rok 2012: Moje plnící pero

„Hmm a nechtěli jsme jít zítra do toho, no…“

A jé. No jo. Takže batoh, notes. „Jo, kdy to má bejt?“

„Co? Hmm… nevim… jo, sraz v půl čtvrtý, myslím.“

Naškrábal číslo a pár zkratek se zavírátkem v puse. Notes hodil do tašky a zašrouboval pero. Jo, přesně – pero. Jsem asi poslední člověk v mém okolí, kdo píše tou věcí, do které se musí v pravidelném intervalu kupovat bombičky. Co říct? Síla zvyku. Něco takového.

„Tak čau, uvidíme se asi zejtra, co?“

„Hm, jo. Nazdar.“ Takže tak.

Strčí pero do kapsy. Chvíli v ní nervózně drží ruku a pak teprve kapsu zapne na zip a to ho uklidní. Nesmí na něj zapomenout, vždycky nechává věci tam, kde být nemají, a pak je nemůže najít. Jde ulicí, jde rychle a ne že by spěchal, chodívá rychle. Míjí názvy ulic, auta sviští kolem, lidé s nimi. Chodí takhle už asi… dobré 3 roky. Stejná cesta ze školy – to zní tak dětsky – z kampusu – to je lepší – do bytu ve starším domě na jedné postranní ulici kudy nejezdí tramvaje ani tolik autobusů, a přesto je tam živo.

Když nad tím tak přemýšlím, má to své výhody – vlastně zkus si psát perem. Nevynechává – vůbec, nikdy. Čistá barevná linka, světlejší, tmavší ale bez bílých míst. A nemusíš dřít. Když uvolníš ruku, stačí zlehka přilnout k papíru, ale já ho stejně držím křečovitě. Píšu vždycky rychle. A doteď psace. Písmenka navazují jako dlouhá pentle a rychleji tak vzniknou na papíře, než kdyby spolu neměly žádnou čárku společnou. Krásná úhledná modrá linka a to i za předpokladu, že škrábete jako prase. Já sice pořád tvrdím, že mé písmo není nejhorší, ale ukažte na někoho, kdo mi to věří.

„Promiňte mladíku, nemáte tužku?“

Ehm?

Před ním tak na jedenácti hodinách stojí starý pán v kabátě s kloboukem. On dvacítka s šátkem kolem krku, jen taková podzimní bunda v sivé barvě a je mu za těžko uvěřit v té chvíli, kdy kráčí do druhého menšího „domů“, že se ho někdo tak prostě ptá, protože už není ve škole ale na ulici a sem takové otázky nepatří. Je ale slušný a zdvořilý, když je třeba.

„Jo, jo…“ Hrábne do kapsy, horečně hledá jezdce u zipu. „Já mám pero, tak jestli vám to nevadí.“

Muž zakroutí hlavou ve výrazu absolutní lhostejnosti nad podávaným nástrojem, hlavně když píše, a udělá se starým ohlodaným perem s mnoha škrábanci, mléčným temným tělem do barvy královské modři a uzávěrem se zbytky falešného postříbření krátký zápis do notesu ve své pevné leč vrásčité ruce. Pero opět pomalu a pečlivě zavřel.

Už si ho chtěl zase vzít, když tu starý pán povídá: „Poslyšte mladý muži, byl byste tak ochotný a půjčil mi ho?“

Vůbec mu v tu chvíli nedošli souvislosti, byl překvapený, zaskočený, ve slušnosti, kterou měl, řekl: „No ano, jistě jestli ho potřebujete.“

„Já bych vám ho zase vrátil, to se nebojte,“ řekl starý pán hlubokým klidným hlasem, jaký starci mají. Měl v něm takového kouska dobra navíc a mluvil tak samozřejmě.

A tak to i jemu přišlo samozřejmé a jen kýval.

„Tak už běžte, já vás nebudu zdržovat a moc vám děkuju.“

„Ehm… jo není zač.“ A jakoby byl poslušný vnuk, šel dál svým svižným tempem a až po chvíli chůze začal si to uvědomovat.

Ježiš, jsem já magor? Vždyť ho neznám… Jak mi ho jako vrátí? Zastavil se a nevěřil sám sobě. Já na to jednou dojedu.

Tak samozřejmé mu to přišlo. Obvykle se nebavil s cizími lidmi ani tak obvykle nebyl kdejak sdílný, spíš rád poslouchal. Když ho někdo oslovil, byl tak vždy zaskočený, choval se slušně ale jenom proto, že nevěděl jak jinak. Jakoby se v tu chvíli zapomněl a popřel na okamžik sám sebe. Tentokrát se ale zapomněl úplně.

No bezva. Nikde tu není – pochopitelný. Ježiši. Já vůl! Tak to je dobrý. Asi těžko ho doženu. Skvělý, takže budu věřit, že mi to nějakým zázrakem vrátí, i když se vůbec neznáme. No… super.

A celou cestu do domu, co má vchod z boční strany a starou výmalbu nacákaných květin na ochranném laku do pasu zdi, si vyčítavě nadával a kroutil hlavou sám nad sebou. Tohle mi neuvěří, říkal si, když odemykal a vzpomněl si na spolužáky. Bydlel ve druhém patře v malém bytě, protože tu malé byly všechny a měl to štěstí že vzdálení příbuzní mu ho nabídli na studia, když tu vydrží s jejich synem. Ten tu z nějakého důvodu nejspíš ani jednou nebyl. Měl za to, že je to štěstí a zvykl si na něj natolik, že nevěděl, jestli by mohl být bez něho.

„Hm, takže pero v tahu.“ Hlavně že už si rok plánuju nový. Po tolika letech už je i třeba páč uzávěr nedrží, ta stříbrná už tam prostě není a… no je to jako s tim mobilem. Ten je taky jenom na volání, páč jinak patří do koše.

Stál takhle v kuchyni, koukal do zdi, nakonec toho nechal a snažil se jít dál a nemyslet na to. Dostihlo ho to další den ve škole, když musel zhnuseně vyndat z penálu propisku a smířit se s tím, že zmizík mu už dneska nepomůže.

Sakra, celý sešit perem a teď stránka propiskou. Rrrr… Já sem debil.

Ale nikdo se neptal. Proč taky, když je to banalita, a tak o tom ani nikomu neřekl. Ne, že by se cítil potupen, ale pořád byla ta zvláštní naděje, že ho dostane zpátky. A možná proto, že to byla hloupost, se to taky nestalo. A tak opět došel „domů“ jako po celé 3 roky bez toho, aby ho někdo zastavil.

***

„Byl asi tak podvečer no, když na mě klepala sousedka. Ta paní od shora, taky už má svý leta, myslím, že žije sama…“

„Šímová.“

„No, já se nepamatuju. Povídala mi, že neviděla celý týden pana Katzeho, že prý je to divný. No a já jsem ani nevěděl, o kom mluví. Pak mi řekla, že bydlí vedle mě na patře, ale já tam nikdy nikoho neviděl a, co vím, ani neslyšel přes zeď nebo tak. Tak mi jako o něm něco povídala – jako že tam bydlí, že je sám no a že na něj zvonila, že jí to bylo divný, že si nevyzvedl poštu, že čekal složenky nebo tak. No a že jí neotvíral. Prý to zkouší asi potřetí tak jestli bych jí tento… No já jsem samosebou nevěděl, co bych tak měl dělat, vždyť jsme sotva zjistil, že mám souseda. Tak jsem nevěděl, jestli chce, abych se k němu vloupal. Ona, že né, jestli prý bych nezjistil, jestli s ním něco není. Tak jsem šel s ní, klepali jsme, volali ale nic. Ona z toho byla taková nedobrá, tak jsem jí slíbil, že teda něco zkusím. Tak mě napadlo, že přelezu balkon – víte, máme takové ty staré balkony, myslím hodně staré.“

„Hm, hm. Ano, viděl jsem ten dům.“

„No, takže víte. A oni jsou kousek od sebe, tak bylo to jenom druhé patro, tak jsem jí řek, že to zkusím přelízt. No, heh… nakonec jsem jí teda vysvětlil, že se mi nic nestane no, i tak mě jistila… ehm v uvozovkách z mého balkonu. No já měl teda spíš pocit, že kvůli ní spadnu, ale no nic… Nakonec jsem se tam dostal a chvíli jsem koukal přes okna, ale skoro nic jsem neviděl, tak jsem zkusil dveře od balkonu a docela mě to překvapilo, ale bylo otevřeno. Ani nevím, kam jsem to vkročil.“

„Obývák. Dá se to tak říct.“

„Bylo to takové muzeum, nic špatnýho - já to mám rád, taková vyloženě historická místnost. Měl jsem dojem, že tak to muselo v tom domě vypadat, když ho postavili. No a jak bych to řekl… uctivě. No cítil jsem takový…“ pokýval rukou a zatvářil se tak jako: Víte, o čem mluvím.

„Mrtvolný zápach.“

„Ehm jo… v křesle tam seděl… no. Tak nejsem doktor, ale došlo mi, co se asi stalo. Moc jsem nestál o ten pohled, tak jsem přelezl zase zpátky ke mně.“

„A pak jste volal.“

„Jo, policii. Víte ono je to těžký koho v tomhle případě volat. Já to nezažil. Tak kdo ano. Pani Šímový jsem se teda nesnažil sdělit mojí domněnku – radši. Pak už jsem s ní jenom čekal na policii a tak dále… Když to řeknu takhle, tak poslední, co si pamatuju, jsou vylomený dveře, sousedi zírající z patra a dva páni, co nesou černý pytel.“

„Takže jste ho vlastně už neviděl.“

„Ne. To ne, až to pero.“

„No podle znaleckého posudku to psal skutečně s ním.“

„To mi nemusíte ukazovat – já bych to stejně… nepoznal.“

„No né, jen abyste si to mohl prohlédnout.“

„Hm a on neměl příbuzné?“

„Ne, pan Katz už žádné neměl, respektive by měl mít syna, ale toho nechal vyjmout ze závěti. Z toho, co mi říkal, od něj odešel a už o něm neslyšel.“ Pokrčil rameny a rychle si poskládal na stole pár nějakých papírů.

„Hm, takže jestli tomu správně rozumím, tak mi odkázal všechno.“

„Ano, veškerý svůj majetek.“

Kýval hlavou a díval se tupě do desky notářova stolu. „Za to, že jsem mu pučil pero.“

Notář se pousmál, pokrčil rameny a uložil závěť. „Nevím, bral bych to tak, že jako člověk jste mu za to stál. Bezúplatně jste mu půjčil pero, když to potřeboval… hmm, byl jste slušný. Třeba mu to stačilo.“

„Jaký musí člověk být, aby mu tohle stačilo?“ Znělo to tak filozoficky, až se sám sobě podivil.

Notář opět pokrčil rameny, vzal závěť a citoval: „Celý život jsem hledal to správné pero k sepsání konečné závěti. Tohle bylo ideální.“

Fun fact: Plnící pero jsem používala ve škole snad přes 8 let - přesto, že jsem levák a lidi fascinuje, jak je možné, že nemám pořád modrou ruku. (Mám...) Opravdu se s nimi píše nádherně.