rok 2016: Kdo urazí Napoleona

Představte si velkou krásnou zahradu kýčovité vilky na Ořechovce. V trávě tam leží ohromný pes. Velká velice dobromyslná doga. Má ten prázdný klidný obličej položený na ohromných medvědích tlapách stejně medvědí síly. I přes svou jistou neuvěřitelnou grácii je však příšerně nemotorná, kdykoli se rozhodne opustit svou důstojnou polohu vleže a zahradu projít. Většinu času však tráví bez hlesu a bez pohnutí a připomíná překrásný strakatý kámen, který dýchá. Je to zcela nádherné, jako živé panorama.

Naneštěstí pro nebohé zvíře vychází na zahradu malý Pepíček s diagnostikovaným ADHD. Jeho rodiče vždycky se smutným povzdechem říkali, že je trochu jiný a konečně se přišlo na to proč. Už nějakou dobu koutkem oka sleduje to majestátní zvíře a nějak se mu nezdá. I když kolem něj občas pobíhají ptáčci, nevěnuje jim pozornost jako jiní psi. Neštěká ani na kolemjdoucí. Ale co je nejhorší, když Pepíček s nadšením vyběhne ven s míčkem v ruce, pes o něj nejeví sebemenší zájem.

Pepíček si chce zoufale hrát s tím půvabným nějak nepřirozeným stvořením, ale to jen tázavě zvedá oči vsazené do velké položené hlavy. Pepíček cítí odporné vnitřní pnutí způsobené jeho nehezkou nemocí. Jankovatí po zahradě, začne křičet, tu začne poskakovat, pak dupat. Zvíře pořád leží, hlavu v tlapách. Pepíček se snaží jako o život upoutat pozornost tiché šelmy, ale nic nezabírá. Až Pepíčkovi v jeho divotvorné hlavičce svitne nápad a zmizí.

Pes dál leží, už skoro usíná, když tu poplašeně zvedne hlavu. Pepíček se k němu přikradl zezadu a zírá na něj. Pes se ujistí, že se nic neděje a opět skloní hlavu, když tu ho něco štípne. Škubne sebou a vidí, jak Pepíček třímá v ruce ostrý klacek. Tázavě klopí pes hlavu ke straně a tu přijde další šťouchnutí. Pepíček chvíli čeká, doga opět ztrácí pohotovost s tím, že to dítku asi stačilo. Další píchnutí. Pes se vybatolí na nohy a nechápavě se otáčí. Klidně si tu leží, nic nedělá a najednou ho někdo takhle mučí! Zmateně se otáčí a zůstává stát. Pepíček pořád klacek v ruce a čeká. Po chvíli čekání si pes sedne. Pepíček na něj dál civí, v noze už mu cuká, ale pořád drží na místě jako přikovaný. Pes si tedy lehne a po chvíli zavírá oči.

Pepíček začne zmateně běhat kolem. Co se děje? Znovu dupe, hlučí, ale se psem to ani nehne. Ačkoli mu kravál nedělá dobře a rád by se vyspal. Jenže tu ucítí prudkou bolest na zadnici a vystartuje. Ve vzteku během minuty svírá Pepíčkovu holeň a zuřivě škube. Z domu se ozve výkřik a Pepíček cítí, jak se ho krátce zbavuje vědomí.

„Pepíčku!“ lamentuje zoufalá maminka, zatímco doktor zašívá posledních pár stehů na chlapcově noze. „Proč jsi to proboha udělal?!“

Zranění bylo na tak malé dítko docela vážné. A přesto se doktor musel dost snažit, aby přes nával smíchu udržel jehlu. Dítě se totiž do ordinace dostalo sice celé od krve a málem bez kusu masa na pravé noze, ale zato s neuvěřitelně euforicky vykulenýma očima a snad až nechutně šťastným výrazem. Doktor měl opravdu co dělat, aby situaci zbytečně nevhodně nebagatelizoval.

„Tak Pepíčku! Proč jsi ubližoval Napoleonovi?“ vyhrkla maminka, neboť s dítětem nebyla kloudná řeč.

„Napoleon?“ zeptal se doktor. „Co to bylo za rasu? Ovčák?“

„To je doga tety Agnes,“ řekl Pepíček velice potěšeně.

„Pepíčku, já ti snad nafackuju tady před panem doktorem! Copak to se dělá? Ubližovat pejskům?! Co ti Napoleonek udělal?! Vždyť je docela hodný! Už jsem ti snad říkala, že zvířátkům se neubližuje! Proč jsi na ně tak ošklivý, co? Proč!“

Maminky ostrá salva nějak vrátila Pepíčka do reality a konečně po delší době v jakémsi stavu odpoutání se od fyzického těla ucítil tu hroznou bolest v noze. Bylo to příšerné, zamotala se mu hlava a zatlačil útrpnou slzu. Napoleon měl opravdu pořádné zuby.

„Teď nebreč!“ vyčítala mu maminka. „Způsobil sis to sám!“

Pepíček sklopil pokorně hlavu a zatnul zuby. Maminka měla jako vždycky pravdu.

Z nemocnice chtěl jít Pepíček po svých, ale maminka mu to zatrhla, aby nepoškodil čerstvé stehy. Byl to ještě malý kluk, a tak se rozhodla, že ho snad na parkoviště k autu nějak donese. Nebylo to přece daleko. Ale i tak se nakonec ztrhala jako kůň a krom toho, že ji začal přecházet strach, hromadilo se v ní víc a víc vzteku. Dítko přitom pořád mlčelo a odmítalo se byť jen jediným slůvkem zmínit o tom, že svého činu lituje, což maminku iritovalo ze všeho nejvíc.

Neurvale už docela unavená nacpala Pepíčka s obvázanou nohou na zadní sedadlo. Pořád jsou s ním nějaké problémy. Každou chvíli něco vyvede a je to čím dál horší. Jakoby to dítě nevědělo, kde jsou hranice. Maminka byla pokaždé zoufalá – měla Pepíčka ráda, ale neustále jí dával svými kousky najevo, že ho neumí vychovat. Přitom to byl jinak moc hodný a slušný kluk. Ale jakoby mu občas docela zhaslo v hlavě a provedl zcela nečekaně nějakou hrůzu.

Teta Agnes auto řídila a hned co ty dva odtrhli od sebe, vydala se i se sestrou sem. Z celé situace byla dosti nešťastná, protože to byl sice její Napoleon, kdo Pepíčkovi ublížil, ale to dítko také nebylo zrovna moc chytré, když se rozhodlo k tomu psa vyprovokovat. Celé to nějak nedávalo smysl a zdálo se, že ta situace nemá viníka. A pokud, bude to Pepíček.

Maminka stála u auta a čekala. Dítě stále zarytě mlčelo a jí už definitivně došla trpělivost. „Pepíčku! Proč jsi Napoleonovi ublížil? Copak nevíš, jak ho to muselo bolet?“

Agnes sice věděla, že má její drahá sestra pravdu, ale na druhou stranu nechtěla, aby na Pepíčka tolik křičela. Přeci jen měl to ADHD.  

„Jak by se ti líbilo, kdyby ti takhle někdo ublížil?“

„Nelíbilo,“ pípnul konečně Pepíček.

„Tak proč jsi to udělal?“ nechápala o dost klidnější Agnes a naznačovala sestře, ať si sedne.

Pepíček mlčel, ale bylo vidět i v tom docela prázdném obličeji, že usilovně přemýšlí. Maminka byla vzteklá, ale sedla si na zadní sedadlo vedle něj s rukama založenýma na prsou a Agnes otočená od volantu čekala, co to dítko řekne.

„Pamatuješ, jak měla Adélka narozeniny?“

Agnes zbystřila. Její dcerka slavila narozeniny už před pár měsíci, koncem jara. Bylo ten den velice teplo a do vily se sjeli Adélčiny kamarádi a rodina. Na zahradě tak byl chumel malých, nezbedných, ukřičených a především nevyčerpatelných zrůd, které pořád jen běhaly dokola a křepčily. Pepíčka nevyjímaje, ačkoli se nezapojoval do kolektivních aktivit a spíš jako vždy někde stranou kutil nějakou hrůznost za účasti několika málo vybraných sympatizantů, na které chtěl udělat dojem.

Maminka s tetou Agnes tedy pokývaly hlavami, protože na ten den nešlo zapomenout. Klouček tedy pokračoval.

„Napoleon byl tenkrát na zahradě a všechny děti ho pořád otravovaly. Tahaly za ocas a za uši a chtěly na něm jezdit. Bylo mi ho hrozně líto.“

Obě ženy překvapeně zvedly obočí.

„Tak když ti bylo Napoleonka tak líto, proč si mu dneska ubližoval?“ nechápala maminka, byť už byl její hlas smířlivější.

„Já myslel, že je mrtvej.“

„Jak mrtvej?“ kroutila hlavou maminka. „Vždyť si přece viděl, že není! Co ti proboha ten pes udělal, žes musel něco takového provést?“

„Nic,“ pípl zcela nevinně klučík.

„Tak proč jsi mu ublížil?“ vyjekla maminka. „Copak byl na tebe zlej?“

„Ne!“ bránil se Pepíček. „Napoleon byl vždycky hrozně moc hodnej, nikdy mě nekous.“

„Až doteď,“ ušklíbla se Agnes. „Tak když je Napoleon hodný, proč ty jsi na něj zlý?“

Nikomu v autě pořád nedocházelo, co tomu bláznivému dítku vlastně problesklo hlavou, když drželo klacek.

Bylo ale už docela dobře vidět, že se Pepíček značně hanbí za svůj čin. „Já bych Napoleonovi neublížil.“

„Ale stalo se!“ štěkla maminka.

„Když on si nechá všechno líbit,“ zamručel Pepíček. „Někdo mu ubližuje a on tam jen leží a kouká. Nikdy nic neudělá a ani hrát si se mnou nechce!“

„Ale Pepíčku,“ mávla teta Agnes rukou. „Přece víš, jaký je Napoleon? Toho na míček moc neužije. Už je starý a nebaví ho to.“

Pepíček chápavě kývnul, ale v jeho tváři se zračila jistá lítost, že už s Napoleonem není taková sranda jako kdysi.

„Ale pořád nevím, proč jsi byl tak šťastný, že tě kousnul,“ pokračovala teta. „Celou cestu ses v autě usmíval a ani si nepíp. To nechápu – tobě se to snad líbilo?“

„Já měl radost, že Napoleon není mrtvej!“ vybafl rozjařeně klučík. „Já už myslel, že fakt je.“

„Vždyť není mrtvej! Věděl jsi to!“ lamentovala zoufale maminka.

Ale teta Agnes se usmívala. „Tys myslel, že Napoleon si nechá všechno líbit?“

„Já se bál, že by mu mohl někdo ublížit. A on by s tím nic nesvedl. Měl jsem o něj strach! Je to velkej pes, ale pořád si na něj někdo dovoluje. Vždycky na něj štěkaj ty malý, jako kdyby vůbec neviděli, jak ohromnej je! Vůbec se ho nebojej! Napoleona by se teda bát měli! Není to fér, že si na něj takhle všichni dovolujou. Napoleon jim přece nic neudělal. Vždyť von byl vždycky hrozně hodnej a chytrej pes! Měl by jim ukázat, zač je toho loket!“

Maminka jen kroutila očima. „A proto si mu ublížil? To dítě je magor! Bože, co jsem to porodila!“

Pepíček byl z maminky už docela smutný. Obrátil se nejistě na tetu Agnes. „Myslíš, že si se mnou bude Napoleon hrát?“ zamručel tiše.

„Po tom, cos mu provedl?“ ošila se maminka. „To těžko! Ty už se k Napoleonovi nepřiblížíš, to ti říkám! Ještě bys mu třeba příště vypíchl oko, abys zjistil, jestli není mrtvej.“

Teta Agnes byla smířlivější. „Hrál by sis s Adélkou, kdyby do tebe píchala klacíkem?“

„Ne.“

Na to se teta Agnes otočila k volantu a nastartovala.

Přes všechny protesty její sestry s tím, že Pepíček má ode dneška zákaz vstupu do vily a přiblížení se k Napoleonovi nejmíň na dvě stě metrů je teta dovezla zpátky na Ořechovku. Postavila na kávu a brzo se zjevil její manžel, který už stihl ošetřit Napoleonovo drobné poranění dezinfekcí a zvíře odklidit pro jistotu do kotce na konci zahrady. 

Pepíček celou tu dobu pošilhával oknem na verandu, zda Napoleona zahlédne. Ale bylo to docela marné, protože pes klidně oddechoval ve velké boudě.

„Můžu za Napoleonem?“ zeptal se neprozřetelně.

„Opovaž se, Pepane!“ křikla maminka.

„A co bys tam dělal?“ zeptal se ho se zájmem tetin manžel.

„Jak se má.“

„No, má se docela dobře, ale moc se na tu ránu na zadku netvářil. Málem mě rafnul, když jsem to stříkal dezinfekcí. Ale nic hrozného to není.“

Pepíček chvíli stál u dveří a v nestřežené chvíli je otevřel a vykoukl.

„Pepo!“ vykřikla maminka od stolu. „Okamžitě zpátky! Co si myslíš? Ten pes tě znovu kousne.“

„Napoleon se na něj tak leda vykašle. Vždyť víš, jaký je to flegmatik,“ mručel tetin muž.

Teta Agnes se náhle zvedla a došla k Pepíčkovi. Otevřela dveře dokořán a vyšla s Pepíčkem na verandu.

„Agnes!“

„Je zavřený,“ volala z venku. „Tak Pepíčku,“ sklonila se ke kloučkovi, „já vím, žes to tak nemyslel, ale uvědom si, že Napoleona to moc bolelo. A psi mají paměť, vědí, kdo jim ublížil.“

Pepíček pokýval. „Já to taky vím.“

„Tak vidíš. A co děláš, když někomu ublížíš. Třeba mamince?“

„Musím se omluvit a pak jdu za ní a řeknu jí, že je mi to líto. Ale ona je většinou pořád naštvaná. Vlastně je spíš smutná. Vždycky říká, že neví, za co to má. Že jsem za trest. A to je mi pak taky smutno, protože jsem zase něco provedl a maminka se bude hněvat a nedá se s ní pak povídat.“

„Tak tady Napoleon si s tebou taky nebude hrát, když si mu takhle ublížil.“

Pepíček pokýval. Docela tomu rozuměl, proč se pes asi na jeho návštěvu teď moc tvářit nebude.

„Tak co uděláš?“

„Já nevim. Já mám Napoleona rád. Nechci, aby se na mě zlobil. I když jsem mu ublížil. Já vím, že ho to bolelo. Já jsem vlastně nechtěl, aby ho to bolelo. Já jen chtěl vědět, že ho tyhle věci vůbec bolí. Protože vypadal, že nebolí. Ale kdyby ho to nebolelo, tak si na něj budou lidi pořád dovolovat a on nebude nic dělat, protože ho to nebolí. A lidi si budou říkat, jakej je to blbej pes.“

Ta zmatečná řeč Agnes docela pobavila. „Dobře. Tak Napoleon je jako každý, komu ublížíš. Jestli chceš, aby si s tebou zase hrál, musíš si ho udobřit. A to nepůjde jen tak. Musíš na něj být hodný a musíš počkat, jestli ti to promine.“

„A kde je?“

Teta Agnes napřáhla ruku ke vzrostlým tújím, kde stál kotec. „Spí v boudě.“

Pepíček si sedl na verandu a teta odešla.

Asi po půl hodině ale stáli všichni tři dospělí u velké skleněné stěny, do které byly posazené dveře do zahrady, a sledovaly dění venku. Tedy spíše ten klid, jaký venku nastal. Napoleon pořád spal v boudě. Mohutnou mordu vystrčenou ven. A hyperaktivní Pepíček seděl na verandě a tiše ho sledoval.

Sice stihl už rozházet podušky na zahradním nábytku, zkusmo zabít pár mravenců, promenádujících se po dlažbě a odrbat trávu na kraji verandy, ale jinak se jevil až nezvykle klidný.

„Co to s ním je?“ nechápala maminka. „Normálně už by někde lezl po stromech a on tam jen sedí. Je ten pes zavřenej?“

„Je,“ kývl tetin manžel.

Ale teta Agnes se jen usmívala. Kdo ví, jestli Napoleon někdy Pepíčkovi odpustí tu odpornou potupu. Ale bylo jisté, že Pepíček udělá hodně pro to, aby se tak stalo. Musel mít Napoleona asi opravdu rád. Když si od něj nechal s takovým nadšením prokousnout nohu… Ostatně chovala i jistou naději, že ho ten pes snad vidí a alespoň trošičku tomu všemu třeba rozumí. Jen doufala, že se už klouček do budoucna vyvaruje dalšího používání ostrých předmětů v okolí svých nejen zvířecích kamarádů.