rok 2019: Jaký význam má literatura?

Podle letmého pohledu na hodinky jsem zjistil, že už je po deváté. Trochu mě to překvapilo, nezdálo se, že čas tak letí. Bylo před výplatami, všední den, a tak v hospodě nebylo zrovna narváno. Tím pádem jsem ani nemusel křičet, aby mě slyšel. Přesto nebylo úplně jasné, jestli si mé otázky nevšiml, nebo zda jen přemýšlí.

„Význam? Pro mě?“ Opřel se hluboce do židle a složil ruce na prsou. Jen na pár sekund jeho pohled zmizel někde v místnosti, než se ušklíbl. „Mám na dílně pracovní stůl a nějakej Oněgin mu docela pomáhá držet se na nohou.“

„To myslíš vážně?“

Zarazil se. „Proč? Je to chválitebná životní náplň – chtěl jsem ho vyhodit, musel bych to nějak pájet, ty nohy jsou kovový... Ta knížka má pevný desky, padla tam jak prdel na hrnec. Dokonalý.“

„Přečetl si někdy vůbec něco?“

„Jednou jsem se zbláznil a četl manuál na auto. Víš, jak jsou teď ty palubní počítače, tak jsem chtěl změnit čas.“ Mával rukou a snažil se vykreslit, jak bádavě omakává neviditelná tlačítka. „Letní-zimní, to nevíš vůbec, co udělat. Žádný čudlík nemá na sobě „tájm“ nebo tak. Ne!“ Zavrtěl hlavou, chytil půllitr a upil. „To by bylo moc jednoduchý. Ale už bych to teda neudělal. To je hrozný, takovej epos.“

Na stole přistála další sklenice. Rychle do sebe naklopil po dně zteplalého piva a vrazil sklo obsluze. Byl asi trochu nervózní z mého nepřívětivého výrazu, tak pokračoval.

„Miluna čte. Jo, ta čte... Si pučuje v knihovně, víš? Takový ty dílový.“

Zpozorněl jsem, ale držela se mě silná, možná příliš předpojatá obava. „Dílový.“

„Nó,“ zadíval se do stropu, jak vzpomínal, „teď přinesla takový nějaký tlustý hrozně jako. Předtím četla takové nějaké romány, jakože asi. Vždycky tam byla nějaká baba na obale, jednu si pamatuju – s nějakou blondýnou víš, takhle jako u starého baráku, klobouk měla. Nevíš?“    

„Pod lampou?“ odvětil jsem.

„Já nevim, jak ono se to jmenovalo.“

„Večery pod lampou – takové ty brakové romány o osamělých vdovách.“ Ale nezdálo se, že ví, o čem mluvím. Spíš působil zmateně a už pátral po pokračování.

Je vtipné, jak jsou lidi nervózní, zato tak plní elánu, když se snaží trochu zavděčit vlastní krvi. Však to znáte, nikdy jste o tom neslyšeli a nezajímalo vás to, ale nechcete vypadat hloupě před zeťákem. Neznáte? Já vlastně taky ne.

„Heleď, ale k Vánocům, jo. To já jsem dostal takovou knihu a to se takhle otevřelo a v tom byla flaša. Malá jako, slivovice. Ale byla tam.“

„To se dalo číst?“ nechápal jsem.

„Né! Ale jakože knížka to vypadalo. Odklopil si tu první stranu...“

„Obálku.“

„No a tam byla taková přihrádka, že jako vyřízli do těch stránek přihrádku na flašu. To se mi moc líbilo. Takový originální, víš? Oni pořád akorát že to vyfouknou jako dudy a zadek nebo nějakou jinou blbost.“

„A co jste s tím pak dělali? Myslím, s tou knihou?“ zaujal jsem se pro jeho nadšení.

„Tak já to schoval, že. Si říkám, to je dobrý, to dáš do police, schováš tam třeba – co já vim – nějaký šperky, a oni když by tě vykradli, tak co? Knížku ti nevemou, co by s tim dělali.“

Trpký pocit ovládl mou mysl, tvář jen z části. Raději jsem se proto ponořil do svého půllitru, aby to nebylo tak vidět. I jemu došlo, že mu to stojí další kousek a padá mu pěna.

„Já to vždycky ukazuju, když přijde někdo na návštěvu, že je to šikovný.“

„Myslíš, že tě nevykradou sousedi?“ podotkl jsem jedovatě.

Asi už ho to trochu dopálilo a na chvíli přišel o řeč. Možná mu nápady, jak obhájit vlastní způsob využité literatury, nakonec i došly. Nějakou dobu hleděl do stolu, než se znovu rozmluvil.

„Tak to máš těžké. Čas není louskat nějaké romány doma. Aj ty děcka, teď Tomáš měl přečíst do školy 20 knížek na maturitu. No kde na to má vzít čas, když on se ještě musí učit na ty slohy a tu matiku a tydle věci. Rozumíš, jo? A ta učitelka si myslí, že prostě budou mít čas si u toho číst nějaké tydle knížky. A to máš vymyšlený ty příběhy, jo? Všechno, co tam měl. Povídám, to jako nějaké historické to je nebo co. A on, že všechno fikce. No k čemů?“

Pokrčil jsem rameny. Vlastně je to tak – k čemu.

„Bábě nadávám, jak furt krafe se sosedkou a že jim huba neupadne pořád řešit kdo, kde a s kým co a mladej tady čte takový věci a ani se to nestalo. Kdyby radši četl noviny, třeba.“

Možná, že tam se to někde rodí. Ten dojem, že kniha je jen prostředek násilí na nezletilých a jiný účel nemá.

Asi v mém výrazu postřehl určité zklamání, protože se zeptal: „A ty, co ty píšeš? Nějaké ty historické spisy?“

„Dělám průzkum v archivech, snažím se analyzovat, jak se proměňovalo státní řízení na území dnešního Pobaltí. Tedy, jednoduše řečeno.“

„Tak to já třeba ocením, jo!“ Sklenice v ruce se mu povážlivě nachýlila a tekutina začala tančit tak divoce, že jsem preventivně trochu uhnul. „To je něco, to se fakt stalo. Z minulosti by se člověk měl učit. Ale co s tim, když je to vymyšlený?“

„Nevim, známý analyzoval pojetí některých konceptů ve starých románech. Třeba náhled na manželství a rodinné svazky obecně.“

Tvářil se překvapeně. „To se jako dá?“

„Jo, můžeš z fikce zjistit, co si lidi mysleli o některých běžných věcech. Tak oni o tom nemohli stejně jinak psát, než jak to znali sami.“

„Aha, no vidiš. Tak asi pro každýho to má nějaký význam.“ Zadíval se někam do hloubi zšeřelé putyky.

„Cože?“ Asi jsem nestihl sledovat jeho nit.

„No chtěl si vědět, jaký význam to má, ty knížky a tak. Tak já říkám, že pro každýho nějaký.“

Zamyšleně jsem ho poslouchal.

„Někdo se tím živí jako ty. Někdo to studuje, někdo to potřebuje, aby vůbec jako vystudoval, někdo to má na polici, jen aby vypadal chytrý jak rádio... co Miluna s tím dělá, to já nevím. Ale asi to má taky nějaký význam, ne? Hergot.“

„Vážně máš v dílně na zemi Evžena Oněgina? Aby se ti nekýval stůl?“

„Možná tam bych měl dát ty svý úspory, ne?“ naklonil se a přidušeně zasmál. „To nikoho nenapadne, že tam je něco cennýho. Jo, to tady tím podkládáme stoly... A v té děravé od Vánoc, tam si dám tu slivku. Budu to dolejvat. Takový čtenář až přijde návštěva. Jo, vy tady takové knihy máte.“ Smál se klopil do sebe pivo.

Už se tu nekouřilo, ale ubrusy byly stále načichlé tím typickým pachem, který se jemně rozlézal do okolí. Minulost se tu vsákla i do stěn a stále jste ji mohli vyčuchat. I on už hledal v kapse krabičku, aby se vydal ven rozehnat čerstvý vzduch.

Pak ale ještě zvedl výstražně prst a povídá: „Vidíš, jo? Ta literatura, no ta má přímo kolosální význam.“  

*Po více jak dvou letech neschopnosti vymyslet jakoukoli obstojnou originální zápletku jsem se zapřela do zdi a vymyslela si způsob, jak se psaní dál věnovat a motivovat se do něj - soutěže... v ČR je spousta literárních soutěží zadávajících hromadu všelijakých různě praštěných témat, a pokud je něco opravdu výzva, tak napsat cokoli alespoň trochu záživného (a hlavně rychle) na téma, které vám absolutně nic neříká. Tak jsem to začala zkoušet... Tohle byl první pokus do soutěže "Art Botič" - dokonce jsem se nějak umístila (už ani nevím jak, nic moc to nebylo) a vyvedlo mě to tak z míry, že jsem k vlastní velké úlevě vážně psala i dál.*