rok 2015: Případy (anti)detektiva Sychra

Případy (anti)detektiva Sychra jsem začala psát asi už někdy na konci roku 2013 jako takový humorný experiment. Aby se tomu dalo říkat případy, tak jsem postupně k první historce vymámila ještě nějaké další a pak jsem pana detektiva nechala svému osudu, protože mi detektivky tuze nejdou...

Lanovka

„Je tu hezký výhled.“

„No, to jistě, ale jednu věc postrádám.“

„Povídejte.“

„Snídani… No tak, Jiří, pojďte už. Mám strach z výšek.“

Stárnoucí detektiv spustil ruce ze zábradlí a vydal se k vysoké budově místního skromného hotelu a restaurace zároveň. Nebyl tu naposled od výletu se svými dětmi, což už mohlo být opravdu pěknou řádku let zpátky. A že by sem vyrazil na večer se ženou, na to znal bližší a levnější místa, kde se dalo najíst.

Protáhl se prosklenými dveřmi a míjel zaneprázdněné policisty, dokud se nedostal do kuchyně. Jeho značně mladší kolega ho následoval.

„Je to, řekněme, že příliš snadné,“ zamručel detektiv při pohledu na kaluž krve na podlaze. „Taková docela obyčejná servírka tady zkape, kuchař si zrovna odskočil, majitel tu ještě nebyl a těch pár hostů je fuč a nahoře spal akorát manželský pár v důchodu a dvě holky výletnice.“

„Pane Sychr?“ vešel jeden z policistů. „Všechny jsme vyslechly.“

„Ale no tak je pusťte,“ mávl detektiv rukou.

Policista zmizel a z restaurace se počalo ozývat vrzání židlí. Na místě už nebylo co pohledávat. Mrtvola chyběla – mladá žena zemřela při převozu v sanitním voze.

„Tak povídejte něco, Jiříku,“ nadhodil detektiv líně. „Zase tak složité to být nemůže.“

Jiří obešel kuchyň, krátce vyhlédl malým oknem ven a pokrčil rameny. „Mohla mít přítele, nějaká nevěra, hádka a pak vzal nůž a bodl. Ta dáma, co seděla v restauraci u kafe, něco slyšela. Údajně se tam servírka s někým okřikovala a za nějakou dobu bylo ticho. Zezadu pak vyšel nějaký muž a klidně odešel ven. Nejspíš nějaký host, ale máme jen chabý popis. Klidně to mohl být její přítel.

Ta holka prý byla docela do větru. Kamarádila se s lidmi z trochu divné společnosti – třeba mohla jet i v drogách. Takže to ani nemusel nutně být přítel. Alespoň o tom mluvil ten kuchař.

Ten manželský pár z toho vypadává, ale údajně měli nějaká neshody s personálem ohledně jídla. No a pak je tu majitel. Ten tu údajně ještě ráno byl, pak odjel, ale nikdo mu nedokázal vyvrátit, že by se zase nevrátil. Na to jednání, co měl, taky přijel pozdě. Takže měl teoreticky čas, ale jestli měl motiv… Ve všem jsou nějaký vztahy. Třeba s ní zahýbal manželce a ona mu pak vyhrožovala, že něco řekne.“

Sychr uznale kýval hlavou a stále konsternovaně hleděl na podlahu. „Nemůžu říct, že to nedává smysl, Jiří.“

„Děkuji.“

„No, ještě jste to nevyřešil. Co ten majitel?“

Zvuk motoru se venku ozval jako na povel.

„Právě přijel,“ konstatoval Jiří při pohledu z okna.

„Tak ať ho někdo hezky pozdraví a vyslechnou.“

Jiří odběhl a Sychr se pomalu vzdálil na čerstvý vzduch. S lamentujícím majitelem se minul ve dveřích a pokračoval zpět na parkoviště, kde stála půlka vozového parku z okresu.

Bylo to příliš osamělé místo. Kdokoli sem mohl přijet a zase odjet, aniž by si toho někdo všiml. Hotel na kopci, k němu vedoucí lanovka a dobře udržovaná asfaltka až před dveře.

„Máte pravdu, Jiří. Je tu hezky,“ odvětil, když uslyšel spěšné kroky za sebou.

„Šéfe? Ten chlap se údajně nevracel, ale to zpoždění neumí vysvětlit. Svádí to na zácpu, ale hoši jeli ráno podobnou trasu k výjezdu a prý je to pitomost. Provoz byl plynulý.“

„Tak to budete muset urychleně zjistit, proč lže,“ bručel Sychr a opíral se o zábradlí. „Hezký výhled… Co tu vaří? Bude pomalu oběd.“

„Obávám se, že nic,“ ušklíbl se Jiří. „Kuchaře jsme pustili, ale vypadal na zhroucení. Pořád zoufale opakoval, že si jen sjel pro něco dolů do města.“

Sychr se dlouze zadíval do dálky a pravil: „Je to tady takové milé. No řekněte, já být vrah, tak tu holku zapíchnu, pak se svezu lanovkou, ten nůž cestou hodím do lesa z tý výšky…“

„No vidíte, šéfe, to mě nenapadlo.“

Jiří hbitě odběhl a Sychr se po něm sotva stihl tázavě otočit. Kam to, proboha, běží? Chvíli na to vyrazila skupina policistů ven z hotelu a kráčela ke konečné stanici lanovky. Sychr jen kroutil hlavou a Jiří se nadšeně vracel.

„Poslal jsem rojnici pod lanovku, zda nenajdou vražednou zbraň.“

„Jiříku, já tady nemůžu ani trochu špásovat?“ otázal se Sychr.

„Cože?“ poděsil se Jiří. „To byl vtip… Aha. Tak já… já je odvolám. Chlapi!“

„Jiříku, už je nechte,“ vzdychl Sychr a zadíval se zpátky kamsi nad les a dolů do údolí. „Alespoň něco vyloučíme. Však někde se začít musí, no ne?“

Jiří nejistě pokyvoval a po očku sledoval skupinu policistů, jak se hrabe vysokou trávou a maliním po svahu dolů.

„Já myslím, že zábava tady skončila,“ prohlásil Sychr a opustil malebné rozhledy. „Nesvezeme se, Jiříku? Co říkáte, já jsem tou lanovkou tak dlouho nejel!“

„No jo, pane detektiv, ale máte tady auto.“

„Ale to nám Alois přiveze.“

„Myslíte velitele zásahu?“ zarazil se Jiří. „To je Tomáš.“

„Alois určitě nebude reptat a stejně musí nějak dolů,“ vedl si Sychr dál svou. „Nechte tu tomu, kdo tu zůstal, klíče.“ Chvíli hrabal v kapse a pak vytáhl klíčky od vozu a podal je Jiřímu.

Ten ho sledoval trochu podezřívavě. „Neříkal jste, že máte strach z výšek?“

„To jsem říkal?“ podivoval se Sychr. „Ale jděte. Uvidíme se u lanovky!“ A s tím pomalu kráčel k boudě na svahu.

Na kopci stále pofukovalo a přitom bylo příjemné teplo. Kam se člověk podíval, bylo jen tisíce a jeden odstín zelené a rozlehlé louky. V zimě tu sněhový poprašek přinesl s sebou i spoustu běžkařů, teď tu však projížděli jen cyklisté. Byl to skutečně půvabný kousek země.

Jiří Sychra dohnal až u stanice a zadýchaně ze sebe klopil slova: „Alois z toho teda neměl moc radost.“

„Jaký Alois?“ otočil se Sychr překvapěně. „Na místě činu vždycky hlídá Jeník!“

Jiří už jen bezmocně kroutil hlavou, neboť se ještě před chvílí hádal s jistým strážníkem Terezou Pucholcovou. Sychr už se ale hrnul k nástupišti a Jiřímu nezbývalo, než ho do chatrné dvousedačkové lanovky následovat.

„Připadám si, jak na pomalém řetězáku, pane Sychr,“ nelibě konstatoval, když se s hrkáním rozjeli. Stále se přitom zkoumavě díval pod sebe do výseku v lese. „Bezpečnost téhle atrakce spočívá v jednom zrezlém řetízku. Tady kdo si usmyslí se zavrtět, skončí dole se zlomenou nohou.“

V chroští pod nimi se právě objevila skupina policistů rozhrnujících pichlavé ostružiní. Sychr jim s úsměvem zamával.

„Myslíte, že něco najdou?“ povzdychl si potupně Jiří.

„Ne, v žádném případě,“ opáčil Sychr stále s tím milým úsměvem.

„A když připustíme, že ano?“ snaživě se utěšoval jeho kolega. Bylo to nicméně marné.

„No,“ zamručel Sychr a podepřel si zálibně bradu, „tak najdou nůž s krví té servírky. Asi na něm budou otisky, s trochou štěstí. Dejme tomu, že to byl kuchař, protože… Jak jste to říkal? Mluvil o tom, že ta holka znala divnou společnost, možná šlo o drogy. Sám přitom vypadal jako smažka s tím hárem. Ty nemaj fantazii, takže shodil vlastní problém na ni. Potřeboval peníze na dávku, tak ji zabil.

Bodl do ní, utekl zadním vchodem, takže ho nikdo neviděl a nevěděl, kdy a že vůbec odešel. Pak naskočil na lanovku, zahodil nůž, ale nakonec se stejně musel vrátit, páč by bylo jasný, že to byl on a navíc byl švorc. Tak si musel vymyslet nějakou krycí historku, třeba že byl nakupovat.“

„Ale co ten tajemný muž, co vycházel z kuchyně po té hádce?“ namítl Jiří.

„Ten chlap, co vycházel zezadu, byl jenom na záchodě. V kuchyni vůbec nebyl. A aby to nevypadalo blbě, že si odskočil, když si v restauraci nic neobjednal, tak se potichu nenápadně vytratil,“ krčel Sychr rameny.

„A majitel? Proč zapírá?“

„Majitel udělal po cestě něco tak trapnýho, že se k tomu nechce přiznat.“

„Ženská?“

„Píchnul pneumatiku a neuměl to spravit,“ oponoval Sychr, „a je mu trapný řikat to policajtovi, páč má moc velký ego. No a ten manželský pár se hádal se servírkou, protože kuchař na cracku asi moc dobře nevaří.“

„To je zajímavá teorie,“ pokyvoval Jiří, „všechno docela sedí.“

Sychr se na něj obrátil s očima vsloup. „Jiříku, já z vás jednou vyrostu. Copak vy byste věřil takové hovadině? Dole kupte Jeníkovi lízátko za to auto a Lojzovi bonboniéru, že se tam dral tím křovím.“

Jiří jen zklamaně stáhnul koutky a do konce cesty zarytě mlčel.

„Ale moc hezkou pohádku jsem to vymyslel,“ chválil se Sychr, když odcházeli z lanovky. „Mohl bych udělat divadlo. Ty by bylo švandy, co Jiříku?“

Jiří se jen zprotiveně šklebil stranou. Další zoufalý zásah, další černý puntíček v jeho kariéře. Takhle se z okresu nikdy nevyhrabe.

„Zeptám se Lojzy, jestli by to byl dobrý film,“ rokoval Sychr nadšeně. „Na náměstí je tu snad ještě ta sámoška, tak pojďte, Jiříku. Já si tam koupím něco k obědu.“

Jiří už se chystal k nějaké jízlivé poznámce, ale pak v jeho kapse zavrněl telefon. „Pospíšil, ano?“

Sychr šel dál nezaujatě po jeho boku a rozmýšlel, zda si dá koláč nebo raději šáteček. Absence snídaně u něj způsobila už mírnou hypoglykémii.

Jiří s překvapeným obličejem zmlkl a schoval telefon. „Tak mi volali z pod té lanovky. Prý našli nůž. Jsou na něm stopy krve a snad i otisky.“

„No vidíte,“ zamručel Sychr. „Tak to máme dneska hned ten den hezčí, že Jiříku?“

Tomu to ale nešlo do hlavy. Sychr si z něj od časného rána utahuje a pak tohle. Zmateně ho následoval do místní samoobsluhy. Sychr už si v duchu představoval, jak nadšeně přežvykuje, ale radost mu byla zkažena hned při vstupu.

„No, to je dost, že dete!“ vykřikla prodavačka a hned se k nim hnala. „No jste snad od policie, ne?“

„Ano, to jsme,“ kýval Jiří, ale očividně byl z toho všeho čím dál zmatenější.

„Ten parchant mi vykrade kasu a klidně si zdrhne. A vám trvá takovou dobu přijet?!“ lamentovala napruženě.

„A jak vypadal?“ vzpamatoval se Jiří a Sychr už se naštvaně ohlížel po městské policii, která byla ovšem s ostatními nahoře na kopci.

„No jak? Kuchař seshora z hotelu z Komárky to byl!“ vyjekla prodavačka.

„Byl tady už ráno pro nějaké věci, mám pravdu?“ ujišťoval se Jiří.

„Ne, nebyl! To teda nebyl!“

„Nebyl?! A co o něm vlastně víte?“

„Dělá tam jenom brigádníka. Jejich starý kuchař má dovolenou, tak za něj zaskakuje. Takový ňouma! Bůh ví, co je zač. Zná se s tou jejich servírkou, ale viděla jsem je párkrát na ulici se hádat.“

Jiří stál docela jako opařený.

„Tak chytíte ho?!“ rozkřikla se.

Dál už nečekal. Vyřítil se z prodejny, ale po pár metrech mu došlo, že není kam se honit. Jejich vrah byl už dávno pryč.

Sychr ho pomalu docházel a přitom telefonoval. Když zavěsil, prohlásil: „Tak v Teplicích na nádraží stojí hlídka. Ta si ho vyzvedne.“

„V Teplicích?“

„Někam pro ten fet asi jet musel a auto, jak usuzuju podle té lanovky, asi nemá,“ uzavřel to Sychr a Jiřímu definitivně došla slovní munice.

„Do Ústí daleko, Jiříku, a Teplice jsou taky velký, no ne?“

Na krajnici zastavila dvě auta, jedno s policejním polepem. Z druhého vystoupil policista a předal Sychrovi jeho klíče i s vozem.

„Děkuju, Jeníku.“

„Nemáte zač, pane Sychr.“

Jiří stál potupně opodál a podupával na zámkové dlažbě.

„Víte, co mě vždycky zajímalo, Jiříku?“ zamyslel se Sychr a přešel k autu. „Proč se tomu říká Komáří vížka, tomu kopci. Proč komáří, víte? Kde se tu ti komáři vzali?“

Policista přesedající do auta ke kolegům se zvědavě zastavil u okýnka a poslouchal kolegu na sedadle, spolujezdce, jak hovoří do vysílačky. „Prý chytila na nádraží toho kuchaře, pane Sychr, že prý na váš příkaz. A že se doznal k tý vraždě.“

„Jak jste na to přišel?“ zajímal se druhý policista v autě. „Vždyť kuchař měl alibi a ještě z toho byl celej špatnej a vůbec ani neměl motiv, ne?“

„To víte,“ mručel Sychr zamyšleně, „šestý smysl – tento – intuice.“

„Vy jste vážně třída,“ pokýval policista uznale a Jiří na chodníku jen kroutil hlavou.

Auto odjelo a Sychr otevřel dveře toho svého. „Tak co, Jiříku? Nepojedeme konečně na ten oběd, když jsme to tu stihli tak rychle?“

„Ech, no…“

„Za tenhle případ si to zasloužíte, Jiříku,“ namířil na něj s mrknutím oka klíči a nasedl. „Ale ještě jsme nevyřešili jedno, Jiříku – ty komáry. Ty komáry!“

Skokan

„A to víte, Jiříku, takový kapr, to je hergot ryba, když má míru…“ vyprávěl Sychr zase jednu z příhod od svých známých, zatímco Jiří seděl za volantem konsternovaně sledující cestu před sebou.

Raději všechno odřídil, protože jinak by už mohl opravdu jenom nečinně sedět a poslouchat ty historky. Do nekonečna a ještě dál. Tohle byla alespoň nějaká útěcha, že se mohl víc než na Sychra soustředit na provoz.

„No podívejte, Jiříku! Kolegové!“ zvolal Sychr, který si všiml dvou policejních aut v postranní ulici. „Vezměte to tam, stihneme třeba dva případy za den.“

Na to tedy Jiří vůbec nespoléhal. Jednak se nechtěl motat kolegům do práce a ten dnešní ranní výjezd, to bylo zoufalství. Někdo nahlásil vraždu, ale pak se ukázalo, že šlo jen o hloupý vtip nějakého anonyma. Prý byla slyšet střelba v jednom bytě v jisté ulici. Ale tam nenašli nic. Ani zbraň, mrtvolu nebo stopy střelby.

Jiří zastavil a Sychr se ztěžka vyhoupl ven a přichomýtl se k policistovi, který stál u svého auta. „Detektiv Sychr,“ představil se s funěním, „támhle mi už vylézá kolega Pospíšil. Copak, že je vás tady tolik?“

„Ale,“ mručel policista, „skokan. Půl hodiny ho přemlouváte a než dorazí speciální tým, tak skočí. Kolegu mám z toho na šrot a akorát papíry navíc. Jakobych už teďka neměl na stole celý stoh vloupaček.“

„No tak nám to tu nechte,“ nabídl se bez váhání Sychr, „nám nějak nevyšel zásah. Tady Jiřík to za vás sepíše a vy radši vemte kolegu někam na kafe, ať se vám tu nesloží.“

Překvapený policista věnoval Sychrovi tisíceré díky a právě příchozímu Jiřímu vrazil rozepsané hlášení do ruky.

„Co to má znamenat?“ nechápal.

„Ale vy jste mi připadal po tom nevydařeném ránu takový smutný,“ plácal ho Sychr po rameni, „tak jsem vám sehnal práci. Doděláme to tu za ně.“

Vešel do domu a narazil tam na zvědavě postávající nájemníky. „Tak,“ zvolal, „kdo něco viděl, tak mi to oznámí a může jít. Zbytek domů!“

Všichni se rozešli až na jednoho mladého muže.

„Co vy?“

„No, já vám řeknu to samý co kolegum,“ krčil rameny. „Ten chlap na mě zazvonil, a když mě uviděl, tak rychle vyběhl nahoru.“

„A pak… hop?“

„No a pak skočil.“

„Aha, a nic víc?“ zajímal se Sychr a pokukoval po schodech do patra.

„Ne, nic. Prostě zazvonil a pak utekl.“

Jiří stál přímo za nimi a naslouchal. Mladík se vrátil do bytu a Sychr se obrátil k odchodu.

„Vy nepůjdete nahoru?“ divil se Jiří. „Co důkazy?“

„Ježíši, Jiříku, co byste chtěl? Skokan, no… Tam nebude nic. Co by asi tak skokan nechal na střeše. Spíš doma. Víme, kde bydlel?“

„Ne. Podle protokolu u něj prý nic nenašli a bez dokladů ho identifikujeme možná za měsíc, jestli vůbec někdy.“

„Tak pojedeme na stanici,“ mručel Sychr. „Dopíšete to hlášení, Jiříku.“

Jiří cosi zamrmlal a zamířil k autu. Sychr bude zase debatovat s kolegy a on smolit hlášení. Tak to u nich funguje.

A vůbec se nemýlil. Sychr totiž v kanceláři začal vyprávět o božské dovolené jednoho svého známého v Egyptě. Vesměs ženské osazenstvo se ještě zdvořile tvářilo, že poslouchá, a sem tam se zasmálo žertu, zatímco většina mužů se věnovala práci.

Jiří už toho měl zase jednou dost. Zjistil, že musí sepsat zprávu i o tom neúspěšném výjezdu a do toho ještě ten sebevrah. Už ho nenapadalo, co za žvásty má dál psát a navíc ty Sychrovy historky v pozadí. Už se nemohl na nic soustředit.

„Co kdybyste mi radši vymyslel, proč jsme jeli ráno k té střelbě, když vám to vyprávění tak jde?!“ vybafl v návalu vzteku na svého šéfa.

Ten kupodivu bez protestů zmlkl a okamžitě se dal do přemýšlení, načež prohlásil: „Tak si to nějak zjednodušte tu práci, Jiříku. Dejte to do jednoho protokolu.“

„Cože? Jak to mám jako udělat?“

„Něco si vymyslete,“ krčil Sychr rameny.

„To přece nemůžu, šéfe,“ kroutil Jiří unaveně hlavou.

„A proč pak? Ta střelba byl planý poplach, tak je to přece jedno.“

„Tak si to ale vymyslete sám,“ zaprotestoval Jiří a už se chystal vstát od stolu.

„Kampak, Jiříku? Já myslím, vy píšete. Dejte mi chvilku, starý Sychr vám něco vybájí.“ Napil se čaje ze svého velkého hrnku a dal se do úvah. „Takže ten náš skokan v tom bytě ráno třeba byl.“

„Co by tam dělal?“

„No nevim, co se tak dělá v bytě – bydlí? Ověřte majitele bytu… A co já vim, vloupal se tam, nebo byl na návštěvě, když se vám nelíbí bydlení. A teď ta střelba.“

„Střelba bez kulky,“ dodal Jiří, „nic jsme tam nenašli. Nemáme nic víc než svědectví, že zazněl výstřel.“

„Tak slepé patrony. No to je nápad! Napište, že se neznámá osoba pokusila zbraní ohrozit majitele nebo nájemníka bytu, ale že byla narvaná slepými. Tu pak zahodil, takže zbraň už neexistuje. My ji prostě nenašli a nikdo nemůže nic namítat.“

„Dobře a pak běží ten zděšený majitel, potažmo nájemník přes celé město a zvoní na náhodného člověka a pak skočí. To je hodně logické.“

Sychr se dál zamýšlel. „Tak dejme tomu, že nešlo o vloupání, ale že se ten nájemník pokusil o sebevraždu. V tom bytě, kde jsme ráno byli. Ale – zázrak – nepovedlo se mu to. Důvod neznáme. Tak běží za někým blízkým s tím, že když ho nahoře nechtějí, je na čase nějak ten zpackaný život napravit. No, proč by se jinak zabíjel, že?“

„A kdo je ten někdo, ke komu jde?“

„Přece jeho slečna! No, ale najde u ní cizího chlapa, zhroutí se a stejně se zabije.“

„Ale šéfe, to se tam přece nedá napsat! Máte už dva majitele nebo nájemníky bytů, který neexistujou, zatímco byt ano.“

„Tak si vymyslete něco lepšího, Jiříku,“ namítl Sychr a vrátil se k dovolené v Egyptě.

Jiří jen zoufale kroutil hlavou a smetl hlášení ze stolu. Už neměl na nic chuť. Tupě zíral do počítače a pak se rozhodl alespoň k nalezení majitele bytu s falešnou střelbou. Bylo nutné ho kontaktovat a třeba by nakonec on sám mohl vědět, o co šlo.

Po půl hodině telefonování přeci jen dostal nějaký kontakt a s napětím poslouchal pípání v telefonu.

„Policie České republiky…“ ozvalo se z reproduktoru.

Jiří si to ani neráčil vyposlechnout celé a málem s telefonem praštil. „Cože?! Odkud máte ten telefon?!“ jekal a Sychr se už zvědavě otáčel.

„Aha, aha. No dobře… Jistě.“ Když zavěsil, celý bledý se otočil na starého detektiva.

„No copak, Jiříku? Vy se tváříte, jako kdybyste viděl ducha.“

Jiří raději jen pokýval hlavou a nic neříkal. Telefon majitele bytu patřil jejich skokanovi. Při pádu ho měl u sebe jako tu jedinou věc a naštěstí se při tom kaskadérském kousku moc nepoškodil.

Teď už bylo Jiřímu jasné, že až se začne shánět po majiteli druhého bytu, kde skokan zvonil, narazí na dívku, která bude schopná identifikovat tělo. Teď byla jen otázka, kdo byl ten muž druhém bytě a kde je střelná zbraň a zda se skutečně jednalo o slepé náboje. Nebo to snad byla airsoftová pistole? To jim poví pitva, zda se na těle najde nějaká známka ublížení těmito typy projektylů.

„Ale stejně je to škoda, Jiříku, že to nemůžete dát do jednoho protokolu. To máme už dvě záhady v jeden den.“

„No, já už asi jen jednu,“ zamručel Jiří polohlasem a dal se zase od psaní.

Vejce vejci

„Pane Sychr?“ Zpoza rohu vykoukla zapisovatelka, v ruce třímala namazanou housku v ubrousku a mezi sousty ze sebe páčila došlou zprávu. „Volali, že prý mají nějaký pokus o znásilnění, ale že nemají lidi. Chcete se tam jet podívat?“

„To nejde o to, jestli chci, Martičko, ale zda-li je to třeba. Tady jsou vraždy, máme to na dveřích.“

„Nevím,“ odvětila, „o mrtvole nic neříkali.“

Sychr se tedy obrátil na mladšího kolegu. „Máte práci, Jiříku?“

Ten jen pobaveně zvednul hlavu. Jistě, že ano, když na něm Sychr nechává všechnu úředničinu.

„Mohli bychom tam zajet, Martičko,“ pokračoval detektiv. „Je to daleko?“

„Ani ne, pane Sychr.“

„Tak tedy hurá na místo činu,“ zvolal a vstal.

Auto jako již tradičně raději řídil Jiří, ale jeho šéf dnes překvapivě mlčel a kochal se zástavbou.

Podle instrukcí dojeli k malé pekárně v jedné tou dobou nepříliš rušné ulici. Uvnitř našli popotahující dívku opřenou o pult a jednoho policistu zapisujícího výpověď.

„Nejsou lidi,“ prohlásil, když se mu oba legitimovali. „Dneska je nějaký zátah a někdo taky musí hlídat ve městě.“

„Fakové kabelky nebo marihuana?“ optal se spěšně Jiří s úšklebkem.

„Já se radši neptám,“ odfrkl si policista a obrátil se k dívce, „tady slečna poškozená…“

„Ale děvče,“ přistoupil k ní Sychr obětavě, „snad byste neplakala. Taková mladá, hezká holka. Nebojte se, oni ho najdou. Budete mít svatej klid. No tak se vybrečte.“ Chlácholil ji a vinul k širokému rameni.

Jiří se raději vrátil k policistovi. „Co víme?“

„Maskovaný muž, vletěl sem těsně před polední pauzou, ale naštěstí křičela dost nahlas a pár lidí šlo kolem. Když pochopil, že ji nestihne umlčet ani dostat dozadu, tak utekl. Přijel sem taky majitel. Ten stojí támhle u výlohy a telefonuje. Netvářil se nijak vyděšeně, když se to dozvěděl. Trochu mě to zarazilo, ale koneckonců jeho dcera to není.“

Sychr mezitím dál utěšoval mladou dívku a začal se vyptávat. „A rodičům jste dala vědět? Zavolejte nějaké kamarádce, zajděte si spolu do cukrárny a bude líp.“

„Popsala ho?“ zeptal se tiše Jiří stranou.

„Bohužel toho moc nemáme,“ kroutil policista hlavou, „ale nemůžete se divit. Postřehla jen tu masku, dál máme jen nějakou bundu, džíny, střední postava, nejspíš tmavé oči.“

„To není nic směrodatného,“ mručel Jiří nevrle. „Neviděla ještě něco?“

„Ne, nic.“

Sychr propustil mladou dívku a přidal se k těm dvěma. „Takže, drazí kolegové?“

„Nemáme nic,“ odvětil policista, „a kamery tu nejsou. Mohl ho vidět někdo na ulici, ale než se nám přihlásí, tak může být ten člověk dávno pryč. Tohle se nejspíš jen tak nevyšetří a bůh ví, jestli poškozená vůbec podá trestní oznámení.“

Jiří intenzivně přemýšlel, byla to patová situace. Co mohli dělat? A pak ho přeci jen něco napadlo.

„Pane Sychre, vymyslete nějakou teorii.“

Starý detektiv tázavě zvedl obočí a trochu teď připomínal psa, který nerozuměl povelu.

„Nějakou teorii o tom, kdo to udělal. Jakoukoli!“

Sychr byl překvapený, stejně tak policista vedle něj, ale když mu bylo rozkázáno, tak činil. Chvíli se rozhlížel a pak pravil: „Máme tu jen dva lidi – majitele a prodavačku. Řekněme, že měl majitel na prodavačku zálusk, všelijak se jí dvořil, ale nezabíralo to. Tak se naštval a řekl si, že jí ukáže. Chtěl jí srazit hřebínek fingovaným znásilněním, jenže se to nepovedlo a on utekl. Holka pak zavolala 158 a ti pak volali jeho. A aby to nebylo divné, no tak musel přijet.“

Jiří už neváhal ani minutu, vytáhl pouta a popadl stále ještě telefonujícího majitele, který stál u dveří, za loket. „Jste zatčen za pokus o znásilnění. Máte právo nevypovídat…“

Policista vykulil oči, ale na nic víc se nezmohl. Sychr se chvíli nechápavě díval na tu zvláštní scénu a pak řekl: „Nemusíte si to brát tak k srdci, Jiří.“

„Nemáme proti němu důkazy!“ vyjekl policista. „Co to blázníte?!“

„Však on zazpívá,“ ucedil Jiří a zacvaknu pouta.

Mladý policista doufal, že najde oporu alespoň ve služebně starším Sychrovi. Ale ten pokrčil rameny. „Už ho zatkl, běží mu lhůta 48 hodin. Jestli mu nic nedokážeme, je volný.“

„Ale…“

„Pozdě hochu, jak řekneš: „Jste zatčen.“, tak už to neodvoláš.“

Jiří si pyšně vedl úlovek do auta a vyděšená prodavačka jen nechápavě sledovala odchod svého šéfa.

Sychr se k ní ještě obrátil: „Drahá slečno, mohla byste ještě přijít na stanici? Sepíšeme tam s vámi detaily, třeba si ještě na něco vzpomenete.“

Dívka sice pokývala, ale dosti nejistě.

„Ta se z toho jen tak nevzpamatuje,“ zabrumlal Sychr s rukou na rameni mladého policisty. Ten měl očividně stejný pocit.

Když odbila šestá hodina, Sychr už seděl u sebe v kanceláři a dopisoval výslech. Dívka před ním měla už trochu víc barvy v obličeji, což mu činilo takovou radost, že ji ještě snaživě cpal cukrovinkami, které schovával ve stole, aby se prý ještě trochu spravila na váze. Když odcházela, minula se ve dveřích s Jiřím. I ten měl trochu více barvy v obličeji. Víc než bylo zdrávo.

„Tak jak pak, Jiříku?“ protáhl Sychr, ale jeho mladší kolega jen potupně usedl a zarazil oči do počítače. „Přiznal se?“

„Ne!“ skoro vykřikl. „Ten chlap neumí jiné slovo.“

„A čichal jste k němu?“ nadhodil zamyšleně Sychr.

„Cože?!“

„Jestli jste k němu čichal.“

„Zatraceně! Zamořil celou místnost drahou kolínskou. Proč vás tohle, proboha, zajímá?“

„No tak to by jeho ne, odpovídalo výpovědi,“ zamručel Sychr. „Napadená tvrdí, že ten chlap smrděl po cibuli a levném pivu.“

Jiří v zoufalství zabořil hlavu do dlaní.

„Nebyl to on,“ přikývl Sychr.

„Mám ho pustit?“ vydechl tiše.

„Ale né,“ mávl Sychr rukou. „Až zítra. Když už sedí… Víte, Jiříku, já vždycky říkám, že kdo si to na chvíli vyzkouší, bude si do konce života dávat set sakra pozor, aby se tam už nikdy neukázal. Považte – jen to jídlo, nemáte vlastní záchod…“

Jiří přestal poslouchat. Až se nadřízení dozví, co udělal, degradují ho a on bude stát u přechodu s plácačkou. Nechal si nakecat pohádku od starého senilního dědka a ještě jí uvěřil. Budou si myslet, že je blázen.

Připadal si jako na samém dně. Měl pocit, že jeho kariéra právě skončila a v duchu už si ukládal dokumenty do krabice a podepisoval výpověď. Bylo mu tak úzko, že ani nechtěl domů. Stejně tam na něj nikdo nečekal, tak proč by tam vůbec chodil?

Venku se setmělo a on pořád seděl na židli. Sychr už dávno odešel. Ani si neuvědomoval, jestli ho na odchodu zdravil. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že přestal vnímat svět. Teprve po nějaké době se otočil k hodinám na stěně a ve světle jediné stolní lampičky postřehl něco po druhé ráno.

Vrtěl hlavou sám nad sebou, když tu přišel muž z vrátnice.

„Dobrý večer, spíš už ráno. V cele se po vás shání jeden chlap, že prý chce toho, kdo ho zatknul.“

Jiří už víc ani slyšet nechtěl a vstal.

Když sešli schody, jen se otočil na vrátného a řekl: „Dejte mi klíče.“ Pak vešel do chodby až k cele, kde seděl zavřený majitel.

„Vy ste tady?“ vybafl, když uviděl siluetu v šeru.

Jiří jen pokýval. Bylo mu to celé trapné, měl ho pustit rovnou.

„Zatraceně, poslyšte… Vy jste to věděl, že jo?“

Jiří jen kýval a vytahoval ten správný klíč. Čím dřív to bude mít za sebou tím líp.

„Tak mě pochopte!“ vykřikl náhle vězeň. „Já nemůžu jen tak prásknout svýho bráchu! Ona ho poznala, že jo? Myslela si, že jsem to já, ale my jsme dvojčata – jsme jak jeden!“

Jiří vykulil oči a nacpal klíče do kapsy. „Co jste to řekl?!“

„Byl to můj brácha! Poslyšte, on byl vždycky… průserář, ale byl to brácha. Já se fakt snažil, aby se do ničeho nedostal, ale to… Já už ho nemůžu bránit, když provedl tohle. Chápete? Udělal větší zlo jí jak mně.“

„Kde ho najdu?“ Jiří popadl mříže a zuřivě se k nim přitáhl.

„Já nevím. Můžu vám dát adresu, ale tam teď asi nebude.“

To už bylo Jiřímu jedno. Vytáhl z vrátnice posledního policistu ve službě a za rozbřesku už se vraceli, v autě posazenou dokonalou kopii muže, který už v base několikrát seděl. Jen je vyměnili a majitele pustili na svobodu.

Když Sychr dorazil do práce, našel Jiřího zničeného za stolem. Nestihl ho ani pozdravit a Jiří už k němu tlumeným hlasem vznesl: „Měl jste zase pravdu.“

„Nu, dobré ráno, Jiříku, copak?“

Jiří ho s podlitýma očima chvíli sledoval a pak jen řekl: „Dobré ráno.“

Dveře kanceláře rozrazila jako velká voda štíhlounká Martička na svých vysokých podpatcích. V ruce držela krabičku s koláčem a vzdychla: „Teda pane Pospíšil, to bylo fakt něco! Chlapi si dole vypráví, jakej jste Sherlock Holmes. Vy jste neměl žádné důkazy a normálně jste na to přišel. No, už jste to slyšel, pane Sychr? Jak zatknuli v noci toho násilníka?“

Sychr jen uznale pokyvoval a Martička položila na stůl koláč.

„Tu máte snídani, že jste tady byl celou noc. Ale teda jak jste na to přišel, že když ho zavřete, že toho bratra pak prozradí? To by nikoho ani ve snu nenapadlo, že měl ten chlap dvojče!“

Jiří jen zkoprněle sledoval Martičky oblé pozadí vyrýsované v sukni opírající se o jeho stůl.

Načež Sychr s významně zdviženým ukazovákem pravil: „Intuice, Martičko, to je intuice.“

Ta jen zakroutila hlavou a zmizela se slovy: „Tak za tohle vás určitě povýší, pane Pospíšil.“