rok 2015: Nepotřební

Získali jsme trochu času, ale na přípravu ho bylo zoufale málo. Sotva pozdě vyslaná náhradní hlídka doběhla k táboru a mezi stany se rozezněl výstražný signál, začaly z nebe padat první šípy. Za chvíli zbrotila zem i první krev.

Běhala jsem zoufale mezi stany s lukem přes rameno a hledala ostatní. Musela jsem najít Raju, to ona rozhodovala o postupu, vedla naši část skupiny. to ona nás měla na starost. Potřebovala jsem ji slyšet. Pak mi došlo, že déšť ustal. Na tábor se valila velká voda. A proti mně náhle stanul jeden z nich. Objevil se za bílou plachtou stanu, v ruce sekeru a krátký meč za pasem. Než si mě stihl všimnout, vyděšeně jsem utekla.

Kolem se rozléhal křik a řinčení. Stany se řítily a já ucítila pach hořícího plátna. Jímala mě hrůza, která mě docela ochromila. Nedokázala jsem nic jiného než jen kličkovat jako zbabělý zajíc. A pak jsem uslyšela jeden známý hlas. Její ledový jekot a pláč.

Jeden ze statných mužů ji táhl za vlasy ze stanu. Držel ji za dlouhý cop krásných kaštanových vlasů a vlekl jako hadr. Byla tak maličká a drobná a on hromada špinavého smradlavého masa načichlého koňským pižmem.

Zavřela ve mně krev, přesně to, co jsem potřebovala. Pohon. Popadla jsem zlomený kůl spadlého stanu a vrhla se vpřed.

Široký nápřah. Mé kroky byly v tom rámusu docela tiché. A než mu cokoli došlo, praštila jsem ho prudce po nezakryté vlasaté hlavě. Okamžitě padl na kolena a povolil sevření.

„Ido, běž!“ řvala jsem divoce jak podrážděné zvíře.

„Zito!“ zakňourala prosebně a natahovala ke mně své ruce, jak se snažila zvednout.

Přilákalo to další. Vzala jsem klečícímu tělu na zemi upuštěný meč, vběhla před Idu. Zvedl se a vrhl se k nám. Sekala kolem sebe jako divá. Technika mi nic neříkala, ale když jsem byla vzteklá, byla jsem nevypočitatelná nálož a tím spíš nebezpečná. Ani my, ani oni – neměli jsme brnění. Zvláště jezdci cestovali spíš na lehko, někdy i dva na jednom koni. Chvíli jsme se zuřivě přetahovali, Ida se mi vyděšeně kryla za zády a zoufale ječela. Popadl ze země odhozený kůl a když zvedl ruce, aby se napřáhl, prudce jsem ho zasáhla do krku. Meč byl na plocho, ale náraz byl silný. Žádná krev, přesto upadl. Ida vyděšeně štkala.

„Ticho!“ okřikla jsem ji. Přitahovala pozornost. Popadla jsme ji za loket a zvedla. Chytila se mne jako klíštěte a já nás vedla vřavou. Naštěstí byla vždy natolik rozumná, že se mě včas pustila, abych nás mohla bránit. Tolik si nás nevšímaly, dvě drobné dívky. Ale přece... Idu, ne! Nemůže se jí nic stát. Je to přece ještě dítě!

„Do hór!“ nesl se křik jasného hlasu.

Raja! Raja byla živá a její rozkaz zněl jasně. rozběhla jsem se tam, kde se zvedal zelený svah pokrytý lesem a pobízela Idu. Topila se v naprosté hysterii, nikdy v takové hrůze nebyla. Já už párkrát ano, ale takové to nikdy nebylo. Nikdy jich nebylo tolik.

Říkali si Showové – jejich národ měl jinou kulturu, vedli je válečníci, celý život kočovali a kde pro ně nebylo dost místa, tam plenili. Horší bylo, že stáli jenom o tu nejhorší pověst. Šířit strach, který jim otevíral dveře a ulehčoval postup. A dařilo se jim to. Nebylo to osobní, nebylo to příliš cílené. Nebyla to nenávist. Byl to jen jejich pud. A já byla ta, která se rozhodla pomoct druhým je zastavit. Alespoň trochu jim vrátit chuť krve do úst. Tentokrát vlastní.

Už jsme byly na okraji tábora, když se jeden z nich za námi s řevem vydal.

„Ido, běž!“

„Zito,“ ronila slzy, „jí nechci!“

„Běž! Nezastavuj!“ hulákala jsem vztekle.

Konečně se rozběhla pryč od tábora. Prudce jsem se otočila a švihla mečem. Nařízená čepel se k mému překvapení zastavila o protivníkovo předloktí a zaťala se do masa. Těsně jsem uhnula jeho zdravé ruce s kopím, ale málem upadla na zem. Hrot se zapíchl vedle mě. Těžce se meč sklouzl po jeho ruce, sotva jsem ho udržela. Ale jeho pohled mířil pořád k Idě.

Rukama hrabala před sebou a klopýtala do hustého porostu vysokých kapradin. Zuřivě jsem se rozmáchla a druhou ránu zamířila na nohy. Ozvalo se prasknutí, jeho křik a já věděla, že jsem tentokrát mířila čistě. Meč mi vyklouzl z ruky. Náhle jsem uviděla na okraji zorného pole jasnou tvář. Mířila jakoby k táboru, nehybná a tichá.

„Árone!“

Málem si mě nevšiml. Váhavě se otočil – v očích měl tak zvláštní výraz, jako by ho někdo bodl do srdce. Byla to vteřina, dál už na nic nečekal. Oba jsme se v jednu chvíli rozběhli. Raji rozkaz byl jasný. Museli být v přesile, proto ohlásila ústup. Nebyl už čas, nebyl už čas na nic.

Áron udal směr, krajem tábora do mlází a dál k hradbě stromů.

Jenže ta hubená postava v bílých šatech se zoufale snažila dostat pryč údolím zastřeným hájem vysokých kapradin a víc už se na nás neobracela.

„Ido!“ volala jsem. „Árone, je tam Ida!“ Hlasitě jsem zaklela a vrhla se mezi tuhé vějířovité listy. A najednou dívka klesla do té zelené změti s šípem v zádech. „Ido!“

„Jí nepomůžeš,“ zavrčel Áron a prudce mě popadl za loket. Zamotala se mi hlava, ale on mě pevně držel a vlekl dál a dál. Co nejdál od tábora směrem ke stromům, dokud jsem zase nenašla pevný krok. A za našimi zády se zvedal do oblak kouř doutnajících stanů.

Dvakrát se setmělo pod zavřeným nebem. Zhasla světla mnoha očí. Já nechtěla nic z toho vidět, nechtěla jsem vědět, jen jsem se nechala vléct do kopce tou nehmatatelnou silou, která se jen snažila o mé přežití. Nic víc.

Ida byla mrtvá. Bylo jí sotva dvanáct let. Nikoho dalšího jsem neviděla. Všichni se rozprchli. Netušila jsem, co je s Rajou ani jejími blízkými. Měla jsem jen...

„Árone!“ Stačila jsem ho ještě popadnout, než klesnul. Zadržel výkřik a jen pevně zavřel oči, aby přemohl bolest. Z lýtka mu trčel šíp.

„Ne, ne! Musíš jít!“ štěkala jsem zběsile a přidržovala ho. Odkud ten šíp přišel? Rozhlížela jsem se vyděšeně a snažila nás táhnout dál.

Klopýtal, rána silně krvácela, ale držel se na nohou a postupně jsme se nořili do bezpečí lesa.

„Dál... jdi dál, Zito, nebo nás najdou,“ vydechoval těžce a zatínal zuby.

Přidržovala jsem jeho ruku kolem svého krku. Byl sice těžký, ale jen o málo vyšší než já a velmi štíhlý. A mně nic nebylo. Ještě nějakou chvíli vydržím. Stop, které jsme za sebou nechávali, by si nevšiml jen hlupák, ale Showové neměli potřebu honit utíkající krysy. Víc práce budou mít teď s pleněním tábora.

Zastavila jsem se a opřela o hladký kmen starého buku. „Árone, musím tě ošetřit.“

Vrtěl hlavou.

„Krvácíš! No tak, už jsme dost vysoko!“ shlížela jsem jedním okem mezi stromy do svahu, který jsme vyšplhali.

Nic dál už raději nenamítal, a tak jsem ho opatrně složila mezi kořeny. Unaveně se opřel zády o kmen. Nejistě jsem klekla k jeho noze. Šíp prošel skrz, ale zůstal uvnitř.

„Musí ven,“ zašeptala jsem a opatrně za něj vzala.

„Ne!“ vyštěkl, „Co tě to, sakra, učili?! Zlom ho! Staví krvácení, jestli ho vytáhneš, jsem za chvíli možná mrtvý.“

„Je v noze!“

„Nevíš, co proťal!“ protestoval tvrdošíjně.

Ulomila jsem kovovou šipku a pevně chytila druhou polovinu s perutí. „Promiň.“ Vrazila jsem mu do úst klacek a pak jsem trhla.

„Káčo blbá!“ zahučel hlasitě skrz zuby. celé tělo se napnulo, hlavou se uhodil o kmen a z očí mu stékaly bolestivé slzy. „Co jsem... co jsem říkal?!“

„Začalo by to hnisat. Kdyby se to zhoršilo, přijdeš o nohu,“ odsekla jsem a odhodila zakrvácené dřevo.

Zakašlal, ale bylo vidět, že dech už se mu uklidňoval. Z údolí vyšel ostrý válečný pokřik. Bylo po všem, přitom pro všechny, co přežili, boj teprve začal.

„Ať je Raja v pořádku,“ šeptala jsem prosebně.

Áronovi klesla hlava na prsa, odevzdán osudu. Nemohl chodit a bylo jasné, že jestli nás někdo brzo nenajde a nezavede k ostatním, zemřeme tu. Nebo hůř, nás najdou ti, co právě kopou do našich mrtvých přátel.

Zhroutila jsem se vedle Árona. Nechtěně jsem ho přitom plácla do hrudi, ale místo omluvy jsem jen tázavě zatlačila na jeho prošívaný kabát.

„Co to je?“

„Nic,“ zavrčel protivně.

Vrhla jsem se po kapsách, a když viděl s jakou vervou, ani se nebránil. Vytáhla jsem z jeho náprsní kapsy placatku a odšroubovala uzávěr. Opatrně jsem mu ránu omyla silnou pálenkou a potom v ní vymáchala i šátek, který jsem si strhla z krku, abych měla ránu čím ovázat.

„Kdy ses naposledy myla?“ poznamenal jízlivě.

Raději jsem to nekomentovala a vrazila mu placatku zpátky do kapsy.

„Měla bys jít, Zito,“ oddechl unaveně. „Najdi Raju a zmizte.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nenechám tě tu, Árone.“

Ušklíbl se. Strčil do mě a namířil prstem do lesa. „Asi den cesty je první vesnice. Víš, že mě nemají zrovna v lásce, nebudou mě postrádat. Tak běž.“

Zvedla jsem se. „Nehni se odsud.“

„Kam bych chodil?“ šeptl a zavřel oči. „Vypadni už.“

Pomalu jsem odcházela a prohlížela přitom každičký strom. Nesměla jsem se ztratit.

***

Byla už tma, když jsem opět usedla ke kořenům stromu. Áron sotva postřehl, že se blížím, jak byl unavený.

„Co tady děláš?!“ Téměř k smrti jsem ho vyděsila a docela určitě příšerně rozzlobila.

Vložila jsem mu do ruky čutoru. „Šla jsem pro vodu. Pak jsem zjistila, že jsem vlastní čutoru ztratila, tak jsem se vrátila vzít ti tvou, když si spal. Pak jsem zase nemohla najít ten pramen a vůbec vrátit se byl po setmění trochu problém.“

Zakroutil hlavou a pořádně si lokl. „Ty si vážně neskutečně neschopná, Zito.“

Těžce jsem polkla, ale neslyšela jsem to v životě rozhodně poprvé.

„Jak dlouho už jsi s Horaly? To se ani nepodíváš, že máš tu vodu v čem přinést?“

Jak dlouho? Teď možná už půl roku. Vstoupila jsem mezi Horaly dobrovolně jako jedna ze tří dcer malého statkáře z vysočiny. Ta jediná, která ze všech tří dcer nebyla pořádně k ničemu dost dobrá. Moc chytrá, málo krásná, příliš nešikovná, málo silná. Než nechat otce poslat mě dříve nebo později do města, šla jsem raději s Horaly. Nechtěla jsem opustit kraj a oni ho milovali stejně jako já. Nejméně tohle nás pojilo.

Bývali hraničáři, dnes vzbouřenci proti králi, na které nikdo nedosáhl. Žili v odlehlém divokém kraji štítů zdánlivě nekonečných hor podél hranic a strážili ho před světem. Cizími i národní gardou. Ale Showové nebyli jako jezdci gardy, byli mnohem horší. Část těch zranitelnějších se tak spojila a dala na cestu. Proto nás Raja, sama označená za čarodějnici a hledaná, měla odvést do chráněného sídla hlouběji v horském pásmu. Jenže to nestihla.

Otevřela jsem oči. Něco mě šimralo v obličeji. Áron se ke mně tiše nakláněl a táhnul mě blíž k sobě. Všude bylo světlo. Muselo být už ráno. Pak jsem uslyšela šustění. Áron naznačoval ať se nehýbu a jsem tiše. Něco brouzdalo listím někde za námi. Přimáčknutí ke kmeni jsme ani nedutali.

Showovové? Nějak se to nezdálo. Lehce jsem se zaklonila, ale než se mnou Áron zlostně trhnul zpět, stihla jsem si všimnout siluety mezi stromy. Posunky mi začal nadávat, ale já jen klidně prohlásila: Srnec.“

Za námi to šustlo, jak se zvíře zastavilo. Áron se opatrně vyklonil a zkřivil obličej. Srnec ho uviděl a dal se na útěk.

„Myslíš, že takhle zní lidská chůze?“ zamručela jsem, „To těžko.“

Hned na to mi ukrutně zasténalo v břiše. Musím to vydržet, uklidňovala jsem hlad. Celá zlámaná jsem se zvedla a popadla prázdnou čutoru. „Půjdu pro vodu.“

Áron mlčel. Doufala jsem, že je to souhlas.

***

Než jsem pramen na druhé straně svahu našla a vrátila se, začalo se nepříjemně zatahovat. Obloha potemněla, slunce zmizelo z dohledu. Když jsem se vrátila, Áron nejistě vzhlížel do korun stromů. Nechtěli jsme to říkat nahlas, ale cítili jsme ve vzduchu déšť. To nebylo dobré znamení.

„Nic si neviděla?“ ptal se a dál zíral mezi větve, „Nikoho?“

„Ne, oni nás brzo najdou,“ ujišťovala jsem ho, ale spíš jsem vnitřně uklidňovala jen sama sebe. Nezdálo se však, že zrovna tohle chtěl Áron slyšet.

„Měla jsi jít,“ zamručel.

To bych ale nikdy neudělala. Z malého vaku u pasu jsem vytáhla hrst hub. „Jsou jedlé – já už jsem měla, tak je sněz.“

Áron byl překvapený, snad příjemně, ale na jídlo hleděl s odporem. „Není radno je sbírat, lehce se spleteš.“

„Tak počkej, až mě to zabije,“ namítla jsem, „Nedávala bych ti jed. To bych tě radši rovnou zapíchla nožem. Já znám rostliny i houby.“

Opravdu čekal ale asi hodinu, teprve pak je vděčně snědl. Oba jsme byli stejně hladoví. Mezitím se však už z dálky ozval první hrom a brzo přišel šustot prvních kapek v korunách. Naše tušení bylo bohužel správné.

Spustil se slejvák, který se brzy prodral skrz listí až k nám. Čůrky vody, ohromné kapky skrápěly naše zmučené obličeje. Áron si sundal kabát a přehodil ho přes nás jako střechu. Měla jsem na sobě jen halenu a vestu a ta už začínala vlhnout. A déšť neustával, ani když se přiblížila noc. Áronův kabát byl už nacucaný jako houba, pod sebou jsme měli kaši bláta a tlejícího listí a já se snažila zoufale držet alespoň Áronovo zraněnou nohu v teple a suchu. Jenže naše těla stejně jen víc a víc chladla.

„Potřebujeme rozdělat oheň, snad by se dal chytit alespoň nějaký pták,“ uvažovala jsem nahlas.

„Máš zajímavé postřehy,“ odvětil jízlivě, „všechno dřevo je mokré, oheň by přilákal pozornost a žádného ptáka v noci neulovíš, pokud nejsi zázračné dítě. Což ty tuplem ne, vzhledem k tomu, že jsem viděl, jak střílíš. Alespoň občas přemýšlej, Zito.“

Bylo mi po tom všem, co se stalo, tak zle, že už jsem se ani nedokázala urazit. Jen jsem tam potupně seděla.

„Árone?“ zvedla jsem hlavu. „Ty už jsi byl v jejich městě?“

„V sídle Horalů? Tři roky jsem tam žil,“ mluvil polohlasem do těžkého vydýchaného vzduchu pod kabátem.

„Tak proč si odešel?“ Nechápala jsem jeho jednání, zvlášť teď, když bylo zcela zřejmé, proč to dělat neměl.

„Chtěl jsem se podívat zase od světa, co je na tom? Ty bys to nechtěla?“

„Cestování není moje oblíbená zábava.“

„Tak co tu děláš?“ ošil se. „Víš... kdybych byl upřímný, nechápu, proč tě Raja vzala k Horalům. Já jsem možná k ničemu, ale já se jim taky docela dlouho vtíral. Tebe div nepřijali s radostí.“

Zničená, unavená, hladová a mokrá a především zklamaná. Mohlo mi být hůř? „Vždycky jsi byl takový tichý a vlastně tak hodný. Teď děláš všechno, abych odešla. Nestaráš se o sebe, nechceš ani abych to udělala já.“

Dlouze jsem si ho prohlédla, ale obličej měl nehybný a mlčel. Velice zarytě mlčel.

„Jsi tak upřímný, protože ti k tomu něco dává sílu. to něco se mi nelíbí,“ zašeptala jsem.

Kabát začal prosakovat a déšť neustával.

***

Do rána jsme téměř nezamhouřili oka. Tiskli jsme se k sobě, klepali se jako dva psi. Byla nám strašná zima, hlad začínal mít mírně nesnesitelný a pak se docela vytratil. Když k poledni hustý horský déšť konečně ustal, začal foukat studený vítr. Ždímala jsme oblečení, šla pro vodu k prameni. Ale po návratu jsem měla slzy v očích. V pustém lese nebylo téměř nic k jídlu, Showové se podle kouře a koní stále zdržovali v táboře a Raja nikde.

Zoufalství mě pomalu začalo ovládat jako loutku. Co když opravdu všichni odešli? Vzali, co měli a zmizeli. Nechali nás tu. Už se nevrátí. Možná si myslí, že jsme mrtví... Já ale prostě nemohla odejít, Áron nemohl pořádně ani vstát.

Už jsme spolu ani nemluvili, jen jsme tam seděli a já občas procházela les, zdali nenajdu něco, někoho.

Najdou vás, šeptal hlas v hlavě. Showovové vás popraví. Raja je už dávno pryč. Smiř se s tím, Zito. Slunce vstává a usíná, jak dlouho už tu čekáte na smrt, Zito? Jak dlouho?

Usedala jsem ke kořenům, třásla jsem se víc strachem než chladem a Áron hrubě zakašlal. Zněl pořád tak unaveně a teď už i nemocně. Sáhla jsem mu na čelo a ucítila teplo, příliš mnoho tepla. Vlasy na zátylku měl slepené potem.

„Běž, odejdi.“ Unavené oči se na mě dívaly, ale já neposlouchala. Z očí mi tekly slzy a on je slábnoucí rukou utřel. „Říkal jsem, jdi. Zito, umřeš kvůli mně.“

Stiskla jsem dlaň na své tváři a kývla. Já to udělám. Teď už musím zůstat.

Vrtěl nechápavě hlavou.

***

V noci mě budilo jeho sípání. Spala jsem mu na rameni a on mě stydlivě držel kolem ramen, aby nás udržel v teple. Celý hořel, měl mělký dech. Nehnula jsem se od něj na krok. Nepamatuju se kdy, ale nakonec má víčka zakryla svět.

Už tu dlouho nevydržíme, tančily plameny v mých snech. Hlasy, co se mi smály a křičely. Idy šaty vlající ve větru. Ten rej se mě snažil zničit.

„Ani se nehni! Za tohle zaplatíš,“ zněl hlas v šeru v dálce.

To už nebyl sen.

„Udělej to.“

Mé oči se otevřely. Přišla okamžitá vlna euforie, když jsem spatřila její obličej, pak už jen ten prudký děs. Mířila šípem na jeho tvář.

„Rajo, ne!“ vylétla jsem z jeho náručí do vzduchu. Pak jsem ucítila prudkou bolest a vyjekla.

Raja překvapením pustila tětivu a hrot prošel skrz mou otevřenou dlaň. Árona sotva škrábla do nosu. Zděšeně jsem hleděla na svou ruku, krev pomalu stékala mezi prsty a kapala na zem. Točila se mi hlava. Bolest byla tak silná, že se ztrácela v mlze.

„Zito!“ Raja se ke mně vrhla, v očích naprosté zděšení. „Zito!“

Nad námi stál Mira. Zavalitý hromotluk, který nás celou dobu spolu s ní doprovázel. I on se zdál otřesený. Bolest začala zuřivě pulzovat a já se snažila udržet vědomí při životě.

„Rajo,“ dech se mi lámal, „nic neprovedl.“

„Měl být na hlídce předtím, než nás napadli!“ zavrčel Mira. „Prozradil nás a vrátil se pozdě! Že je to tak?! Oni tě viděli a ty jsi takovej jalovec, že si se nevrátil a zdrhl radši jak podělaný psisko. Ha?“

„Hledali jsme vás,“ šeptala Raja a opatrně se snažila dostat šíp ven. „Stopy smyl déšť, nevěděli jsme, kde jste, Zito.“ Obrátila se vztekle na Árona a už sahala po dýce. „Kvůli tobě jsme jsem ji zranila. Ty hovado! Zrádče!“

Áron mě přitiskl k sobě a zlomil šíp v mé ruce.

„Rajo, ne!“ vydechla jsem, „Věř mi, nech ho.“

„Ty nevíš, co provedl!“ sykla a pevně chytila zbylou část šípu. „Byl pryč dlouho. Nikomu nic neohlásil a pak, když přišel, napadli nás.“

„Je raněný – střelili ho,“ oponovala jsem, „nespojil se s nimi, věř mi!“

Áron mě sevřel ještě pevněji a začal mluvit přímo ke mně. „Já můžu chodit, ne moc, ale můžu, jenže tím bych nás brzdil. Někdo by nás chytil... Lhal jsem ti, Zito! Když si odmítla jít, čekal jsem na Raju. Věděl jsem, že mě zabije, ale tebe odvede. Sama by ses stejně ztratila, sakra.“

„Rajo, tak ho zabij!“ vyštěkl Mira, „Musíme vypadnout, než si nás někdo všimne. Ostatní na nás čekají!“

„Rajo, prosím!“ vyjekla jsem a cítila kroutící se žaludek. Krev dál tekla a barvila mé oblečení.

Pak se z údolí ozval zvuk rohu.

Mira se zmateně otočil. „Cože?! Rajo, to je garda? Kolik jich je? Jak to se to dozvěděli? Kdo je volal?“ Vyběhl mezi stromy, aby viděl do údolí.

Raja mi dlouze pohlédla do očí. „Zito, vydrž.“ Kývla na Árona a ten mě opět sevřel. Raja trhla s šípem. Bolestivě jsem vyjekla a hlava mi cukla, cítila jsem jeho teplý dech na krku a šílenou horkost. Raja zahodila šíp a popadla mou hlavu do zakrvácených dlaní. „Zito, Zito! to vydržíš, to dokážeš!“ Pak už jen šeptala, aby nás nikdo neslyšel. Áron při tom ani nedutal a překvapeně hltal její slova skrze mé vlasy přitisklé na jeho opocenou tvář.

Ovázala mi ránu a já pomalu vstala. Tváře jsem měla od krve, oblečení špinavé. hlava mi třeštila. Mira se vrátil, zmatený a překvapený. Sehnul se a hrábnul Áronovi do kabátu a vytáhl jeho placatku. Odšrouboval víčko a naklopil poslední zbytky obsahu do sebe. Áron stále sedící mezi kořeny očividně nesl dost nelibě, že ví o jeho zásobách.

Raja kývla a já se vydala pomalu do údolí. Pak popadla Árona za paži a pomohla mu na nohy. Ten se ale bránil. „Co to děláš?! Rajo, zabijou ji! Garda ji zabije! Vždyť jsou po nás všech!“

Trhla s ním a přísně si ho změřila. „Teď uvidíš, proč ji tu máme.“ Obrátila se na svou eskortu. „Miro! Vem ho a jdeme. Nebudu čekat na jeho pajdavou nohu.“

Miro se trochu nejistě zadíval do údolí za útlou postavou pomalu klesající svahem. Pak popadl vzpouzejícího se Árona a přehodil si ho přes rameno.

„A co ona!“ vykřikl Áron vztekle.

Raja se na něj jen krátce otočila. „Postará se o nás.“

***

Procházela jsem špitál a konečně uviděla tu správnou postel. Jediné, co z něj bylo vidět, byla rozčepýřená hlava a neoholená tvář. Když mě uviděl, naprosto překvapeně se snažil posadit, ale jediným gestem jsem ho usadila.

„Vím, že už si nepamatuješ ani mé jméno. Jsem zvyklá. Zase si lehni.“

Zlostně mu blýsklo v očích. „To není pravda, Zito. Co tu děláš?“

Řekla jsem Raje, že tě vyzvednu.“

„Ještě...“

„Ano, počkám, až ti bude líp,“ odbyla jsem ho.

Všiml si obvazu na mé ruce a cukl mu nervózně koutek. „Už víš, proč jsem ten šíp nechtěl vyndat?“

„Protože se bojíš bolesti,“ odvětila jsem. Na chvíli ho to umlčelo. „Doufám, že si teď odpustíš alespoň ty poznámky o tom, že jsem k ničemu.“

Ošil se. „Šel jsem na předsunutou hlídku, byl jsem už dost daleko od tábora a jeden z nich mě uviděl,“ začal vyprávět, „Bylo jich hodně někde před námi a vytušili, že se jim někdo blíží do týla. Vydali se nutně mým směrem. Buď bych se vrátil, řekl to v táboře a nechal Raju marně se snažit jim utéct, aby nás pak stejně někde všechny zabili, nebo najít nejbližší stavení a nechat poslat pro gardu, abych zachránil alespoň někoho.“

„Já vím, tak proč si čekal, že tě Raja zabije?“

„Protože mně nevěří tak jako tobě,“ usmál se smutně. „Nemám zrovna nejlepší pověst – možná jsem příliš natvrdlý pochopit proč, ale alespoň to jedno si uvědomuju.“

„To není pravda,“ namítla jsem, „říkají, že jsi idiot, ale podle ní jsi měl mluvit. Sám sis přál umřít. V jejím zájmu to příliš nebylo.“

Vrtěl hlavou. „Takže ti dlužím život?“

Smála jsme se. „Ne, co bys mi dlužil?“

Zvedla jsem se k odchodu. Ve špitále nebylo radno být moc dlouho, zvlášť když jste byli ti zdravější. „Šla jsem do údolí. Trochu jsem gardě lhala a vyjednala malé příměří s Horaly za to, že pomůžou v zájmu krále s obranou hranic. Neobejdou se teď bez nás, chápou, že ani hory nejsou pro invadující skupiny nedotknutelné území. Showovové se jich zrovna nezalekli. O Raje a některých dalších ale neví, musíme ji držet z jejich dohledu. Nebude to zrovna jednoduché... Ostatní mají alespoň dočasně milost, nikoho stíhat nebudou. Chápou, že máme společného nepřítele.“

Beze slova na mě hleděl, až po chvíli promluvil. „Už chápu, proč tě Raja má.“

„Nechápeš,“ odvětila jsem, „znám přírodu, měla jsem učit děti v sídle Horalů. Ale někteří tam už nedošli.“

Usmíval se a kroutil hlavou.

„Uzdrav se Árone, brzo se uvidíme.“ Otočila jsem se a za zády ještě uslyšela jeho hlas.

„Už mi říkej Rony...“