Bílo. Kolem sebe všude jsem viděl jen oslepující zář bílého světla. Když
moje oči konečně prozřely, zjistil jsem, že je to sníh. Letošní první. Už byl
konec listopadu a jediný den ještě nemrzlo až teď. Bylo to úžasné.
Pak jsem si ale uvědomil, že je něco špatně. Vždyť ležím! Co tu dělám?
Pomalu jsem vstával ze zasněžené trávy a zmateně se rozhlížel. Na kraji pole po
mně v ležících stéblech a chroští zůstalo prázdné místo jako otisk, jako
důkaz mé nedávné existence.
Díval jsem se dokola. Jako kohoutek na báni. Cesta mě obcházela, vedla
podél okraje pole, ztrácela se v remízcích. Obzor byl daleko a kolem
dokola jen pláně končící lesy. Prázdnota tak silná, objímající celý kraj.
Nikde, nikde nebylo nic, nikdo. Jediný hlas… Chvílemi se zdálo, že tu je
opravdu ticho. Skutečné ticho.
Co tu vlastně dělám? Snažil jsem si vzpomenout v zimní bundě a
džínech, co dělám uprostřed polí a sám? Znám to tu? Nějaké slabé povědomí jsem
měl. Někde tady… Byl jsem tu. Asi.
Zmateně jsem se vydal po cestě, ale nevěděl, kam jdu. Co to proboha…
Zastavil jsem se a snažil se přemýšlet. Jakoby mi něco zatemnilo mozek, ale
pomalu jsem se prokousával prachem k vědomí. Všechno se mi vracelo a náhle
jsem se vyděsil.
Jel jsem z práce domů a vzbudil jsem se v poli! Co tu sakra
dělám?! Rozběhl jsem se po cestě a kdesi v dálce se pohnul malý bod. Auto.
Byla tam silnice. Běžel jsem jako o život, už mě pálilo v krku a litoval
jsem, že jsem se vykašlal na basket. Alespoň nějakou fyzičku bych měl.
Když jsem se konečně doplazil ke konci cesty, zoufale jsem se snažil najít
cokoli, co by mi řeklo, kde to jsem. Ceduli, ukazatel… Bohužel jsem si asi
vybral dost špatné místo. Zapadlá okrska bez středové čáry, aut málo, značky
žádné. Nevěděl jsem, co mám dělat. Polední vzpomínky byly na cestu domů, ale už
jsem netušil, kde jsem nechal auto. Navíc tohle místo jsem asi přeci jenom
neznal.
Nezbývalo mi ni jiného než se vydat po krajnici někam, kde bude živo.
Alespoň zjistím, kde to proboha jsem. Napadla mě spousta věcí, hledal jsem po
kapsách mobil nebo hodinky, neměl jsem ale vůbec nic, takže jsem ani nevěděl,
jaká je denní doba. Ale nedávalo to smysl. Kam bych proboha šel bez telefonu?
Věčně ho mám u sebe.
V tu ránu proti mně vyjelo auto. V té rychlosti jsem snaživě četl
spz, jestli třeba na rámu nebude jméno a adresa prodejce. Jen slabá nápověda,
jestli jsem alespoň poblíž domova. Snažil jsem se číst, ale pak mi došlo, že
auto jede po kraji silnice a nesnaží sem i vyhnout. Mířilo přímo na mě!
Jen tak tak jsem uskočil do škarpy, jinak bych zůstal viset na zrcátku. To
si snad dělá srandu! Neumí řídit?! Vždyť mě viděl! Vyškrábal jsem se zase na
silnici a šel dál. V dálce se objevil odlesk čelního skla a mě napadlo, že
bych ho mohl zkusit zastavit a poprosit o radu. Bylo to hloupé, ale já si
v tu chvíli připadal ještě hloupěji.
Stoupl jsem si zlehka do cesty a mával. Auto se blížilo a já doufal, že
zpomalí a přece jen mi zastaví, ale jelo dál stejnou rychlostí. A konečně mi
došlo, že ani neuhýbá. V poslední vteřině jsem uskočil do příkopu a znovu
se vyválel ve sněhu a blátě. To přece není možné? Vyběhl jsem znovu na silnici.
„Héj!“ křičel jsem za autem, ale to prostě jelo dál.
Pak jsem si prohlédl oblečení a celý zmatený si konečně uvědomil, že je
úplně čisté. Já se válel v blátě jako to čuně a ono je čisté?
Z opačného směru vyjelo další auto. Rozběhl jsem se přímo proti němu a
ucítil náraz. Dopadl jsem na asfalt a těžce vydechl. Nic mi nebylo. Čekal jsem
úpornou bolest, ale mohl jsem normálně vstát. Jakoby se nic nestalo. Chtěl jsem
křičet. Běžel jsem po silnici, srdce mi bušilo, ale co… co to bylo?
Viděl jsem další auto, jak se zvolna blíží. Volal jsem, ale řidička za
sklem se pořád dívala strnule vpřed na cestu a zcela mě ignorovala. Vstoupil
jsem jí do cesty – znovu. Srazila mě jako zvíře, ani nepřibrzdila. A já ji
ještě stihl, ležíc na kapotě, pohlédnout do obličeje. Ona mě neviděla! Seděla
za volantem a vůbec si nevšimla chlapa na kapotě. Ona necítili, neviděla,
neslyšela… A mně nic nebylo! Ležel jsem na silnici a zmateně se díval na nohy.
Pane Bože, co se to děje?!
***
„Jsou zvláštní. Mají slabý pud sebezáchovy. Takové značně narušené obranné
mechanismy.“
„Ano, ano,“ přikyvoval jsem, „občas mají sebevražedné sklony, což se těžko
vysvětluje. Pozorujeme u nich zvýšenou míru stresu, ale nejsme si jisti, co
přesně ho způsobuje. Může to být ostatně téma vaší diplomové práce, pokud
budete chtít.“ Obrátil jsem se ke studentům. „Jedinci tohoto druhu jsou velice
zajímavý, vykazují značnou míru inteligence a jistou podobu s vyspělými
organismy jako my.“
Někteří studenti se trochu ošívali a tím spíš pozorněji hleděli přes sklo
na samce zapojeného do simulátoru. Byl opředený čidly, která snímala jeho
životní funkce, a na průběh experimentu dohlíželi kolegové za obslužným pultem.
Tělo viselo ve vzduchu poutané pouze senzory v antigravitačním poli. Bylo
nutné ho stále udržovat v jeho středu, aby nenarazilo do stěny komory. To
už jsme ale měli všechno dávno vyzkoušené. Experimenty na primitivních
živočiších se prováděli často.
„Profesora a o jaký druh se konkrétně v tomto případě jedná?“
„Objevili jsme ho teprve nedávno v soustavě Théta 14 – třetí kvadrant,
je tam soustava několika planet obíhajících tak středně starou hvězdu. Jediná
planeta má podmínky pro život, ale jméno zatím nemá.“
„A ty organismy?“
„Je to předmětem studia. Mají nějaký komunikační řád, ale jejich řeč se
zatím luští. Je taková… značně nesmyslná. Já jim ale říkám Hejové. A támhle
kolega zase psíš Halové – nemůžeme se shodnout.“
Studenti se rozesmáli.
„Je to nejčastější zvuk, který vydávají – buď hlasité héj nebo haló. To je
zajímavé, viďte? Soudíme, že jde možná o určitý druh signálu okolním
organismům, ale neznáme jejich jazyk, jak jsem již říkal. No tak pojďte, dole
pro vás mají připravené nějaké preparáty.“
„A budou tam ti Hejové taky?“
„Máme i nějaké Heje…“
„Super!“
„Ale moc toho na nich k vidění není, jsou značně primitivní. Kdyby vás
to téma někoho ale přece zaujalo, stačí říct. A teď prosím doleva, doleva!“
***
Stál jsem tam kus od silnice a brečel. Už pětkrát mě přejeli a já tu pořád
byl – nezraněný, živý. Zhroutil jsem se na kolena a stále usedavě plakal. Co mám
dělat? Co se to děje? Kde to jsem?
A když jsem zvedl hlavu, lekl jsem se – bylo už zase ticho, to ticho! Ale
přede mnou byla díra. Ve vzduchu visela tmavá díra. Já umřu.
***
„Doprčic! Už to zase blbne!“ vědec mlátil do přístroje a druhý kamsi volal.
„Zrovna to začalo být zajímavý! Ty jejich emoční projevy máme jen na několika
záznamech.“
„Už jsem informoval techniky, někoho sem pošlou. Tak ho zatím uspíme a
zkusíme restartovat obraz.“
Vědec kroutil hlavou a znaveně dosedl na židli. „Zrovna to vypadalo
nadějně.“
0 komentářů:
Okomentovat