rok 2014: Říká se

12. října 1883

Po týdnu zde stráveném musím uznat, že tento kraj je skutečně půvabný. Prošel jsem již mnoho cest, z nichž mně valnou většinu doporučil můj nový známý. Stále však nevycházím z údivu při pohledu na všechny ty neskonalé krásy.

Malé vesničky se tu krčí mezi poli vmáčknuté k patám skal. Skromné domky s nízkými plůtky a pozdní květiny se jimi proplétají jako rozverné pentlice ve vlasech usínající dívky. Všechno tu dýchá takovým klidem. V paprscích stále ještě hřejícího slunce odpočívají ještěrky a na usychajících drnech se pasou bílé kozy přivázané ke kůlům.

Na zítřejší den mi hrabě Getzber slíbil prý obzvláště pěknou vycházku. Jsem sám zvědav, kterým směrem se vydáme. Zná v okolí snad každý strom, každou kapličku, každé zastavení. V jeho společnosti se člověk nemusí obávat, že by se snad ztratil, nebo něco přehlédl.

Hrabě je výborný průvodce – nelze nelitovat, že již pozítří odjíždím. Bohužel ani pobyt v ráji nemůže být věčný. Byť se hrabě v žertu zmínil, že pokud bych si chtěl místního kraje užít do sytosti, jistě by se tu nějaká malebná roubená chaloupka dala pořídit a můžu se tou krajinou ujídat celý život třeba až do skonání.

Musím nicméně přiznat, že bych vůbec nebyl proti tomu, kdybych právě zde nakonec spočinul. Bylo by to pravděpodobně to nejkrásnější zakončení onoho skromného lidského bytí, tady uprostřed nádherných hlubokých lesů a květnatých luk, kterými se nese teplá vůně fialek a bedrníků.

V blízké době se sem jistě musím opět vypravit. Za posledních májových dešťů, když kvetou u cest návesníčky, na loukách petrklíče a všechno je tak čerstvě zelené, to zde musí být okouzlujícím místem pro poklidné rozjímání. Přesto se bojím, že kouzlo barvících se podzimních stromů a zlaté slunce nízko nad obzorem, jaké sleduji den co den z okna skromného pronajatého pokoje, něco sotva překoná.

Ano, tento kraj mi učaroval. Dýchá z něj éter čerstvého medu stejně jako smůla jedlí a závan vlhkého mechu v přítmí břehů klikatých bystřin. A v takovém kraji plyne čas hned zcela jinak, než já jsem byl doposud zvyklý. Bohužel se při tak krátkém pobytu jevil jako letící střemhlav a marné je teď snažit se ho ještě natahovat.

Joseph Reiniger

   

Již časně z rána kráčel jsem mezi lukami cestou vyjetou od povozů a žebřiňáků tažených vousatými koňmi. Tráva byla ještě stále plná rosy a já s jistou nelibostí shledal, že mi zcela smáčí konce nohavic. Počasí se nezdálo příliš moudré ani já z něho moudrý nebyl. Scházel jsem z kopce do údolí kolem roubených domků, ve kterých to šumělo tlumeným lomozem. Muži už byli jistě dávno vzhůru, vyháněli dobytek na pastvu, kontrolovali maštale. V páře, která stoupala z lesů, se však ztrácely všechny zbloudilé postavy, včetně té mé.

Když jsem se blížil k patě kopce, začalo se šedí prodírat slunce. Na rozcestí pod velkou břízou už na mě čekal můj nový známý.

„Drahý hrabě, obávám se, počasí nám dnes tolik nepřeje.“

Smekl krátce svůj cylindr a opět ho posadil nad kulatý obličej. „Je vidět, že jste zde příliš krátce na to, abyste místí kraj řádně poznal, příteli. Nikdy nepodceňujte chladná pošmourná rána, ne v těchto končinách.“

S vlídným pokývnutím hlavy jsem se zastavil s hůlkou zabodnutou před sebe a nejistě odvětil: „Bojím se, že než si s tou spouští poradí slunce, bude už po klekání.“

„Kdepak,“ smál se hrabě, „čím hůře den začíná, tím příjemněji končí.“ Pokynul na cestu a já ho v jeho krocích následoval. „Alespoň takovéto dny by tomu odpovídali. Nerad bych vás v psím počasí vyháněl ven s příslibem krásného odpoledne.“

Upřímně jsem se zasmál. Hrabě byl velice příjemným společníkem na cestách. Tím spíš, že věděl, kam jde, zatímco já byl vždy nucen nechat se překvapit.

„Řekněte mi, kam nás vedete dnes?“ zeptal jsem.

Hrabě místo odpovědi jen pevně sevřel svou hůl v půli a v elegantním gestu opsal linii lesa obehnaného skalami, do kterého jsme mířili. Vysoká kamenná stěna tu vyrůstala po pravé straně cesty a před ní se jako útlý rychlý hádek vlnila bystřina ztracená v zeleni podél svých břehů. Na druhé straně od cesty se zvedal zalesněný svah.

Ruka hraběti opět ladně poklesla podél stehna a chytil teď svou opěru za samý konec. Nenosil tak docela hůlku ani vyřezávanou hůl. Na každé cestě, obvykle dříve než jsme se vůbec na smluveném místě střetli, brával si z mezí nějakou soušku, ze které olámal malé větvičky. A s tou pak kráčel celou cestu, až těsně před naším rozchodem ji odhodil opět někam do stráně, aby si příště mohl vzít novou. Chápal jsem to jako jistý výraz jeho soužití s místní přírodou.

„Vedl jsem vás všelijakými kouty, stezičkami,“ řekl poté, „ale stále jsem vám neukázal tu nejpůvabnější. Tu, která leží přímo u nohou – kampak bychom to museli vylézat za všemi krásami? Stále do kopce, do strání. Vodil bych vás po úbočích skal, ale srdce kraje živí zpěněná krev peřeje.“ Krátce se zastavil a pohlédl na říčku klikatící se po našem boku.

„Velice romanticky řečeno,“ přisvědčil jsem a oba jsme pokračovali v chůzi.

„Vzal jsem vás na všemožná místa, ale stále jsem vám neukázal roklinu.“

Minuli jsme právě nízké bíle omítnuté stavení u cesty. Před domem štípal starší muž usilovně dříví, na bradě mu již pár dnů rašilo strniště a ruce umouněné, upocené. Zvedl k nám jiskřivé oči a nevraživě srazil načepýřené obočí. Sledoval nás zlověstně jako jestřáb na stráži a něco mi tím připomněl.

„Ach ano, rokle! Slyšel jsem o ní jakési báchorky z úst místních.“

„Tento kraj je pln příběhů a tajuplných legend, však sám je takový značně mysteriózní nemyslíte?“ namítl hrabě.

„Zajisté, ano, slyšel jsem spoustu příběhů, ale vy je jistě všechny znáte.“

„Mnoho z nich nejspíš ano,“ zamručel hrabě trochu váhavě a zvedl větev směrem vpřed. „Brzo vejdeme do lesa. Teprve tam pochopíte, proč vás sem vedu.“

Mlžný opar okolo nás se už skutečně pozvolna rozpouštěl a slunce občas vykukující zpoza mraků hřálo stále příjemněji. Když jsme ale vkročili do přítmí lesa, objal mne ten svěží chlad prosycený vůní mechu a tlejícího dřeva. Listí stromů počalo se barvit do jasně rudých, oranžových a zlatých tónů a jako záblesky královské pokladnice svítilo v ostrém jasu pozdního rozbřesku. Les se plnil hravými stíny a světlíky, koberce stále jasně zeleného mešíku rozvalovaly se na ohromných balvanech, které už kdysi před stoletími zřítily se ze svahů, z větrem a vodou nahlodaných skal do toku říčky, která je teď obíhala ve spleti tůněk a meandrů.

Buclaté vrcholky vykukující mezi vzrostlými kmeny se místy barvily jemným pokryvem lišejníků a mezi nimi sem tam zaklíněné zřícené klády vlhly, zahnívaly a rozpadaly se v prach. Byl to tak útlý prostor mezi dvěma pásy rozedraných skalisek, že jsem oplýval představou pokusit se ho jediným stromem přemostit. Avšak když jsem se zahleděl mezi kmeny česané ostrými paprsky, pocítil jsem tu hloubku místa. Kdepak, bylo to velkolepé. A možná to nebyl takový život, jak ho známe, ale duši měla ta roklina tak skutečnou!

„Je to úchvatné,“ vydechl jsem konečně krátce se vzpamatovav z toho opojení. „Jako chrám. Tak přirozených tvarů, přesto nezvyklých, ale oku tak samozřejmých. A ten klid, to ticho jako osamělý svatostánek.“

Hrabě mi naslouchal a pokyvoval hlavou.

„Je to neskutečné!“

„Až příliš krásné, abyste uvěřil? Pak jistě chápete tu fantastičnost, barvitost místního koloritu. Všechno, co lidé vidí ve stínech kolem potoka.“

„Ano, kéž bych měl více fantazie, viděl bych to jistě také – ti jejich rarášci a hastrmani. Jak půvabné, och, jak půvabné!“ rozhodil jsem nadšeně rukama.

Kráčeli jsme dál starou širokou stezkou zaklíněnou do strmého srázu, pod námi syčela voda a nad hlavami šustilo listí. A stále se vzduchem táhla ta opojná vlhkost ovoněná tíhou monumentálního stáří a důstojnosti té hrubé divočiny v přece tak jemném hávu.

„Místní podléhají všelijakým fámám,“ obrátil se hrabě a pár kroků ušel pozpátku, jen aby ukázal na skalisko přímo nad cestou. „Například tomuto se říká Ďáblův kámen. Je celá legenda o zjevení té pekelné stvůry… Všichni ti prostí lidé, jsou to skutečně takový fantastové – jak jste sám řekl.“

Nechal jsem si ten příběh s prosíkem převyprávět. Hrabě se smál, vykládal a my se ztráceli v hloubi údolí, kde bylo stále šeřeji a chladněji. Až nepříjemně začalo mi být. Na vrcholcích skal musí být už jistě mnohem tepleji.

„Ach, až teď jsem si vzpomněl,“ přerušil jsem hraběte. „Toho muže v chalupě u říčky, který se na nás tak nevraživě díval... už jsem ho viděl ve vsi.“

„Skutečně?“ podivil se můj doprovod.

„Ano, bylo to trochu zvláštní setkání. Vracel jsem se se z vycházky a zdržel se chvíli u křížku. Tam mě zničehonic oslovil. Byl takový podivně zachmuřený, ani nevím, odkud se vyloupl. Něco mi tak podivně nesouvisle vykládal.“

„Místní jsou občas podezíraví vůči cizincům, nesmíte si to brát špatně, příteli,“ konejšil mě rozvážně.

„Jistě, to chápu.“

„Co vám ten chasník vůbec napovídal?“

„Bylo to zvláštní, jak říkám. Skoro se zdálo, jako kdyby se mnou ani mluvit nechtěl. Pamatuji, že říkal cosi o tom, abych už nechodil do lesů. Byl takový neurvalý, vůbec se mi nezdál. Cítil jsem se zle, že se mě snaží připravit o tak krásný kousek,“ zavrtěl jsem smutně hlavou a přitáhl jsem si kabátec blíž k tělu.

„To, že vám vážně říkal?“ podivil se hrabě a zatočil se svou křivolakou haluzkou.

„Vyptával jsem se proč, ale byl velice neochotný říci mi k tomu něco blíže. Mluvil o nějakém zlu, co tu brousí. Snad šlo o ty báchorky, co jste mi právě vyprávěl, co myslíte?“

„Snad ano, ale to víte, koluje tu takových lidových povídaček. Ani je snad všechny znát nemohu,“ zamručel hrabě a pak se na mě s úsměvem obrátil, „ale nějak se klepete, snad tomu nevěříte?“

„Ale kdeže, to ta zima,“ namítl jsem a zkřížil na chvíli ruce na prsou. „Je tu přeci jen v tom stínu dost chladno, nemyslíte?“

„Nebojte se, jak se trochu zvedne slunce je i tu neskonale příjemně. Hlavně v létě je to zde úžasně osvěžující, a přitom takový klid!“

„Budu vám věřit, hrabě. Ach, snad mi z toho nenastydla i duše, mám krapet takový neblahý pocit. To asi ta vzpomínka na toho podivného muže, jak zvláštně ke mně mluvil. Docela jsem na to už zapomněl a ten šerý les to všechno nějak oživil.“

Hrabě mávl rukou a s pokývnutím mě vedl dál šumícím porostem mezi skalami. „Nenechte se tím znepokojit, lidé říkají různé věci, aby vyhnali vandrovníky. Courají jim po pastvinách, plaší dobytek. Věřte mi, já už jsem slyšel takových povídaček o bytostech, co tu prý žijí. Sám bych je rád potkal...“

Souhlasně jsem mručel, ale hlas se mi zimou slabě třepotal. „V létě to skutečně musí být úžasné místo k odpočinku. Ale pochopil jsem, že vesničané sem asi moc nechodí. Tak to říkala alespoň ta dáma, u které přebývám. Přitom je to tak romantické místo.“

Opravdu bylo – kolem cesty vyrůstaly trsy kapradin a slabé zurčení potoka se neslo jemným vánkem mezi stromy. Ostré ranní světlo si začalo pomalu klestit cestu mezi větvemi. Odkudsi se ozvalo zavrzání starého kmene nejspíš rozviklaného poryvem větru. Hrabě sebou škubnul, vzhlédl nervózně k obloze.

„Člověk by tu skutečně s trochou představivosti viděl lecjaké stvůry,“ podotkl jsem.

„Avšak příteli,“ zasmál se hrabě a položil mi ruku na rameno, „věřte mi, že největší hrozbou je tu leda ten protivný kousavý hmyz dole u řeky. Tak pojďte, čeká nás ještě kus cesty.“

„Je to pošetilé však?“ zvolal jsem vesele a vykročil za ním.

Hrabě se dal opět do nadšeného vyprávění o historii kraje. Nad skalami se krátce prohnal vítr, ale dole v rokli jsem ho pocítil jen jako slabounký vánek. Ševel korun stromů mě však jaksi rozptyloval. Přistihl jsem se, jak otáčím hlavu a zcela pomíjím, co hrabě říká. Pak jsem však uslyšel ve změti jeho slov šramot. A znenadání jsem si povšiml stínu nad potokem mezi stromy.

Zastavil jsem se, ale už nedohlédl. Zmizel hned, jak se objevil a nechal za sebou jen skřípot kdesi v zeleném mlází. I hrabě náhle ztichl a obrátil se, v očích podivný nejistý výraz. Šramot ustal. Stín zmizel dřív, než ho vůbec postřehl.

„To byla jistě srna,“ omluvně jsem se vrátil zrakem k vypravěči, jehož příběh jsem v přespřílišném okouzlení nezdvořile přeslechl.

„Hm, tak,“ pokyvoval značně zadumaně hrabě a stále hleděl kamsi mezi skály. Pak se na mě obrátil a s úsměvem dodal: „Vskutku, máte pravdu. S trochou představivosti jsou ty místní báchorky opravdové až hanba.“

„Nemohu říct, že tohle magické místo k nim nesvádí. V tom mám pro místní lid pochopení.“

„Magické, to zajisté! Ale zkuste se jich na ty jejich stvůry a zlořády zeptat. Každý vám bude tvrdit něco jiného.“ Pak se na mě otočil a dodal už s veselým tajuplným úšklebkem. „Ale když budete mít štěstí, můžete tu potkat rysa. Alespoň se to říká.“

„A vy už jste nějakého viděl?“

„Rysa? Né, toho ne.“

„A co ty stvůry a zlořády?“

„Ale jděte,“ mávl jen rukou, jenže mi tím na nic neodpověděl.

Kráčeli jsme cestou dál a já v tom tichu přišel na nepříjemné myšlenky. Nedalo mi je nevyjevit, abych alespoň zaplašil tu tíži bezhlesu. „Víte, je to zvláštní, ale když už jsme se k tomu dostaly, mám takový dojem, že je tu na tak panenský kus světa příliš málo zvířat. Nezdá se vám?“

„Nebyla to snad srna, co jste viděl?“ namítl hrabě.

„Ovšem,“ přikyvoval jsem, „ale co ptáci? Není tu přeci jen až příliš ticho? Až teď jsem si to uvědomil, že jsem za celou dobu neslyšel jediného zapět.“

„Odbyl bych vás s tím, že ještě spí, ale ne nadarmo se říká, že ranní ptáče dál doskáče,“ zasmál se.

Už jsme byli docela daleko a cesta zvolna klesala k vodě. Za zády mi šustila křoviska. Ale kde se ten zvuk bral? Tady v kotlině bylo přeci téměř bezvětří.

„Řekněte mi, jak si vlastně místní lidé představují ty stvůry, které zde žijí?“

Hrabě sebou překvapeně škubnul. „Promiňte? Ach tak. Všelijak si je představují.“

„Jsou to zvířata?“

„Zvířata? Můžete jim tak říkat.“

„Bájní tvorové? Něco z klasické mytologie?“

„Nemám ten pocit,“ nakrčil ret. „Nějak vás to zaujalo.“

„Jen přemýšlím, když jste říkal, že každý o nich mluví jinak. Musí ty vybájené přízraky mít asi dost děsivé atributy, když sem kvůli nim místní téměř nechodí.“

Hrabě jen krčil rameny a pak dodal: „Co vím, nikdy je nikdo pořádně neviděl, můžou si to asi jen domýšlet.“

„Samozřejmě,“ usmál jsem se, „vždyť…“

Kdesi za námi se ozval třesk a oba jsme se poděšeně otočili. Na cestu spadl z vrcholu skalky kus kamene.

„Ta příroda ale dokáže v člověku rozproudit krev,“ oddechl jsem si a urovnal kabátec.

Hrabě jen cosi zamručel a šel dál. Byl jsem si jistý, že míříme někam dolů k potoku. Možná je tu malé lesní jezírko, nebo jiná zajímavost, kam mě vede. Zdálo se, že brzy budeme u cíle.

Náhle se ozvalo zašustění a praskot větví ve svahu nad námi. Hledal jsem siluetu v protisvětle, ale nic jsem nezahlédl. Že bychom vyrušili dalšího místního obyvatele?

„Chodíte na lovy často, hrabě?“

„Nikoli, téměř vůbec. Proč?“

„Zdá se, že jsem se mýlil. Ptáci tu možná nejsou, ale jinak tu musí být přeci jen asi hodně zvěře.“

„To vás zklamu. Zdejší lesy jsou oproti jiným téměř bez vysoké. Jen občas nějací divočáci.“

„Prosím? A co ta srna? Zdá se mi, jakoby se tu procházelo celé stádo. Nebo to snad neslyšíte? Pořád tu něco šramotí… Jen ty ptáky tu asi jen tak něco nevyplaší.“

Nic mi však už neodpověděl.

Kráčeli jsme zvolna mlčky dál a zdálo se, že hrabě citelně zrychluje svůj krok. Z těch všech zvuků přírody se ani mě nedělalo dobře. Začínal jsem mít podivný pocit, jako by mi něčí pronikavé pohledy upíraly do zad. Ale les byl zdánlivě opuštěný a prázdný. Alespoň se tak zdál.

Náhle za námi cosi zprudka zašustilo a něčí rychlé kroky překonaly cestu. Rychle jsem se ohlédl, ale nic jsem neviděl. Nejistě jsem se obrátil zpět. Můj průvodce si nejspíš sám ničeho nevšiml, šel pár kroků přede mnou a rázně ťukal haluzí do cesty.

Ten zvuk se ale ozval znovu. Skok, kroky a krátké zaváhání vystřídal opět rychlý dusot. Ještě rychlejší než dřív. A náhle zase ztichl. Chtěl jsem se ohlédnout, ale nepříjemný pocit upínající se na mě, mi to nedovoloval.

Nadechoval jsem se, abych se nahlas zmínit hraběti. Ten však, když koutkem oka postřehl, že trochu zaostávám, krátce a rázně mě chytil a zatáhl za loket se slovy: „Běžte. Běžte rychle a neohlížejte se.“

Tón jeho hlasu mě vyděsil. „Co se děje? Co to bylo? Slyšel jste to?“

„Jen pojďte,“ vydechl tlumeně.

To už jsem ale uslyšel znovu to zlověstné zašustění. Tentokrát následované tichými plíživými kroky.

„Co? Co je to?“

Hrabě pevně sevřel svou vycházkovou hůl a já si všiml, jak se zvolna rozbíhá. Kroky za námi zrychlily. Hrabě začal utíkat a kroky s ním. Poděšeně jsem se rozeběhl také a vzápětí slyšel, jak něco za mnou zafunělo.

„Neohlížejte se!“ odsekl hrabě a teď už začal docela uhánět jako o život.

Řítil jsem se za ním a v uších mi pořád znělo to zlověstné chrčení a dusot. Co je to? Co to jenom je? Hrabě byl ale jako smyslů zbavený. Běžel, nezastavoval, neváhal se vrhnout úzkou cestou mezi skály do svahu.

Cítil jsem, jak mi líné procházkové nohy oloví a srdce tluče, div se neroztrhne v půl. Bylo to jako bych se dusil jen proto, že mám vzduchu příliš, a ztěžka jsem zasípal.

Dupání cizích tlap pořád sílilo, tepalo mi v hlavě. Uvrhlo mě to v panický strach. Tělem mi projela nezměrná chladná hrůza. Zvuky za mnou zanikaly snad jen ve funění hraběte a v kamenech, které mu skřípaly a rozletovaly se pod podrážkami bot.

Zahlédl jsem nějaký stín kdesi na svahu. Vyděsilo mě to ještě víc. Tohle nemohla být srna ani rys ani nic, co jsem kdy snad poznal, nebo viděl, o čem jsem kdy slyšel. Co to jenom bylo?

„Počkejte!“ vykřikl jsem zoufale, ale hrabě se ze všech sil dral ve stínu stromů cestou pryč nahoru do skal.

Jenže moje nohy slábly. Hystericky jsem pokládal jednu před druhou, šátral rukama, hrabal prsty do vzduchu, jako by mi měl pomoct, jako bych se o něj mohl opřít.

„Co je to? Tak co je to?“ křičel jsem na celý les. Ale ten byl pořád tichý, bezhlesný. Mrtvý. Jen ta věc. Zahrčela tak nahlas a tak blízko. Vykřikl jsem a z posledních sil ještě víc jsem se snažil, abych doběhl hraběte. V tu chvíli jsem zjistil, že už ho nevidím.

Klopýtal jsem a lýtka mě palčivě zapálila, plíce jsem měl až v krku, vzduch mě do něj už jen řezal. Do očí se mi už draly zoufalé slzy. V tom běhu jsem krátce obrátil zrak přes rameno.

Viděl jsem to. Málem jsem upadl. Hrůza mě naprosto ochromila. Neslyšel, necítil jsem. Snad jen ozvěna kroků a vrčení. Byla to vteřina. Tak krátká chvíle a pak…

***

Hrabě se zhroutil na skalní výchoz. Jednou rukou se ještě stihl zachytit větve, ale ta klesla spolu s ním. Byl celý rudý a sotva popadal dech. Hned se však stavěl na slabě se třesoucí nohy a v tu ránu se údolím rozlehl šílený výkřik. Směs nezměrného děsu, nepředstavitelné bolesti a zoufalství. Zazněl jen krátce. Pak se opět rozhostilo hrobové ticho a v tom krásném chrámu, jaký tu všechna ta zeleň tvořila, by nikdo nic nepoznal. Paprsky slunce proudily skrz listí, rozehřívaly chladný kámen a člověk se rozplýval nad vůní mechu a smůly.

Hrabě už dýchal o mnoho volněji. Napřímil se a zalovil v kapse svého kabátce, načež vytáhl malý notýsek v tvrdých deskách. Obratně nalistoval poslední stranu a malou tužtičkou jasně přeškrtl další jméno na řádku. Poté notes založil a s posledním pohledem do rokliny odešel.

Jen krátce ho na cestě lesem ještě polil strach. Začínají být čím dál drzejší.