rok 2012: To se tenkrát, dnes

Říkali nám bratři a celé to začalo velice nevinně. Po pěti letech byť krásného, ale bezdětného manželství rozhodla se mladá zoufalá a stále celkem atraktivní manželka jednoho manžela, že už má dost svého tak nenaplněného života. Bylo to rozhodnutí těžké, ale už dál nehodlala snášet všechno to, co marně dusila uvnitř sebe. Připadala si příliš prázdná na to, aby mohla žít v tak alespoň pro ni velkém domě na předměstí. Stálo ji to hodně sil a odříkání, nejvíc těžké pro ni bylo říct to svému muži, který to kupodivu přijal mnohem lépe, než čekala, a tak se nakonec přece jen odvážila, protože věděla, že když to sama nedokáže, bude potřebovat cizí pomoc.

A tak si jednoho dne přinesla domů dítě, které sice nebylo její a bylo téměř jisté, že to brzy někomu dojde, ale ona byla rozhodnutá ho za své pokládat. Šlo jí to na výbornou, dokud se neobjevily malé komplikace v podobě rostoucího bříška. Ukázalo se, že problém s početím očividně nebyl na její straně, a tak se jí její krátký milostný románek ze zoufalství s kýmsi, jehož jméno buď nikdy neznala, nebo stále odmítá říct, stal osudným. Maskovala tenhle omyl sice dlouho, ale protože byla zodpovědná matka, nevzala si za muže úplného idiota a ten si dal velice snadno dvě a dvě dohromady a v záchvatu zlosti poražen navíc jiným samcem v rozhodující mužské úloze, rezignoval a vystoupil z jejich původně doživotní lásky.

Odcházel s prázdnou – nemusel toho ale příliš litovat, neboť dvě děti na krku, z nichž ani jedno jeho, by mu nejspíš radost nepřinesly. V té chvíli bohužel nepřinášely radost nikomu. Přesto byla jejich matka matkou vzornou, ačkoli to bylo za cenu jeslí a věčných přesčasů v práci. Kdyby bývala nebyla matkou, jistě by vzala s povděkem i jiné lepší zaměstnání než jen uklizečka, sekretářka a prodavačka. Ale ačkoli byla tato povolání poněkud hůře placena než práce luxusní štětky, měla alespoň tu výhodu, že při nich nehrozilo početí dalšího hladového krku navíc.

Pokud se o to ovšem nepostarala náhoda, pak to svedla matčina iniciativa. Ve snaze nebýt jen pořád věčným otrokem své rozpadlé z půlky nevlastní rodině, která žila z malého platu a státních příspěvků, hledala si nového partnera, který by jí zajistil trochu líp než stát a její rodiče. Našla ho a ve snaze si ho udržet podařilo se jí s ním zplodit další dítě. Zdálo se to jako tip na správného koně, ale zdání bohužel klame. A tak skončila po celkem úspěšném dvouročním vztahu zase sama, neboť její protějšek si po malé zkoušce rodinného života se třemi batolaty všechno rychle rozmyslel.

Prvý, druhý a třetí.

Prvý chtěl být vždycky jednička. Třetí byl velice pokorným a oddaným člověkem lidem, které miloval. Já jsem zase vždycky věděl, že nejsem nejhorší a hlavně, že můžu být lepší. Napadlo mě to, když jsem slyšel cosi o příbuzných. Říkali to někde nade mnou v té mlze, a protože jsem necítil pravou ruku a měl jsem pocit, že mi někdo vrazil pěst do břicha, rozkrájel hrudník a hnul s krkem ani jsem nebyl sto schopný zjistit, kdo to vlastně vyslovil. Měl jsem dojem, že na druhé ruce necítím hodinky. Šmejdi, zavrčelo to ve mně.

Asi se pak něco stalo, protože jsem si už dál nic nepamatoval, a když jsem znovu otevřel oči, byl jsem nejspíš někde jinde. Lidi se obvykle ptají, co se stalo a kde jsou, ale já se nikdy neptal na nic, co jsem buď dávno věděl, nebo jsem si to mohl odvodit. Jasně že s hadičkou v ruce a maskou na obličeji asi nebudu, co já vím, v restauraci a že to, co se stalo, si asi určitě pamatuju, především proto že se to skutečně stalo a bylo to natolik nezapomenutelné, že opravdu nebyl důvod někoho se na to ptát.

Černé auto smeknuté v zatáčce, ta chvíle kdy skoro letíte a předem víte, jak to skončí, a můžete jen doufat, že to bude o trochu lepší, než jak to zatím vypadá. Vzpomněl jsem si na ten pocit, jak jsem držel volant a přitom jsem věděl, že je to vlastně zbytečné a že kdybych ho pustil, výsledek by byl možná stejný. Došlo mi, že stále tak docela nevím, jak se to stalo, což jsem přičítal faktu, že byla už tma a já stejně nic neviděl. Tím myslím neviděl něco, co bych označil za viníka. Postřehl jsem jen světla v protisměru a ptal jsem se sám sebe, jestli to kvílení brzd bylo k něčemu, ale co jsem se rozpomínal, tak náraz jsem cítil jen vepředu do kapoty a ze strany už ne. Takže to asi dobrzdil.

Spolu s tím vším se vrátila i zatracená bolest tlumená nejspíš nějakými prášky, protože jsem byl přesvědčen, že kdybych cítil to, co mám, dávno bych už zase přešel do bezvědomí. Bylo to za celou tu dobu asi poprvé, co jsem si to tepání a táhlé nekonečné plynulé bodání v těle mohl plně uvědomit. Do té doby jsem ho vlastně necítil, pokud nebylo tak strašné, že jsem to celé vytěsnil. Oči si sice přivykly na slabé světlo, které odrážely bílé závěsy, bílé stěny, bílé přístroje a hnusně zelené hadry, jenže já je nenechal si to užít a dál se mi v hlavě míhaly obrazy, které jsem už jednou viděl.

***

Takže auto jsem odepsal. Nepamatuju se, že bych ho viděl po té ráně, každopádně nebude vypadat hezky a nebude pojízdné. V servisu se nic lepšího nedovím. Matka by se na mě jistě zatvářila jako na nesmírně marnotratného člověka a nezodpovědného blázna navíc, ale byl jsem její syn – její a toho chlapa odnikud.

Když jsme my tři bratři trochu vyrostli, tak že jsme se už navzájem vnímali, začali jsme se doma třídit. Jak podle pracovních úkonů, které nám byly přiděleny, tak podle charakteru a od toho se odvíjející příčce ve společenském žebříčku. Začalo to vzájemným strkáním, okřikováním a obviňováním ze spáchaného i nespáchaného, v čemž byl přeborník především Prvý.

Čím to skončilo? Dejme tomu, že to byla docela dlouhá cesta, tedy teď se mi tak jevila. Celou dobu jsme směřovali k jediné věci a to k tomu, že nás vlastní matka neuživí a ani její rodiče nám nebudou věčně všechno platit. Celou dobu jsme mířili k jediné věci a to k hořkému rozhodování, kdo z nás bude předurčen k vyšším cílům a čí kariéra bude pohřbena v hnoji.

Velice jsme to v tomhle směru matce usnadnili. Náš rozdílný genetický materiál způsobil, že jsme se sami každý přizpůsobili něčemu. Třetí běhal od pokoje k pokoji ve velkém plném domě, který matce zbyl a žadonil nejprve Prvého a potom mě, abychom se připojili k jeho hrám. Když ho Prvý vyhodil s tím, že na něj nemá náladu, já jsem ho pro změnu ujistil, že mám důležitější věci na práci, než létání s dřevěným modelem letadýlka. Třetí se tak následkem svého neustálého opomíjení vrstevníky stal horlivým pomocníkem v domácnosti, neboť ho práce začala naplňovat a cítil potřebu pomáhat ženě, která byla jediným člověkem, který byl ochoten věnovat mu v domě pozornost. Nejmladší se tedy přes všechna zaběhlá pravidla a zvyklosti stal tím nejzodpovědnějším a dělal velkého bratra těm ještě větším.

Druhý, tedy já, o jeho pomoc nestál. Prvý byl pořád v průšvihu a tak Třetí, jak rostl, nedělal nic jiného, než že utěšoval matku a sbíral Prvního z krajnic okresních silnic v podnapilém stavu, někdy i střízlivého, obvykle ale bez peněz, s mizernou náladou a úplně samotného, neboť nejenom, že nenavazoval dlouhodobější vztahy s ženami, ale ani úspěšné přátelství nebylo jeho silnou stránkou. Když prohlásil, že někam jde, viděl jsem ho z okna na konci ulice s celou partou kluků ze školy, někdy i s takovými, jejichž tváře jsem vůbec neznal. Domů – pokud se tedy vrátil – přicházel sám. Už tenkrát jsem moudře tvrdil, že to o něčem svědčí, a moje matka se na mě vždy tak zle podívala, že jsem sice tvář neztratil, za to jsem radši zmlknul. Ale měl jsem pravdu. Vždycky jsem její chování zdůvodňoval tím, že si to celé jen nechtěla přiznat. Třetí se na mě pokaždé otočil a hlubokomyslně pronesl: „A ty se jí divíš?“ Na to jsem opět raději neříkal nic.

První si pak dal říct a zkusil drogy. Myslím, že na to matka ani Třetí nepřišli, ale já ho vždycky načapal za domem, jak po večerech kouří, a přísahal jsem, že ten smrad není obyčejný tabák. Vždycky se na mě zadíval velice lhostejným pohledem a pak znovu dlouze popotáhl a nevšímal si mého zlounského výrazu. Věděl, že ho neprásknu mámě, protože mi byl lidově řečeno ukradený – alespoň jeho excesy, kterých měl dost. Naštěstí nikdy nepřešel na tvrdé drogy, a pokud ano nezjistil jsem to ani já. Tušil jsem za něčím takovým pohromu, která se na nás kdykoli mohla svalit, protože marihuana byla na rozdíl od tvrdých věcí celkem dobře dostupná a natolik levná, že si jí mohl Prvý dovolit zaplatit ze svého – jedno se mu muselo nechat, měl smysl pro spoření. Když něco chtěl, tak šel a vydělal si na to. Moc dobře věděl, že máma mu nebude jeho bláznivé nápady jako motorky a podobně dotovat. A tak o nich nemluvil a platil si je sám. Ze zbytků měl na cigarety, občas odvážně platil v hospodě za všechny známé, aby nevypadal jako chudák, nikdy ale neplatil za lehký ženský, což jak říkal, mu přišlo nízký. Dodnes nevím, mám-li mu to počítat k dobru.

***

Něco se mi hnulo v hrudi, špatný nádech a potom tupá bolest čehosi skřípnutého a pocit silně otlačené nohy dole v hnusné dezinfikované duchně zavánějící levným práškem na praní. Byla na omak tvrdá, hrubá a vůbec kdo ví jak příjemná ne.

Třetí byl z nás ten nejzodpovědnější – býval bych to byl jistě já, ale tím, že Třetí musel hlídat Prvého, nebo si to tak sám určil jako matčin zástupce, byl jím on. Vynikal tím, že se nikdy neptal, co přesně Prvý provedl, i když to byl on, kdo ho věčně někde hledal a nabíral v polovičatém vědomí, ať už za to mohly omamné látky nebo nějaké zranění. Říkal, a to i když se mu Prvý se svými omluvnými historkami přímo vnucoval, že ho nezajímá, co dělal, pouze ho zajímalo, zda si ty rány na obličeji způsobil sám, nebo mu je způsobil někdo jiný a potom ho upozornil, že případné škody v daném lokále si kouká zaplatit a netahá do toho nikoho jiného než vlastní pitomost.

Kolikrát jsem zažil tuhle nakládku Prvého na vlastní kůži a Třetí nám byl, ač to zní zvláštně, velice kvalitní a levnou náhradou otce. Nevím, kde to otcovské chování okoukal (jeden čas jsem jízlivě tvrdil, že odpoledne před školou při závistivém sledování těch, co měli na rodiče větší štěstí než my). Nakonec jsem došel k tomu, že to bylo od učitelů. Sám se jím nakonec stal a budu-li to brát z hlediska kvality života a jeho prožívání, skončil z nás nejlépe, neboť se stal normálním řadovým občanem a téměř ztratil status divného cvoka, který jsme všichni měli a který nás kvůli naší minulosti ani nikdy úplně neopustil.

Prvý skončil stejně, jako začal – zklidnil se, ale měl stejné prd jako na začátku. Jeho největším úspěchem byla relativně stálá práce v autoservisu, kterou si nadále držel, a malý kamrlík, kde bydlel. Již na začátku odmítl bydlet s matkou, byť ona sama ho o to žádala ve strachu, že zůstane ve velkém domě opět sama. On hrdinně prohlásil, že není příživník, neboť si tak jako jediný plně nevlastní pořád připadal, a odešel. Jeho byt jsem do této chvíle nikdy neviděl, ale v mých představách ho tvořily čtyři stěny nějaké kůlny – na víc jsem ho netipoval. Celý jeho život byl na jakési polo-divoké bázi s jednoduchou stavbou.

***

Tíha celého těla se začala zdát neúnosná. Bolest sebou přinášela únavu ze sebe samé, všechno bylo jako z olova, otlačené, špatně hybné a máloco přinášelo úlevu. Začalo mě to nudit. Přál jsem si znova usnout nebo se plně probrat, ale tohle bylo nesnesitelné. Netušil jsem, že jsou venku. Pořád jsem částečně nevnímal své okolí a pořádně neviděl místnost. Možná byly stěny zvukotěsné, ale stejně, myslím, nemluvili nahlas. Neslyšel jsem nic.

***

„Je stabilizovaný a prozatím je vše bez komplikací. Podrobili jsme ho zákroku – bylo nutné odstranit nějaké kusy jako střepiny a podobně, které se dostaly do podkoží. Ošetřili jsme tržné rány… Je tam komplikovaná zlomenina pravého lokte a slabý otřes mozku.“

Dva muži se dívali na doktora, jeden se zájmem pokyvoval, druhý zkroušeně klopil oči a šoural botou o bledé lino.

„Nemůžu vám říct, kdy bude úplně v pořádku. Záleží na tom, jestli nenastanou nějaké případné komplikace, ale jelikož to vypadá dobře, tak odhaduji, že za několik týdnů ho propustíme do domácího léčení. Samozřejmě vám to ještě upřesním.“

Muž kýval a děkovně podal doktorovi ruku. Ten ji zdvořile přijal s tím, že je to samozřejmost a jeho práce. Druhý muž jen pokýval hlavou na znamení spoluúčasti, ve skutečnosti téměř neposlouchal.

„Tušil jsem, že to nějak takhle skončí,“ zamručel Třetí. „Záliba v rychlých strojích na gumových kolečkách ještě nikomu nepomohla jinam než do hrobu. Už když jsem to auto viděl poprvé, tak mi před ním vyvstal strom.“

 „Nech si ty řeči,“ odsekl mu Prvý a nevrle se zahleděl na vlastní šklebící se odraz ve skleněné stěně pokoje JIPky.  

„Tobě jsem to říkal taky, když jsem viděl tu motorku, a za dva týdny jsem ji táhl do šrotu.“

„Mohl jsem za to já?!“ obořil se na něj Prvý.

„Vezl jsem ji do šrotu,“ odpověděl Třetí skromně a klidně.

„Prostě jsem ji odepsal – blbostí jsem ji odepsal.“

„A naštěstí nezkoušel nahradit.“

„Alespoň něco máme společnýho, víš!“ nasadil významný tón a podíval se přes sklo, kde ležel bez hnutí Druhý. „Lásku k adrenalinu.“

„Což mě chybí – vím, kam tím míříš.“ Byl zvyklý, že z něj dělali nudného patrona a ne, že by jím byl, ale ve společnosti šílenců a rebelantů by takhle vypadal každý. „Dělá, jakoby mu bylo osmnáct,“ vzdychl.

„A nemůže?“ odsekl Prvý, neboť si to vztáhl dosti i na sebe.

„Drahá auta a děvky – já vim, že je to lákavé, ale opravdu už máme svůj věk,“ odvětil ironicky Třetí a mírně se při tom předklonil, tak jak to dělával ve třídě před tabulí, když chtěl žákovi něco vytknout. Prvý udělal nelibý škleb a otočil se zpátky ke sklu.

„Vypadá to divně,“ řekl po chvíli ticha Třetí při pohledu na svého bratra zavřeného v kleci ze skla spoutaného poloprůhledným plastem všude po těle. Tisíce hadiček se svíjelo přes jeho údy a zalézalo do nich v místech žil, lezlo pod peřinu. „Je jako figurína,“ vzdychl si opět a promnul si tvář.

Dnešek byl notně vyčerpávající a to pro oba dva. Den předtím jim bylo téměř uprostřed noci oznámeno, co se stalo, a bylo to jedině štěstí, že jako první se všechno dozvěděl Třetí nikoli Prvý nebo jejich matka, která byla naštěstí pro ni na delší návštěvě u své stařičké matky. Ještě ten večer oba bratři navštívili nemocnici, kde se dozvěděli pouze fakt, že sem nemuseli chodit, neboť Druhý je na sále a bude to nějakou dobu trvat. Po pár hodinách nejistoty se dozvěděli dost na to, aby se mohli odebrat domů.

Den následující – dnes – se vrátili. Společně, neboť přes své povolání mohl vzhledem k finanční situaci Prvý auta pouze opravovat nikoli vlastnit. Situace byla vážná a o dost vážnější se jevila s tou spoustou bílých plášťů okolo. Druhý stále spal pod vlivem „toho svinstva, co do něj napumpovali“, jak se osobitě vyjádřil Prvý, a stále se nechtěl vzbudit. Především doktoři odmítali vůbec ty dva k němu pouštět, a tak byla jejich návštěva víceméně formální a vyjadřovali tak podporu pouze sami sobě nikoli bratrovi, neboť o nich nevěděl.

„Myslel si na něj – myslel si na to, že třeba umře,“ pronesl tlumeným hlasem Prvý a tupě civěl do skla.

„Asi ano, když ti policajt řekne, že tvůj bratr naletěl do stromu, nejspíš si ani nic jiného nevybavíš. Možná mě první napadlo, že mě asi trefí šlak.“

„Já nevím,“ mrmlal Prvý a kroutil hlavou, „Nerozumim tomu. Nějak tomu nerozumim.“

Třetí zvedl hlavu a dlouze se zadíval na lůžko. „Myslím, že se probral.“

„Co?“ Prvý sebou překvapeně škubl a podíval se stejným směrem.

Nehybné tělo na nemocniční posteli se skutečně zdálo něčím jiné. Něco z něj vyzařovalo. Jasné pootevřené oči odrážely světlo, na dálku se mírně leskly a oživovaly zdánlivě mrtvé tělo.

„Půjdu pro sestru,“ řekl Třetí a zmizel. Prvý fascinovaně hleděl do skla, jakoby sledoval barevné akvarijní rybičky rojící se mezi kusy kořenů, větví tropických rostlin a čekal, až udělají salto vzad. Byl to jeho bratr – vždycky nebo spíš nikdy ho neměl rád. Nikdo z nich se navzájem neměl rád, to si přiznejme, ale společný život jim dal punc symbiózy mezi třemi lidmi. Pod nálepkou bratři se toho totiž skrývá mnoho a oni se svým způsobem chovali jako bratři, protože si tiše promíjeli nešvary, tiše si pomáhali, tiše přihlíželi jeden druhému a v duchu si přáli. Všechno ale na rozdíl od jiných bratrů dělali beze slov. Neznali slova chvály pro sebe navzájem, neutěšovali se, nevykládali si po nocích historky ze školy. Němě si přihlíželi a míjeli se v životě a jediné, co jim stačilo, bylo ono vědomí. A možná, že si vlastně nerozuměli vůbec, ale kdo mohl říct, že je zná a vidí jim do hlavy? Prvý vždy říkal; „Moje matka je na to krátká!“

„Za chvíli přijde,“ vrátil se Třetí, mrkl na Prvého a zhoupl se lehce na špičkách a znaveně si oddechl. Brzy se skutečně objevila sestra a zmizela ve skleněném akváriu.

„A nás tam nepustí,“ zavrčel Prvý.

„Ne, jasně říkala, že ne. Až ho přemístí na běžné lůžko, tak za ním budeme moct, kdy se nám zachce.“

„Jenže to už bude při smyslech,“ zabrblal si Prvý pod fousy, aby ho Třetí neslyšel, což ale při jejich vzájemné vzdálenosti dost dobře nešlo. 

„Já za to budu jedině rád,“ odvětil Třetí a vytáhl z kapsy slabého béžového baloňáku telefon. Pro tenhle oděv se mu ve škole přezdívalo Colombo, původní detektiv totiž nebylo tak znělé. „Zavolám matce,“ řekl a pak se na chvíli zamyslel, neboť si uvědomil, že matka ještě nic neví.

„A nebo radši ne,“ odfrkl si posměšně Prvý, když uviděl jeho zaražený obličej.

„Nevadí. Ale měla by to vědět dřív, než ho odsud zase pustí.“

„Je u svý mámy – jestli jí zavoláš, ona se to dozví taky.“

„To je pravda. No nic, má se snad pozítří vrátit nebo kdy. Ehm… asi půjdu za tou sestrou.“

„Nic ti neřekne, a jestli jo, tak to nebude nic novýho,“ zamručel Prvý.

Třetí mlčel, díval se za sebe do chodby a nakonec se rozmyslel: „Tak dobře, už je skoro pět – asi bychom měli jet. Víc už mu pomoct nemůžeme.“

Prvý by mu pomohl, zůstal by tu. Třeba celý den, celou noc, aby viděl, jak jeho bratr otevře unavené oči a podívá se do těch jeho. Pak se ho zeptá, co to sakra blbnul. Nenáviděl nemocnice – instituce s návštěvními hodinami. Byl to jeho bratr, copak na to potřebuje návštěvní hodiny?!

Třetí na něj kývl a oba se vydali chodbou ven přes spletité bludiště rohů a prosklených dveří, které byť nebylo ani tak velké, snadno se v něm člověk ztratil.

Sakra je to přece jeho bratr. Celou dobu tak nedotknutelný, nezranitelný, vysoko nad ním, i když byl mladší. Ale teď vypadal jako přejetá krysa u silnice, kterou ožírají mouchy. Nedíval se na něj tím vážným pohledem, oči měl zavřené. Už to stačilo k tomu, aby vypadal mrtvý. Vždycky, když ho viděl, jak spí, připadal mu, jako kdyby z něj odešla duše, zůstala jen schránka. Jak ho tu můžou nechat jen tak. Celý život ho někde nechávali, všechno si dělal sám a s ničím nepotřeboval pomoct. Od nikoho. Tenhle na povrch arogantní postoj nikdy neztratil a pečlivě si ho pěstoval. Jako individualista se měl dobře, ale vypadal příliš zaplněn prací a hlavně velice chladně, což vzbuzovalo lítost.

Třetí si na tuhle bratrovu vlastnost dávno zvykl, za poslední dobu se ani moc nestýkali a hlavně nikdy se nejezdilo na návštěvu k Druhému – to on objížděl ostatní. Respektive pouze Třetího, protože kamrlík Prvého nikdy neviděl a téměř se za poslední roky neshledali. Žili precizně od sebe oddělení a vidívali se jen na oslavách narozenin členů rodiny a těch moc nebylo. Prvý je slavit odmítal a tak je občas z milosti a jakési lítosti a chuti předvést své umění pořádala manželka Třetího u nich doma. Druhý si je pořádal sám, ob pět let je slavil se svými bratry v nějaké roztomilé zahradní restauraci, kde se naobědvali. Měl nesmírnou výhodu, že se narodil na počátku září a v té době se ještě venku sedět dalo. Třetí měl za úkol vždy u této příležitosti pozvat celou svou úzkou rodinu, už proto, že Prvý žádnou neměl.

Byla to přátelská setkání, ale některé vztahy se zdáli až příliš formální – Prvý a Druhý byli prostě cizinci sami sobě a Druhý jako cizinec ostatně vystupoval už od útlého mládí. Zavřený v pokoji, pročítající učebnice a odpoledne netrávil na hřišti, nýbrž ve škole, kde se později začal účastnit dramatického kroužku, až nakonec skončil v pozici místního nejmladšího ochotníka, zato ale velice schopného. Kdo by čekal, že mu titul mistr herec zůstane. Tenkrát tomu skutečně věřil jen málokdo, protože představa, že se „malý muž z malého města“ někde prosadí, byla jako malá sága fantasy.

***

Znova mě uspali, za což jsem sestře poděkoval alespoň notně zjihlým unaveným pohledem přes plastovou masku. Nevydržel bych to vnímat, jak se nekonečné hodiny vlečou, a bezvědomí tak bylo vysvobozením. Sladce jsem usnul a nemyslel. Měl jsem za to, že se mi zdály tisíce zvrhlých a bláznivých snů. Chvílemi jsem snad i nabyl vědomí. Nakonec, jakoby to bylo chvíli, co jsem právě usnul, mě probrali a já zjistil, že už mě všechno nebolí tak jako doposud a že ze mě sundali pár kusů plastu včetně masky.

Předstoupil přede mě doktor a vedl se mnou svým ospalým hlasem plným denní rutiny poměrně dlouhý rozhovor chvílemi velice jednostranný, když mi sděloval, jak na tom jsem. Jen krátce se ujistil, že vím, co se stalo a kde jsem. Oznámil mi, že rodina byla s mým stavem srozuměna. Představil jsem si matku, jak zoufale brečí u telefonu. Měla nás ráda – byly jsme její děti, pro ni všichni tři. Cítila k nám pouto jako každá matka, zvlášť když se s námi něco stalo.

Do teď jsem její mateřské zoufalství zažil pouze jednou, když jsem se propadl do těžké horečky asi ve svých 10 letech v době, kdy se ve škole rozšířila nějaká zákeřná angína, ale přesto mi něco říkalo, že tenhle její reflex znám velice dobře. Mnohdy jsem měl dojem, že lidi velice dobře znám – tenhle pocit mi možná z části dávalo divadlo, kde člověk znal slova těch druhých a měl dojem, že jim na jevišti vidí do duše. Z části byl ale jistě založen na skutečnosti, že jsem do duše lidem dokázal vidět.

V té chvíli jsem si uvědomil, jak jsem doktorovi vděčný za jeho neznalost televize a dramatu. Vzpomněl jsem si totiž na fakt, že po mě doposud nikdo nevrhl žádný ten velice obdivný, překvapený až zamilovaný pohled, jaké jsem často vídal, když jsem na ulici míjel lidi, kteří mě i v normální roli běžného občana poznali. Byl jsem za to neskutečně vděčný a od té chvíle jsem se začal bát, kdy se tu někdo takový objeví. Připadal jsem si bezmocný, zranitelný, nechtěl jsem, aby mě teď někdo spatřil, jak vypadám, ani jsem nechtěl, aby věděli, co se stalo. Nestalo se nic. Všichni na to zapomeňte.

Vyrojilo se mi tisíce myšlenek na novináře a přál jsem si, aby ten zoufalý kolotoč někdo zastavil, jinak mi bude zle. Dennodenně mě přepadal šílený poct úzkosti z toho, že někdo vidí každý můj krok. Přitom jsem vlastně málokdy sloužil jako oběť bulváru a nikdy jsem neměl odvahu takový článek číst a že jich bylo vskutku velice málo, takže jsem se o jejich případné existenci dozvídal jen od povolaných lidí jako správců budov a vrátných, kteří obstarávali chod institucí, kam jsem tak často docházel, a kteří tyhle plátky četli.

Ty pohledy mě ale dovedli pronásledovat pořád. Ztráta toho pocitu, že jste jen někdo jdoucí někudy někde, mě dovedla dohánět k šílenství. Ačkoli ten pocit, že jsem nikdo nikde, jsem prostě nesnesl, i když jsem si to často nedokázal tak docela přiznat.

Hodiny ubíhaly, jednou jsem se otočil k průhledu na pravo ode mě – měl jsem dojem, že tam někdo stojí, sám, že ho znám. Ale nedokázal jsem pořádně hnout hlavou ani dost dobře zaostřit. Pořád mě objímala zoufalá slabost. Ani z okna na druhé straně jsem neviděl. To nejhorší ale odeznívalo rychle. Možná už další den ke mně přišli a řekli, že mě převezou. A taky to hned udělali.

***

„Takže už je v pohodě?“ vybafl Prvý, když s Třetím opět kráčeli bílou chodbou zase a znovu vytrženi z běžného programu kvůli celé té nečekané události. Cokoli spojené s nemocnicí mělo vždy nálepku podivného druhu tragédie a promrhaného času v oblacích dezinfekce.

„Převezli ho na ambulanci,“ odpověděl mu Třetí stručně.

„Takže je v pohodě?“

„To nám řekne doktor.“

„Lásko?“ zpoza rohu se vynořila starší žena s kyticí tulipánů.

„Jak dlouho už si tady,“ Třetí se tvářil potěšeně a kývl ke kytici, „Hezká.“

„Aby ne,“ usmála se. „Ahoj,“ odvětila potom k Prvému. Ten poněkud ostýchavě, jako to před ní dělal vždycky, jen sklonil hlavu. „Takže můžeme?“ obrátila se na svého manžela. Na odpověď nečekala, z chodby zavolala dvě své děti a Třetí zdvořile zaklepal na dveře před nimi a otevřel. S vlídným úsměvem vkročil pomalu dovnitř, rychle proběhl očima místnost a dlouze se zahleděl na lůžko, ze kterého k němu vyhlížel jeho bratr s pocuchanými vlasy a v erárním pyžamu. „Ahoj.“

„Ahooj,“ připojila se s ještě milejším úsměvem jeho žena, za níž nejistě kráčela starší dívka a asi  desetiletý klučina. Popostrčila je před sebe a dloubla je do zad. Napůl vyděšeně pípli: „Ahoj, strejdo.“ Pohled na člověka v takovémhle stavu a ještě na takovémhle místě je očividně uváděl do podivných rozpaků z něčeho naprosto neznámého.

„Nazdar,“ zamručel Prvý, když zavřel dveře, jen krátce se mu zahleděl do očí a pohled zase sklopil.

Iniciativu převzala žena Třetího: „Něco jsme ti přinesli,“ usmívala se, stoupla si vedle postele s kyticí v ruce.

„Děkuju, to ste nemuseli,“ odvětil Druhý zdvořile a krátce se políbili na tváře na znamení díku. „Seženeš vázu. Jsem vůbec rád, že tu mám nějakou skleničku. Snad maj něco na sesterně.“

„To víš, že jo,“ odvětila a chystala se zmizet. Prvý si to s ní chtěl okamžitě vyměnit, ale než něco řekl, ona vyklouzla ze dveří a zmizela.

Třetí se posadil na okraj postele a pokývl k bratrovi. „Tak co. Jak to s tebou vypadá?“

„Jde to. Myslím, že mě brzo pustí.“ Měl slabý hlas, trochu nakřápnutý. V Prvém to cuklo, takhle ho neznal a děsilo ho to. Celé ho to děsilo.

„Jo, doktor vypadal docela spokojeně, nechceš něco přinýst?“ ptal se Třetí dál.

„Ne, dobrý. Nic mi neschází. Ptal se po mě někdo?“

„Ne, zatím ne.“

„Máma to ví?“

Třetí se krátce ohlédl po Prvém a trochu provinile přiznal: „Ne. Chtěl jsem jí zavolat, ale nedostal jsem se k tomu. Já vim, já vim…“

„Zavolám jí sám, vždyť je to jedno,“ máchl křehkou rukou Druhý.

„Ale né, zavolám jí. Ale víš, jak to je – je u matky a nechtěl jsem jí volat hned, když jsme ještě nevěděli, jak na tom si. Zbytečně bych ji děsil.“

„Vždyť já vim.“

Manželka Třetího se vrátila, její děti k ní potěšeně vzhlédly. Položila květiny na stůl ve staré broušené váze ze skla a řekla: „Takže dobrý? Nic ti nechybí?“

„Ne, nemusíte se obtěžovat s ničím. Už jsem to tady říkal,“ a prstem ukázal na jejího manžela.

„Jo dobře. Kdyby cokoli, tak zavolej, já se tu stavím po práci,“ kývala horlivě hlavou.

Prvý celou dobu stál u dveří a mlčky je sledoval. Občas po něm stříhali pohledy a čekali, zda něco neřekne, ale neodvážil se. Nějakou chvíli tam pak ještě pobyli a povídali si. Druhý měl nutkání zjistit něco o práci. Bál se chvíle, kdy mu zazvoní telefon a všichni ho začnou shánět. Bratři ale nikomu z jeho známých v zaměstnání nevolali o tom, co se stalo. Málokoho tam také znali osobně, většinu jen tak, že jim je kdysi Druhý představil při nějaké příležitosti, ale s nikým nikdy pořádně nemluvili.

Druhý se pak jen krátce zmínil o tom, že u něj už byla policie ohledně té nehody. V duchu ho děsilo to papírování, které ho čeká po návratu domů. Asi po hodině návštěvy se všichni zase sebrali a rozloučili. Nechali ho znovu samotného a rozjeli se domů. Třetí jako obvykle odvezl Prvého a jeho manželka jela rovnou domů s dětmi.

***

Začínal jsem mít strach z vlastního mobilu, a když odešli, raději jsem ho vypnul a hodil do skříňky. Vzpomněl jsem si na slova sestry, že si mám na věci dávat pozor a na slova bratra, že se tu krade. Pořád mě raději drželi na kapačkách, vstával jsem málokdy a s tím pohmožděným kotníkem to ani moc nešlo. Ale zdálo se, že už jsem na tom mnohem líp. Připadal jsem si jako poloviční lazar – na cestě za vyléčením. Stačilo přežít pár dalších dnů a bylo jisté, že mě pustí. Pak klid na lůžku, ale to už budu doma. Tohle vědomí mi stačilo.

Plně mi to vyhovovalo, protože provizorní prostředí nemocnice mě sužovalo, doma byla práce, byt jsem od jeho posledního opuštění neviděl a přepadal mě takový ten divný pocit, jako bych snad nechal zapnutou žehličku. Už to bylo dobré, stačilo počkat a pak se vrátím k práci, zase do divadla, bude po mně sháňka – zase zpátky. Už to potřebuju. Ten denní kolorit. Tohle byl až příliš divný druh dovolené. Pak mě něco bodlo v břiše dostavila se šílená bolest hlavy a jelo to celé nanovo.

***

„Jo, čau, co je?“ Prvý stál už půl hodiny před nemocnicí, v divném nedočkání přišel o téměř hodinu dřív a těžko říct, jestli mu to vůbec došlo.

„Poslyš, dneska nemůžu, ty už si tam? Protáhla se mi škola, dostal jsem na suplování odpoledku. Jak chceš, jestli se tam dostaneš, tak běž za ním. Možná, že to ještě stihnu, ale mám obavu, že návštěvní hodiny končí docela brzo.“ Slyšel jeho hlas v telefonu, s jistými rozpaky nad časovým plánem. Neměl už ale potřebu se z práce vymlouvat, neboť měl za to, že bratr je téměř zdravý a že když přijede později, nic tím nezkazí.

„Jo jasně, v pohodě zařídím se.“

„Bohužel to takhle vyšlo, jestli se tam dostaneš, tak ho akorát pozdravuj a kdyby něco potřeboval…“

„Jo, dám ti vědět,“ zabručel a zavěsil.

Chvíli se díval na nemocniční budovu a nakonec vkročil dovnitř ohromnými vyleštěnými dveřmi na fotobuňku. Míjel chodby, jak si je pamatoval, na každém rohu se v duchu přesvědčil, že jde správně a neomylně trefil. Jenže pokoj, kde měl být, byl zamčený. Vzal za kliku, a když se dveře neotevřely, podezřívavě se rozhlédl kolem. Nebyl tu špatně – byl tu dobře. S divným tušením zašel na sesternu. Zaklepal na dveře a se svým běžným výrazem, který na mnoho lidí působil jako velice nepříjemný, v čemž se ostatně příliš nelišil od svého byť nevlastního Druhého bratra, kterého právě hledal, se obrátil na tři sestry sedící kolem stolu a živě debatující o něčem, co dost dobře nepochytil.

„A vy jste jeho bratr,“ opakovala si pro sebe sestra a prohlížela karty. „Ano, tak… je to asi půl hodina. Převezli ho zrovna na sál…“

„Proč ho tam převezli?!“

„Ehm… Běžte na chirurgické a zeptejte se tam na doktora…“

„Jo,… jo, já vím kterého.“

„Tak tam, on by vám k tomu měl něco říct.“

Na víc už nečekal a prolétl chodbou. Míjel všechny ty šipky, ve kterých by stejně ani prase nevyznalo a mnohdy se v nich ztráceli samotní doktoři. Kolem bloumali pacienti, sestry a lidé před ordinacemi netrpělivě čekali. Nakonec to našel. Ptal se na podatelně, doktora mu zavolat nemohli s tím, že je na sále. Má prý počkat, jestli s ním chce mluvit.

Sedl si na lavičku a zabořil hlavu do dlaní – spíše unaveně než zoufale. Jak to? Nerozuměl tomu, vždyť byl v pořádku, proč je na sále? Mnul si tvář, na které se začaly zachytávat první vrásky. U něj ani nebylo divu, způsob jeho života ho nejenom strhal, ale rozhodně ani neomladil. Díval se na jednotlivé dveře a přemýšlel, kam by šel, kdyby ho chtěl vidět. Nic mu neřekli. Jen si ho odvezli. Třetí tu nebyl. Cítil uvnitř sebe, jak právě přebírá všechnu tu jeho zodpovědnost od ptaní se na zdraví po vřelé úsměvy a další zběžnou konverzaci. Když se pak doktor po nekonečné době skutečně objevil, připadalo mu to celé jako zázrak. Sice s ním mluvil a mluvil s ním dlouze, ale veprostřed odborného proslovu, který k němu doktor vedl, si uvědomil, že ho neposlouchá. Jediné, co vnímal, byla barva hlasu – říkala mu, že on je v pořádku.

„… takže ho teď odvezeme na pooperační a podle situace uvidíme, kdy ho probereme z umělého spánku.“

„Chci tu s ním zůstat,“ řekl jen a zadíval se na doktora zvláštním pohledem psa, který právě znovu nalezl svého pána.

„Dobře, sestra vás tam odvede, počkejte tady.“

Mladá hubená brunetka pro něj dorazila za chvíli, měla milou hladkou tvářičku, malá ústa a špičatý nos. Mluvila tiše a vyzařovaly z ní kvality typické ošetřovatelky. Odvedla ho přes půl nemocnice k dalšímu akváriu a tam ho nechala, aby se mohl znovu fascinovaně jako malé dítě dívat na nehybné tělo muže, který mu za posledních pár dní chátral přímo před očima. Za chvíli se vrátila s malou taškou se slovy: „Tohle jsou jeho osobní věci, bylo by dobré, kdybyste je uschoval u sebe.“ S tím zmizela na dobro.

Chvíli tam stál, a když ho to omrzelo, dosedl na další dnešní židli a tašku položil vedle sebe. Jak čas utíkal, ve snaze si ho ukrátit, procházel chodbou sem a tam, nakonec skončil v tašce. Sáhl po mobilu a ťukl na display. Nic se nerozsvítilo, mobil byl vypnutý. Odstřihl se od práce, napadlo ho. Nic zajímavějšího už v tašce nenašel. V chodbě už svítilo pouze umělé světlo. Byla noc a on byl skoro překvapený, že ho odsud ještě nikdo nevyhodil. V duchu jim děkoval za vstřícnost.  

Cítil, jak na něj začíná klesat únava, a tak vstal a ještě jednou se podíval přes sklo. Něco se změnilo, sice nic neviděl, ale cítil to. Zvědavým pozvolným krokem přešel ke dveřím místnosti a vzal za kliku, pomalu ji tlačil dolů a ona povolovala. Nikdo se neobtěžoval tu zamknout? Tiše dveře otevřel a vklouzl dovnitř, znovu je za sebou zavřel. Kus od postele byla židle. Přitáhl si ji a pomalu na ni obkročmo dosedl.

Opíral se lokty o opěradlo, bradu položenou na hřbetu dlaní zabořenou do nich až po nos. Upínal na bratra pohled jako na klubající se ptáče. Řasy na víčkách ležícího se lehce zachvěly jako peříčka zmrzlého kosáčka na větvi. Jeho oči se tázavě pootevřely a jen velice pomalu rozhlédly. Prvý uvnitř ucítil zvláštní překvapení a třes. Jeho bratr se na něj polomrtvým pohledem díval a jediné, co se na něm hýbalo, byly kalné oči. „Spíš?“ uslyšel jeho hlas jako vánek nad mořem, jak se zatřásl ve vzduchu. V očích se mu na chvíli zajiskřilo a na bledé tváři mihl velice slabý úsměv. Byla to jízlivá reakce na překvapený výraz tváře jeho bratra, který si ho nejspíš ani neuvědomoval.

Prvý překvapeně zvedl hlavu. Zadíval se na něj, jako se dítě dívá k otci bázlivě a s hlubokým respektem přes to, že už je otec stár a míří na onen svět. Druhý na to jen těkl očima tam a zpátky a čekal.  

„Myslím, že mě odsud brzo vyhodí, jestli na mě přijdou,“ řekl polohlasně Prvý a fascinovaně nespouštěl oči z křehkého těla.

Druhý se o něco hlouběji nadechl a zase vydechl. Nic neříkal.

„Co to bylo?“ řekl a opět opřel tvář o ruce.

„Komplikace,“ odpověděl mu Druhý, „říkal doktor.“

„Z ničeho nic?“

„Z ničeho nic.“

„To je divný,“ zamručel Prvý, „Jak to?“

Druhý mírně zvedl obočí a nechal ho zase klesnout. On sám to nevěděl. Chvíli mlčeli a pak se zeptal: „Ty si tu sám?“

„Oni nemohli.“ Zastavil se a zvedl hlavu. „Ani to vlastně ještě neví. Nevolal jsem jim.“

„Už mi snad nic nebude,“ odvětil Druhý, jakoby ho chtěl ujistit v tom, že ani volat nemá.

„Ne, nebude,“ řekl mu se zvláštní tvrdohlavou jistotou v hlase Prvý, ale když viděl bratrův překvapený pohled, uhnul očima.

„Jak si si tím tak jistý?“ 

„Co já vim,“ odsekl tiše. Potom dodal: „Seš muj brácha.“

„Když umřu, nebude mě škoda.“

„Co to kecáš?!“ zavrčel Prvý. Znal ty jeho sebepodceňovací nálady.

„Proč si přišel?“

„Proč asi…“

„Tys tu čekal?“

„Na co bych čekal?“

Druhý zakroutil hlavou. „Vezli mě na sál, kdy si přišel?“

„Vim já? Nekoukám na hodinky.“

„Je půlnoc,“ odvětil Druhý.

„Není.“

„Tak kolik je hodin?“

Prvý se napřímil a nevrle odpověděl: „Tři.“

„Tři ráno?“

„Hm.“

„A ty tu čekáš?“

„Nečekám.“

„A co děláš?“

Prvý ucítil cukání v noze, něco ho nutilo zmizet, než bude muset něco říct.

„Tak co? Proč… si teda tady?“

„Kvůli tobě ty tupče.“

Nastala zvláštní chvíle ticha. Oba dva se dívali kamsi do zdi. A mlčeli.

Dokud Prvý tlumeně nepokračoval: „Si vůl, naletíš si do stromu a čekáš, že budem sedět doma. Já jsem ti říkal, že taková kára něco obnáší. Nemůžeš přesednout z Passatu do Ferrari jen tak, tohle je to samý, fuk co je to za auta. Tady šlápneš na plyn a…“

„Je to jako droga?“

„No třeba.“

„Alespoň sem měl pořádný auto,“ řekl lhostejným tónem.

„Já nemám ani pořádnej byt, ty debile,“ zakroutil Prvý hlavou a Druhý mu ani nemínil ty nadávky vyčítat.

„No?“ otočil k němu jen hlavu.

„Co – můžeš si za to sám, že jo,“ ušklíbl se Prvý. „Myslíš, že to nevim.“

„Já vím, že to posloucháš pořád.“

„To je slabý slovo.“ Odmlčel se, ale je na chvíli. „Máma věděla, že z tebe něco bude, předurčila tě k živení týhle rodiny.“

„Proč.“

„Myslíš, že nevim, kde se berou ty prachy? Posíláš nám všem malý dýžko za to, že jsme tě vykopli do světa nebo jak to říct. Žes u nás měl startovní čáru.“

„Je to zodpovědnost mít rodinu,“ odvětil Druhý.

„Máš mít svoji vlastní.“

„Vy jste taky moje rodina, neodpářu vás.“

„Napadlo tě někdy, koho vlastně živíš?“

„Chceš slyšet, že si zoufalec a máma kde co… Chceš, abych ti řekl, že ode dneška nedostáváš nic? Jestli tohle chceš slyšet...“

„Jenže ty bys to neudělal,“ skoro se na něj obořil Prvý ve zlosti z jeho soucitu nad zbytkem rodiny a hlavně jím.

„Ne, neudělal, protože si můj brácha, ty tupče,“ pronesl klidným vyrovnaným hlasem jeho vlastní slova.

Prvý vrtěl hlavou a skoro se zasmál. „Proč se na mě nevykašleš? Jsem stupidní budižkničemu a nemyslím si fakt vůbec, že se to někdy nějak zlepší.“

Druhý se na něj chvíli díval a potom řekl: „Co jsem já?“

„Ty? Jseš…“

„Jsem člověk, co pracuje, jsem člověk, co má kde bydlet, jsem člověk, který má dost peněz, aby si nestěžoval. Ale to je všechno.“

„A co? Závidíš mi snad moje nic nebo co?“

„Oba bychom měli závidět.“

„Co? Jemu? To bysme nezvládli.“ Narážka na Třetího je přenesla do jejich úvah, které se s nimi vlekly celý život. Nedokázali by takhle žít, protože měli dojem, že to není pro jejich náturu. „To víš, že tohle neumíme.“

„Alespoň někdo je z nás normální,“ ušklíbl se Druhý. Rázem zaťal zuby a prudce polkl. Ucítil, jak se mu sevřelo hrdlo a znovu zase povolilo. V břiše měl na krátko pocit, že se do něj zaťala jehla. Na čele mu spočinula roztřesená ruka.

„Dobrý?“

„Jo,“ vzdychl a v koutku oka se mu zakulatila bolestivá slza.

„Nemám někam zavolat.“

„Mlč,“ zavrčel Druhý a odvrátil pohled. Slzu nechal stéct dolů po tváři a zase se otočil.

Prvý mu položil ruku na rameno, a když se jejich pohledy střetly, ucukl a popotáhl. Pak ruku napřáhl, chtěl ho ze zvyku přes rameno plácnout, ale vzpomněl si, v jaké jsou situaci, a nechal ji volně viset ve vzduchu. S žílou napíchnutou v kapačce vzal Druhý jeho ruku a tak pevně, jak mohl, ji sevřel v zápěstí a sklouzl do jeho dlaně. Uvnitř věděl, co přijde, i když netušil, kde se v něm bere ta jistota.

„Ty debile,“ vzlykl na to Prvý a zabořil hlavu do opěradla židle. „Víš, jak mi bylo?“ vyšel hlas tlumený dřevem a jeho oblečením. Zvedl hlavu a po tvářích mu kanuly slzy. „Víš, jak mi bylo? … Když mi zavolal, že ležíš v komatu ve špitále, že si boural, že auto je na šrot. Víš, jak mi bylo?“

Druhý cítil pálení v očích. Při pohledu na něj mu bylo těžko, připadal si vinen – poprvé od té chvíle. Stále ho držel za ruku, už o něco slaběji o to silněji ho ale svíral jeho bratr.

„Si vůl,“ popotáhl Prvý a sevřel mu krátce a velice silně ruku. „Si vůl.“ Utřel si rukávem tváře a díval se na mokré stopy po slzách, které na něm utkvěly. Mluvil jako dítě: „Nebudeš mi tohle dělat, jasný? Nebudeš!“ Po chvíli přešel do role rozezlené matky. „Nikdy si se pořádně nenaučil řídit a koupíš si sporťák. Jestli máš těch peněz moc, tak je dej…“

„Tobě?“

„Kreténe! Co já vim? Dej je třeba mámě. Zaplať jí chlapa, ať není na starý kolena furt sama.“

Druhý se pousmál a s tím zvláštním štěstím se díval na Prvého.

„Nečum tak blbě!“

Druhý se rozesmál ještě víc. Prvý zmlkl a jen si dál utíral slzy. Druhý mu trochu zatřásl s rukou, aby ho na sebe upozornil. „Slíbíš mi něco?“

„Cokoli. Kurva. Jen se uzdrav.“

„Myslím to vážně,“ řekl Druhý a palcem, kterým ho držel, mu poklepal na hřbet ruky.

„Jo.“

„Koupím ti to auto. To cos ho chtěl. Když si najdeš ženskou.“

„Já mám ženskou,“ zavrčel s nepříjemným pocitem, že je podceňováno jeho mužství.

„Tak jí přestaneš řikat, že pro ni nejsi dobrej.“

„A?“

„Slib mi to – slib mi, že nedopadneš jako já.“

„Co? Měl bych se fajn.“

„Slib mi to!“

Prvý zvedl hlavu. Tvář Druhého byla jako skála. Sranda byla to poslední, co si z něho dělal. Uvnitř něj se něco zlomilo. Jakoby ho podpírala železná traverza a přelomila se vejpůl. Dlouze se podíval na Druhého a potom řekl jen: „Dobře.“

„Co tu děláte. Já říkala, že sem nesmíte.“ Sestra vešla dovnitř. Bylo už téměř ráno.

Prvý si poděšeně oddechl a bez řečí se zvedl. „Jo, pardon.“

Druhý ho přísně sledoval. Prvý se na něj ještě krátce otočil. Tím pohledem mu bratr říkal: běž a poslechni mě.

„Tak co bude,“ dupala si sestra.

„Už jdů,“ hučel Prvý odevzdaně a zmizel.

***

Asi za týden už to vypadalo, že mě pustí. Nakonec mě vážně pustili. Přijeli pro mě, zakazovali mi návrat do vlastního bytu. To proto, abych se nedostal do práce, kde se po mě začali shánět. Zavřeli mě u nich doma a ty dvě děcka ke mně alespoň získaly trochu vřelejší vztah, protože mě už neviděly jen přes televizi a nebo v kvádru, ale i v trepkách s vytahaným pyžamem pod županem u snídaně. Aby mě zapojili do koloritu, četl jsem mladšímu knížky a holce pomáhal s učením. Nebyla hloupá, jen se prostě občas zasekla a nevěděla, jak dál. Doteď si pamatuju její udivení nad učebnicí fyziky: „Strejdo, ty nosíš brejle?“ „Na jevišti mám čočky.“ „Hm. Ale vypadáš jako profesor.“ Asi to měla být pochvala. Vypadáš chytře, strejdo. Něco věděla o tom, jak je to s tou naší příbuzností, ale tím, že v tom žila od malička, moc to nerozmazávala – divné to přišlo jen těm všem kolem nás. „Táta si prý stěžuje, že strejda je pořád někde ve větru,“ řekla mi potom, „Už ho dlouho neviděl a moc mu asi volat nechce.“ „Jo, on se strejda ukáže,“ odvětil jsem. Tušil jsem, kde asi trajdá.

***

Sešli jsme se pak zase v září. Brácha málem spadl ze židle, když ten, který byl zničehonic pořád v tahu, přišel poslední a vedl si sebou milou tmavovlásku o něco málo mladší než on, kterou s velice nervózním cukáním koutků představil jako svojí přítelkyni. Bráchova žena se jen usmívala a neříkala nic. Já taky. Celou dobu se ty dva pak drželi pod stolem za ruce – tedy ona ho držela, protože byl jak patnáctiletej kluk se svojí první láskou. Divně sebou trhal, klepal se mu i hlas a nechal toho trochu teprve potom, co už jsem se na něj asi po páté skrz vinou sklenku podíval s veselým a velice spokojeným úšklebkem, který mi nakonec přece jen opětoval.

Když jsme se o měsíc a kus později sešli znovu u bráchy doma tentokrát na další oslavě a já jemu řekl, ať vykoukne z okna, prohlásil o mně, že jsem totální kretén a jeho přítelkyně, která už nosila zásnubní prstýnek, se tomu hrozně smála a ptala se mě, kde jsem na tohle vzal. I brácha říkal, že jsem magor, a jeho mladej vylezl na stoličku, koukl se ven a povídal: „Strejdoo, to je hustýýý.“

Když jsem mu pak dával klíče od toho auta, poslal mě s prominutím do prdele, ale nemohl si ho nevzít. To nedokázal. Teď ho má v garáži a vyndává ven jen, když má dobrou náladu a volno a to pak jede, kam se mu zachce, a žena mu nezazlívá, že ji tak často nebere sebou. Protože ta garáž patří konečně k pořádnému domu.

Jednou mi zavolal. Ve sluchátku šuměl vítr a příboj. Zeptal se: „Víš, kde jsem?“ Nečekal na odpověď. „Nevíš.“ Pak chvíli mlčel a já čekal a zdálo se, že čas se zastavil, jak jsem poslouchal to moře na druhé straně, jestli to bylo moře. A pak řekl: „Ty pitomče… zachránils mi život – víš to vůbec?“