rok 2015: Všichni jsou už v Boca Rajo

Pod nohama nám křupal jemný písek ujídající šedý asfalt, jak se silnice pomalu vpíjela do okolní krajiny. Slunce se opíralo do dun porostlých tvrdou trávou zvedajících se po našem boku. Po jejich strmých úbočích se občas krátce svezl stín plachtícího racka.

„Tak co myslíš?“ zeptal se Marty a zabouchl kufr auta.

Beze slova jsem šel dál, v podpaží táhnoucí surfové prkno.

„Jsme tu dost brzo,“ uvažoval nahlas, „tipuju tak dva, možná tři. Maximálně tři.“

Do těhle jeho myšlenkových pochodů jsem se uvrtat nechtěl. Lepší je moc nemyslet, neočekávat a nebýt zklamaný. A to se Martymu stávalo často, dneškem nevyjímaje.

„Exi!“ zazněl odněkud ostrý hlas.

Jak jsme zabočili cestou na malé parkoviště mezi vrcholy dvou dun, hned jsme si všimli stříbrné dodávky. Marty si smutně povzdechl, já lehce zvedl pravici na pozdrav.

„Tak nic,“ zamručel jsem polohlasně.

Marty si zklamaně nadhodil prkno a zamířil k opálenému tmavovlasému mladíkovi přehrabujícímu se v neoprenech.

„Čau, Royi. Přivstal sis?“

„Mám tu nějaký lidi,“ odvětil a mávl do písečného bludiště, které dávilo křik racků.

Přešel jsem parkoviště a mé kotníky se začaly ztrácet mezi štiplavými zrnky. Staronový pocit, když písek na bříškách prstů ještě studí ranní vlhkostí. Ostré stíny probouzejícího se světa provoněného silným slaným odérem. Vítr od vody čechrající stébla jako dívčí vlasy a mléčně oranžové slunce nad obzorem.

„Exo!“ ozval se hluboký leč zvučný hlas.

„Kirku!“ přiťukl jsem sevřenou pěst k ruce zvednuté z pláže.

„Nikdy se to nenaučí,“ zamručel s přivřenýma očima ležící na svém prkně chytající čerstvý bronz. „Je to Exo. Žádní Exi, Exi...“ napodoboval štěbetavým hlasem Roje.

V bráně otvírající se mezi dvěma svažujícími se dunami se zjevila Martyho silueta.

„Ahoj, Kirku!“

Ten se ani nezvedl, jen si zaclonil oči loktem, vzhlédl k nebi a zvolal: „Márty! Dobré ráno, chlapče.“

„Veteráni mají budíka na pátou?“ usmíval se při pohledu na jeho šedé vousy, jak přicházel blíž.

„Neboj, to se taky naučíš,“ utřel mu Kirk přátelsky drzou slinu.

Na pláži už se to hemžilo čilými amatéry, kteří se nemohli dočkat první vlny. Ta je ale úspěšně smete.

„Zase nějaký pulci,“ zamručel Marty nerudně.

„Ty jsi taky začínal,“ odvětil Kirk a líně se protáhl. „Vymáchají se jako koťata a půjdou domu.“

„Royovi kšefty očividně jdou,“ přikývl jsem.

„Kde jsou ty časy, kdy prodával pivo v té kůlně na břehu,“ smál se Marty.

„Nehaň mi Krabí boudu,“ zvedl Kirk hlavu a bleskl po něm pohledem zpod načechraného šedého obočí.

Dřevěná budova bufetu kus odsud na kraji města dostala své jméno díky jednomu pozapomenutému televiznímu seriálu a svému lehce chatrnému vzezření. A hlavně díky velkým rudým krabům, kteří se v té části pláže občas zjevovali poděšeným rekreantům. Roy tam kdysi stával za barem, než se přes něj přehnaly jeho vlastní ambice a založil o pár metrů dál kavárnu. Krabí bouda byla podle něj už jen bufet pro turisty a on chtěl pořádnou zašívárnu pro surfaře. Nějak ale zapomněl, že většina z nich neholduje zahradnímu nábytku a předražené kafe nepije. Tak spojil kavárnu se surfařskou školou a ukázalo se, že alespoň přes sezónu se na tom dá přeci jen docela slušně trhnout. A my dál chodili do Krabí boudy na jedno, jen o tu pláž se člověk musel začít dělit.

„Běžte ulovit pár vln, než budou ty Royovi noví křečci v jednom kole,“ mávl Kirk k hladině házící na nás i na tu dálku prasátka a sám pokračoval v jistě zcela zaslouženém lenošení.

Vydrželi jsme tam, dokud se slunce nevyhouplo vysoko na obzor. A vydrželi bychom déle pohupující se na prknech sledující Royův gang, jak to bere šipkami do mělčiny. Ale dostavil se hlad a smát se cizímu neštěstí až tak dlouho radost nedělá. Minimálně jak Kirk správně podotkl: do té doby, než si vzpomenete na své vlastní marné snažení před lety.

Vyplazili jsme se mokří a zplihlí jako dva lachtani z vody, umluvili starouše na jedno – nepamatuji se ostatně, že by kdy šel zcela dobrovolně – a vydali se podél břehu ke střechám vyrůstajícím mezi tou nekonečnou pouští. Dřív než jsme tam však vůbec došli, bylo už jasné, že sami určitě nebudeme.

Parkoviště bylo plné, neopreny se lehce pokyvovaly na nízkém plůtku a na lavičkách pod deštníky dojídaly první rodiny své roztékající se zmrzliny.

„Ahoj, kluci!“ vítal nás trochu přiškrcený nejistý mladičký hlásek, „Co si dáte?“

Kirk šťouchl do Martyho, jak se usazoval na lavici, aby zdůraznil, jak dobře vychovaná je místní malá brigádnice, že i jeho ještě počítá mezi mladé kusy. Marty se jen smál a vrtěl hlavou: „Pivko, Lisbet.“

„Taky,“ přidal se Kirk.

„Co máma, Lisbet?“ zvedl jsem oči k tiché blondýnce. „Jak se má?“

Krčila rameny. „Asi nic moc.“

„Pořád čeká na sólokapra a zatím samý kachny,“ ušklíbl se Kirk a Lisbet s lišáckým úsměvem kývala.

„Pořád dělá pro televizi?“

„Jo,“ kývla dívenka, „pořád. Oběd si dáte?“

Všichni sborově přikývli.

Nato se vydala vyzvednout naši objednávku.

„Rok od roku horší, co Marty?“ ozvalo se od vedlejšího stolu. Pár místních známých se tam posilňovalo na odpolední surf.

„Co myslíš?“ obrátil se můj mladší parťák.

„Ale, co asi – pláž začíná praskat ve švech. Byl jsem tu už včera a zase jsem to zabalil. Hromada lidí... hrůza.“

Zaujatě jsem je poslouchal, Kirk jen krčil rameny. Lisbet se kolem otočila s tácem a opatrně vyskládala piva. Jako brigádnice to ještě neměla moc v rukou a radši než nás polít, dávala si záležet.

S díky jsem vzal lahev a obrátil se na mladého surfaře u protějšího stolu: „A co Boca Rajo?“

Zvědavě zvedl obočí, i Marty se tázavě obrátil mým směrem.

„Boca?“

„Boca Rajo,“ přikývl jsem a odložil pivo na stůl. „Známý mi o tom vyprávěl, že to prý není daleko a trochu zastrčené, takže je to tam téměř prázdné. Pěkný vlny, klid... Nevím, co je na tom pravdy. Ještě jsem tam nebyl.“

„Kousek, říkáš?“ a ujídal pokoutně hranolky ze svého talíře, který nechal za zády.

„Prej jo, zkus to najít na netu.“

Kývl a zase se vrátil k rozhovoru s Martym. Kirk jen zamručel cosi o tom, že odsud ho nikdo nedostane.

Na stole přistál tác se dvěma talíři. „Hned ti pro to skočím, Exo. Víc jsem neunesla.“ Lisbet rozdala jídlo a než se stihla vypařit, poklepal jsem jí zlehka na loket.

„Vadilo by mámě, kdybych se stavil?“

Neurčitě mračila tvář a vrazila si tác v podpaží. „Nevím, jestli zrovna tebe ráda uvidí...“

„Právě proto se ptám.“

Jen mávla rukou a zmizela.

Marty do sebe chvatně házel hranolky a přes plnou pusu zahuhlal: „A co takhle to Boca Rajo zkusit příští týden?“

Než jsem stihl vymyslet kloudnou odpověď, už se kolem mě točil můj opožděný oběd.

***

Marty opatrně točil volant své staré zaprášené piksly a odbočoval k pláži. Seděl jsem na místě spolujezdce a poslouchal šum z rádia.

„Hlásíme se vám z pláže Boca Rajo! Léto je plném proudu a tady to praská ve švech...“

Marty si nevrle odfrkl. „Měli jsme tam jet před měsícem, když si s tim přišel. Mohli jsme si tam v klidu zasurfovat. Teď už tam neni k hnutí.“

„Myslíš?“ protáhl jsem a vyhlédl z okýnka na staré známé parkoviště mezi dunami. Vyložili jsme prkna, oblíkli neopren a vydali se do vody.

„Kde je vůbec Roy? Vždycky tu bývá se svými pulci.“

„Co vím, Roy teď většinu týdne úřaduje v Boca Rajo,“ zamručel jsme nezúčastněně.

„Boca Rajo, Boca Rajo... Všichni jsou v Boca Rajo!“ rozčiloval se Marty a vztekle si kopl do písku.

Vítr nesl jemná zrníčka s sebou. Píchala do obličeje jako tisíce jehliček, občas zkrápěných jemným oparem slané vody. Vlny se vrhaly vstříc pobřeží olizujíc ho dlouhými zpěněnými jazyky. Sem tam se mezi nimi objevily drobné valounky. Kutálely se po mělčině tam a zase zpátky podle toho, kudy putoval mořský proud. Úzké vrtkavé stíny stébel trávy a vzdálený křik racků. To a nic jiného.

Skočil jsem do vody a Martyho nechal s jeho pifkou za sebou.

***

Slunce už se zvolna zvedalo a příjemně ohřívalo tmavý neopren. Když jsem zjistil, že je už po jedenácté, hnal jsem Martyho ven z vody. Protestoval, ale já to omlouval tím, že jsem k smrti hladový, protože jsem ošidil snídani a je tedy životně nutné to v Krabí boudě řádně dohnat. K tomu mi s úšklebkem pogratuloval a sic nerad, vydal se se mnou proti našim zvyklostem předčasně přes dlouhou pláž k naší oblíbené občerstvovně.

Když jsme dorazili, nad barem hrála televize a místní se se zájmem hemžili kolem ní.

„Co se dneska děje, že posloucháme polední zprávy?“ podivoval se Marty.

„Máma bude v telce,“ hlásila Lisbet vesele od pultu.

„Vím, vím,“ kýval jsem na ní a naznačoval ať nám oběma přinese jedno.

Usadili jsme se na stoličky a během chvíle se k nám s lahví ležáku přidal i Kirk.

„Tak to jsem zvědavej, co z toho bude,“ brumlal a jen tak tak zastavil říhnutí.

„A teď už předávám slovo naší zpravodajce Kitty, která je právě na slavné pláži Boca Rajo. Kitty?“

Všiml jsem si, jak Marty kroutí očima, ale od obrazovky se očividně odlepil nehodlal stejně jako zbytek místních štamgastů.

„Ano, Amando! Je to tak. Zdravím vás z nádherné pláže Boca Rajo, ráje surfařů a milovníků koupání. A je tu se mnou i instruktor místní surfařské školy Roy...“

„Jenom Roy, Kitty. Ahoj!“

V boudě se začalo ozývat šuškání, jen co se známý tmavovlasý mladík objevil v záběru. Blonďatá redaktorka krotící své neposedné prameny ve větru mu nastavila mikrofon.

„Boca Rajo je rozhodně objev letošní sezóny.“

„A já vím, že jste to byl vlastně vy Royi, kdo tohle místo objevil pro surfaře.“

Mladík na obrazovce si prohrábl vlasy. „No, tak rozhodně to není jen mojí zásluhou. Tady na Boca Rajo byli už dávno přede mnou takový legendy jako Eric „Roco“ Carson a další.“

„Ano, o tom se zmiňujete na svém webu, kde máte také přehled těch nejlepších pláží pro surf.“

„Jo, jo,“ pokyvoval Roy, „ale určitě bych tady rád poděkoval svýmu dobrýmu známýmu, a to je Exo. Zdravím starouše do Krabí boudy!“

Bylo vidět, jak se Kitty trochu zarděla, ale zmínka o domovině jí i přesto udělala očividnou radost.

„Byl to vlastně on, kdo přišel s tím udělat na Boca Rajo zázemí nejen pro surfaře, ale i kitaře a vůbec, takže mu za to patří velký dík.“

Celá bouda se po mě tázavě otáčela, ale já se jen ušklíbal do svého piva.

„A povedlo se,“ dodávala jedním dechem Kitty, „Boca Rajo je perla pobřeží. V tomhle ráji vám rozhodně nic chybět nebude a máme tu naprosto dokonalé počasí. Takže pokud ještě nevíte, kde strávit volno, přijeďte si zasurfovat na Boca Rajo!“

A nelhala. V pozadí se rýsovaly pěkné vlny, na obloze ani mráček a kolem spousta nových rádoby ošuntělých hipsterských bufetů s ratanovými křesílky.

Obraz se přepnul do studia.

„Tak to byla naše reportérka Kitty z pláže Boca Rajo...“

„Ty bláho, máma je konečně slavná,“ obrátil se Kirk pobaveně na Lisbet.

„Jo, ten Exovo tip jí už měsíc dobře živí,“ smála se a mrkla na mě. „Asi už ti odpustila, cos jí tenkrát provedl.“

Tím jsem si sice moc jistý nebyl, ale byl jsem rád, že jsem mohl Kitty pomoct.

„Ty tvoje milostný eskapády,“ mručel Kirk, „nerozvážný mládí!“

„Zatraceně, Exo!“ vybafl konečně Marty. „Říkal si, že si tam nikdy nebyl!“

„Trochu jsem kecal,“ odvětil jsem, „jednou jsem tam byl.“

„Jednou?!“

„Jednou,“ přikývl jsem, „potkal jsme tam Roca, pokecali jsme, udělal jsem mu pár fotek. Dali jsme si flašku na pláži... Tenkrát tam nebyla ani noha natož bar.“

„Cože?“ vyjekl Marty. „Roca Carson?“

„Znaj se ze školy,“ přizvukoval Kirk. „Vždyť jsou stejně starý, to nevíš?“

Marty už nejspíš neměl slov. Zaraženě seděl na své stoličce s pivem v ruce a Lisbet za pultem se tomu výjevu pobaveně smála.

„Já to vysvětlím,“ zvedal jsem omluvně ruce. „Přišel jsme za Royem s tím, že vím o pláži, kde jsou dobré podmínky pro začátečníky, protože Boca Rajo je moc klidná voda pro profíky. Dal jsem si u něj to jeho pozlacený fair trade kafe a došli jsme k tomu, že by to tam mohl zkusit rozjet. Mezitím se to mezi surfaři trochu rozkřiklo, tak jsem o té pláži něco napsal. Dal jsem jí jméno po Rocovo psech – Bocovi a Rajovi. Přidal jsem nějaké fotky, co jsme tam tenkrát udělali, a poslal to Royovi. Postaral se o zbytek. Netrvalo dlouho a chopilo se toho pár lidí, co Roy znal a rozjeli tam byznys taky. Za měsíc se z toho stal turistický ráj a celé jsem to od začátku servíroval Kitty, která o tom psala jako o zapomenuté mekce pravých hipsterů. Jednoduchý.“

Lisbet se k nám zvědavě nakláněla a ujídala z misky oříšky.

Marty jen zmateně vrtěl hlavou: „No jo, ale proč? Myslím, proč bys něco takovýho dělal?“

„Proč?“ odvětil jsem a otočil se zády k baru.

Vyhlížel jsem ven velkou výlohou na téměř liduprázdnou pláž. Pár cápků se kus od Krabí boudy opalovalo na dekách a v dáli škubal svým neposedným drakem jeden osamělý kitař. Marty se zadíval stejným směrem a i Kirk se váhavě otočil.

Prázdná pláž. Zpěněné vlny tříštící se o břehy písečné země bičované větrem. Co jiného by si mohl surfař přát? Jen slunce vysoko nad obzorem a křik racků...

„Neříkali jste, že tu začíná být moc lidí?“ pronesl jsem do zasněného ticha.