rok 2012: Je pryč

Zmateně jsem vešel do kuchyně.

„Hledáš ji?“ uslyšel jsem jeho hlas za zády. Seděl u stolu, v ruce držel sklenici a zlehka s ní obcházel půlkruhy na starém špinavém vikslajvantu.

Chvíli jsem přemýšlel. Skutečně myslíme oba to samé? Hledal jsem ji, to ano. Hledal jsem ji už možná hodinu. Prošel jsem snad celý dům, ale nikde nebyla, jako by dočista zmizela z povrchu zemského. Ale kam by mizela? Zvlášť teď?

Obrátil jsem se na něj. Zdál se trochu zachmuřený, nervózní a nevrlý. Zároveň jsem z něj ale cítil ještě něco jiného. Vítězství. Vítězství nad něčím těžkým, nad noční můrou, která ho pronásledovala jako toulavá kočka všemi uličkami života, do kterých zabloudil. A nedala se odehnat tím spíš, čím člověk víc chtěl.

„Kde je?“ Měl jsem divné tušení.

„Pryč.“ Upil ze sklenice, možná jen aby mohl na chvíli zavřít oči a nedívat se na můj obličej. Zdál se ale o něco klidnější.

„Co to znamená?“

„Pryč,“ odvětil jen znova a položil sklenici. Věděl, že mě takhle jenom dráždí a že to bude horší a horší. Taky už se jeho nabytý klid začal opět překotně vytrácet. Asi jsem to zamluvil.

„Co si s ní udělal?“ Už jsem byl dost nepříjemný. Ani to s ním nehnulo. Dál mlčel. „Chci vědět, co si s ní udělal!“

„Už mi tu nebude strašit,“ odvětil, chtěl se znovu napít, ale pak si to na půl cesty rozmyslel a sklenici položil, načež ji úplně odstrčil od sebe.

„Jestli si s ní něco…“ Ale doříct už jsem to nedokázal.

„Už ji nehledej.“ Řekl to velice prostě, bez emocí.

Měl jsem pocit, že to vlastně nechci vědět, ale nedokázal jsem zmlknout, přestat mluvit, přestat se ptát. Sám sebe jsem tím rozběsnil a nepříjemně silně mě obejmula nepříčetnost. Špatně se vyháněla za práh a já jí snadno podlehl. Přitom mi byla k ničemu.

„Co si s ní udělal sakra!“

Mlčel a až po chvíli zvedl hlavu a opřel se do židle. Jednu ruku na stole, druhou přes opěradlo, tvářil se jako pán – chladně a neochvějně. „Zazdil jsem ji… prostě a jednoduše jsem ji zazdil.“

Tělem mi projel chlad. Znělo to děsivě? Ne, bylo to děsivé. Ale nějak jsem si to nedokázal uvědomit. Byl jsem ochromený tím stručným faktem natolik, že jsem tam nějakou dobu jen tak beze slova stál a díval se do prázdna.

„Dřina, co se vyplatí,“ zamručel a i on se ponořil do nějakého zvláštního vnitřního ticha. Na to, co provedl, najednou vůbec nevypadal. Kdepak, zdál se moudřejší a moudří lidé nedělají takové věci.

Nadechl jsem se a chtěl se zeptat, než mi došlo, že mi chybí otázka. Nedokázal jsem ji formulovat. Nevěděl jsem, jak se mám ptát, snad ani na co, i když jsem věděl, co chci jako odpověď. Naštěstí mě pochopil, prohlédl si mě zpod zachmuřeného obočí a začal mluvit sám.

„Na konci ulice je dům…“

Hned mě napadlo, že to není moc daleko. Čekal bych, že při provádění takovýhle šíleností bude opatrnější.

„… když proležeš tím trním ke dveřím a nějak se do nich vklíníš, tak je tam stranou vchod do sklepa. Ten barák je opuštěný roky, ty to víš. Je na spadnutí a brzo ho dají zbourat.“

„A najdou poklad,“ ušklíbl jsem se.

„Nech toho,“ odsekl nevrle, „už ji nenajdou. Nikdo ji už nenajde.“

„Takže poctivá zedničina?“ Ironie se do mě jen hrnula.

„Je tam dole,“ pokračoval, aniž by se namáhal odpovídat na moje poznámky. „V jedné z vnitřních zdí, je to srdce toho baráku. Byla tam úzká krátká chodba, už není.“

„Proč mi to vlastně říkáš?“

„Co? Poběžíš mě prásknout?“ Skoro se rozesmál.

„Nikdy nevíš, jestli někomu nedůvěřuješ až příliš,“ namítl jsem.

„Pche… já vím věcí. Vím dost na to… Ale nic. Nic.“

„Neměl si s ní kouska soucitu.“

„Neměl,“ odvětil stručně a klidně.

„Co ti vlastně udělala že…“

„Tak já ti povím, co mi udělala!“ rozkřikl se. „Ta mrcha mi zničila život.“

„Přeháníš.“

„Rozkopala ho do základů, pronásledovala mě každou noc i ve spánku. Pořád jsem na to myslel a nešlo to vytěsnit. Co si myslíš, že bylo asi nejsnazší udělat? Zbavit se jí! Rychle a nadobro. Ne, ne, spím teď mnohem líp. Udělal jsem dobře. To, co jsem měl vědět, vím, ale už není nic, co by to připomínalo. A to je to… to, co mě uklidňuje. Už ji nechci vidět.“

Opět nastalo na chvíli ticho, než jsem ho směle narušil. „Stejně nechápu, jak si ji tam dotáhl.“

„Jak asi, v noci,“ zavrčel zprotiveně.

„Musel sis máknout.“

„Nech toho.“

„A cihly? Maltu? Seš vážně dobrej. To je závidění hodná píle, zvlášť když všichni ostatní už spí. Dovedu si tě živě představit, jak táhneš kýbl a lžíci ve dvě ráno po…“

„Zklapni! Bylo to víc práce, než myslíš, prostě jsem to udělal, tečka. Neptej se na kraviny, je tam a zůstane tam, navždy jasný. Ani nevíš, jak se mi ulevilo.“

„S poslední cihlou?“

„Třeba.“

„Musí to být krásná zeď.“

„Udělal jsem tomu všemu pomník.“

„To je hezky řečeno,“ oddychl jsem si unaveně a sedl si na židli vedle něj. „Ale klidně sis tu truhlu po babičce mohl nechat.“

„Co?“

„Já vím, žes tam našel všechny ty dokumenty z pozůstalosti a… Už jsem ti říkal, že to nic nemění na tom, kdo jsi.“

„Mlč už!“

„Zatraceně! Byla hrozně stará, chtěl jsem ji dát do muzea! Nebo alespoň vyspravit, byla by dobrá domu. Je to krásnej kus nábytku. Byl… No copak si viděl takhle krásnou truhlu?“

„Sakra tak…“

„Víš, že tyhle věci nejsou levný a ty ji klidně zazdíš! Jenom proto, že je plná starejch dopisů, úředních dokumentů z matriky a jinejch oplesnivělejch papírů, co tě nutí nenávidět minulost, o který si doteď nic nevěděl. No a co, že si ve čtyřiceti zjistil z nějaký hromady hniloby, že ti máma lhala a že si adoptovanej a že jí za to nemůžeš nadávat, protože před měsícem umřela a tohle nám nechala. Jako by to něco měnilo na tom, že to byla nádherná stará malovaná truhla po babičce! A ty si ji, ty idiote, zazdil. Taková blbost! No nezlob se na mě, takhle hanit kulturní dědictví. Neřeknu ty papíry, co v ní byly, vem je čert, ale ta truhla…“

Díval se na mě velice nenávistně a nabubřeně jako malé děcko, kterému jste právě sebrali lízátko. Ve tváři byl nafouklý jako pátrací balón a jed mu tekl div ne i z uší. Neříkal nic, mluvilo to za vše.

„Byla teda alespoň hezká? Ta zeď?“ Zkusil jsem to trochu zachránit.

„Byla nádherná!“ odsekl, „A byla by ještě hezčí s obtiskem tvýho ksichtu.“

„Dal si s tím práci, já vím. Jen… neviděl tě nikdo? Já jenom, aby si někdo nemyslel, že si tam táhl mrtvolu.“

Rozezleně se zvedl od stolu. Pochopil jsem, že zlehčovat jeho trápení a velkolepé byť bláznivé plány, zvlášť ty uskutečněné, nebylo úplně nejvhodnější.

Zastavil se, otočil se, podíval se mi do očí a složil ruce na prsou. „Tak takový krávoviny si můžeš myslet jenom ty,“ odsekl a s tím odešel.

*Napsáno pro soutěž časopisu numero-un (svého času blog.cz) na téma Zeď.*