rok 2019: Na vodu - na tu pozor!

Stará legenda praví, že Karel Hynek Mácha zemřel, když jednoho dne hledal múzy na kopci Radobýl u Litoměřic. Město toho dne zachvátil požár a nadšený vlastenec to běžel hasit, přičemž se měl uhnaný nalokat vody z kýble a pak zkapat na nějakou složitejší hnačku. Ne, že by to byla skutečně pravda, ale legendy jsou věčné...

*

Horko začínalo být nesnesitelné. Všechno pití došlo už na cestě z kopce, svačinu spásly jak kobylky. Pořád v nich navíc kypěl horoucí vztek, že jsem jim při cestě přes město nekoupil zmrzlinu s tím, že jídlo mají doma.

„Mně už bolí nožičky!“

„Adélko!“ rozkřikl jsem se, „Támhle nahoře je náš dům! Vidíš to? Šlapej!“

„Tati, já mám žížeň!“ zatahala mě druhá můra za ruku.

Vztekle jsem je popadl, každou do jedné ruky a vlekl jako párek jehňat k brance. Strčil jsem je do zahrady, vrazil překvapené manželce a odkráčel za plot ke studni.

Zuřivě jsem ji rozpumpoval a strčil hlavu do ledového proudu. Výlet na Radobýl, aby večer pořádně spaly... No jistě! Vztáhl jsem ruce pod pumpu a hlasitě se z nich nalokal.

„Bacha na to, pane inženýre, na to už nám tady lecjaký inteligenti zkapali!“

Málem jsem se zadusil a voda mi vytryskla nosem. Na chatrné lavičce sotva pár metrů ode mě seděl starý Vavroušek, pod nohama spící vořech a v ruce poloprázdnou sklenici.

„Já mám tady vlastní,“ ukázal na lahev ležící vedle psa, „Chcete?“

„Ne, děkuju, pane Vavroušek,“ utřel jsem zmoženě vlastní hleny rozmázlé po obličeji. „To s tím Máchou je stejně pověra – víte to?“

„Třeba jo a třeba ne! Prevence je ale důležitá pane inženýre. Tohle je zkvašený hrozen, to je bakterií prostá nezávadná tekutina.“ Pozvedl lehce sklínku v paprscích letního slunce a kulišácky se ošíval. „Neříkejte, že si nedáte. Sám ho dělám. Poctivá práce – vlastní hrozny, pořádné sudy, sklep po pradědovi z báby strany v Žernosekách.“

„Já vím, pane Vavroušek, to jste říkal,“ zamručel jsem odevzdaně a zamířil na zahradu.

„Však vy si dáte říct, pane inženýre.“

„Já mám radši čistou vodu...“

„Jo? Jen aby kvůli vám z Lovochemie zase neplavaly oukleje skrz Bránu Čech břichem nahoru, pane inženýre, když jste přes tu čistou vodu,“ ušklíbl se dědek jízlivě.

Zastavil jsem se a důrazně se otočil. „Ta havárie už je pěkných pár let zpátky, pane Vavroušek. Od té doby je Labe jak alabastr.“

„Hmm, já stejně radši...“

„Prevence, jo – já vím,“ mávl jsem rukou a odešel.

„Prevence,“ kývl dědek a potěšeně se napil.

*

Jakmile jsem vystoupil z auta, polil mě chlad a praštil čpavý puch. Když jsem vzhlédl, uviděl jsem tmavý čmoud se sirně žlutým podtónem, jak se valí z komína Vavrouškovic starého baráku. Psychicky jsem se připravil na manželčiny nadávky o pitomém nápadu stěhovat se sem a neodvratném budoucím astmatu obou dětí. Ne, že bych s ní nesouhlasil, ale i přes veškerou snahu se mi nepovedlo Vavrouška přesvědčit, že ne všechno, co hoří, se musí spálit. A na nový kotel dědek samozřejmě neměl, to bylo jasné.

„Zelená úsporám,“ odfrkl jsem si a práskl dveřmi auta.

Tu z domu vyběhla zabalená postavička ve svetru vlekouc kýbl s popelem.

„Dobrý den, pani Vavroušková!“

Ani neodpověděla, mávla rukou, pokývla, vysypala popel do popelnice a metelila zpátky. Obvykle bývala příjemnější.

„Viděls to? Viděls to?! Zase pálí odpadky!“ hučela manželka, jen co jsem otevřel dveře.

„Já vím, no. A není něco s bábou? Teď jsem ji potkal...“

To ji trochu uklidnilo. Smutně pokrčila rameny. „No před chvílí jsem s ní mluvila. Prý že starý Vavroušek je v nemocnici.“

„Co?!“

„Načali s dědky svatomartinské z toho jeho sklepa a tři skončili ve špitále. Otrava, co myslíš!“ rozmáchla ruce a nechápavě vrtěla hlavou. „Že si ty lidi nedaj pokoj, fakt.“

„Takže?“

„No pustí je prý za pár dní domu, ale dědek už prý nevidí definitivně na nic. Chudák pani Vavroušková, se z něj zblázní – definitivně.“

To už jsem nekomentoval, četla mi myšlenky. Kdyby jen bába. Ale co my tady? V duchu jsem viděl, jak mě žena nutí ze soucitu vodit slepého dědka po Litoměřicích v mém osobním volnu, aby neseděl chudák celý den doma. Představa bílé hole klapající o žulové kostky, švihající mě do holení... Raději jsem vyrazil sehnat děti k jídlu než dál myslet na tohle.

*

„Já už nemůžu!“

„Adélko, támhle bydlíme! Vidíš to?“

„Ale já už NEMŮŽU!“

„Tak si tu sedni, Adélko, a zůstaň. Třeba tě najdou v noci toulaví psi.“

Na chvíli zůstala stát a pak se s hysterickým jekotem rozběhla za mnou. Tu druhou jsem už musel pár stovek metrů nést, jinak bych je nedopravil domu.

Bylo příjemné teplo, na stromech první letošní listí zářící svěží zelení. Vavroušek seděl na své oblíbené lavičce, pes pod ním a lahev u sebe. Zamával na mě celý veselý.

„Na procházce, pane inženýr?“

„No... vy už zase pijete, pane Vavroušek?“ nechápal jsem a odložil dítě vedle něj na lavičku. Druhé se vzápětí doušouralo také. Pes vylezl a začal obě očuchávat. Po únavě okamžitě ani stopy, hned ho začaly ošmatlávat. „Pane Vavroušek, víte, že to bylo o fous, že jste nakonec neoslepl?“

„No jo,“ namířil dědek významně ukazovák, „jenže to nebylo z mýho vína! Starej spolužák dotáhl domácí pálenku. Neuměj to, pane inženýr! To není žádná sranda, dělat to pořádně. Já mám sklep v Žernosekách po prabábě z tátovo strany...“

Začal vyprávět a já přestal poslouchat.

„... kdepak, to se musí umět, pane inženýr.“

„A co voda? Tu pořád nepijete?“

„Prý vám tam hořelo na závodě, pane inženýr?“ pokračoval, jako by mě neslyšel.

„No... a únik žádný, pane Vavroušek. Labe je alabastrový. Máme nového řídícího bezpečáků, pane Vavroušek, bydlí v Žernosekách v té nové vilové čtvrti.“

„Jo? Tak ho pozvěte, já tam mám sklep. Máme z loňska výborný ryzlink!“

„Už se stalo,“ odvětil jsem.

„Jo, voda, pane inženýr,“ zamručel významně, „na to už nám tady lecjaký inteligenti pošli.“

 *Napsáno do soutěže "Máchovou stopou", nebylo z toho nic.*