rok 2014: Obleva

 „Bylo to moc pěkný. Jsem vážně ráda,“ pokyvovala Sophie a vracela pramen vlasů za ucho.

„Jak to s tím vlastně vypadá?“ zeptal se jí Paul a natáhl se pro poslední sušenku, načež se opět dosedl.

Trůnil na svém křesle, jako pán domu pohodlně uvelebený a podpíral si tvář klouby prstů. Díval se přímo na klidně hovořící Sophie a pokyvoval jejím slovům tak zaujatě, že si ani nevšiml, že už jsem odešla do kuchyně. Fabian, Sophiin manžel, je jen tiše poslouchal. Ostatně býval to odjakživa tichý člověk. I celá jeho rodina včetně dětí a Sophie byla značně podobné povahy.

„Ne, je to fajn, Paule,“ přikyvovala. V téhle společnosti se přesto uměla docela rozmluvit.

„Půjdu pomoct Veronice,“ slyšela jsem Fabianův hlas a cinknutí lžičky o stěnu prázdného hrnku.

Když vešel do kuchyně, položil nádobí na linku a hledal nějakou práci. Já pro změnu zbylé sušenky. Když jsem se zvedla, jen jsem mu odvětila: „To je v pořádku.“

„Dobře,“ kývnul lehce a opřel se o linku.

Z obývacího pokoje se nesly útržky pokračujícího rozhovoru: „Co děti… Ještě se nezasnoubil… Starý už je na to dost…“ Hlasy v obývacím pokoji se pravidelně střídaly jako na kyvadle. „… ale tak školu nějak zvládá, ale já vím, že jí to nebaví…“

Fabian měl se Sophie dvě děti – synovi už bylo přes dvacet nějakou dobu a dcera byla ještě v pubertě. Náctiletý hurikán jako ta moje, ale mladší.

Fabian zůstal stát u linky. Věděl, že si máme o čem povídat.

„Jel si ke své matce?“ obrátila jsem se k němu, když jsem vysypala další pytlíček keksů na talíř.

Trhnul sebou. „Jak to víš?“

Ta otázka ho značně vyděsila. Nikdo to neměl vědět a nikdo se na to ani neptal. Jenže pak jsem přišla já. Fabian byl ten typ člověka, o kterém by vás nikdy nenapadlo, že se někomu narodil. Někteří lidé tak z nějakého důvodu působí a navíc jediná jeho rodina, která se dala nějak vidět – připomínám, že je to velice tichá a kromě syna až rezervovaná společnost – byly linie vedoucí po rodokmenu od něj dolů. Ale nahoru už zdánlivě žádné větve nerostly. Tímhle jsem se ale nikdy nenechala ošálit.

„Já přece vím, že máš rodiče. Každý je má.“

Úporně věřil tomu, že je ale přesně tohle, co si nikdo nemyslí.

„Je to už nějakou dobu,“ začala jsem vzpomínat na to, co se vlastně stalo. V které že truhle bylo jeho tajemství. „Když jsem byla malá, rodiče byli trošku staromódní a učili mě hrát na klavír. Sehnali na doporučení učitelku a bylo to zvláštní, ale byla slepá…“

Když jsem mu odpovídala na otázky, byla jsem často zbytečně detailní, ale věděla jsem, že jemu to nevadí a naopak je velice trpělivý a dlouhé příběhy svým způsobem poslouchá rád. A tenhle byl důležitý – pro něj. Tím spíš vnímal.

„Naučila mě toho hodně, byla skvělá,“ pokračovala jsem a postavila na další čaj. „Někdy za ní jezdím. Ale pár měsíců jsem se tam neukázala. Až teď, po tom všem…“

Minulost. Ani on, ani já jsme se k ní nechtěli vracet. Každý jsme nějakou měli a místy nebyla příliš hezká. Jeho byla starší. Moje, nebo spíš moje a Paula, byla mladší. Krušná doba a paty ti pomalu olizují dluhy. Ne, nechci se k tomu vracet. Zvládli jsme to, konečně máme oba klid. Raději jsem pokračovala.

„Nasedla jsem na vlak a jela zase za ní. Povídaly jsme si u ní v obýváku a já se dívala z okna. Když jsem jí řekla, že je na ulici živo, ptala se mě proč. Řekla jsem, že naproti k sousedům někdo přijel. Ptala se, kdo. Jsem zvyklá jí věci popisovat – nevidí je. Tmavé auto, drahé, pěkné. Říkala, že za paní Lindovou občas přijede jeden z jejích synů, ale ten má jiné auto. Stál jsi zády. Ale poznala jsem tě.“

„Matku už jsem dlouho neviděl, příliš dlouho.“ Mluvil tlumeně a trochu ztěžka.

„Kdy naposled?“

„To už je dávno.“ Odmlčel se. „Bylo to, když jsem se tenkrát vrátil ze školy. Pak už mě neviděli. Já… je to divné, každý rok jsem jim jen posílal přání k Vánocům a Sophie se ptala, proč toho nenechám. Dělal jsem to už jen ze zvyku. Ale rodiče se nikdy nepřestěhovali a díky těm přáním znala matka mou adresu. Pak jednou přišla kondolence. Táta umřel a potom jsem přestal psát úplně.“

„Moc jste nevycházeli.“

„Ne,“ otočil se na mě a slabě zavrtěl hlavou. „S otcem moc ne.“

Znala jsem něco o Fabianovi, o jeho dětství, dospívání. Nikdy jsme nebyli přátelé, až teď, když se dal dohromady s Paulem. Znali se relativně dlouho, ale pořád je něco nutilo se jeden do druhého navážet. Ale nějaký čas zpátky se mezi nimi něco stalo. Vím něco málo, že měl Fabian problém a byl to Paul, kdo se za něj nakonec postavil.

Nějak pochopili, že k sobě mají blíž, než si myslí. A od té doby spolu mluví. Když je vidím pohromadě, tváří se jako nic, přitom v sobě navzájem našli nejlepšího přítele, kterého tak urputně přehlíželi. Zvláštní, že? Jsou jako dva berani. Alespoň byli.

Co se tenkrát vůbec stalo? Páčila jsem to z Paula docela dlouho. Něco v práci, oba totiž skončili u policejního sboru, ale každý v jiném oddělení. Fabian snad udělal nějakou blbost na společné akci, přinejmenším to prý tak vypadalo, a ohrozil pár lidí. Měli ho suspendovat. Za to, že jednal afektovaně a mimo směrnice jako za válečného stavu. Paul to nedovolil a obhájil ho.

Ale ani můj vlastní manžel mi o tom přeci jen neřekl všechno, cítila jsem to. Jsem žena, pro některé jako zpovědnice. Měla jsem informace – pro vlastní účely, pro porozumění druhým. Takže jsem vždy věděla něco málo i o nemluvném Fabianovi. Jenže o některých věcech, co se mu staly, jsem nevěděla skoro nic. Odmalička jsem si ale o lidech nedělala iluze a věci neviditelné nebo neznámé nepokládala za neexistující, což bylo hodně důležité.

„To není to hlavní, co jsem ti chtěla říct,“ pokračovala jsem k němu, „něco jsem ještě zjistila, krátce po tom setkání. Víš o mých rodičích? Nebydleli jsme v Kodani, víc na sever. Je to vlastně kousek, na kraji města ve starém řadovém domku a pak… Naši už tu nejsou. Když jsem ten dům zdědila, tak jsem ho hned prodala, protože jsem se tam už nechtěla vracet a Paul měl nějaký krcálek. To už je hodně dávno. Jenže jsem se tam pořád chtěla podívat. Měla jsem na to místo vzpomínky a měla jsem před časem najednou i vůli to uzavřít, nechat je tam.“

Rozuměl mi moc dobře. Souhlasně pokyvoval, jen slabě s rukama založenýma na prsou.

Přešla jsem k oknu a vyhlédla ven, pak jsem vzala horkou konvici a zalila hrnek. „Ten dům už vystřídal hodně majitelů. Když jsem tam došla, bylo mi hloupé klepat a ptát se, zda můžu naposled dovnitř. Vysvětlovat a… Jak lidé zareagují na tak zvláštní přání od člověka, kterého v životě neviděli? Tak jsem si alespoň přečetla zvonek. Stálo tam: Samuel Lind. Ten syn, co někdy přijede za svou matkou, ale má jiné auto.“

„Ne,“ odvětil překvapeně. Byl velice zaražený. Zajisté se chystal mluvit o shodě jmen a skoro jsem se divila, že jeho jméno si ještě pamatuje. On sám se asi divil také. „To je jen…“

Mluvila jsem dál: „Stála jsem tam a vedle zaparkovalo auto, vystoupil muž a ptal se, co potřebuju. Bylo od něj hezké, že mě hned nevyháněl slovy: „Co tady děláte?!“ Chvíli jsme se bavili. Je ti hodně podobný. Jste vlastně skoro stejní.“

Byl očividně opravdu hodně překvapený. Zíral s otevřenými ústy, toužil slyšet každé slůvko. Dokázala jsem si představit, jak moc teď prahne po tom mít mé vzpomínky. Přesto všechno.

„Je mladší?“ zeptala jsem se.

„O pět let.“

„Co je s vámi vy dva?“ volal Paul ze svého křesla.

Neodpovídala jsem.

„Veronico,“ obrátil se ke mně Fabian ignorující Paula stejně tak jako já. „Ehm…“

„Jeď za ním, Fabiane. Znám adresu – jeď za ním,“ skoro jsem mu rozkázala a vzala do ruky talíř i hrnek.

Mlčel. Bylo to už dávno. „Já ho neznám, Veronico. Je to můj bratr a já ho neznám. Já… Ani nevím, do jaké chodil školy. Neznám jeho kamarády. Neznám jeho koníčky. Já dokonce netuším, nevím, co vlastně nosil na sobě!“

„Kdy jsi ho viděl naposled?“

„Když jsem odjel na internát.“

„Nevracel ses domů na léto?“

„Ach, ano, ale… Býval pryč. U příbuzných, na táborech. Nestýkali jsme se, chápeš? Já měl svůj pokoj a on svůj, otec měl s každým jiný záměr a držel nás… Držel nás vlastně od sebe. Nějak jsme v tom vyrostli. Já byl v té hierarchii výš a on si mě vlastně ani nevšímal stejně jako já jeho. Byli jsme jako dva cizí lidé. Ani ti o tom nemůžu nic říct, vždyť jsem byl malý kluk, mám tak málo vzpomínek.“

Otec ho velice, velice brzo poslal na internátní školu. Jeho přáním bylo mít syna s Harvardem a Fabian na to aspiroval, ale měl jeden zásadní problém, že spíš než technik byl umělecky nadaný a k tomu měl vášeň, o které tvrdil, že ho přivedla málem do hrobu. Stal se z něj vojenský chemik a jedna jeho mise na východě se trochu nečekaně protáhla. Rodinu neviděl několik let. Od té doby už je jen doma. A s tím, co umí, je u policie, ale řekněme raději spíš záchranných složek.

Otcovo přání se tím pádem tak docela nesplnilo a druhý syn byl jen takový záskok. Nedůležité dítě. Moc let spolu skutečně nebyli – on a Fabian. Okamžitě, co dostudoval, Fabian dočista zmizel, skoro utekl od rodiny a už se k ní nikdy nepřiblížil. Až teď.

Lidé, co ho znali, věděli, že je to velký krok, který právě udělal a stál ho hodně úsilí a času. Mohlo za to i to, co se mu stalo. Na dlouho byl odříznutý od světa a návrat dal zabrat. Ostatně z toho, že ho málem vyhodili z práce, bylo jasné, že pořád není duchem zpátky.

„Možná proto bys měl jít za ním.“

„Neznáme se, jsme cizí lidé, Veronico.“

„A tvoje dcera? Jak dlouho tě neznala?“ Bylo to trochu jako ho uhodit, když jste takhle mluvili, ale on byl na facky zvyklý. Zmírnila jsem slova: „Jak to jde?“

„No, je to lepší.“ Slabě se pousmál a sklonil hlavu. „Docela si rozumíme, je ostatně, bohužel, po mně.“

Když zmizel, syn byl malý kluk a dcera zase batole. Ani jeden si tátu moc neužil. A jeho žena na něj spolu s nimi čekala. Byla pevná jako ocel, bylo to tak neuvěřitelně vytrvalé a přesvědčené stvoření. Obdivovala jsem tu spoutanou sílu uvnitř ní. Nikdy neříkala, nikdy nemluvila o tom, že by byl Fabian snad mrtvý. Prostě ne a nebyl, měla pravdu.

Ale pak syn odešel do vlastního, relativně brzy. K Sophie měl naštěstí velice blízký vztah narozdíl od sestry, a tak se rád občas zastavil. Nemluvili o tom, ale viděla jsem to. Jeho máma pro něj znamenala hodně. Jenže Fabian se jednoho dne vrátil a vpadl do děje v jeho prostředku. A najednou vůbec nevěděl, co má dělat. Jeho žena to ovšem věděla. Když už ho nepotřebuje syn, tak dcera určitě. 

„Sophie říká, že chce studovat chemii. Zakazuješ jí to?“ smála jsem se.

„Jo. Ano, zakazuju. Dělal jsem to a pak se na to vykašlal a nechal jí.“ Složil ruce do kapes a vypadalo to, že jsem ho naladila na lepší strunu. Neměl to jednoduché, ale nakonec to pomalu nějak překonává. A těší ho to. Je alespoň fyzicky zpátky.

Nastalo ticho, a když viděl, že se už konečně chystám jít, rychle mě zastavil.

„A jak vypadal? Co dům?“

„Myslím, že je sám. Zdá se čistý, okna umýt umí. Ale chybí tam taková ta cingrlátka, záclonky – jako to dělám já. Nejspíš je sám.“

„Co snubní prsten?“ naléhal na mě.

„Nepamatuju se, asi ne.“

Nějak ho to zdrtilo. Neznali se, ovšem on chtěl pro všechny své blízké vždy to nejlepší a ne je vidět opuštěné, protože věděl, jak je to těžké.

„Třeba chce být sám.“

„Nikdo nechce být sám.“

„To není pravda, Fabiane. Není ještě tak starý. Pět let? Třeba jen není ženatý. Nemusí být úplně sám.“

To ho ale asi příliš neuspokojilo.

„Jeď za ním.“

Volání z pokoje se ozvalo znovu. „Veronico? Tak kde jste vy dva?“

Už jsme tam stáli opravdu dlouho, a tak jsem raději poslechla Paulův hlas. Ještě jsem si všimla Fabianova zoufalého pohledu. Odcházel až po mně.

***

Nikdy. Jako dvě oči v jedné lebce. Nikdy se neuvidí. Jen jejich vlastní odraz říká tomu druhému, že není samo. Jak se to stalo? Nikdy jsem po tom nepátral. On pro mě prostě byl… Byl jen někdo v domě. Nebo ne? Já už nevím.

Jak dlouho to je? Co jsem cítil jen horký písek a nic jiného. Žádný záchvěv emocí, protože já byl pro ně zajisté mrtvý a oni tím pádem pro mě. A on, on tam ani nebyl. Uvnitř mně nebyl. Neměl jsem ani na co vzpomínat, jak ho vracet. Viděl jsem jen Sophie. Její obrys proti slunci, plápolající vlasy. A tichý, téměř neslyšný hlas, který šeptal: „Jsem tady. Budu.“

Pohltila mě citová apatie. Nebýval jsem takový, možná trochu, ale ne tolik. Nezahořkl jsem ve válce, já se změnil. A byla to válka? Byla to spíš ironie. Špatná náhoda a já prostě zmizel. Nepadl jediný výstřel, všude byl klid. Lidé se přece unášejí dnes a denně, co je na tom divného? Pokud jste člen rodiny těhle lidí, tak hodně.

***

Fabian zůstal stát v kuchyni a díval se do prázdna, zatímco já už usedala na gauč.

„Děje se něco?“ otočila se ke mně Sophie.

„Ne, jen… Jel nedávno za svojí matkou, víš to?“

Nedivila se, jen zavrtěla hlavou a pročísla si vlasy. „Nevím, někam jel, ale neřekl mi kam.“

„Jak dlouho se neviděli?“

Sophie mlčela, Paul nás jen beze slova sledoval a poslouchal.

„Nevím, já nevím,“ rozmáchla pak ruce. „Nikdy o své rodině nemluvil. Když říkám nikdy, myslím opravdu nikdy. A ty víš, že já se neptám.“

Byla ráda, že je zpátky, že se mu nic nestalo. Ale kdepak, vlastně byla taková pořád. On byl mlčenlivý a ona také. Důvěra, jakou jeden v druhého vložili, byla natolik silná, že se navzájem neptali na spoustu věcí, které by jiní považovali za samozřejmé, což činilo jejich rodinu na pohled velice zvláštní. Skutečnost byla taková, že to byli úžasnější lidé, než na kolik vypadali, a já byla nesmírně vděčná, že mě pustili mezi sebe.

„Já mu to nakázal,“ odvětil náhle Paul. Díval se na nás, v tváři nic, co bych mohla jednoznačně identifikovat, a stále si podpíral bradu.

„Cože?“ Vyřkla jsem to já, byť Sophie to už musela mít na jazyku.

Ruka mu spadla, složil lokty na kolena a mírně se naklonil. „Mluvili jsme spolu. Jen mluvili a nějak jsem se k tomu dostal. Jen jsem se ho zeptal, prostě to vyplynulo. Řekl jsem mu, ať je najde a zajede za nimi. Jeho děti mají příbuzné, o kterých neví, to podle mě není spravedlivé. Nemůžeš nést vinu za své rodiče. Myslím, že to pochopil. Já svým dětem neodpírám jejich krev, ať už k ní mám jakýkoli vztah. Mají právo je znát.“

Bylo mi jasné, že on není ženská a nebude nám tu diktovat slovo od slova jejich soukromý rozhovor. Jen Fabian ví, jak to bylo. Paul byl sice obecně otevřenější, ale o svém nově nabytém přátelství, ostatně jako o všech mezilidských vztazích, prostě nemluvil a Fabian nemluvil o ničem. Byla to skvělá dvojka. Tím spíš, že na sebe přestali vrčet teprve nedávno – mohl to být měsíc?

Jednoho dne se prostě stalo, že byli ti dva viděni spolu a tak to začalo. Ráda bych se do toho nějak ponořila, slyšela, o čem ty dva tenkrát mluvili a co se přesně stalo, ale ani Sophie to neví.

Fabian svým zvolnělým krokem vešel do dveří a všichni zmlkli. Nebyl hlupák, doufala jsem, že si nestihl uvědomit, kdo byl tématem rozhovoru.

„Jsem vážně ráda, že vám to s tím novým bydlením vyšlo. Ta stará barabizna byla vážně děsivá,“ řekla Sophie se šálkem v ruce dívajíc se z okna na malý dvorek. Tak útulný, tak akorát, v klidné čtvrti a přesto ve městě.

Jak se nám to vůbec povedlo? Paul musel mít z pekla štěstí. Možná mu to dohodila nějaká stará známost, ale většina z nich se na něj vykašlala. Tak jak k tomu přišel? Jednou se prostě vrátil domů s tím pohledem, který nadšeně říkal, že vyřešil naše problémy na několik let dopředu. Copak tohle by zvládl sám? Pak jsem si všimla, jak se usmívá na Fabiana. Hluboký vlídný pohled, který mu ten zvláštní tichý muž vracel zpátky, mluvil za vše.

***

Doma jsem chodil sem tam, ode zdi ke zdi. Mohl jít kamkoli, na druhý konec světa, ale on je někde tady. Třásly se mi ruce, když jsem nad tím přemýšlel moc dlouho. Ale kdo ví, co Veronica viděla, kdo ví, koho potkala. Mohl to být úplně někdo jiný.

Jistěže je to hloupost, kde by se tu vzal? Nikdy jsem nevěděl, co se s ním stalo. Nikdy jsem o něm nevěděl nejspíš nic. Ale ona? Věděla, že jestli mě v tom nechá ráchat dost dlouho, já to nevydržím. Někde uvnitř jsem ho nechtěl nikdy vidět stejně jako tak moc, snad až nepříčetně ano.

Když jsem odcházel další den z práce, už jsem nejel rovnou domů. Jel jsem jinudy a vzpomínal na to, co mi řekla. Věděl jsem, že tu adresu najdu. To jsem věděl.

Jenže jak mi silnice ubíhala pod koly, měl jsem chuť zastavit, otočit, jet zpátky a už se nikdy nevydat tímhle směrem. Tak ukrutně jsem se musel přesvědčovat, namlouvat si, že tam mířím za zcela jiným cílem, jen abych hystericky nedupl na brzdu, ale copak to šlo? Copak šlo jen tak tam přijet?

Bylo to víc jak dvacet let, bál jsem se to vůbec přesně spočítat. To prostě nejde, nejde to. Strhl jsem volant ke krajnici, ale nebylo kde zastavovat. Dojel jsem až do města, bloudil ulicemi a pak jsem konečně našel volné místo u chodníku. Sledoval jsem mrtvý bod – odraz v předním skle. Motor běžel a já nevěděl co dál.

Potřeboval jsem pomoct. Teď jako nikdy předtím. Já jsem prošel peklem, ale tohle byl jistý druh ostré bolesti, která s ním neměla co dočinění. Vždycky jsem spoléhal jen na Sophie. A tak jsem po chvíli zmatení uslyšel její hlas kdesi ukrytý v myšlenkách: „Jeď, Fabiane.“

Vyhodil jsem blinkr a dojel na místo jako bez ducha. Až když jsem uslyšel prásknutí zavírajících se dveří auta a ucítil ruku visící ve vzduchu, která je postrčila, začalo mi bít srdce.

Byl to ten dům, já ho znal z vyprávění. Veronica nebyla nikdo cizí – pro mě už velice dlouhou dobu ne. Znal jsem ji dřív než vlastní ženu. Ale jen tak, znal. Jen známost, která vás míjí s úsměvem na ulici. Nicméně věděl jsem dost. Věděl jsem, proč se Veronica nechtěla do toho domu vrátit a raději se ho zbavila. Bylo to už dávno.

Pomalu jsem kráčel vpřed. Vybetonovaný dvorek, úzká řadová nudle, tak akorát pro malou rodinu. Vypadala tak nějak stroze a opuštěně. Veronica měla pravdu. Já to věděl – on byl sám, opravdu sám. Teď jsem si tím byl jistý. Proboha proč? Proč můj bratr? Tohle jsem přeci nikdy nechtěl. Ale Fabiane, jak to můžeš říkat o člověku, kterého vlastně neznáš? Co si zač, že tohle děláš? A já se ptám, proč se tak cítím!

Prohlédl jsem si jmenovku na schránce. Nadechl se, vztáhl ruku, ale nedokázal udeřit. Byť se jen dotknout dveří, já to nedokázal. Oči my těkaly za záda. Bál jsem se, že mě někdo uvidí. Člověk jako zastavený v čase u cizích dveří. A když jsem si uvědomil, jak vypadám, polila mě taková hrůza, že jsem přece zaklepal. A jak mi ruka padla podél boku, tak příšerně jsem se zhrozil a ucítil studený pot na krku, že jsem přísahal: víc jsem se nebál, nikdy předtím a nikdy potom.

A možná to ani nebyl strach, ale něco naprosto nevysvětlitelného. Vina, strast a hrůza. Co mu řeknu? Co řeknu? Než nohy stihly utéct, cvakly dveře.

Viděl jsem jeho tvář, jak otvíral, a tu prudkou změnu, když uviděl, kdo stojí na jeho prahu. Jak se mu vydul hrudník a rozšířily zornice. Polknul a snažil se nějak vzpamatovat, ale jak mohl? Měl bych něco říct, znělo mi v hlavě, ale nedošlo mi, že na to on vůbec nečeká. A tomu jsem skoro nedokázal uvěřit.

Hleděli jsme na sebe jako dva odrazy v zrcadle. Jejich podoba byla tak velká, nikdy bych si to nemyslel.

„Fabiane…“ Nemluvil jako lidé ve filmu – plni falešného překvapení. On mluvil jako člověk, který právě někoho poznal. Jako muž, který vás dlouho neviděl a na mysli mu náhle vyvstane jméno vaší tváře.

Ani jsem nevěděl, jak odpovědět. Formální pozdrav pro bratra? Já toho byl schopný. Naštěstí mě oslovil křestním jménem.

„Ahoj.“ Tak prostý, tak prázdný – Fabiane, celý ty.

Ukročil na stranu a dlouze mávl rukou do chodby. Téměř nerad jsem mu vyhověl. Zaklapl dveře a pomalu se otočil. „Jak dlouho jsem neviděl tvůj obličej? Hah… Teprve teď jsem si uvědomil, jak jsem zestárl.“ Zvedl ke mně hlavu a věnoval mi velice dlouhý pohled, jak si mě po tolika letech prohlížel. „Tak pojď dál, nechceš čaj? Pamatuju si dobře, že kafe se u nás nepilo.“

U nás… On žil v nějakém „u nás“. Já jsem měl na paměti jenom sebe a jednu místnost. Jak moc jsme museli být jiní?

Vystoupal do půli schodů, když mu došlo, že já jsem se nepohnul. Měl v očích něco zvláštního. A já byl zoufale nervózní. Vždyť jsme se neviděli, neznáme se, jsme prostě… Nemůžu přece jen tak přijít.

„Omlouvám se, já nechtěl jsem sem vpadnout. Prostě… Moje známá mi řekla, že tu bydlí někdo, koho asi znám. Nevěřil jsem jí a…“

„Ta blondýnka, střední léta, štíhlá? Napadlo mě to, když jsem tě uviděl. Fabiane, pojď dál.“

„Měl bys… Ty, copak mi nic… Nevyčítáš?“

„Vyčítám? Co? Cože? Chceš se hádat? No dobrá, ale já bych tě rád pozval domu, když ses mi zničehonic objevil na prahu. Řekl bych, že je to slušné a taky jsem celkem překvapený a rád, že tě vidím.“

Schody jsem vyšel jen velice pomalu a ani jsem si neodložil kabát.

„Trpíš něčím?“ odvětil, zatímco se hrabal v kredenci. Konvice na lince začala slabě syčet.

„Co prosím?“

„Poslouchej,“ otočil se s čajovými sáčky v ruce, „jsi můj bratr. Já nevím, co čekáš. Mám tě vyhodit?“

„Ne, já…“

„Dobře, tak toho nech. Neviděl jsem tě – kolik? Já nevím. Je to příšerně dlouho. Sám tomu nechci věřit. Neukázal ses nikde…“

„A tys mě nehledal.“

Odměřená slova ho zarazila. Položil sáčky a zmlkl. Když mi pak postavil čaj na stůl, tvář měl staženou a na něco, zdálo se, čekal.

„Nezeptal ses jaký,“ podivil jsem se. „Jaký čaj…“

„Hm, já to přece vím.“ Sedl si naproti mně. „Ten kabát si nesundáš?“

„Já tu… Nemyslel jsem, že…“

„Dobře, já tě nebudu přemlouvat, zvlášť ne, jestli spěcháš.“

„Kdybych spěchal, nebyl bych tady,“ zamručel jsem s temným pohledem skrz husté obočí. To staré já – běžné já – a vylekaný stařík se ve mně mleli o život. Muselo to být snad až komické. Navíc hrozilo, že jemu dojde trpělivost. Já byl takový pořád, dělal jsem to lidem v jednom kuse a ne, že bych opravdu chtěl.

Vypadal zklamaně. Po chvíli mlčení přišel s otázkou. „Dlouho jsem tě neviděl, cos vlastně celou tu dobu dělal?“

Znělo to tak nevinně. Ale v hlavě se mi spustila lavina – viděl jsem to znovu ale tisíckrát rychleji. Kamení, písek, horko, zimu, žízeň, hlad. „Nic.“ Zvedl jsem pohled od horké vody. „Nic.“

„Ehm… jo.“ Nevěděl, co říct. Já to také tak chtěl. Nikdo ať se neptá. On o tom nic neví, vážně nic neví. Ať to tak zůstane. Nechci už o tom říct jediné slovo. Nikdy jsem nechtěl. Všechna ta tíha, ta hrůza, které se nořily z temnot, kdykoli se někdo zeptal. Kde jsi byl, Fabiane, kde jsi byl? Nikde. A skutečně to byla nicota. Jen nekonečná pustina někde daleko odsud a já byl smířený s tím, že mě možná nadobro pohltí. Nestalo se. Jakým zázrakem? Možná jsem tam měl radši opravdu všechno tohle mé bytí ukončit.

Zůstali jsme v tichu. Vzpomínky se zacyklily a já jim propadal jako vždy a snažně prosil, ať vypadnou. Nešlo to, vůbec to nešlo a místnost mizela a ruce objímající hrnek zkameněly. Než jsem se slabě vzpamatoval a jako robot promluvil: „Měl bych jít.“

Neviděl jsem, jak se díval. Rozuměl bych tomu vůbec? Co to bylo za kal? Smutek, zmatení a nevyřčené otázky. Nevěděl si se mnou rady, hodně lidí ne.

Zvedl jsem se, plný hrnek zůstal na stole. A on mi nerozuměl. Ani slovo. Co měl dělat? K čemu se nadechoval, ale marně?

A pak cvakly dveře a rychlé kroky vyběhly do patra a já spatřil další zmatený obličej.

„Čau, tati…“ Nejspíš ještě náctiletá dívka sundala batoh z ramene a zaraženě si nás prohlížela.

Samuel se naštěstí rychle vzpamatoval a vstal. „Ahoj, tohle je můj bratr. Tvůj strejda, dlouho jsme se neviděli.“

Kývala, ale nechtělo se jí tomu všemu moc věřit. „Aha, jo… Ehm, ahoj.“

„Fabian, Fabian Lind,“ vydechl jsem.

„Tohle je Beata,“ zamručel, „moje dcera.“

„Budu nahoře, jo,“ řekla, když seznala, že už si mě prohlédla dostatečně, a zmizela.

„Ty máš dceru,“ trhnul jsem sebou. Měl jsem radost. Tak přece! Ale nebylo to jen tak.

„No, ano. Je to… Trochu složité na vysvětlení.“ Nervózně se hrabal ve vlasech a přecházel na místě. „Nejsem sám, no. Co tvoje rodina?“

„Jak víš, že mám rodinu?“

„Nevím,“ zasmál se a opřel se rukou o židli, „já se ptám.“

„Mám dceru a syna,“ odvětil jsem stroze s rukama za zády a pořád nakročený k odchodu.

„Ženatý?“

„Jak jinak?“ odsekl jsem.

„No jistě, máš prsten, promiň.“

„Kde máš ženu?“ obrátil jsem se k němu jako u výslechu.

„Nemám.“

„Jak nemám?“ Byl jsem příliš přímý a příliš nevlídný. Ale také příliš zvědavý, když šlo o jednu neznámou holku a mého bratra.

„Chceš mě zpovídat?“ Měl naštěstí nebetyčnou trpělivost a nezvyšoval hlas. „Nejsem ženatý. Beata je moje dcera, ale její matku jsem si nikdy nevzal. Odešla ode mě a Beata… Beata pak přišla sama. Pro matku je nevděčný spratek, takže to… Nakonec vzdala a nechala ji dělat si, co chce. Ona by si stejně svého dostála. Beata by jí udělala ze života peklo, nemá ji ráda za to, co udělala.“

Stáli jsme proti sobě, stejný postoj, jen on byl o něco málo menší a držel níže hlavu.

„Tak, to jsi chtěl tak moc vědět? Tak to víš,“ odvětil a pustil židli.

Čekal jsem, až řekne: Můžeš jet. Ale neřekl nic. A v tu chvíli se zdálo hloupé jen tak jít.

„Klidně si můžeš dopít ten čaj,“ namítl a šel si zase sednout.

Poslechl jsem, sundal si kabát a přehodil ho přes židli. Ostatně mi v něm začínalo být teplo.

„Kde teď bydlíš?“ zeptal se mě a pak jsme mluvili možná další hodinu.

Odpovídal jsem s rozvahou. On pomalu. Oba občas trochu neradi. Jako bitva, kdo víc vydrží. Kdo míň řekne a víc odpoví. Ale přeci jen jsme oba chtěli něco vědět a ten druhý pro nás něco znamenal. Sdělovali jsme si základní technické údaje o rodině, bydlení a autech. Poněkud prostý a opravdu velice pomalý rozhovor.

„Asi bych měl jet,“ zakončil jsem pak svou výpověď.

„Jo, dopil jsi,“ konstatoval Samuel a obrátil do sebe zbytek hrnku. Používal vůči mně opravdu zajímavou strategii. Začínala se mi líbit.

Vstal jsem a on mě doprovodil ke dveřím. Řekl jen: „Sbohem.“ A já totéž. Nezavřel dveře, dokud jsem neodjel. A cesta zpátky byla podivná.

Utápěl jsem se ve víru myšlenek, které se zdály, že mi brzo zastíní výhled. Přesto mi nic nesdělovaly. Jen tak si tam plavaly. Nejspíš ho budu brzo chtít vidět znovu. Možná nebudu tak chtít jako spíš potřebovat. Zvedl prach na cestě, kterou už dlouhá léta nikdo neprojel, a to svinstvo se muselo zase usadit. Což bude nějaký čas trvat.

On tu vážně je. A teď už ho ignorovat nedokážu.

***

Už to bylo pár dní. Čas plynul pořád stejně, ale s nějakou podivnou odchylkou. Paralelní vesmír, kdykoli se zadívali do prázdna. Jak jejich oči zabloudili kamsi nad hranu monitoru do prostoru, který se na chvíli zdál nekonečným.

Ten pohled, jakým se tam dívali, a fakt, že si toho nikdo nevšiml. Zamyšlení, ale s jiskrou v oku, která protínala realitu a mířila kilometry daleko, za někým, koho viděli jen oni sami ve své hlavě. Pořád si říkali: Není to zvláštní?

A pak, jako když přijde náhlý poryv větru, trhli hlavou nazpět. Co uděláte, když se však do nekonečna podíváte znovu? A znovu… Začnete přemýšlet víc než doposud. Záleží to na vás – vy jste hybatel věcí v prostoru. Vy určujete děj. Každý následek má vaši příčinu. Pohnete se?

Samuel vstal, vzal si věci a svižným krokem mířil k parkovišti. V tu chvíli zadal Fabian jeho jméno do vyhledávače a potvrdil enterem. Na ten krátký okamžik mohli mít pocit, že se jejich mysli dotkly.

Mezi auty balancovala na obrubníku Beata. Když si všimla, že tolik očekávaný otec se blíží, stočila k němu hlavu, a když přišel blíž, unaveně protáhla: „Čau!“

Zámek cvaknul. „Ahoj.“

Než nastoupil, ještě se rozhlédl – malé stromečky pečlivě střižené do košatých koulí na stopce a velké univerzitní budovy, v jejichž stínu žilo spousty tvorů, kteří byli stejně tak zvláštními, jako obyčejně často vypadali. Někdy přemýšlel, jestli bude Beata nakonec také tady, nebo ji to potáhne jinam. Beata… Beata!

„Tak co?“ Nečekal na odpověď. „Poslyš, nechceš jet za mámou? Dlouho jste se neviděly.“

„Cože?“ zvedla zprotiveně hlavu. „No to teda ne.“

Nastartoval, ale jen proto, že už tu nechtěl dál prostě stát. S pečlivostí vycouval a stočil volant, přeci jen to kolem byla auta kolegů a měl k nim vždycky jistou úctu. Práce nutí lidi lépe řídit z více důvodů. Jak sledoval zrcátko, pomalu mluvil dál: „Je to tvoje matka, nemyslíš, že bys ji měla občas alespoň pozdravit?“

Těžce si povzdechla. „Ona se o mě fakt nezajímá a mně je taky ukradená. Nemusíš to vůbec řešit. Nám oběma je to jedno.“

Přemýšlel, kudy má jet. Cestu znal dobře, ale dnes nemínil jet stejným směrem.

„Hele a co ten strejda?“

„Jaký strejda?“

„No ten, co přišel. Říkal si, že je to tvůj bratr. Nikdy jsem ho neviděla, ani si o něm nemluvil.“

„Ehm… Dlouho jsme se neviděli.“ Po očku sledoval semafor a čekal. Volné odpoledne, může jet kamkoli. Vlastně proč ne i s ní? ozvalo se mu v hlavě. „Nepojedem za ním? Na návštěvu?“

„Jasně,“ kývla a snad byla v tom hlase i jistá nadšená zvědavost.  

***

 „Fabiane, přišla ta zpráva.“

„Tak mi to polož někam na stůl, já se na to podívám,“ zamručel s myší v ruce zahloubaný do obrazovky. Do chvíle se však v čárách grafů ztratil. Už den potom, co se vrátil z domu, kde kdysi žila Veronica, den, co ho viděl… Měl nutkání napsat jeho jméno do googlu a úporně se tomu musel bránit. Dnes uznal, že to nemá smysl. A tak, když kolegové už dávno odešli na oběd, on ještě pořád seděl a klikal.

Už jenom první odkaz ho upřímně překvapil. Přečetl všechny jeho tituly a zmateně mrkal nad stránkou univerzity. Četl krátký životopis a pořád mu to celé přišlo pochybné. On a tohle? Byl zaměstnanec vědecké obce, měl laboratoř, vyučoval fyziku naprosto šíleného kalibru a očividně byl i dobrý matematik. Racionální obory až běda. Bylo to podle jeho mínění mnohem chladnější než chemie, které se věnoval on. Tak prudce logické a nezábavné, plné čísel.

Kde se to v něm vzalo? Jak asi studoval? Nedokázal si ho představit poslouchajícího přednášky, ťukajícího propiskou do stolu. Jak ho asi vidí studenti, co je tenhle člověk vlastně zač?

Dostal nějaká ocenění, významný v oboru. Nezdál se mu tak ani trochu, když ho viděl. Tak se zabral do čtení, že už v prázdné kanceláři skoro hladověl. Vykašli se na to a už běž taky.

***

Bloudil jsem kolem trochu jako blbec. Bydlel v domku, takže se nedalo jen přečíst všechny zvonky a vybrat si. Museli jsme trochu hledat. Tedy já jsem hledal, Beata chvílemi vypadala, že už zase spí, jak to dělala skoro vždy při návratu ze školy. Pak zase jen tiše vykukovala zpod tmavých kruhů kolem očí zaražená do sedačky.

„Vystupovat, jsme tady,“ naklonil jsem se k ní otevřenými zadními dveřmi.

Chvíli to trvalo, než se vyhrabala ven. Zamknul jsem auto a došli jsme spolu ke dveřím. Jediné zaklepání a proud hlasů se kdesi uvnitř pohnul a já snad rozeznával i jednotlivá slova. A když se dveře otevřely, stála za nimi velice pohledná společnost. Dvě krásné dámy s úsměvem a otázkou na tváři.

„Dobrý den, já hledám…“

„To jste vy?“ vydechla blondýnka a já ji okamžitě poznal. „To je Sophie,“ řekla a otočila se k tiché tmavovlasé ženě po svém boku a dodala, „tohle je Samuel. Samuel Lind. My už jsme se viděli.“

„Ano, já sháním… Ahm, vašeho manžela – předpokládám. Fabiana.“

„Je ještě v práci,“ odvětila blondýnka pohotově. „Jsem tu taky zrovna jen na kafi, pak mizím.“

Tmavovláska, ke které jsem mluvil, se však jen mile usmála a pokývla mi. „No tak pojďte dál.“

Sotva jsem stihl představit Beatu a už jsem seděl v obývacím pokoji. Cítil jsem tu neskutečnou srdečnost, kterou se místnost plnila, a nepamatuju si, že bych snad někdy poznal někoho, s kým bych tak přirozeně hovořil už při prvním setkání. Měl jsem z cizích manželek určitý přirozený strach a Sophie ho dokázala zbořit během sekundy.

Když se objevila jejich dcera, viděl jsem tu chodící obdobu mého bratra a neubránil se úsměvu. Beata se k ní vděčně přidala – tedy spíš to bylo obráceně. Když je Veronica odešla, jak řekla, zkontrolovat, vrátila se poněkud rozpačitě s tím, že Beatiny historky o útěku z domova mají očividně velký úspěch. A ani jedna se nad tím nepozastavovala. To jsem ještě nezažil. V téhle domácnosti mě nikdo nesoudil, za můj podle jiných zvrácený a šílený život.

Topil jsem se v něžnosti okamžiku, jež měl nejspíš přijít už před lety. Veronica brzo odešla, ale dveře cvakly vícekrát. A když jsem uslyšel tiché kroky za sebou, intuitivně jsem se zvedl. A Sophie se mnou. Hodně jsem ho překvapil.

Stál tam, snažil se tvář udržet prázdnou a jeho žena pokývla ke mně. „Přijel za tebou Samuel.“

Slabě pohnul hlavou. „Aha, ahoj.“

„Jsem rád, že tvoje žena je tak milá a nevyhodila mě,“ usmál jsem se zdvořile. „Chtěl jsem jet sám, ale vzal jsem s sebou Beatu.“

„Jsou nahoře,“ odvětila Sophie pohotově.

„Obě? Hm. Aha. Tak proč si přijel?“ zamručel a odložil si.

Stihl jsem si všimnout, jak Sophie protočila panenky v zoufale nechápavém gestu a Fabianovi to asi došlo. Bylo vtipné ho sledovat. Nemohl jsem mu to však mít za zlé, nebyl na to zvyklý – alespoň jejich pohledy tak hovořily.

„Třeba tě navštívit?“ rýpl jsem si. „Příbuzní to občas dělají, když jim dojdou zásoby v ledničce a tak.“

Chvíli to trávil a moc dobře věděl, že tohle si zasloužil.

„No… zůstaneš chvíli nebo…“

„Vlastně tu na tebe čekám už přes hodinu, ale máš úžasnou ženu, takže mi to vůbec nevadí. Naopak bych skoro řekl, že to rychle uteklo.“

Sophie máchla rukou a zmizela do kuchyně. Jinak, jak bylo zjevné, by se asi začala brzo hlasitě smát. Fabian to očividně ocenil a trochu se uklidnil.

„No,“ začal jsem, „prostě jsem tě chtěl vidět – nevím…“

„Já taky,“ zamručel, ruce nejistě založené do zadních kapes kalhot. „Takže… Ehm, můžem jít ven, jestli chceš.“

„Jo, to je dobrý nápad.“

Došel si pro kabát, a když se vrátil, zavolal ještě na ženu: „Sophie? My se půjdem projít.“

Vrátilo se mu jen souhlasné: „Hmm,“ a to mu stačilo.

Bydlel nedaleko od pobřeží a zamířil instinktivně přímo tam. Následoval jsem jeho kroky místy, která jsem neznal a která pro něj byla domovem. Už tolikrát jimi musel projít a já neviděl nikdy ani píď. Dlouhá stébla se vám otírala o nohavice, jak si jimi slabý vítr krátil cestu. Vzduch tu byl lehký, jiný než ve vnitrozemí.

„Byla dobrá cesta?“

„Je to kousek,“ namítl jsem. „Viděl jsem tvoji dceru – měl jsi pravdu, je vážně jako ty.“

„Bývá to tak, ne?“ odvětil. Nedíval se na mě, jen někam mezi zvlněné kopečky před námi.

„Ano, dcery jsou po otci.“

„Budu upřímný,“ mrknul po mně a hned se zase tvářil, že tam nejsem. „Hledal jsem tě – prý přednášíš.“

„Ano.“

„Dlouho?“

Nic o mně nevěděl. Ptal se na banální věci, které chtěli lidé vědět při druhém, třetím setkání. Byl to přitom můj bratr, kdo se na ně ptal. Takoví lidé vše obvykle dávno ví. Když ne od vás, tak od jiných. A vaše práce je jako vaše vizitka. Stěžejní věc, která se proplétá vaším životem. Většinou vůbec to první, co o vás lidé vědí. Byli jsme prostě cizí příbuzní, nedalo se to popřít.

„Nějakou dobu… Vlastně skoro po škole. Něco jsem dělal, ale víceméně jsem zůstal u vědy. Zvlášť, když mě nechala žena. To má člověk času dost a domů nemusí spěchat.“

„Jsi v tom asi dobrý. Já tomu sice nerozumím, ale přišlo mi to tak,“ mručel rozpačitě. Byl to ovšem vždycky velice chytrý člověk, v tom se nemohl ani za tolik let nijak změnit. Naopak – kdybych začal mluvit, rozuměl by tomu víc než jiní.

Co asi všechno našel? Ocenění, články… Internet je plný jmen lidí. Skoro každý tam někde je, zvlášť někdo jako já, když musí publikovat a učit zároveň.

„To nevím,“ usmíval jsem se, „asi ano.“

„No, jak se to u vás hodnotí?“

„Počtem citací tvejch článků… ne, vážně. Asi jsem docela dobrý. Napsali mi nedávno z Oxfordu, jestli tam nechci přednášet.“

Skoro se zastavil v údivu. „To je… skvělé. Vážně, musíš být skvělý!“

„Je to jen jedna přednáška,“ odbyl jsem ho.

„A kdy to bude?“

„Za pár dní, musím si sehnat letenku a tak. Není to zvláštní?“ Bylo, nemusel jsem se ptát. „Táta asi chtěl, abys tohle dělal ty. Nějakým omylem jsem skončil na Oxfordu já.“

On tam ale dost dobře mohl být taky. Napadala mě otázka, proč to tak je. Proč nakonec on, velký bratr, je ten menší. Nemá hvězdnou kariéru a působí jako osamělý vlk, i když má rodinu.

„Co si vlastně dělal? Pamatuju si, že máma mluvila o nějaké vojenské škole, ale to je dávno. Vystudoval jsi vlastně nakonec?“

Trochu se otřásl. Mráz jím prošel, jako když kroužíte kolem něčí mrtvoly.

„Jo, jo – vystudoval,“ mručel nejistě, ale pak to nechal jít. „Nemám tolik titulů jako ty,“ ušklíbl se.

„Děláš, jako bych jich měl hodně,“ opáčil jsem, „tvoje žena říkala, že děláš u policie.“

„Víceméně.“

„Ale tak to není špatná práce, ne? Je to dobře placené. Nastoupil si hned po škole?“

„Jsem tam sotva rok.“

„Vážně? Odkud si přecházel.“

„Poslyš,“ otočil se naštvaně, „jsem rád, že tu práci vůbec mám. Stálo to hodně úsilí nejen mně, ale i ostatní, aby mě hned po půl roce nevyhodili.“

Zaraženě jsem zůstal stát veprostřed cesty a ani on se nechystal jen tak odejít.

„Dcera tě ani nepřišla pozdravit, když si přišel. Máš nějaké problémy? Fabiane, jestli se něco děje… Máš přeci skvělou ženu. Všechno vám funguje, nebo ne?“  

„Občas zapomíná, že už jsem tady – chceš se jí divit?“ rozkřikl se.

Promítal jsem si rozhovor se Sophie. Jeho dům. Viděl jsem tam pár fotek. Na žádné nebyl. Sophie se svým synem, se svou dcerou, fotka z pláže. Nikde nebyl.

„Co se stalo? Tys odešel? Od nich.“

„Ne, ne tak docela,“ zamručel a díval se kamsi na východ.

„Co se stalo?“

Ani se na mě nepodíval a jen dál hleděl tam, kde obloha v nedozírné dálce pomalu tmavla.

Stál jsem tam v té krajině, kde vám křičeli rackové nad hlavou. Vždycky tam byl takový příjemný klid. Slunce nikdy tolik nepálilo a voda v mořích nikdy nebyla příliš teplá. Mohli jste tu chodit kolem vlnek dlouhé hodiny a pak se zase vrátit. Nemuseli jste se ohlížet, spěchat. Každý krok byl tak ledabylý, že jste občas zakopli i na rovině.

„Fabiane, tak co se stalo?“

„Můžeš, prosím tě, držet hubu!“ vykřikl náhle celý rozčilený.

Stál jsem tam a neskrýval překvapení, které mě přepadlo. Nikdy jsem ho takhle neviděl.

 „Promiň,“ zavrtěl po chvíli hlavou, „zatraceně promiň. Občas se mi to stane.“ Chytil se za hlavu a přešlápl. „Neber si to nijak. Nemyslím to tak. Nikdy. Jen se musím občas vyřvat. Rozumíš mi trochu?“

„To si nejsem jistý.“ Když jsem ale uviděl, jak se na mě dívá, dodal jsem: „Asi ano.“

Složil pak ruce na prsou a zavřel oči. Stál proti větru jako socha a nehýbal se, až na jeho vlasy, které sebou slabě škubaly. Nevěděl jsem, jestli tam mám zůstat nebo jít. Když už jsem se chystal na jistým způsobem zklamaný odchod, řekl tiše: „Půjdeme.“

Ukončil tak náš rozhovor, z jeho tváře bylo znát, že mám dál už jen pokojně mlčet a následovat ho zpátky a myslím, že neřekl už ani slovo do té doby, než jsem milostivě odjel. Sophie se značně snažila kompenzovat manželovu náladu svým vlídným úsměvem, ale tušila, že to nebude ani trochu stačit.

Alespoň že Beata nic nepostřehla, a když jsme nasedali do auta, ptala se: „A hele, stavíme se tu zase někdy?“

***

Zvedl jsem telefon a uslyšel její hlas.

„Ahoj Same. Můžu na tebe mít prosbu?“

„Sophie? Jistě, o co jde?“

„Vadilo by ti, kdyby moje dcera přijela? Třeba na den, dva. Tak trochu vyklízím dům…“ Na chvíli se zastavila. Očividně byla zvyklá tuhle větu říkat, znamenala něco obraznějšího, ale rozuměli jí jen někteří lidé. A já mezi ně nepatřil. Zapomněla na to. „Jedu za synem,“ pokračovala, „na chvilku… ehm… Nechávám Fabianovi trochu klid, víš?“

„Klid… Aha. Sophie, děje se něco?“ Tušil jsem, věděl jsem, že se nutně něco dít musí. A začínali mě nahlodávat obavy.

„Ne ne, to je normální. Všechno je docela v pořádku. Docela…“

„Sophie, prosím,“ vydechl jsem unaveně, „řekni mi, co se děje.“

„Fabianovi není úplně dobře.“

„Jak není dobře?“

„Není mu dobře, musí si odpočinout.“

„Je nemocný? Já to nechápu!“

„Není nemocný,“ snaživě páčila nejistá slova z krku. „Je to… psychické. Potřebuje se jen na víkend stáhnout, to je vše. Pak se zase všichni vrátíme.“

„Sophie,“ promluvil jsem se strachem v hlase, „jestli se mu něco stalo, tak já za ním přijedu. Ano? Přijedu za ním, musím ho vidět.“

„Prosím tě, nech toho,“ odmítla mě okamžitě. „Vím, že zítra odlétáš. Jen ti tam, nechám… odvezu holku a pak se pro ni stavím, fajn? Beata je dospělá, budou mít holčičí víkend, no. Nebojím se o ní. Víc nechci.“

„Ahm… no dobře a…“

„Super, tak já ji přivezu. Zatím.“

Zavěsila mi telefon a už se neozvala. Vyjeveně jsem mobil položil na stůl a zíral z okna. Co to proboha mělo znamenat? Co se to děje?

Zuřivě jsem telefon popadl a vytočil jeho číslo. Vyzvánělo to celou věčnost. A nikdo se neodvažoval odpovědět mi. Možná ho neslyší, možná je někde pryč, možná se jen dívá, jak poskakuje s drnčením po stole a čeká, až přestane.

Zavěsil jsem.

***

Večer přijela a já už na ni čekal. Nahoře jsem měl sbalený kufr a Beata si nechala naplnit lednici mraženou pizzou. S pozdravem kolem mě proplula její dcera, očividně natěšená. Její matku jsem zastavil ve dveřích.

„Co mu je?“

Obrátila oči vsloup. „Prosím, Samueli! Nic to není. Je to normální, občas se to stane. Každému není vždycky nejlíp, ne snad? Řekni mi, ty si snad věčně usměvavý a šťastný?“

„Ne,“ odvětil jsem kysele. Jak o tom mluvila, docházelo mi, jak moc nejsem a nikdy jsem nebyl. Zatracená… Ani její jméno už se mi nelíbilo.

„Tak vidíš. Holky to zvládnou?“

„Jo, Beata je zvyklá.“

„Kdy letíš?“

„Zítra dopoledne.“

Usmála se. „Tak si to užij.“

Úsměv jsem jí vrátil. Uměla lidi úžasně uklidnit a přivádět na jiné myšlenky – přesně jak chtěla.

Naskočila do auta a zmizela mi.

***

Sedl jsem si do písku a dlouhá stébla trávy mne schovala před světem. Bylo ještě šero a vzduch byl prázdný, vítr silnější. Podivný svist v tichu a na obzoru v dálce jsem hledal lodě. Zdánlivě nehybný život v dálce.

Písek. Všude jen ten horký písek a tady tak studil, když se mi kolem paží ovíjela větrovka. Tak chladný svět tady a slunce teprve zvolna vycházelo.

Znal jsem tmu, opravdovou tmu. Tmu za nocí, kdy slyšíte vzdálený štěkot, ale nejste si jistí, odkud přichází. Štěkot a vytí. Jemně hučící, jak se zvuk ztrácí v prostoru. Někde slyšíte smečku hladových šelem, ale nikdy si nemůžete být jistí, kde právě je. Kde jsou, kdy vás najdou, kdy vás zastaví. Ve dne v noci.

A pak už se bojíte tolik, že přestanete cítit strach. Už se vám tak motá hlava, tak zle od žaludku, že není nic, z čeho byste se ještě měli klepat. Není tu žádný děs, protože je ho příliš. Nemá cenu o něm přemýšlet. Nemá cenu přemýšlet o ničem. A pak nabudete dojmu, že za nocí se snoubí váš hlas se šelmami. Že vyjete se psy, protože jste stejní jako oni.

Jste jen pitomé zvíře, vzteklé, popudlivé, hladové. A to ve vás znovu probudí děs, protože pak se začnete bát sami sebe a začnete utíkat dál a rychleji, než kdy dřív.

Všechno si to pamatuju, namlouvám si zapomnění, ale jsou to jen vlastní konejšivé bludy. Nedokážu poslouchat soucit druhých, nenávidím ho. Co je jejich soucit a otázka, zda je pod vaší nohou mina nebo ne? Co je jejich soucit a zbraň u hlavy? Co je jejich soucit, když netuší ani špetku toho všeho? Co jsou oni, když soucítí?

Znovu se mi udělalo zle. Sklonil jsem hlavu mezi kolena a zadržoval bolestivé slzy. Byl jsem jako šílenec. Pevně svíral chladný písek v ruce a drtil ho kostnatými prsty. Několik starých jizev a ta největší se pořád otvírala a já pak zvracel slova. Úpěnlivě jsem začala bušit do písku a rýt, dokud jsem si neodřel nehty.

A se zlostným výkřikem směrem k oceánu jsem se pak zastavil a nadechl. Zoufale jsem probíral vlasy a potom se otočil a vlekl se unaveně jako zbičovaný otrok směrem, kde byly střechy. Utřel jsem odevzdanou slzu z tváře. Zase znovu jsem to viděl. A už jsem se na to nedokázal opět dívat, aniž bych při tom nepřicházel o dalších několik let své už tak přestárlé duše.

***

Bylo značně brzo ráno, a tak jsem nepředpokládal, že by se snad Beata obtěžovala vzbudit a rozloučit se. Spaly obě jako dvě vrnící kočky mezi klubky nahoře v patře.

Jak jsem ještě dopíjel čaj, kontroloval jsem doklady a četl údaje na letence. Malý kufr jsem postavil do chodby a nacpal do kapes bundy poslední drobnosti. Taháš nějak moc věcí, nadával jsem si. Nebuď jak ženská! Jenže co budete číst za letu, z čeho budete přednášet… Co budu vůbec přednášet, proboha?

Vzal jsem klíčky od auta, jak jsem byl zvyklý, načež mi došlo, že venku bude čekat taxík. Bože, to zas bude peněz. Všechny ty starosti mi kalily mysl. Aby měly holky co k jídlu, abych tu nic nenechal. Spěšně jsem do sebe obrátil poslední lok a položil hrnek na linku, doufajíc, že Beata alespoň jednou umyje nádobí. Až to nebude kam dávat, nejspíš se k tomu dostane.

„Vy jste rychlý,“ vydechl jsem, když jsem se vykodrcal ze dveří se svým nákladem a malou taškou přes rameno. Taxikář už stál opřený o kapotu a očividně byl z těch, kteří spěchají, i kdyby nemuseli. Nejspíš už se chystal zvonit, nejméně třikrát za sebou a pořádně.

Naposled jsem se otočil a pohlédl do oken. Byla tmavá a prázdná. „Tak jedem.“ A s tím jsem zavřel dveře.

***

 Spletité bludiště uliček a silnic se svíjelo kolem letištních budov, vyvolávalo ve mně vždy jistou hrůzu jako i dnes, jen už o něco menší vzhledem k mému věku. V duchu jsem už hledal mapu, nakonec mě šipky nějak dovedou, ale vždy jsem se tu ztrácel, aniž bych snad někam vůbec šel.

Taxikář mě vyhnal z auta, zaplatil jsem s protočenými panenkami, a když už se zdálo, že jsem došel k cíli své daleké cesty kolem všech těch předražených kaváren a občerstvení, začal jsem hledat prázdné místo k sezení.

Velkými skleněnými tabulemi do haly vtékalo ranní slunce. Mdlé, s ospalkami v očích jako moje Beata, která už možná vstává. Přemýšlel jsem nad vším, co jsem jí měl snad ještě vyřídit – zvedej telefony, nechoďte daleko samy, snězte něco. Pořád trochu unaveně jsem si promnul tvář a nechal to být. Copak budeš připomínat dospělé holce, že se má nějak rozumně chovat? Děláš, jako bys měl doma normální dítě, co neutíká od matky a nestaví si ve škole hlavu před půlkou učitelek.

Kovové konstrukce se rozsvěcely matným světlem, odlesky nerezových sedadel v hale a dlouhé stíny na dlaždicích. Tak monstrózní prostor a venku se v protisvětle zdvihala letadla. Došel jsem až k ohromné prosklené stěně a opřel se o zábradlí. Díval jsem se ven a mhouřil oči.

Pořád jsem přemýšlel, jestli tu nic nenechávám. Zapnutý sporák, žehličku, poznámky, flashdisk. Ale proč mi tu Sophie nechala dceru?

Náhle jsem se zastavil a naklonil se blíže ke sklu. Fabian má… psychické problémy. Proč? Co se děje? Proč se mnou tenkrát nechtěl mluvit, když jsem ptal na to, co celou dobu dělal. Byl pryč od rodiny. Proč byl pryč od rodiny? Kdo by jen tak odjel. Muselo to být na dlouho. Ne měsíce, možná celé roky. To je přece hloupost. Kam by vůbec jel? On by přeci dobrovolně nenechal ženu s úplně malou dcerou.    

Jednotlivé nitky jeho života měly prapodivný směr. Začalo mi docházet, že se v nějakém bodě ztrácí. Odešel z domova a zmizel. Nějaký čas alespoň psal matce, pak přestal. A potom? Ani matka o něm nevěděla nic. Vůbec nic nevěděla. Vážně by se tak dlouho neozval? Nikomu? Jistě, pořád by to byl on, ale něco mi na tom nesedělo.

Vzal jsem do ruky telefon. Teď už doopravdy a on to musí zvednout. Těžce jsem vydechl a vytočil číslo.

Naslouchal jsem dlouho a trpělivě zvuku z druhé strany, než se ozvalo to slabé klapnutí.

„Prosím.“ Mírný prázdný polohlas se stopami jakési nezměrné únavy.

„Fabiane? To jsem já, Samuel.“

„Co potřebuješ?“ mluvil jako by seděl v knihovně.

„Vzpomínáš si… Bavili jsme se o něčem, když jsem u tebe byl. Fabiane, kde jsi byl, než si vzal tu práci u policie?“

Slyšel jsem jen ticho a slabý šum. Nic neříkal.

Nikdy jsem nic takového nezažil. Stál jsem tam s telefonem u ucha, zády opřený o zábradlí, zády ke slunci, které se pro změnu opíralo do mě. A na druhé straně byla dálka zhmotněná prázdnotou, která neměla zvuk. Nekonečno ve sluchátku a kdesi v něm něčí ucho nalepené na mé. Jediný zvuk, jediný šelest.

Netuším, jak dlouho to trvalo, ale bylo to dlouho. Čekal jsem na ten nepříjemný zvuk, až zavěsí a on možná čekal na to samé. Viděl jsem obrys jeho obličeje, v duchu. Viděl jsem ho, jak tam někde sedí možná na tom samém gauči co nedávno já. Určitě se nehýbal, byl jsem si jistý, určitě se díval někam do prázdna, věděl jsem to. Jako bych tam byl já sám.

„Pryč,“ zaznělo odměřené slovo.

„Kde?“

„Daleko.“ Na nějakou dobu se opět odmlčel. „Na východě, odjel jsem s jednotkou – jako vojenský chemik.“

Všechno mi začínalo docházet. „Jak dlouho?“

„Měsíc, pak několik let. Něco se tam stalo.“

A náhle jsem zmlkl já. V hlavě se mi míhaly podivné obrazy. Možná jsem přes tu dálku viděl jeho myšlenky, slyšel volání. Hlas, který zněl z velké dálky tak dlouho a nikdo ho neslyšel. Daleko. Tak daleko, tak dlouho. Nedokázal jsem si to představit, pojmout za tu chvíli. Jednoduchá slova, která přesto nějakým způsobem nedávala smysl.

„Jsi doma?“

„No ano.“

„Přijedu za tebou, hned.“

„Cože?“ vydechl do šumu na druhé straně. Byl jako pes, kterému se šláplo na ocas. Najednou byl vzhůru a na nohou. „Kde jsi? Počkej – ty máš letět do… Kdy odlétáš? Samueli, ty jsi na letišti? A… Opovaž se! Zůstaň tam a nastup do toho letadla, slyšíš?!“

„Ne,“ odpověděl jsem rozhodně, „rodina má přednost, rozumíš? Rodina má vždycky přednost! Tebe k tomu možná nevychovali, ale já se to naučil. Tohle všechno už stačilo, nikdo tě nemůže nechat jen tak. Tohle… tohle prostě… Chci tě vidět, jasné! Já tě tu prostě za sebou nenechám!“

***

Zaklapl mi telefon a já jsem jen zmateně zíral na display. Zatraceně dlouho jsem neřídil, pořád jsem se do toho nemohl nějak dostat. Seděl jsem jen v herkách na místech, kde ani cesty nebyly. Bylo to brzda nebo plyn. A přesně na tom teď vůbec nezáleželo.

Vyběhl jsem z domu, možná ani nezamknul dveře, skočil jsem za volant a s kvílícími gumami jsem se vyřítil na křižovatku. Musím ho stihnout, proboha musím ho stihnout. Než vyjde ven, než najde nějaký odvoz, než…

Další zoufalé zakvílení, jak jsem prolétl zatáčkou. Přesně jsem věděl čas odletu, přesně jsem znal terminál, kde vystoupí, kudy půjde, kde přednáší. Všechno jsem to věděl, měl jsem to jako napsané v hlavě, odreferované od Sophie. Jako psací stroj kdyby vymlátil ta písmena dovnitř mé lebky.

Už jsem se nedíval na hodinky, přiřítil jsem se před terminál, kde jsem v životě nebyl a uviděl v zrcátku známý kabát u chodníku.

„Fabiane?“ nechápal, když jsem se vyhoupl z auta. Stál jsem na žluté čáře, nijak jsem se tím nezabýval.

„Kdy ti to letí?“ odvětil jsem.

„Asi za 15 minut…“

„Jdeme!“ Popadl jsem ho pevně za loket a on se vyjeveně otočil na podpatcích bot. Vlekl jsem ho za sebou a do úst se mi hrnuly nadávky: „Ty nasedneš a odletíš! Je to tvoje životní šance. Nebudeš se ohlížet na starýho idiota, co se ztratil někde v poušti! Tohle tě vůbec nemusí trápit.“

***

Před turnikety jsem ho konečně zastavil. Ostatně ani dál nemohl. Chytil jsem ho za obě ramena a zpříma do očí mu řekl: „Prostě tě tu nenechám. Ne teď, když někoho potřebuješ. Nezáleží na kariéře, když jde o lidi. Ta přednáška není nic ve srovnání s tím, co se ti stalo…“

Vzal mě a namířil k letištní kontrole. „Vidíš to? Vidíš to?! Teď se okamžitě sebereš a půjdeš tam.“

Chvíli jsem tam stál ohnutý pod vahou jeho ruky na sobě, ale pak jsem jen odvětil: „Ne.“

Pustil a zoufale se chytil za hlavu. Pak se na mě podíval a prohlížel mě s otázkou lesknoucí se v oku. Mám?

Zatáhnul mě ke straně, přilepil se na špinavou zeď a naklonil se blíž. Jen jednou ještě vydechl a pak otevřel ústa. A já uslyšel tolik věcí, kolik do té doby nikdy během tak krátkého času.

Vyprávěl mi o tom, jak neviděl nic, jen slyšel jazyk, kterému nerozuměl. Nikdo mu tam nerozuměl a tamní slovník měl dost chudý. O horku a o tom, jak zahodil uniformu. O tom, jak už vůbec netušil, jak plyne čas. Jak jednoho dne utekl, ale ztratil se víc v sobě, než v té zemi. V té době už nic nechápal a připadal si za živa mrtvý. Jak viděl svět, který znal jen z obrázků. Jak ochutnal bolest i fíky. A o tom, jak našel v šeru schovaný v rozbitém domě raněného generála Petersona – jeho zvířecího mazlíčka se zvláštní jemnou krémovou srstí, který zemřel v den, kdy měl opět obléknout uniformu, kterou odmítl. Natáhl si kalhoty a triko a s batohem přes rameno nastoupil do letadla. V tu chvíli měl pocit, že se mu obrátil svět přímo pod nohama.

Jen jsem s pootevřenými ústy a psíma očima sledoval, jak mluví. Potom sklonil hlavu, ještě jednou se pořádně nadechl a položil mi ruku na rameno. Řekl mi, abych šel a ukázal tam, kde se skrývaly gaty k letadlům. „Běž, utíkej, jinak to nestihneš.“

A já ho poslechl a běžel a pořád se ohlížel.

Když jsem dobíhal ke gatu, když jsem si sedal v letadle. Pořád jsem se díval někam do spleti budov a doufal tak moc, že uvidím tu tvář. A on stál v hale a díval se s rukama v kapsách a klidným výrazem ven, kde se zvedaly aeroplány z runwaye.

***

Když jsem přistál na Heathrow, chtěl jsem se vrátit, ale kroky mě vedly dál. Celý večer v hotelu jsem ležel s pohledem upřeným na strop a přemítal. Celý ten příběh se odehrával na bílém plátně v mojí mysli a já usnul až nad ránem a měl dojem, že se mi zdál.

Cestou k univerzitě jsem ještě procházel své poznámky a třídil všechno, co jsem chtěl říct. Uměl jsem to výborně. Prošel jsem areálem, zdravil se s kolegy, které jsem znal z konferencí. Dovedli mě do sálu a já si stoupl před mladé posluchače s fixou v ruce a projektorem, který osvětloval zeď. A celý ten sál čekal, až začnu prezentovat odbornost v čisté podobě. Nové objevy, nové myšlenky.

Stál jsem tam a díval se, jak otvírají sešity, cvakají tužkami a těkají očima po místnosti. Všechna ta mladá stvoření, která bloumala starými chodbami pronásledovaná věděním, zastavujíc se na oběd v civilizovaném světě, kde o jídlo není nouze. Procházející knihy v knihovnách, přecházející silnice z asfaltu, volající domů rodičům novým telefonem od Vánoc.

A jak jsem tam stál, řekl jsem tomu sálu: „Vím, že jsem tu měl dnes přednášet téma z trochu jiného soudku, jistě jste byli navnaděni spíše na fyzikální zákony, ale víte, fyzika, to je život. A život je velice prapodivný – nerozumíme mu a ani fyzice nerozumíme tak, jak bychom chtěli. A v tom prapodivném životě se dějí prapodivné věci. A protože je tedy život plný fyziky, dovolte mi dnes vyprávět vám příběh o životě. Rád bych vám tu vyprávěl o jednom člověku, který je shodou okolností můj bratr.“

A oni všichni ztichli, položili tužky a nechali si vyprávět příběh ze světa, který nikdy ani z vlaku neviděli. Příběh děsivý jako romantický svým speciálním způsobem. Realitu, která se zdá příliš šílená na to, aby byla reálná. A já bral do ruky telefon a volal z té dálky do jiné dálky a ptal se Fabiana během přestávky, zda si pamatuju dobře, co říkal. A on nějak nepříjemně naladěn, vrčíc při tom ještě na někoho jiného někde vedle sebe, mi nechápavě odpovídal a pak zavěsil.

Sklidil jsem velký potlesk, i když jsem úplně vybočil z tématu. Podruhé mě už určitě nepozvou a líto mi to nebylo. Víc jsem jim říct vlastně možná ani nechtěl. Potřásl jsem si s pár rukama a dohnal letadlo.

A když jsem přistál a vešel do haly, čekal tam se svou dcerou a Beatou na mě. Nic neříkal, jen se ptal, jaké to bylo. Potom mi vzal kufr, jako bych byl nemohoucí a vedl nás k autu.

***

Vítr opět o něco zesílil a bral s sebou i listí. Písek zešedivěl a nebe potemnělo. Ani jednomu z nás to nevadilo. Šli jsme po cestě a dlouhá stébla mrtvé trávy nám kroužila kolem nohou. Moře vískalo, jak se vlny vrhaly na pláž a rackové stále kroužili někde nad ním. Jen jejich stíny se už nemíhaly přes duny.

Ani jeden z nás nic neříkal, protože jsme nemuseli. To důležité jsme si řekli už před nějakou dobou. Ticho nám náramně svědčilo. Jen už jsme se do té dálky před námi nedívali s tak přísným pohledem.  

Ale přece tu něco bylo. „Víš,“ začal jsem, „pamatuju si, jak si mi vyprávěl o generálu Petersonovi.“

Usmál se a pokýval hlavou.

„Mluvil si o něm nejdéle a s takovou… Vášní. Bylo to skoro vtipné.“

„Neříkej, nesmál ses,“ odvětil a pořád se usmíval.

„To ne, v tu chvíli to vlastně vůbec humor nebyl. Ale něco mě pak napadlo.“ Vytáhl jsem z kapsy píšťalku a dlouze písknul. Mezi dunami se ukázala ušatá hlava, která nás celou dobu pronásledovala vedená na špagátě Beatou a Fabianovo dcerou, která neodolala se k té maškarádě připojit.

Krémový pes s hustou krátkou srstí a liščím obličejem doběhl až ke mně a vyskočil mi do rukou. Měl neustále takový až vyšinutý výraz plný nadšení pro cokoli. „Tak jsem si řekl, že se ti po generálu Petersonovi musí stýskat.“

Bratr tam stál a díval se zamračeně na poslušného čtyřnožce v mém náručí, který jen plazil jazyk a divoce pružil hrudník.

„Chtěl jsem ti ho najít. Snad jsem se trefil. Odteď je tvůj,“ dodal jsem pyšně. On ale očividně vůbec nejevil o zvíře žádný zájem. Spíš začínal být trochu zmatený. „Ehm, myslel jsem, že by mu tenhle mohl být podobný,“ znejistěl jsem, „je to takový ten středomořský typ, ne? Možná je jen trochu magor, ale jinak je hodnej, vážně.“

„Generál Peterson byla krysa,“ odvětil stroze.

Spadly mi koutky a hyperaktivní pes začal vrtět ocasem a štěkat. Raději jsem ho pustil, aby mi nerozškrábal ruce.

Fabian si ho prohlédl, jak se mu ometal kolem nohou, a prohlásil: „Děkuju.“

Z dálky jsem viděl Beatu s doprovodem v očekávání, co se stane. Fabian jen pískl. „Petersone!“ A rozešel se po cestě dál. Pes se mu vydal k nohám a poslušně ho následoval, jako kdyby se znali odjakživa.

Usmál jsem se do dálky na děvčata a pak se vypravil za nimi. Raněná krysa, které se její rána zahojila. Přesně jako on. A to on věděl, proč tu krysu nechal za sebou pohřbenou v horkém písku. Protože se konečně doopravdy vrátil.