stání zvířat bylo ještě přehozené sedlo, nejspíš se právě vrátila.

„Slečno, mohl bych vědět, kde bych našel pana Lewise?“ otázal se svou tvrdou němčinou.

Krátce po něm šlehla pohledem a odložila kartáč. „Už jste tady? Dobře,“ odvětila mu též německy, ačkoli byla očividně Angličanka. Dál už moc nerozuměl, neboť vzápětí přepnula do španělštiny. „Yamo, ubytování jsi těm mužům ukázal?“ Když indián kývl, poplácala koně a vydala se ve svých jezdeckých kalhotech a kabátci ven ze stodoly.

„A pan Lewis?“ volal za ní ještě Günsberg.

„Paní!“ křikla. „Snad jste si nemyslel, že tu bude tchán, pane Günsbergu? Ten by sem nepáchl.“ Vyrazila ke stavením a začala ve španělštině organizovat dělníky. Pak se rázným krokem vrátila k překvapenému inženýrovi s dalším člověkem. „To je pan Chestwick,“ představila mladého muže. „Je tu jako měřič, přijel před týdnem.“

„Obhlédl jsem okolí pane,“ podal mu ruku. „Snad vám budu nápomocný, vyznám se krapet v základní chemii.“

Němčinu měl poněkud lámanou a z přízvuku bylo znát, že je zcela jistě rodilý Angličan.

S tímto je jejich dámský doprovod se spokojeným přikývnutím opustil.

Když byla z dohledu, obrátil se Günsberg na indiána: „A paní je?“.

Ten namířil tázavě prstem na odcházející postavu. „Paní Sarah?“

Mladý měřič pobaveně zavrtěl hlavou. „Snacha pana Lewise. Myslím, že nemají úplně nadstandardní vztah, pokud vím, tak sem v zásadě utekla, když zde její manžel, pan Lewis – starší syn pana Lewise, zemřel při nějaké přestřelce s indiány při průzkumech.“

„Proto jsme tu my?“

„Ano, v zásadě. Dokončit geologický průzkum, který se nestihl. Copak? Vypadáte poněkud nervózně.“

„Mám doma ženu a děti!“

„Pak vám doporučuji být trochu diplomat, když potkáte domorodce. Nebojte se! O zbytek už se postará paní Sarah. V jednání s indiány je, zdá se, docela dobrá.“

***

Tma v těchto končinách s večerem nepřicházela. Theodor tak s plecháčkem čaje v ruce zamyšleně sledoval slunce zářící na západě téměř tak jasně jako ve dne, byť jeho tělo po další dlouhé cestě v pustém kraji už jímala únava. Za těch několik dní pobytu si na ten pohled pořád nemohl zvyknout.

Byla to vůbec podivná země. S Chestwickem se jednou vydali na prohlídku pobřeží, kde našli obrovské tučňáky. Nikdy neviděl takové zvíře živé. Byli velcí jako odrostlé dítě, na křídlech žádné peří. Procházeli se po pláži jako podivní nemotorní lidé. A nedaleko od nich na skaliscích v přílivové zóně polehávali pro změnu čokoládově hnědí lachtani. Indiáni z jejich srsti vyráběli oděvy, sám Yamu měl svršky zdobené jejich kožkami. 

Světlo bylo o něco slabší, přesto bylo v krajině vidět na míle daleko. Theodor mlčky přemýšlel. Co v druhé polovině roku? Je tu opravdu pořád noc? Člověk leccos jen těžko chápe, dokud to sám neuzří. A ačkoli bylo venku tak jasno, většina tábora již zmizela uložit se ke spánku. Pro Středoevropana to bylo to celé jaksi komické.

Na zápraží protějšího domku se náhle objevila postava paní Sarah ve vycházkových šatech. Theodor ji potěšeně zamával a rozběhl se k ní. „Paní Lewisová, nevadí vám vyrušení?“

Zavrtěla hlavou. Působila již mnohem přívětivěji než před pár dny.

„S panem Chestwickem jsme dnes nejspíš našli nějaké geologické sondy vašeho manžela. Jsou tu nějaké mapy nebo záznamy, které vyhotovil, abychom měli přehled o již dokončené práci? Při příjezdu mi nic předáno nebylo.“

Překvapeně zvedla obočí. „Co tím myslíte?“

„Nějaké zprávy, deníky. Jistě vám po něm zůstaly nějaké pracovní záznamy.“

„Ty sondy? Jaké sondy?“

„Našli jsme dnes nejspíš pár metrů hlubokou šachtu vedoucí kolmo do jednoho z úbočí. Byla opatřená dřevěným krytem zatíženým balvany. To umístění nebylo příliš logické, ale nejspíš to byl pokus o průzkum hornin.“

Sarah měla vyděšeně rozšířené zornice a zalapala po dechu. „Co jste tam dělali?“

„Pokusili jsme se místo ohledat, ale na konec se nedalo dostat, tak jsme se rozhodli vrátit se raději později s nářadím. Byla přeci jen už pokročilá denní doba. Hm... Není vám nic?“

Rozmáchla ruce a vyběhla směrem ke stodole. Sotva ji překvapený inženýr dohnal, už sedlala koně. Odmítala s ním mluvit, jen na něj křičela, ať zůstane v táboře. Pak docela nalehko vyrazila tryskem pryč na zvlněné holé pláně.

Theodor nečekal. Doběhl ještě do chaty pro pušku a sedlajíc nejbližší zvíře se vydal za ní.

***

Dohnat se mu ji podařilo až po několika mílích. Zastavila koně na jedné z vyvýšenin a rozhlížela se po krajině. Inženýr popoháněl svého koně do svahu mezi křovisky, když náhle uslyšel její volání. Znělo to trochu jako jódlování, ale ten zvuk byl přeci jen velmi zvláštní. Vyhoupl se s koněm na vrchol, bylo sotva pár desítek metrů od něj. Vztekle se obrátila a rozkřikla se. „Zatraceně, Günsbergu! Zmizte! Už jste nadělal potíží dost.“

„Vydáte se takhle pozdě neozbrojená do kraje posetého indiány, paní Lewisová. Nemůžete přece jít bez doprovodu!“

„Gringo zabírající indiánům jejich zemi je dovede docela rozpálit. A víte, že ještě o dost víc, když má pušku přes rameno, pane Günsbergu? Ale vám marné vysvětlovat, že? Jsou tu mnohem horší věci než indiáni!“

„Vážně? A jaké tedy?“

Obrátila se mlčky do krajiny. Pod nimi se na planině klikatila řeka a v dálce bylo možné zpozorovat menší stádo lam. Sarah znovu vyjekla tím helekavým hlasem. Theodor netušil, co tím sleduje.

Náhle se za nimi ozvalo skřípění křoví. Theodor strhl pušku z ramene. Sarah se obrátila a zadívala do trávy. Rukou mu značila, aby se nehýbal a seskočila ze sedla. Zvolna kráčela trávou a vlasy jí slabě povlávaly ve větru. Znovu se ozvalo ostré zašustění. Theodor odjistil zbraň. Zpoza větví vyšlo výhružné zasyčení.

Sarah se na něj prudce otočila. „Dejte ten krám pryč!“

Křoví se otřáslo a znovu ještě o něco výhružněji syčelo.

Theodor zamířil. „Paní Lewisová! Já vás žádám, abyste šla okamžitě zpátky!“

„Trhněte si Günsbergu!“ osočila ho prudce. „Položte tu zatracenou pušku!“

Vykročila ke křoví o něco jistěji a slabě se pokusila opět o ten podivný jódlující popěvek. A náhle se ozval výstřel.

Sarah se poplašeně vrhla k zemi a přes její tělo se přehnaly dlouhé prsty s ostrými drápy. Pak už jen slyšela výkřik za sebou, ržaní koně, další výstřel a tupou ránu. Vzduch proťal ohromný ohnivý plamen, všude se rozlilo sálavé teplo a ve vánku se k obloze vznesly ohořelé uhlíky stébel trávy.

Kůň sebou poplašeně škubal a stavěl se na zadní. Puška ležela v trávě a inženýr se zoufale snažil odplazit do bezpečí.

Ostré drápy pevně svíraly nadýchanou látku ženiných šatů a zabodávaly se jí do kůže. Tíha na jejích zádech se slabounce vrtěla. Do ucha jí jemně zašimralo něco ostrého. Jak zvedla hlavu, krátké bodlinky jí málem prořízly tvář. Jeho ocas byl nebezpečnější, než vypadal. Popošlápl přední nohou na jejím stehnu, zasyčel a natáhl vzduch do hrdelního vaku.

Theodor se snažil vzepřít na loktech, aby se zvedl a popadl otěže koně. Už to ale nestihl. Uslyšel varovný výkřik a kolem hlavy mu prosvištělo ohnivé peklo. Ucítil spálenou látku, jak plamen jemně olízl jeho tvídové sako. Kůň poplašeně vykopl a vyděšeně se rozběhl pryč. Svěšené otěže se mu ale zapletly do křoví a začal tak divoce tancovat kolem křivolakých stromků.    

Sarah se prudce otočila na bok a její ruce se vrhly vpřed. Tíha na zádech se překvapeně sesunula a ona briskně objala zmateného tvora. Ostré šupiny drásaly její šaty a zvíře sebou divoce škubalo. Pokusila se opět vydat ten podivný jódlovací popěvek. Pohyb na její hrudi pomalu ustával.

Günsberg zvedl hlavu a s naprosto vyděšeným výrazem si prohlížel mohutnou ještěrku s tlustým krkem zdobeným vespod vzdouvající se blánou opatřenou malými trny. Dvě velké oči orámované shora ostře řezanými oblouky trčícími do stran, které podivně oplošťovaly jeho čelo. Na nohou silné dlouhé prsty zakončené tlustými zahnutými drápy. Věc sebou ještě jednou škubla a výhružně zasyčela.

Sarah popadala dech a její sevření opatrně sláblo. Počala tvora zlehka drbat na břiše. Ten párkrát sekl nepříliš dlouhým ocasem a objal prsty její dlaň.

Zapíchla do inženýra své tmavé oči a tlumeným hlasem oddechla. „Už víte, proč se tomu říká Ohňová země?“

***

Bylo už pozdě a Theodor byl značně unavený. Přesto zůstával sedět u dřevěného poklopu ve svahu kopce, u kterého ležel spokojený ještěr a s hlasitým praskotem drtil kosti na noze mrtvé lamy. Byl naprosto klidný, ačkoli Theodor cítil, jak ho pořád poočku sleduje a při jeho sebemenším pohybu hrdelně mručí.

„Vrhat oheň je pro ně velmi fyzicky náročné,“ komentovala jeho počínání Sarah. „Čím víc je provokujete, tím víc se brání a tím hladovější pak jsou. Indiáni se jich bojí dost oprávněně, jsou velmi nebezpeční.“

„A tímhle jste si je získala?“ kývl inženýr opatrně ke zvířeti.

„Myslíte Walkaliho? Ten je z kmene Alakaluf. Jsou to lovci a sběrači, ti mě mají spíš za blázna. Ale sjednala jsem díky tomu mír se Selknamy, ti chovají lamy ve vnitrozemí. A hladový drak toho sežere dost. Ne... S indiány vycházím, protože mám vychování a špetku pokory, pane Günsbergu. Tak málo občas stačí.“

Drak za jejími zády zamlaskal a olízl si tlustým jazykem zkrvavenou mordu. Sarah si ho prohlédla a spokojeně se usmála.

„Doufala jsem, že by bylo možné je využít při geologických průzkumech ložisek,“ ukázala prstem na zvíře. „Jsou neobyčejně citliví na kovonosné horniny. Mají je v oblibě, staví z takových kamenů malé věžičky nebo hromádky. Je to rituál při námluvách samiček. Alespoň tak to chápu. Zásadní problém je ovšem v tom, že draci jsou aktivní jen relativně omezenou dobu. Jinak jsou obvykle ukrytí a spí. Budí se ale pravidelně. Dokonce i zimu zvládají velmi dobře a jsou úspěšní i při lovu pod sněhem nebo ve vodě.“

„Draci,“ zamručel Theodor a zoufale zavrtěl hlavou. Další prasknutí oznámilo, že zvíře se pustilo do druhé nohy. „Co s tím teď bude?“

„S Jacobem?“

„Ta věc má jméno?!“ překvapeně vyjekl.

„Pane Günsbergu, tahle věc se mnou přežila zatím déle než můj vlastní manžel,“ opáčila jízlivě Sarah, „Člověk by řekl, že si to jméno zaslouží víc.“ Chvíli se odmlčela a přisunula drakovi blíž zbytek těla zastřelené lamy. „Jacob půjde spát do své nory a bude se modlit, že ho zase nějakým nedopatřením nevzbudíte. V takovém případě bývají i velmi zmatení a zesláblí, a když brzo nic neuloví, pojdou.“

Inženýr si posmutněle povzdychl. „Víte, mám obavu, že vašeho tchána nepotěším. Ložiska rud tu jsou, ale zatím se zdá, že těžba by nebyla nijak výnosná. Alespoň při současných cenách na trhu.“

Chápavě kývla. „Ano, myslela jsem si to.“

Inženýr se překvapeně zvedl obočí a podezíravě si ji prohlížel.

„Víte, když si draci stavějí ty zásnubní věžičky, nikdy nebývají moc velké...“

*Na téma Ohňová země mi trvalo vymyslet zápletku celou věčnost - nutně jsem chtěla něco psát o Patagonii, ale co? Posláno do jindřichohradeckého "Textíku" a nic z toho nebylo, tak to alespoň můžu s klidem publikovat...* 

rok 2019: Na vodu - na tu pozor!

Stará legenda praví, že Karel Hynek Mácha zemřel, když jednoho dne hledal múzy na kopci Radobýl u Litoměřic. Město toho dne zachvátil požár a nadšený vlastenec to běžel hasit, přičemž se měl uhnaný nalokat vody z kýble a pak zkapat na nějakou složitejší hnačku. Ne, že by to byla skutečně pravda, ale legendy jsou věčné...

*

Horko začínalo být nesnesitelné. Všechno pití došlo už na cestě z kopce, svačinu spásly jak kobylky. Pořád v nich navíc kypěl horoucí vztek, že jsem jim při cestě přes město nekoupil zmrzlinu s tím, že jídlo mají doma.

„Mně už bolí nožičky!“

„Adélko!“ rozkřikl jsem se, „Támhle nahoře je náš dům! Vidíš to? Šlapej!“

„Tati, já mám žížeň!“ zatahala mě druhá můra za ruku.

Vztekle jsem je popadl, každou do jedné ruky a vlekl jako párek jehňat k brance. Strčil jsem je do zahrady, vrazil překvapené manželce a odkráčel za plot ke studni.

Zuřivě jsem ji rozpumpoval a strčil hlavu do ledového proudu. Výlet na Radobýl, aby večer pořádně spaly... No jistě! Vztáhl jsem ruce pod pumpu a hlasitě se z nich nalokal.

„Bacha na to, pane inženýre, na to už nám tady lecjaký inteligenti zkapali!“

Málem jsem se zadusil a voda mi vytryskla nosem. Na chatrné lavičce sotva pár metrů ode mě seděl starý Vavroušek, pod nohama spící vořech a v ruce poloprázdnou sklenici.

„Já mám tady vlastní,“ ukázal na lahev ležící vedle psa, „Chcete?“

„Ne, děkuju, pane Vavroušek,“ utřel jsem zmoženě vlastní hleny rozmázlé po obličeji. „To s tím Máchou je stejně pověra – víte to?“

„Třeba jo a třeba ne! Prevence je ale důležitá pane inženýre. Tohle je zkvašený hrozen, to je bakterií prostá nezávadná tekutina.“ Pozvedl lehce sklínku v paprscích letního slunce a kulišácky se ošíval. „Neříkejte, že si nedáte. Sám ho dělám. Poctivá práce – vlastní hrozny, pořádné sudy, sklep po pradědovi z báby strany v Žernosekách.“

„Já vím, pane Vavroušek, to jste říkal,“ zamručel jsem odevzdaně a zamířil na zahradu.

„Však vy si dáte říct, pane inženýre.“

„Já mám radši čistou vodu...“

„Jo? Jen aby kvůli vám z Lovochemie zase neplavaly oukleje skrz Bránu Čech břichem nahoru, pane inženýre, když jste přes tu čistou vodu,“ ušklíbl se dědek jízlivě.

Zastavil jsem se a důrazně se otočil. „Ta havárie už je pěkných pár let zpátky, pane Vavroušek. Od té doby je Labe jak alabastr.“

„Hmm, já stejně radši...“

„Prevence, jo – já vím,“ mávl jsem rukou a odešel.

„Prevence,“ kývl dědek a potěšeně se napil.

*

Jakmile jsem vystoupil z auta, polil mě chlad a praštil čpavý puch. Když jsem vzhlédl, uviděl jsem tmavý čmoud se sirně žlutým podtónem, jak se valí z komína Vavrouškovic starého baráku. Psychicky jsem se připravil na manželčiny nadávky o pitomém nápadu stěhovat se sem a neodvratném budoucím astmatu obou dětí. Ne, že bych s ní nesouhlasil, ale i přes veškerou snahu se mi nepovedlo Vavrouška přesvědčit, že ne všechno, co hoří, se musí spálit. A na nový kotel dědek samozřejmě neměl, to bylo jasné.

„Zelená úsporám,“ odfrkl jsem si a práskl dveřmi auta.

Tu z domu vyběhla zabalená postavička ve svetru vlekouc kýbl s popelem.

„Dobrý den, pani Vavroušková!“

Ani neodpověděla, mávla rukou, pokývla, vysypala popel do popelnice a metelila zpátky. Obvykle bývala příjemnější.

„Viděls to? Viděls to?! Zase pálí odpadky!“ hučela manželka, jen co jsem otevřel dveře.

„Já vím, no. A není něco s bábou? Teď jsem ji potkal...“

To ji trochu uklidnilo. Smutně pokrčila rameny. „No před chvílí jsem s ní mluvila. Prý že starý Vavroušek je v nemocnici.“

„Co?!“

„Načali s dědky svatomartinské z toho jeho sklepa a tři skončili ve špitále. Otrava, co myslíš!“ rozmáchla ruce a nechápavě vrtěla hlavou. „Že si ty lidi nedaj pokoj, fakt.“

„Takže?“

„No pustí je prý za pár dní domu, ale dědek už prý nevidí definitivně na nic. Chudák pani Vavroušková, se z něj zblázní – definitivně.“

To už jsem nekomentoval, četla mi myšlenky. Kdyby jen bába. Ale co my tady? V duchu jsem viděl, jak mě žena nutí ze soucitu vodit slepého dědka po Litoměřicích v mém osobním volnu, aby neseděl chudák celý den doma. Představa bílé hole klapající o žulové kostky, švihající mě do holení... Raději jsem vyrazil sehnat děti k jídlu než dál myslet na tohle.

*

„Já už nemůžu!“

„Adélko, támhle bydlíme! Vidíš to?“

„Ale já už NEMŮŽU!“

„Tak si tu sedni, Adélko, a zůstaň. Třeba tě najdou v noci toulaví psi.“

Na chvíli zůstala stát a pak se s hysterickým jekotem rozběhla za mnou. Tu druhou jsem už musel pár stovek metrů nést, jinak bych je nedopravil domu.

Bylo příjemné teplo, na stromech první letošní listí zářící svěží zelení. Vavroušek seděl na své oblíbené lavičce, pes pod ním a lahev u sebe. Zamával na mě celý veselý.

„Na procházce, pane inženýr?“

„No... vy už zase pijete, pane Vavroušek?“ nechápal jsem a odložil dítě vedle něj na lavičku. Druhé se vzápětí doušouralo také. Pes vylezl a začal obě očuchávat. Po únavě okamžitě ani stopy, hned ho začaly ošmatlávat. „Pane Vavroušek, víte, že to bylo o fous, že jste nakonec neoslepl?“

„No jo,“ namířil dědek významně ukazovák, „jenže to nebylo z mýho vína! Starej spolužák dotáhl domácí pálenku. Neuměj to, pane inženýr! To není žádná sranda, dělat to pořádně. Já mám sklep v Žernosekách po prabábě z tátovo strany...“

Začal vyprávět a já přestal poslouchat.

„... kdepak, to se musí umět, pane inženýr.“

„A co voda? Tu pořád nepijete?“

„Prý vám tam hořelo na závodě, pane inženýr?“ pokračoval, jako by mě neslyšel.

„No... a únik žádný, pane Vavroušek. Labe je alabastrový. Máme nového řídícího bezpečáků, pane Vavroušek, bydlí v Žernosekách v té nové vilové čtvrti.“

„Jo? Tak ho pozvěte, já tam mám sklep. Máme z loňska výborný ryzlink!“

„Už se stalo,“ odvětil jsem.

„Jo, voda, pane inženýr,“ zamručel významně, „na to už nám tady lecjaký inteligenti pošli.“

 *Napsáno do soutěže "Máchovou stopou", nebylo z toho nic.*

rok 2019: Jaký význam má literatura?

Podle letmého pohledu na hodinky jsem zjistil, že už je po deváté. Trochu mě to překvapilo, nezdálo se, že čas tak letí. Bylo před výplatami, všední den, a tak v hospodě nebylo zrovna narváno. Tím pádem jsem ani nemusel křičet, aby mě slyšel. Přesto nebylo úplně jasné, jestli si mé otázky nevšiml, nebo zda jen přemýšlí.

„Význam? Pro mě?“ Opřel se hluboce do židle a složil ruce na prsou. Jen na pár sekund jeho pohled zmizel někde v místnosti, než se ušklíbl. „Mám na dílně pracovní stůl a nějakej Oněgin mu docela pomáhá držet se na nohou.“

„To myslíš vážně?“

Zarazil se. „Proč? Je to chválitebná životní náplň – chtěl jsem ho vyhodit, musel bych to nějak pájet, ty nohy jsou kovový... Ta knížka má pevný desky, padla tam jak prdel na hrnec. Dokonalý.“

„Přečetl si někdy vůbec něco?“

„Jednou jsem se zbláznil a četl manuál na auto. Víš, jak jsou teď ty palubní počítače, tak jsem chtěl změnit čas.“ Mával rukou a snažil se vykreslit, jak bádavě omakává neviditelná tlačítka. „Letní-zimní, to nevíš vůbec, co udělat. Žádný čudlík nemá na sobě „tájm“ nebo tak. Ne!“ Zavrtěl hlavou, chytil půllitr a upil. „To by bylo moc jednoduchý. Ale už bych to teda neudělal. To je hrozný, takovej epos.“

Na stole přistála další sklenice. Rychle do sebe naklopil po dně zteplalého piva a vrazil sklo obsluze. Byl asi trochu nervózní z mého nepřívětivého výrazu, tak pokračoval.

„Miluna čte. Jo, ta čte... Si pučuje v knihovně, víš? Takový ty dílový.“

Zpozorněl jsem, ale držela se mě silná, možná příliš předpojatá obava. „Dílový.“

„Nó,“ zadíval se do stropu, jak vzpomínal, „teď přinesla takový nějaký tlustý hrozně jako. Předtím četla takové nějaké romány, jakože asi. Vždycky tam byla nějaká baba na obale, jednu si pamatuju – s nějakou blondýnou víš, takhle jako u starého baráku, klobouk měla. Nevíš?“    

„Pod lampou?“ odvětil jsem.

„Já nevim, jak ono se to jmenovalo.“

„Večery pod lampou – takové ty brakové romány o osamělých vdovách.“ Ale nezdálo se, že ví, o čem mluvím. Spíš působil zmateně a už pátral po pokračování.

Je vtipné, jak jsou lidi nervózní, zato tak plní elánu, když se snaží trochu zavděčit vlastní krvi. Však to znáte, nikdy jste o tom neslyšeli a nezajímalo vás to, ale nechcete vypadat hloupě před zeťákem. Neznáte? Já vlastně taky ne.

„Heleď, ale k Vánocům, jo. To já jsem dostal takovou knihu a to se takhle otevřelo a v tom byla flaša. Malá jako, slivovice. Ale byla tam.“

„To se dalo číst?“ nechápal jsem.

„Né! Ale jakože knížka to vypadalo. Odklopil si tu první stranu...“

„Obálku.“

„No a tam byla taková přihrádka, že jako vyřízli do těch stránek přihrádku na flašu. To se mi moc líbilo. Takový originální, víš? Oni pořád akorát že to vyfouknou jako dudy a zadek nebo nějakou jinou blbost.“

„A co jste s tím pak dělali? Myslím, s tou knihou?“ zaujal jsem se pro jeho nadšení.

„Tak já to schoval, že. Si říkám, to je dobrý, to dáš do police, schováš tam třeba – co já vim – nějaký šperky, a oni když by tě vykradli, tak co? Knížku ti nevemou, co by s tim dělali.“

Trpký pocit ovládl mou mysl, tvář jen z části. Raději jsem se proto ponořil do svého půllitru, aby to nebylo tak vidět. I jemu došlo, že mu to stojí další kousek a padá mu pěna.

„Já to vždycky ukazuju, když přijde někdo na návštěvu, že je to šikovný.“

„Myslíš, že tě nevykradou sousedi?“ podotkl jsem jedovatě.

Asi už ho to trochu dopálilo a na chvíli přišel o řeč. Možná mu nápady, jak obhájit vlastní způsob využité literatury, nakonec i došly. Nějakou dobu hleděl do stolu, než se znovu rozmluvil.

„Tak to máš těžké. Čas není louskat nějaké romány doma. Aj ty děcka, teď Tomáš měl přečíst do školy 20 knížek na maturitu. No kde na to má vzít čas, když on se ještě musí učit na ty slohy a tu matiku a tydle věci. Rozumíš, jo? A ta učitelka si myslí, že prostě budou mít čas si u toho číst nějaké tydle knížky. A to máš vymyšlený ty příběhy, jo? Všechno, co tam měl. Povídám, to jako nějaké historické to je nebo co. A on, že všechno fikce. No k čemů?“

Pokrčil jsem rameny. Vlastně je to tak – k čemu.

„Bábě nadávám, jak furt krafe se sosedkou a že jim huba neupadne pořád řešit kdo, kde a s kým co a mladej tady čte takový věci a ani se to nestalo. Kdyby radši četl noviny, třeba.“

Možná, že tam se to někde rodí. Ten dojem, že kniha je jen prostředek násilí na nezletilých a jiný účel nemá.

Asi v mém výrazu postřehl určité zklamání, protože se zeptal: „A ty, co ty píšeš? Nějaké ty historické spisy?“

„Dělám průzkum v archivech, snažím se analyzovat, jak se proměňovalo státní řízení na území dnešního Pobaltí. Tedy, jednoduše řečeno.“

„Tak to já třeba ocením, jo!“ Sklenice v ruce se mu povážlivě nachýlila a tekutina začala tančit tak divoce, že jsem preventivně trochu uhnul. „To je něco, to se fakt stalo. Z minulosti by se člověk měl učit. Ale co s tim, když je to vymyšlený?“

„Nevim, známý analyzoval pojetí některých konceptů ve starých románech. Třeba náhled na manželství a rodinné svazky obecně.“

Tvářil se překvapeně. „To se jako dá?“

„Jo, můžeš z fikce zjistit, co si lidi mysleli o některých běžných věcech. Tak oni o tom nemohli stejně jinak psát, než jak to znali sami.“

„Aha, no vidiš. Tak asi pro každýho to má nějaký význam.“ Zadíval se někam do hloubi zšeřelé putyky.

„Cože?“ Asi jsem nestihl sledovat jeho nit.

„No chtěl si vědět, jaký význam to má, ty knížky a tak. Tak já říkám, že pro každýho nějaký.“

Zamyšleně jsem ho poslouchal.

„Někdo se tím živí jako ty. Někdo to studuje, někdo to potřebuje, aby vůbec jako vystudoval, někdo to má na polici, jen aby vypadal chytrý jak rádio... co Miluna s tím dělá, to já nevím. Ale asi to má taky nějaký význam, ne? Hergot.“

„Vážně máš v dílně na zemi Evžena Oněgina? Aby se ti nekýval stůl?“

„Možná tam bych měl dát ty svý úspory, ne?“ naklonil se a přidušeně zasmál. „To nikoho nenapadne, že tam je něco cennýho. Jo, to tady tím podkládáme stoly... A v té děravé od Vánoc, tam si dám tu slivku. Budu to dolejvat. Takový čtenář až přijde návštěva. Jo, vy tady takové knihy máte.“ Smál se klopil do sebe pivo.

Už se tu nekouřilo, ale ubrusy byly stále načichlé tím typickým pachem, který se jemně rozlézal do okolí. Minulost se tu vsákla i do stěn a stále jste ji mohli vyčuchat. I on už hledal v kapse krabičku, aby se vydal ven rozehnat čerstvý vzduch.

Pak ale ještě zvedl výstražně prst a povídá: „Vidíš, jo? Ta literatura, no ta má přímo kolosální význam.“  

*Po více jak dvou letech neschopnosti vymyslet jakoukoli obstojnou originální zápletku jsem se zapřela do zdi a vymyslela si způsob, jak se psaní dál věnovat a motivovat se do něj - soutěže... v ČR je spousta literárních soutěží zadávajících hromadu všelijakých různě praštěných témat, a pokud je něco opravdu výzva, tak napsat cokoli alespoň trochu záživného (a hlavně rychle) na téma, které vám absolutně nic neříká. Tak jsem to začala zkoušet... Tohle byl první pokus do soutěže "Art Botič" - dokonce jsem se nějak umístila (už ani nevím jak, nic moc to nebylo) a vyvedlo mě to tak z míry, že jsem k vlastní velké úlevě vážně psala i dál.*

rok 2018

Technika/formát:  Pastelka A4/A3 | Fixa a tužka A5

Kreslit se mi stále moc nechce, ale přítel mi začíná dávat nějakou motivaci, když mě prosí o ilustrace k Dračímu doupěti - co si budeme povídat, většinou to není nic moc, ale alespoň mám dojem, že moje čmáranice něčemu pomůžou. Nakonec se dokopu i k něčemu většímu a po dlouhé době zase nakreslím nějakého toho koně, ačkoli také je proto, že ho někdo chtěl.