rok 2019: Ohňová země

Theodor zvolna scházel po dřevěné lávce pevně svírajíc lano v jedné ruce a kufr v druhé. Zhluboka vdechoval mořský vzduch do stažené hrudi a zoufale se snažil přimět vlastní hlavu, aby se přestala kymácet ještě víc než prkno pod ním. S velkou úlevou se konečně dotkl pevné země přístavního mola.

Za ním už z útrob parníku označeného na boku slovy „Buenos Aires“ vybíhalo několik dělníků s nákladem měřičského vybavení a pár bednami s náčiním pro geologicko-chemický průzkum.

Theodor odložil kufr a zabořil zmátoženou hlavu s počínajícími šedinami do dlaní. Když tu k němu přes halas a rámus v přístavu dolehl klapot kopyt.

„Theodor Günsberg? Inženýr?“

Zvedl hlavu a uviděl postarší indiánskou tvář shlížející na něj s podmračeným výrazem z koňského hřbetu.

Když váhavě kývl, muž seskočil ze sedla a přehodil koni uzdu přes hlavu. „Walkali,“ zapíchl si prst do hrudi. „Pracuji pro Lewis and co. Mám vás dopravit na stanici. Pošlu sem vozy.“

Vrazil Theodorovi uzdu do ruky a vydal se svižným krokem směrem k dokům. Theodor trochu zmateně sáhl volnou rukou do kapsy kabátu. A zatímco ho kůň zvědavě očichával, vytáhl z něj složený list papíru. „Po připlutí hledejte muže jménem Sanchez Yama Walkali“ stálo v něm napsáno. Ten ho nejspíš našel sám.

Do hodiny se tři povozy tažené silnými koňmi vydaly na cestu směrem k horským štítům zvedajícími se nad malým městečkem. Skupina čítala šest lidí v čele s německým inženýrem a pěti dělníky najatých přímo v Argentině, kteří narozdíl od něj neměli s místní španělštinou sebemenší problém. Proč s ním starší indián odmítal mluvit více košaťěji nemělo ostatně jiný důvod – sám uměl akorát domorodý jazyk kmene Alakaluf a trochu španělsky.

Krajina kolem byla zvlněnou travnatou stepí křižovanou jezery a řekami, které byly ve skutečnosti často jen klikatými zálivy proplétajícími se kolem mnoha ostrovů. Theodor ji znal jako Ohňovou zemi, ale na ostře řezaných vrcholcích tyčících se před nimi dlel stále sníh. Občas spatřili na oblých kopečcích či na březích tmavě modrých lagun pasoucí se lamy. Jinak byla krajina tichá a pustá.

***

Když po dobrém půl dni cesty dorazili rozhrkanými povozy na místo, bylo už Theodorovi o něco líp, ale pořád měl žaludek trochu na vodě a slabě ho pobolívala hlava.

„Pan Lewis je přítomen?“ obrátil se k indiánovi, když seznal, že dřevěné boudy v táboře působí poněkud opuštěně. Ten na něj chvíli nechápavě hleděl a pak pokýval. „Lewis? Ano,“ zvedl ruku směrem k větší budově, která byla nejspíš stodolou a vzápětí se vydal tím směrem. Günsberg ho spokojeně následoval.

Na slámě tam stáli pouze dva koně, jednoho z nich právě hřebelcovala mladší žena s dlouhými vlnitými vlasy spletenými do copu. Na kládě oddělující stání zvířat bylo ještě přehozené sedlo, nejspíš se právě vrátila.

„Slečno, mohl bych vědět, kde bych našel pana Lewise?“ otázal se svou tvrdou němčinou.

Krátce po něm šlehla pohledem a odložila kartáč. „Už jste tady? Dobře,“ odvětila mu též německy, ačkoli byla očividně Angličanka. Dál už moc nerozuměl, neboť vzápětí přepnula do španělštiny. „Yamo, ubytování jsi těm mužům ukázal?“ Když indián kývl, poplácala koně a vydala se ve svých jezdeckých kalhotech a kabátci ven ze stodoly.

„A pan Lewis?“ volal za ní ještě Günsberg.

„Paní!“ křikla. „Snad jste si nemyslel, že tu bude tchán, pane Günsbergu? Ten by sem nepáchl.“ Vyrazila ke stavením a začala ve španělštině organizovat dělníky. Pak se rázným krokem vrátila k překvapenému inženýrovi s dalším člověkem. „To je pan Chestwick,“ představila mladého muže. „Je tu jako měřič, přijel před týdnem.“

„Obhlédl jsem okolí pane,“ podal mu ruku. „Snad vám budu nápomocný, vyznám se krapet v základní chemii.“

Němčinu měl poněkud lámanou a z přízvuku bylo znát, že je zcela jistě rodilý Angličan.

S tímto je jejich dámský doprovod se spokojeným přikývnutím opustil.

Když byla z dohledu, obrátil se Günsberg na indiána: „A paní je?“.

Ten namířil tázavě prstem na odcházející postavu. „Paní Sarah?“

Mladý měřič pobaveně zavrtěl hlavou. „Snacha pana Lewise. Myslím, že nemají úplně nadstandardní vztah, pokud vím, tak sem v zásadě utekla, když zde její manžel, pan Lewis – starší syn pana Lewise, zemřel při nějaké přestřelce s indiány při průzkumech.“

„Proto jsme tu my?“

„Ano, v zásadě. Dokončit geologický průzkum, který se nestihl. Copak? Vypadáte poněkud nervózně.“

„Mám doma ženu a děti!“

„Pak vám doporučuji být trochu diplomat, když potkáte domorodce. Nebojte se! O zbytek už se postará paní Sarah. V jednání s indiány je, zdá se, docela dobrá.“

***

Tma v těchto končinách s večerem nepřicházela. Theodor tak s plecháčkem čaje v ruce zamyšleně sledoval slunce zářící na západě téměř tak jasně jako ve dne, byť jeho tělo po další dlouhé cestě v pustém kraji už jímala únava. Za těch několik dní pobytu si na ten pohled pořád nemohl zvyknout.

Byla to vůbec podivná země. S Chestwickem se jednou vydali na prohlídku pobřeží, kde našli obrovské tučňáky. Nikdy neviděl takové zvíře živé. Byli velcí jako odrostlé dítě, na křídlech žádné peří. Procházeli se po pláži jako podivní nemotorní lidé. A nedaleko od nich na skaliscích v přílivové zóně polehávali pro změnu čokoládově hnědí lachtani. Indiáni z jejich srsti vyráběli oděvy, sám Yamu měl svršky zdobené jejich kožkami. 

Světlo bylo o něco slabší, přesto bylo v krajině vidět na míle daleko. Theodor mlčky přemýšlel. Co v druhé polovině roku? Je tu opravdu pořád noc? Člověk leccos jen těžko chápe, dokud to sám neuzří. A ačkoli bylo venku tak jasno, většina tábora již zmizela uložit se ke spánku. Pro Středoevropana to bylo to celé jaksi komické.

Na zápraží protějšího domku se náhle objevila postava paní Sarah ve vycházkových šatech. Theodor ji potěšeně zamával a rozběhl se k ní. „Paní Lewisová, nevadí vám vyrušení?“

Zavrtěla hlavou. Působila již mnohem přívětivěji než před pár dny.

„S panem Chestwickem jsme dnes nejspíš našli nějaké geologické sondy vašeho manžela. Jsou tu nějaké mapy nebo záznamy, které vyhotovil, abychom měli přehled o již dokončené práci? Při příjezdu mi nic předáno nebylo.“

Překvapeně zvedla obočí. „Co tím myslíte?“

„Nějaké zprávy, deníky. Jistě vám po něm zůstaly nějaké pracovní záznamy.“

„Ty sondy? Jaké sondy?“

„Našli jsme dnes nejspíš pár metrů hlubokou šachtu vedoucí kolmo do jednoho z úbočí. Byla opatřená dřevěným krytem zatíženým balvany. To umístění nebylo příliš logické, ale nejspíš to byl pokus o průzkum hornin.“

Sarah měla vyděšeně rozšířené zornice a zalapala po dechu. „Co jste tam dělali?“

„Pokusili jsme se místo ohledat, ale na konec se nedalo dostat, tak jsme se rozhodli vrátit se raději později s nářadím. Byla přeci jen už pokročilá denní doba. Hm... Není vám nic?“

Rozmáchla ruce a vyběhla směrem ke stodole. Sotva ji překvapený inženýr dohnal, už sedlala koně. Odmítala s ním mluvit, jen na něj křičela, ať zůstane v táboře. Pak docela nalehko vyrazila tryskem pryč na zvlněné holé pláně.

Theodor nečekal. Doběhl ještě do chaty pro pušku a sedlajíc nejbližší zvíře se vydal za ní.

***

Dohnat se mu ji podařilo až po několika mílích. Zastavila koně na jedné z vyvýšenin a rozhlížela se po krajině. Inženýr popoháněl svého koně do svahu mezi křovisky, když náhle uslyšel její volání. Znělo to trochu jako jódlování, ale ten zvuk byl přeci jen velmi zvláštní. Vyhoupl se s koněm na vrchol, bylo sotva pár desítek metrů od něj. Vztekle se obrátila a rozkřikla se. „Zatraceně, Günsbergu! Zmizte! Už jste nadělal potíží dost.“

„Vydáte se takhle pozdě neozbrojená do kraje posetého indiány, paní Lewisová. Nemůžete přece jít bez doprovodu!“

„Gringo zabírající indiánům jejich zemi je dovede docela rozpálit. A víte, že ještě o dost víc, když má pušku přes rameno, pane Günsbergu? Ale vám marné vysvětlovat, že? Jsou tu mnohem horší věci než indiáni!“

„Vážně? A jaké tedy?“

Obrátila se mlčky do krajiny. Pod nimi se na planině klikatila řeka a v dálce bylo možné zpozorovat menší stádo lam. Sarah znovu vyjekla tím helekavým hlasem. Theodor netušil, co tím sleduje.

Náhle se za nimi ozvalo skřípění křoví. Theodor strhl pušku z ramene. Sarah se obrátila a zadívala do trávy. Rukou mu značila, aby se nehýbal a seskočila ze sedla. Zvolna kráčela trávou a vlasy jí slabě povlávaly ve větru. Znovu se ozvalo ostré zašustění. Theodor odjistil zbraň. Zpoza větví vyšlo výhružné zasyčení.

Sarah se na něj prudce otočila. „Dejte ten krám pryč!“

Křoví se otřáslo a znovu ještě o něco výhružněji syčelo.

Theodor zamířil. „Paní Lewisová! Já vás žádám, abyste šla okamžitě zpátky!“

„Trhněte si Günsbergu!“ osočila ho prudce. „Položte tu zatracenou pušku!“

Vykročila ke křoví o něco jistěji a slabě se pokusila opět o ten podivný jódlující popěvek. A náhle se ozval výstřel.

Sarah se poplašeně vrhla k zemi a přes její tělo se přehnaly dlouhé prsty s ostrými drápy. Pak už jen slyšela výkřik za sebou, ržaní koně, další výstřel a tupou ránu. Vzduch proťal ohromný ohnivý plamen, všude se rozlilo sálavé teplo a ve vánku se k obloze vznesly ohořelé uhlíky stébel trávy.

Kůň sebou poplašeně škubal a stavěl se na zadní. Puška ležela v trávě a inženýr se zoufale snažil odplazit do bezpečí.

Ostré drápy pevně svíraly nadýchanou látku ženiných šatů a zabodávaly se jí do kůže. Tíha na jejích zádech se slabounce vrtěla. Do ucha jí jemně zašimralo něco ostrého. Jak zvedla hlavu, krátké bodlinky jí málem prořízly tvář. Jeho ocas byl nebezpečnější, než vypadal. Popošlápl přední nohou na jejím stehnu, zasyčel a natáhl vzduch do hrdelního vaku.

Theodor se snažil vzepřít na loktech, aby se zvedl a popadl otěže koně. Už to ale nestihl. Uslyšel varovný výkřik a kolem hlavy mu prosvištělo ohnivé peklo. Ucítil spálenou látku, jak plamen jemně olízl jeho tvídové sako. Kůň poplašeně vykopl a vyděšeně se rozběhl pryč. Svěšené otěže se mu ale zapletly do křoví a začal tak divoce tancovat kolem křivolakých stromků.    

Sarah se prudce otočila na bok a její ruce se vrhly vpřed. Tíha na zádech se překvapeně sesunula a ona briskně objala zmateného tvora. Ostré šupiny drásaly její šaty a zvíře sebou divoce škubalo. Pokusila se opět vydat ten podivný jódlovací popěvek. Pohyb na její hrudi pomalu ustával.

Günsberg zvedl hlavu a s naprosto vyděšeným výrazem si prohlížel mohutnou ještěrku s tlustým krkem zdobeným vespod vzdouvající se blánou opatřenou malými trny. Dvě velké oči orámované shora ostře řezanými oblouky trčícími do stran, které podivně oplošťovaly jeho čelo. Na nohou silné dlouhé prsty zakončené tlustými zahnutými drápy. Věc sebou ještě jednou škubla a výhružně zasyčela.

Sarah popadala dech a její sevření opatrně sláblo. Počala tvora zlehka drbat na břiše. Ten párkrát sekl nepříliš dlouhým ocasem a objal prsty její dlaň.

Zapíchla do inženýra své tmavé oči a tlumeným hlasem oddechla. „Už víte, proč se tomu říká Ohňová země?“

***

Bylo už pozdě a Theodor byl značně unavený. Přesto zůstával sedět u dřevěného poklopu ve svahu kopce, u kterého ležel spokojený ještěr a s hlasitým praskotem drtil kosti na noze mrtvé lamy. Byl naprosto klidný, ačkoli Theodor cítil, jak ho pořád poočku sleduje a při jeho sebemenším pohybu hrdelně mručí.

„Vrhat oheň je pro ně velmi fyzicky náročné,“ komentovala jeho počínání Sarah. „Čím víc je provokujete, tím víc se brání a tím hladovější pak jsou. Indiáni se jich bojí dost oprávněně, jsou velmi nebezpeční.“

„A tímhle jste si je získala?“ kývl inženýr opatrně ke zvířeti.

„Myslíte Walkaliho? Ten je z kmene Alakaluf. Jsou to lovci a sběrači, ti mě mají spíš za blázna. Ale sjednala jsem díky tomu mír se Selknamy, ti chovají lamy ve vnitrozemí. A hladový drak toho sežere dost. Ne... S indiány vycházím, protože mám vychování a špetku pokory, pane Günsbergu. Tak málo občas stačí.“

Drak za jejími zády zamlaskal a olízl si tlustým jazykem zkrvavenou mordu. Sarah si ho prohlédla a spokojeně se usmála.

„Doufala jsem, že by bylo možné je využít při geologických průzkumech ložisek,“ ukázala prstem na zvíře. „Jsou neobyčejně citliví na kovonosné horniny. Mají je v oblibě, staví z takových kamenů malé věžičky nebo hromádky. Je to rituál při námluvách samiček. Alespoň tak to chápu. Zásadní problém je ovšem v tom, že draci jsou aktivní jen relativně omezenou dobu. Jinak jsou obvykle ukrytí a spí. Budí se ale pravidelně. Dokonce i zimu zvládají velmi dobře a jsou úspěšní i při lovu pod sněhem nebo ve vodě.“

„Draci,“ zamručel Theodor a zoufale zavrtěl hlavou. Další prasknutí oznámilo, že zvíře se pustilo do druhé nohy. „Co s tím teď bude?“

„S Jacobem?“

„Ta věc má jméno?!“ překvapeně vyjekl.

„Pane Günsbergu, tahle věc se mnou přežila zatím déle než můj vlastní manžel,“ opáčila jízlivě Sarah, „Člověk by řekl, že si to jméno zaslouží víc.“ Chvíli se odmlčela a přisunula drakovi blíž zbytek těla zastřelené lamy. „Jacob půjde spát do své nory a bude se modlit, že ho zase nějakým nedopatřením nevzbudíte. V takovém případě bývají i velmi zmatení a zesláblí, a když brzo nic neuloví, pojdou.“

Inženýr si posmutněle povzdychl. „Víte, mám obavu, že vašeho tchána nepotěším. Ložiska rud tu jsou, ale zatím se zdá, že těžba by nebyla nijak výnosná. Alespoň při současných cenách na trhu.“

Chápavě kývla. „Ano, myslela jsem si to.“

Inženýr se překvapeně zvedl obočí a podezíravě si ji prohlížel.

„Víte, když si draci stavějí ty zásnubní věžičky, nikdy nebývají moc velké...“

*Na téma Ohňová země mi trvalo vymyslet zápletku celou věčnost - nutně jsem chtěla něco psát o Patagonii, ale co? Posláno do jindřichohradeckého "Textíku" a nic z toho nebylo, tak to alespoň můžu s klidem publikovat...*