rok 2019: Povídka o židli

Stáli jsme uprostřed jednoho z výstavních sálů. Obklopovalo nás téměř dokonalé ticho mísené se vzdáleným šumem šeptajících hlasů. Ukryti ve spleti chodeb industriálních prostor, stěn ze surového betonu postmoderní budovy naplněné po strop současným uměním. Ani jeden z nás tomu však nevěnoval pozornost. Jeden ani příliš nemohl a ten druhý – tedy já – jsem se svraštělým obočím louskal výstavní katalog.

To, co jsem v něm viděl, se mi vůbec nelíbilo. Chci tím říct, že ta fotografie byla jistě velkolepá a zachycovala každý detail mého příspěvku. Antonio by byl dozajista pyšný, kdyby se samozřejmě mohl podívat, tedy jaksi prožít ten vjem z obrazové perspektivy, ale já byl zcela nespokojený s popisem díla.

„Ne! Je to hovadina, Antonio. Prostě je to hovadina,“ zaklapl jsem vztekle katalog a rozmáchl se jeho směrem. Jako vždy byl zcela nehybný. Pořád jsem asi doufal v nějaký zázrak.

„Nezdá se ti vyjádření kritiky?“ zamručel.

„To jsou jenom pindy nějakého kurátora,“ mávl jsem rukou. „To ani není žádná kritika. Já bych...“

„Myslím, že sem někdo jde... Bacha.“

Vyhlédl jsem směrem ke vstupní chodbě. A opravdu. Hlasy následované téměř neslyšnými kroky se blížily naším směrem. S katalogem v ruce jsem se vrhl k prázdné stěně a předstíral zahloubaného návštěvníka. Dovnitř pomalu vplula skupina vedená mladým útlým mužem v tenkém tmavém svetru, zpod kterého mu vykukoval límeček nevýrazné košile.

Průvodce zavedl dav do středu místnosti a elegantně je rozmístil kolem objektu. Pak začal velmi distingovaným a přeci poměrně živým tónem přednášet.

„Tady vidíte debut Tomáše Singlera – Mluvící židle. Singler v současnosti studuje na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho díla jsou typicky zaměřená hlavně na portrét a industriální prostředí a toto dílo tak vlastně tvoří syntézu těchto dvou směrů. Zobrazení otisku člověka v předmětech běžné potřeby, stejně jako osud těchto předmětů, který je sám obrazem nějakého příběhu, který míváme tendenci číst právě z portrétních děl.“

„A jde přímo o autorský výtvor nebo jen nějaký artefakt? Myslím, k původu toho předmětu,“ ozval se jeden z návštěvníků v davu.

„Ah, jistě – tato židle je z autorova ateliéru, kde byla podle autorových slov delší dobu intenzivně využívána. Nicméně sám autor ji našel pohozenou u odpadového stání.“

„A na ní tedy i pracoval?“

„Můžeme říct, že poté se do jisté míry vlastně podílela na vzniku všech jeho děl, nebo jim přihlížela. Čili autor tam vztahuje linii jakési provázanosti běžných předmětů bez jakékoli záměrné úpravy nebo záměrně vzniklých jako umělecká díla s tím uměním samotným, které vznikalo zcela záměrně. Předměty tak vlastně skrze nás a naši činnost samy získávají nějakou nadhodnotu nad běžným užitím.“

„Může to reprezentovat i takovou tu osudovost nebo spíš náhodnost bytí, když říkáte, že ta židle je vlastně z výhozu? Když jste zmiňoval ten příběh v portrétu, že i ty předměty žijí vlastně podobné životy?“ zazněl další zaujatý hlas. „Víte, jak to myslím... že vlastně, jak se říká, nevíme, kam nás život zavane.“

„Jistě, ano. To je ta příběhovost, kterou se autor snaží předat. Že příběhy předmětů mohou být podobné jako příběhy lidí a portrétnímu umění tím tak dává určitý nový rozměr obohacený o to neživé, které ale přece nese nějakou duševní hodnotu pro jeho uživatele.“

Stál jsem v rohu na oko zahleděný do katalogu. Skupina se konečně dala do pohybu a stejně elegantně vyplula z místnosti druhými dveřmi do dalšího výstavního sálu. Okamžitě jsem vystartoval a vrhl se k Antoniovi.

„Slyšels to?!“

„Hm... pěkné.“

„Cože?“ nechápavě jsem na něj zíral. „Prostě nemůžeš přece proti záměru autora hledat v umění nějaký skrytý tentononc, když tam žádný není! Seš prostě mluvící židle, Antonio. Tečka! Seš židle. Mluvíš. Konec. Co jinýho?!“

Mlčel, nehýbal se, stát tam opatřen cedulkou s mým jménem přilepenou na zemi. To se mi tedy také vůbec nelíbilo. Člověk se musel zbytečně ohýbat, aby ji přečetl a měl jsem divný pocit, že tím jaksi narušuji Antoniův osobní prostor. Nebo jsem já sám jenom moc outlocitný?

„Třeba si myslí, že jsem se prostě pomátl. Stejně mi to nevěří...“ zakroutil jsem odevzdaně hlavou.

„No to opravdu asi ne,“ odvětil chápavě Antonio, „ale nic bych si z toho nedělal. Když tu ideu o mluvící židli nebudeš tak mermomocí prosazovat, lidé to nechají být.“

„Pořád by chtěli chápat umění. Na umění není co chápat nebo nechápat!“

„Řekl jsi jim, že jsem mluvící židle. Snažili se to nějak interpretovat. Já myslím, že je to velmi pěkná interpretace těch slov,“ namítl potěšeně. „Líbí se mi to.“

„Alespoň někdo je spokojený...“

„Nezapomeň, že jsem tu zcela dobrovolně.“

„Dost to trvalo tě ukecat!“

„Ale teď jsem docela rád. Musím říct, že bych to rozhodnutí neměnil. Je to docela příjemné.“

Zdál se opravdu srdečně potěšený. Na židli od kontejneru to dotáhl daleko, to byla pravda. A mně přišlo skoro zlé a podlé mu tu radost nějak kazit. Přesto jsem se sám cítil jaksi rozervaný.

„Oni tě neslyší, že jo? Je to tak! Já jsem jenom pako, co slyší židli, ale nikdo jiný tě neslyší!“ obořil jsem na něj.

„Ne, jsem jen... jak to říct... sociálně selektivní, nebavím se s každým,“ odvětil klidně.

Zoufale jsem zaúpěl. Nikdo nebyl v dohledu, ani doslechu, tak jsem si vedle Antonia sedl a zamyšleně propichoval očima díla na zdech.

„Na umění není, co chápat Antonio. Lidi pořád říkají, ty seš ten umělec a co jako chtěl ten Picasso říct těma matlaninama? A já na to, kámo, on uměl ve třinácti malovat jak ty nikdy v životě. Tak co měl jako dělat? Patlat lidem celý život portréty jejich psů na objednávku? To jako člověka prostě nebaví! ... Víš, o tom to je, Antonio. Něco se naučíš a pak chceš jít dál. A naučit se čmárat, to zvládne i úplný debil, Antonio. I úplný pitomec se naučí obstojně kreslit! Lidi mi to nevěří, ale je to tak. Naučíš se psát, počítat, naučíš se úplně stejně i kreslit. A když to umíš, tak co pak dál? Proto dělal Picasso ty matlanice. Pokrok, pohyb. Nic jiného v tom není.“

„Nuda?“

„Ne, nuda ne... spíš chceš něco nového. Objevovat, zkoušet dál hledat. Kdyby se nudil, tak by po zbytek života hulil na verandě a chlastal. No a tak je to se všemi.“

„Všemi? To bych možná netvrdil...“

„Máš pravdu. Ale s těmi tady asi vlastně dost jo.“

Chvíli jsme tak společně mlčeli v tom betonovém sarkofágu zalitém mléčným světlem z vysokého stropu jako dvě rybičky v neprůhledném akváriu.

„Neštve tě prostě, Tomáši, že tu stojím já a nejsou tu tvoje obrazy. Myslím, že maluješ hezky.“

„Ježiš Antonio, vždyť o tom mluvím! Já se umělecky neposouvám, chápeš? Malovat hezky umí každej blb.“

„Já jsem pochopil, že důležité je i umět to prodat. Možná máš špatný marketing. Musíš do toho dát tu myšlenku, Tome. Proto tady stojím já, si myslím. Mám tu myšlenku.“

„Máš vůbec mozek, Antonio? Když už o tom mluvíme? Ne, že bych tě chtěl urazit, jen mě to tak zajímá. Jakože když se mnou mluvíš, musíš mít mozek, ne?“

Židle se odmlčela. Ale podivné napětí v okolí prozrazovalo, že nejspíš usilovně přemýšlí. Dokonce jsem měl dojem, že v jednu chvíli trochu vrzla.

„Já ti nevím... mám duši. Není to ono? Ta duše v těch věcech běžné denní spotřeby?“

„Myslíš, že bych si mohl pokecat třeba s žiletkou? Jako se vším, všechno by mělo duši, nebo kde se to bere vůbec?“

Ticho. Zcela zmlknul. A čas utíkal. Otočil jsem se na něj. Stál tam, nehybný, zapatlaný sem tam cákanci barvy, dokonce měl pořád uvázaný i ten starý prosezelý podsedák. Jen tam byl. Židle. Obyčejná stará židle.

Vztekle jsem vyskočil na nohy. „Tak, sakra, Antonio!“

Tu jsem si všiml, že ve dveřích do sálu někdo stojí. Se zcela zaraženým výrazem mě odtamtud pozoroval ten mladý průvodce.

Zmateně jsem se začal upravovat, katalog schoval za záda a nervózně s ním klepal. „Ehm, pardon... já jsem...“

„Ehm... jenom bych vás poprosil o klid,“ podotkl opatrně.

„Jo, jistě. Pardon!“

Potom se tiše vzdálil.

Mrkl jsem směrem k židli. Ani se nehnul.

„Myslíš, že mě po tomhle ještě někdo vystaví?“

„Neboj se, Tomáši,“ odvětil klidně. „V ateliéru už něco vymyslíme.“

*Napsat povídku o židli byl můj dlouholetý sen... vážně :D Vždycky jsem totiž tvrdila, že kdo umí psát, dovede psát zajímavě o čemkoli. Nevím, jestli se to povedlo, ale mám povídku o židli. Psáno pro soutěž literárního klubu SIG pod Mensou ČR - stihla ještě doběhnout, ale koronavir přerušil připravené vyhlášení.*