rok 2015: Víc, než se zdá

Obloha nad námi byla zatažená jako jeden velký šedý štít. Vroucí kotel, ve kterém probublávají mraky, vrčící dolu na zem cosi zlověstného. Hlas, jenž rozháněl ty zoufalé špendlíčky na chodnících pod sebou. Smál se jim, jak mu utíkají s taškou nad hlavou. Byla to scéna tahající za ty nejpevnější nitky ve vašem nitru. Otřásající pilíři pevné budovy, která se teď chvěje jako vy, když vám ten mokrý chlad zalézá pod kůži...

„To je humus!“ zaskučelo ve značně zoufalé tónině vedle mě.

Přiznám se, i přes to, že jsme byli studenti vysoké školy, jste tomu jistým způsobem nikdy neodpovídali. Ani chováním a někdy ani vzhledem.

„Hm, tak to je super,“ odfrkla si Naty a zůstala stát u východu. Možná měla spíš začít hledat deštník, ale to by musela nějaký mít. Od té doby, co jsme mohli zprávy sledovat jen na počítači, se nám předpovědi vyhýbaly ještě víc než kdy předtím.

„Na zastávku je to přece kousek, to přeběhneš,“ namítla jsem.

„Jo, ale až tam dorazím, budu úplně durch. To není déšť, to jsou provazy vody!“ rozčileně mávala rukou směrem k blížící se potopě na chodnících.

„No a co chceš dělat?“

„Co… Sednem si tu na chvíli, jestli to nepřejde. Když ne, tak teda pudem.“

Otočila se na podpatku a vešla zpátky do budovy. Ve dveřích jsme minuly několik lidí, kterým se na tvářích postupně zjevoval stejný výraz neskonalého nadšení nad výkyvem v intenzitě místní oblačnosti. Rozhodli se ale zatnout zuby a než trávit čas v sousedství kuřáků, který měli u vchodu jako každý den svůj hlavní stan, vyběhli té noční můře vstříc.

Naty zamířila k jednomu z nových stolků u velkého okna. Bylo to tu trochu jako malá vitrína – jen se podívejte na výkvět národa!

Shodila své věci na chatrnou zato designovou plastovou židli a odvětila: „Dáme kafe?“

Zavrtěla jsem hlavou a pokorně usedla sledujíc vodu vlekoucí se po venkovní dlažbě.

„Já si teda dám,“ řekla, a jakmile vylovila peněženku z kabelky, zmizela v chodbě vedoucí do malé kantýny. Vrátila se ale sotva minutu na to. „Je tam fronta jak blázen!“ Praštila s peněženkou o stůl a neradostný obličej si nízko nad stolem podepřela dlaní.

„Nechci ti kazit iluze,“ zamručela jsem s pohledem stále upřeným ven, „ale tohle jen tak nepřestane.“

„Patnáct minut, ok? Pak deme.“

Složila ruce přes sebe a položila do připraveného hnízda bradu.

Jako ručičky hodin na vrátnici, které vlastně žádný ciferník neměly, začaly i moje oči tikat. Tik ťak ze strany na stranu po lidech, kteří létali sem a tam z ústavu na ústav. Celé to tu bylo takový jeden velký ústav jako každé jiné středisko vzdělání u nás. A v té noční můře jsem spatřila náhodnou spásu, jakou bych asi nečekala.

Na velké obrazovce u stropu lákal kolemjdoucí nápis plný odbornosti na jméno, které mi sice nic neříkalo, ale titulů u něj bylo dost. Tahle škola se jen hemžila slavnými odborníky, o kterých jsem v životě neslyšela. S okem na skromném poutači jsem hledala telefon a zkontrolovala čas.

Situace za oknem se přesně podle mých předpokladů vůbec nelepšila, a tak jsem to zkusila: „Hele, je tady zrovna nějaká přednáška, něco o vesmíru v rámci ústavu fyziky.“

„Příroďáci,“ namítla Naty a zadívala se na obrazovku, „Tam bude mraky magorů, co se tváří strašně chytře a já nebudu rozumět ani slovo.“

Když se ale vzápětí ohlédla na tu spoušť ven, ve tváři se jí ale mihl jedovatý výraz znechucení z celého světa. Magorů? No jo, za to u nás na fakultě je to na přednášce samý hlubokomyslný génius. Co si budeme povídat, to jsme znaly až moc dobře. Sebekritika ale Naty očividně dostihla nepřipravenou, protože křivila obličej čím dál víc.

„Třeba tu taky mají magory, ale alespoň trochu inteligentní. Hm? To by mohlo stát za zkoušku.“

Smutně si povzdechla. „Mohli by tam vyprávět o černých dírách,“ řekla a vzala do ruky kabelku, „To je zajímavý, třeba mi to konečně někdo vysvětlí. Nechápu, jak to může fungovat.“

Zvedla se a vydaly jsme se halou k sálu. Srocovalo se tam k našemu jistému překvapení poměrně dost lidí. Než jsme vůbec prošly ke dveřím, málem jsem v tom davu hlav a bund přišla o levé oko. Naštěstí si ho nikdo na tom nataženém deštníku nakonec neodnesl.

Co s časem? Měly jsme volné odpoledne, tak už jsme se radši dál neptaly, jestli přestane pršet. I když jsme pořád tajně doufaly, že snad ano.

„Jak dlouho to může trvat?“ zeptala se, když jsme konečně prokličkovali k přednáškového sálu.

„Spěcháme?“

„Ne,“ pokrčila rameny, „ale zase bych tam nemusela být do večera.“ Zabrala za dveře a pustila nás do úplně nové části budovy.

V těhle chvílích vždycky přemýšlím, jak se takové z principu chudé instituci, jakou je u nás každá škola, podaří nakonec vůbec nasyslit tolik peněz, aby si postavila nový barák. Samozřejmě, že to tak trochu tuším, ale když to pak vidím na živo, nějak mi to nejde do hlavy. V některých učebnách chybí židle, ale o kus dál vám vyroste výkvět moderního umění. Univerzity byly asi vždycky jako mozaiky poslepované řádícím batoletem podle toho, kterému ústavu se zrovna podařilo po desetiletích strádání konečně vyrvat finance z unijního společenství. A pak si ještě vedení od všech vyposlechne, že je to stejně celé hnusné a divné a architekt musel být pošuk.

„Víc jak hodinu na tomhle prkně nedám,“ prohlásila Naty při pohledu na moderní sklápěcí sedadla bez polstrování a začala se svými podpatky zvolna stoupat jako vévodkyně do královské lože. „Kam si sednem?“

Tahle otázka začínala být s lety poněkud stupidní, protože v přednáškových sálech vysokých škol bylo téměř vždy vyloženě přebytek místa. Vesměs bylo také úplně jedno, kde zrovna jste, protože přednášející o studenty obvykle stejně nejevili příliš velký zájem. Nejste na základce nebo na gymplu, říkali nám s oblibou v prvním ročníku a očividně si to někteří dost užívali. Ale ono to s tím zájmem bývalo i v opačném směru stejné, co si budeme povídat.

Přesto se v nás pořád držela potřeba sedat si co nejdál, nebýt vidět, moct si v tichosti esemeskovat. Dospělý je jen přerostlé dítě, co jiného?

Naty kráčela svým způsobem neomylně, byť každých pár sekund váhavě přemýšlela o změně směru, nicméně sledovala jasný cíl. Nechala jsem se vést a měla tak čas prohlédnout si již přítomné. Nebylo jich poskromnu, a tak nebylo divu, když jsem ve spleti rozličných trupů trčících z lavic, uviděla i jeden známý.

„Ahoj, Kosáku!“ natáhla jsem se překvapeně do řady před sebe.

Naty tázavě zastavila. Ve tváři měla onen nejistý výraz, jaký míváme někdy všichni, když zjistíme, že se náš známý baví i s jinými živými tvory. Takže ty máš taky jiného kamaráda? A já ho jako ani neznám? Taková tichá výčitka jiskřící ve značně odtažitém pohledu chladných očí. A že Kosák asi nevzbuzoval zrovna důvěru. Nebyl z těch vyfiknutých hošíků z ekonomky, hlásil se k příroďákům.

„Tohle je kámoška,“ namířila jsem prst vedle sebe.

„A copak ty tady, přišly jste se vzdělávat?“ zacvakal s prsty v hraných uvozovkách a otočil se ke mně.

„Spíš počkat až přestane pršet,“ odvětila mu hbitě Naty s nevrlým podtónem.

„Myslíš, že tu neusnu?“ zeptala jsem se a kývla ke staženému plátnu.

„Neblbni – profesor Lundberg je naprostá špica, výbornej vypravěč, ten chlap fakt pobaví. Podle mě tady bude dneska plno. Ty ukázky na netu sem fakt přitáhli leckoho. To nemusíš být ani fyzik, abys to pobrala. Uvidíš vesmír z úplně jiný perspektivy, než jak na něj koukáš. Vopravdu.“

Uznale jsem ohrnovala rty, byť Naty se tvářila o něco zdrženlivěji. Sál se ale postupně plnil, až jsme s překvapením skončili obklopené lidmi všeho věku, z nichž někteří zůstali rovnu stát podél zdí.

Když se do sálu přihrnul postarší zvolna pán, Kosák na něj okamžitě upřel pohled, jako kdyby právě spatřil Angelinu Jolie ve sprše. Tedy alespoň to tak popsala Naty. Skutečně se ale zdálo, že chová k tomu zmatenému muži bojujícímu dole s ovladačem projektoru nesmírnou úctu a obdiv jako k filmové hvězdě. Což bylo jediné, co měl s Angelinou Jolie asi vlastně společné – svou prestiž. I když na úplně jiné úrovni.

Posazoval si padající brýle neustále zpátky do čela, nebo je naopak skláněl před zraky a udatně válčil s místní technikou. Člověk by řekl, že když je z oboru fyziky, bude na tom s technickými znalostmi o něco lépe. Možná za to ale mohl pouze nový systém instalovaný do auly sotva měsíc zpátky. Jak mi Kosák objasnil, nedokázal se v tom vyznat asi nikdo, kromě pár vyvolených z oddělení IT, kteří pak museli všechny zachraňovat svým včasným dostavením se na místo činu a restartováním všeho, co se mezitím podařilo rozběhnout.

I tentokrát bylo na místě několik mužů s různou úrovní zlámané české angličtiny, kteří se spolu se svým zahraničním hostem snažili technické nedostatky nějak vyřešit a uvést celou přednášku do chodu. Když se na plátně konečně cosi zjevilo, profesor kolegům ve své o něco lepší angličtině poděkoval a skoro nečekaně promluvil k už dobrou chvíli nevnímajícímu davu.

„Ladies and gentleman, I´m really…“

Naty se prudce napřímila, ale začátek jí unikl, a tak se marně snažila najít smysl v souvislé palbě cizojazyčných slov, které vzdělaný pán chrlil. Kosák očividně rozuměl minimálně půlce, neboť v pravidelných intervalech kýval tupě hlavou a zbytek obecenstva vykazoval podobné reakce v různé míře, podle délky dosavadního studia angličtiny.

Bylo to velice vtipné pozorovat všechny ty studenty, kteří byli vychováváni v přesvědčení, že bez angličtiny se dnes už prostě neobejdou, jak právě neúspěšně testují její aktivní využití. S trochou štěstí a slovníkem zvládli sice přelouskat pár článků z BBC přidělených na univerzitních lekcích, mluvené slovo bylo ale pro mnohé stále nepřekonatelný blok. Naše angličtina byla v mnoha případech jen prázdná bublina – alespoň mi to tak kolikrát přišlo a sama jsem si vyčítala malou slovní zásobu.

„And if you have a question or you would like to add something, discuss something, don´t worry – you can just shout it at me. No need to put your hands up, just say what´s on your mind. That´s what  people usually do, don’t they? It feels much more natural, so don´t worry, really.“

„Co řikal?“ naklonila se Naty se zmateným výrazem a tupě pootevřenými ústy.

„Že se máš ptát a diskutovat, když budeš chtít.“

„Aha,“ šeptla zpátky a nachýlila pravé ucho mírně k řečníkovi ve snaze víc pochytit.

Obrnila jsem své nervy s tím, že tohle jistě nebyl její první ani poslední dotaz. A kolem mě to vypadalo podobně. Chvílemi jsem poslouchala jen na půl ucha a sledovala všechny přítomné v sále. Jak se naklánějí stranou, jak šuškají, jak si vysvětlují.

„Now, there you can see…“

Profesor měl velice působivý přednes. Přemýšlela jsem, zda je to výsadou všech zahraničních hostů, nebo zda je to prostě jen podmínkou práce a ty ráčkující nechávají v laboratoři akorát mýt nádobí. Byla to docela humorná představa. Ušklíbla jsem se a Naty se hned tázavě otočila.

„Něco jsem zas nepochopila?“

Unaveně jsem mávla rukou. Jak se zdálo, obě už jsme tak trochu zapomněly, že tu sedíme jen proto, že venku lije jako z konve. A přednáška zvolna gradovala.

Profesor byl v ráži a nesmírně si svou popularitu u posluchačů užíval. Nebo spíš jen prožíval vlastní vystoupení víc a víc a měnil se ze ctihodného vědce téměř na hereckou elitu. A všichni ti studentíčci mu viseli na rtech a nedutali, neboť byli buď zcela vytrženi, nebo přestávali definitivně rozumět.

„… and now just imagine how the whole universe is big, huge! And it´s getting bigger and bigger every day, every hour and every second. And we standing here, on the Earth. One tiny planet among those giants around. Imagine how small is our galaxy, our star, we called Sun, our green planet. And imagine how tiny are you, you are nothing! How small part we…”

Zaraženě jsem natáhla krk a ruka podpírající bradu klesla na desku stolu.

„But if we are part of something big, we can´t be small.“

Profesor ztichl a nechápavě mě sledoval. Celý sál se otočil mým směrem a zcela konsternovaně tikal očima z přednášejícího na mě. Očekávání, které se vznášelo ve vzduchu, se dalo porcovat a servírovat jako zákusek. Naty byla naprosto zmatená a přála si asi zmizet, neboť se na své židli vedle mě opatrně skrčila.

„I mean, we are small of course – but just in mass. Not if you gonna measure it in importance.“   

Profesor zaujatě pokyvoval, abych mluvila dál. Sám mlčel.

„It´s like a drop of water. It´s small, tiny, unimportant, but lot of tiny drops will create a whole ocean. Do you really think that this one drop is unimportant?“

„But what if you take the Earth out, put it away, erase it from the universe. What will happen?“ zeptal se profesor a dav napjatě naslouchal, mojí obhajobě.

„You can ask yourself if cosmos will still exist if there won´t be anybody who will be able to realize it that there is something above, but it´s more philosophical question, I believe. So well, not much will happen – probably. But we can never apply this logic on the world and the universe, because if people start thinking that one drop of water is not important, than the whole ocean will disappear.“

Profesor pokyvoval, nic neříkal a nakonec se zcela plynule vrátil ke svému výkladu. Zábava skončila, ale zdálo se, že pár lidí si na mě z povzdálí stále ukazuje. Anči se chvíli vzpamatovávala, ale než přišla s tím, že cítí nutkavou potřebu útěku, přednáška byla u konce. Potlesk trval dlouho, až jsem se začala podezřívavě dívat na hodinky. Pak jsme se prodraly davem k východu, ale za sebou jsem ještě slyšela volání. Byl to Kosák.

Rychle jsem se omluvila, Naty nesena davem nechápavě prošla dveřmi ven a já dohnala přítele stojícího opodál. Mávl k profesorovi a ten my nadšeně naznačoval, ať přijdu k němu. Kosák byl jen posel. Bez protestů jsem se vydala k řečnickému pultu.

Když jsem krátce vyhlédla z úzkého okna vedle velké bílé tabule, která sloužila jako promítací plátno, všimla jsem si, že venku pořád vytrvale lije. Kapky se rozbíjely o zcela promáčené chodníky a mlaskající trávník, jakoby se nám smály. Jako živý, viděla jsem Naty nakvašený obličej, až vyjde do té spouště ven.

 ***

„Tak co po tobě vlastně chtěl?“ mrmlala Anči, jak jsme se hrnuli ranním sluncem zalitou aulou a mířili k přednáškovému sálu.

„Není to jedno? Už je to dlouho.“

„Ale pořád si mi to neřekla.“

Unaveně jsem si oddychla a přidala do kroku. Od přednášky ctihodného fyzika už uběhlo pár týdnů, ale někdo se stále nemínil vzdát a nechat to být.

„Jo, neřekla, protože nebylo co. Prostě mi poděkoval za přínos do diskuze. Nic víc.“

Naty očividně nebyla s touhle odpovědí plně spokojená, ale bylo jí jasné, že je to lepší než nedostat ze mě vůbec nic. Takže pokorně zmlkla a následovala mě ke dveřím.

Popadla jsem kliku sálu a otevřela. Už když jsme si ale sedaly, cítila jsem v sále nějakou nezvyklou atmosféru. Něco tu bylo jinak. Těžko říct, zda špatně, ale jinak. Jen zběžně jsem si všimla, jak se pár studentů vpředu baví s profesorem a jeden z nich ukazuje mým směrem. Naty si toho vůbec nevšímala a vytahovala si své úhledné desky se zápisky.

Profesor se však náhle zahleděl přímo na mě a hlasitě pronesl: „Tak vy to jste ten náš filozof! Já si pořád říkal, že musím toho inspirativního studenta potkat, když jsem to četl.“

Naty poděšeně zvedla hlavu a zjišťovala, co se děje. Když jí došlo, že profesor kouká naším směrem, téměř zpanikařila. Ani já jsem vůbec nevěděla, co se děje, ale snažila jsem se tvářit co nejméně dotčeně. Však ono se to jistě už nějak vysvětlí.

„Kdo by to řekl, že naši studenti budou obracet svět vzhůru nohama,“ zabrblal, „tak se do toho dáme, ne?“

Zatímco spouštěl prezentaci, ohlížela jsem se po lidech okolo, ale nikoho jsem tu příliš neznala. Proboha, co se děje? Co jsem provedla?! Naštěstí se přesně v tu chvíli ozvalo slabé klapnutí dveří a já spatřila Kosáka. Tohle byla asi jediná přednáška, na kterou jsem s ním kdy chodila a sláva, právě teď mi to přišlo náramně vhod.

Gestikulovala jsem zuřivě asi dvě minuty, než pochopil, že s ním potřebuju mluvit, a tak si tedy poněkud neochotně přisedl k nám.

„Ahoj, vědmo!“

Hned jsem se zarazila a i Naty vedle mě se natáhla blíž, aby dobře slyšela. „Kosáku, stalo se něco? Myslím… on měl nějaký divný narážky. Co to všichni na mě dneska tak zíráte? Jsem snad vrah?“

Kosák překvapeně zvedl obočí. „Ty to nevíš?“

„Co jako?!“

„Jo, co?“ přidala se Naty, div se mi nepřilepila na záda, jak se nahýbala Kosákovým směrem.

Ten byl snad ještě vyjevenější a nakonec jen konstatoval: „No Lundberg o tobě psal.“

S Naty jsme se po sobě zmateně ohlédly.

„Je toho plnej internet, že seš význačná studentka malé univerzity ze zapadákova, co otevřela oči slavnému uznávanému vědci. Tak nějak to alespoň prezentujou.“

Naty byla jako u vytržení. Nevěděla, jestli se má smát, nebo začít nahlas křičet radostí. Vytáhl svůj chytrý telefon a dala se do hledání. „Jé, jé – to musíme najít. Jé! Ty jo…“ Klikala, chvíli nadávala na univerzitní síť a pak vzrušeným polohlasem s vykulenýma očima pískla: „Ááá, já jsem to našla! Ty jo, ty jo…“

Obracela jsem oči vsloup a Kosák se začal pochechtávat. Naty mezitím hltala text takovou rychlostí, že hrozilo, že jí těkající oči vyskočí z důlků. Pak zapadla do opěradla židle a začala na mě zírat.

„Ty vado… To je hustý…“

Konečně mi podala telefon a horoucí soustředěné čtení přeskočilo na mě. Kosák se rozhodně dobře bavil, člověk na to nemusel ani slyšet jeho tiché hihňání. Celý úplně jiskřil.

Po chvíli jsem do opěradla židle zapadla i já a telefon vrátila Naty. Kosák už jen velmi těžko krotil hlasitý smích.

Tu se přednášející otočil od tabule. „Ale stejně je to vtipný, co? Takhle něco kváknete na nějaký přednášce a skončíte v nový knize nějakého skoro-nobelisty, kterýmu se díky vám změnil celej život. No chápejte, zničehonic se ožení, začne filozofovat nad podstatou bytí, jak bychom si měli život užívat, jak jsme každý důležitý… To mi prostě přijde skoro až humorné.“

„On se vážně oženil proto, žes řekla, že každá kapka v moři je důležitá!“ šeptala Naty, která si zrovna přehrávala nějaký video rozhovor. „Úplně si změnila jeho pohled na svět, celou dobu viděl jen ten blbej vesmír a najednou zjistil, jak si musí vážit každý drobnosti okolo. Napsal o tom celou knížku, jak jako procitl a jak bychom měli chápat svět kolem nás a vážit si ho a napsal tě do věnování. Atakuje to na světovej best-seller! Chápeš to, chápeš to?!“

Přednášející se otočil naším směrem. „Nemáte pro nás taky nějaké inspirativní sdělení pro dnešní den?“

Obrátila jsem se nejdřív na Kosáka, pak na Naty a nakonec jsem jen konstatovala: „Dala bych si kafe.“

Profesor významně zvedl ukazovák a prohlásil: „No tak v tom jsem s vámi rozhodně za jedno!“