rok 2014: Itálie, Sicílie

Fotoaparát: Olympus SP 570 UZ / Adobe Photoshop CS6

Dovolená v roce 2014 se trochu zvrhla, jak jsem později zjistila. Místo letu do Ameriky (hrozně zazobaná famílie, já vim... :D) zvolil táta náhradní variantu, a tou byl průjezd celé Itálie a strávení týdne na rozpálené červencové Sicílii. A protože nejsme ve skutečnosti kdejak zazobaní a především ne vůbec normální (alespoň ne na běžné poměry), tak jsme léto místo na pláži u čtyřhvězdičkového hotelu se sexy místní obsluhou nahoře bez trávili v kempu o chlebu a vodě v příšerném vedru, ale především jsme většinu času zabrali plněním tátova dětského snu - podívat se na poslední činné sopky v Evropě.

Z kraje bych ráda řekla, že to byla jedna z nejhorších dovolených, jaké jsem zažila. Odjížděla jsem s nedoléčenou chřipkou, nebylo mi vůbec dobře a třicítky na Sicílii tomu nepomohly. Ale po návratu jsem to celé zpětně zhodnotila a jako vždy jsem ohromně ráda za všechno, co jsme tam zažili, a strašně nadšeně na to vzpomínám.

Cestu jsme zahájili výjezdem z ČR do severní Itálie přes Mnichov. Hranice na severu jsou něco neskutečného, protože projíždíte dálnici klikatící se rozervanými údolími do kopců, které poté křižujete srz ještě užšími údolími obehnanými hradbou odporně velkých strmých skal a absolutně nevěříte vlastním očím, že na těch svazích stojí rodinné domy obklopené vinicemi. Dole kolem silnice zase rostou jabloňové sady, dokonce se tu pěstují i jahody! Krom toho jsou tu ale i továrny a sklady - v těch nádherných úzkých údolích tak nepatřičné stejně jako ta silnice, po které jedete.

První den se nám k večeru podařilo dostat k Lago di Garda *obrázek-1* + *obrázek-2* (Gardské jezero, přes 300 m hluboké obehnané štíty o výšce až 2000 mnm, zatímco hladina se nachází ve výšce 75 mnm!), kolem kterého se mačkají na úzkém břehu hotýlky a penziony, včetně kempu, kde jsme zakotvili. Na Čechy jsou tu vybavení, domluvíte se dobře Německy... Jen to místo je šílené (nejen z toho fyziogeografického hlediska), a tak ho doporučuju spíše jen pro treky na kopce nad jezerem.

Další den byl vyhrazený pro druhou část přejezdu. Itálie je vyprahlá, pustá, ale naštěstí se vše zase zazelená při dojezdu do Apenin. Tam se placatá krajina zvlní v pohlednější, byť pořád mrtvou pahorkatinu s chaotickou zástavbou. Neviděla jsem tam ani náznak toho, co vystavují na svých snímcích cestovní kanceláře (napřek tomu, že jsme byli už "na dostřel" od Říma). Prostě žádná ideální dovolená... Kdepak, zlaté Čechy! Zkrášlovaly to tam jen rozkvetlé keře mezi svodidly na dálnici. Večer jsme za cvrkotu hmyzáků dorazili do kempu u sopečného jezera (bývalý kráter zaplněný vodou) s černým pískem a příjemným teplým koupáním i v případě mé chřipky (kašlu na chřipku, jde se cachtat!) a hlavně sdílným labuťákem *obrázek-3* + *obrázek-4*.

Ceny především jídla, benzínu a nakonec i ubytování jsou tu oproti našim skokově vyšší. A hlavně benzín je v našem případě osobní přepravy vlastním autem významná položka. Další den jsme zvládli navštívit Vesuv nad Neapolí, kam jsme ani nepáchli, protože jenom to předměstí vypadalo dost hrozně. Dokonce i dostat se k Vesuvu je docela detektivka (a to máme už i navigaci), protože je to chráněné území a je oplocené. Nahoru můžete vydupat pěšky (a tam podmínky neznám), nebo, pokud jste zazobanci jako my, si koupíte jízdu asi do 2/3 vrcholu rozhrkaným terénním mikrobusem značky Toyota s pochybným řidičem.

Vyhodí vás nahoře, určí vám čas návratu (tohle přesně naše rodina nesnáší a kvůli tomu jezdíme všude na vlastní pěst) a vy se vydáte přes dva checkpointy, kde vám kontrolují vstupenky, ke kráteru, kde už čeká mraky lidí a průvodců a také krámky s úžasnými cetkami. Miluju jednu věc a to procházení těhle krámků s mým otcem. Ten se podívá na ty kameny, co tam prodávají pro turisty a o půlce řekne, že jsou z Brazílie nebo z Peru, a o zbytku, že to je nějaký obyčejný šutr, co tu sebrali někde z cesty. Mít v rodině geologa s dvěma tituly má i své přednosti, to přiznávám :) A proto si z dovolené jako všichni slušní lidé vozíme kameny, ale vybírá je táta a jsou to festovní kousky s významem a nikoli "hezký oblý křemen".

Bratr se zase hrozně bavil tím, že odhadoval, odkud pochází jednotliví turisté a vysvětloval matce, jak vypadá Angličan. Přísahám, že jsme museli potkat pana Weasleyho - Angláni jsou prostě nepřehlednutelní a ještě bělejší než já. Z kráteru se na některých místěch ještě linou páry, vrchol je obehnaný sondami vulkanologů, je tam i nějaká fauna v podobě ještěrek a dolů do kráteru se nesmí. Takže oběhnete tu půlku, kde je to dovoleno, nafotíte a hurá zpátky *obrázek-níže*. Načež se mi na zpáteční cestě vlivem přetrvávající chřipky a rýmy spustila nečekaně (a hlavně nečekaně silně) krev z nosu a celou šílenou houpavou cestu v teréňáku dolů jsem prožila s kapesníkem zaraženým v čuchometru a zoufalým výrazem.

Večer jsme strávili v kempu u moře. Jsou tu za Neapolí všude... Celé pobřeží je prostě obehnané ploty, když to tak řeknu, a tato přímořská letoviska jsou vyloženě odporná. Všechno je tu nějak pobořené, zaprášené a polomrtvé a to je sezóna. Je to překotně rostoucí chaos vytvořený pro turisty. U nás se vyplatí vlastnit pozemky pod dálnicemi, v Itálii si koupíte kus pláže, zesoukromníte ho a máte na důchod. Takže v kempu byla večer dětská diskotéka, vedro k padnutí, mraky komárů, na záchodě jako všude v Itálii nebyl toaleťák a já už začala být opravdu opradu nepříjemná na své okolí. Vynahradila jsem si to večerní procházkou na krásné pláži, kde západ slunce schovával město v dálce a nechal vás snít o tom, že jste tu vážně sami v divočině.

Načež nám místní kápo kempu Ukrajinec "Sergej" (jak jsem mu přezdívala) zamkl všechny zadní branky a my byli rádi, že jsme se vůbec do kempu ještě vrátili. Ale za "Sergeje" jsme byli vděční, protože Italové neumí ani trochu anglicky, chovají se mnohdy vážně děsně a vůbec... Takže Ukrajinec vs můj táta s plynulou ruštinou si padli do oka a "Sergej" vyprávěl, jak kdysi přijel do Čech a v Praze nasedl na autobus, aby pak po dlouhé cestě zakotvil tady a od té doby provozuje tenhle kemp. No - jako z pohádky.

Další den jsme jeli ještě odpornějším kusem Itálie na samý jih, kde jsme konečně nastoupili na trajekt. Cestou opět seznáváme, že Itálie je šílená země, Italové jsou šílenci, bordeláři a kdesi cosi dalšího a že můžeme být rádi, že jsme rádi ve skromném Česku. Jak jsem si poznamenala do cestovního deníku: "Nemá smysl vyjmenovávat každou jižanskou ujetost." U trajektu jsme si počekali a já zjistila, že bych to bez té chřipky s trochou štěstí zvládla na Sicílii i přeplavat. Je to opravdu kousíček (kam se hrabe La Manche, to je ještě dálka!). Na druhé straně čekalo něco, co jsem označila za úhlednější Itálii. Krásné památky, které jsme ale nestihli (minuli jsme Syracusy a Palermo a tak...). A pak taky banda černochů, kteří se vám po výjezdu z trajektu snaží na semaforech mermomocí umýt skla a pak žebrat o keš. To už se táta málem neudržel (ještě, že ho máme - dovede vypadat pořádně zle, když na to přijde, ale zase bych nepodceňovala mojí vytočenou máti).

Ale pak už to pro něj bylo celé jako jeden velký Disneyland. "Pan doktor se kochal" a já jen smutně sledovala vyprahlé stráně plné kaktusů. Tady umřu! Byl to zvláštní svět. Cestou jsme párkrát zastavovali, aby si táta vyfotil kužel Etny. Tyčí se tu nad malými městy a kouří jako divý. Je hrozně široký, docela nízký a rozeklaný. Královna Sicílie a lidé se jí dávno nebojí. Na Etnu se totiž jezdí v zimě lyžovat! Zakotvili jsme v kempu plném sopečného popela pod borovicemi, a i když obvykle z jistých důvodů nezmiňuji finance, tentokrát mi to nedá. Neboť otec začal bilancovat a nadšeně se dopočítal k tomu, že nás to na jednoho vyjde jen na 17 tisíc. Bratr na to: "No neber to! Za 17 tisíc si prosedět prdel v autě a spát na zemi!" Sdílel moje nadšení a to byl o dost zdravější. Já pořád ještě smrkala.

Další den jsme vyrazili na Etnu. A to už byla pohoda - zázemí je tu dokonalé. Parkoviště, výborná silnice, navigaci nepotřebujete, páč vrchol vidíte. Pravidelně jsme stavěli, aby táta mohl geologickým okem zhodnotit proudy lávy a jejich stáří a hlavně si něco nafotit. Čím výše stoupáte, tím větší nic je kolem vás. Někdy je silnice zařízlá přímo v "čerstvých" lávových proudech, které jen "seškrábli" z asfaltu. Nakonec se těch pár stromů a smrdící žlutě kvetoucí křoví změní v úplnou pustinu a tam začíná v zimě lyžařské centrum, v létě centrum pěšího turismu. Tam jsme nasedli na lanovku a nechali se vyvést kus cesty nahoru, kde jsme pak nasedli na další terénní mikrobus a ten nás odvezl k vrcholu samotné Etny.

Bohužel hlavní kráter byl zrovna (a pravděpodobně ještě je) uzavřený kvůli vulkanické aktivitě. Čoudí z toho, smrdí tam síra a můžou tam jen vulkanologové. I malé krátery jsou ale pěkné, dokonale pusté... Všude jen černý popel celou tu cestu, kterým zvolna kráčí unavení turisté, kteří šetří své peníze. Shodou okolností se tam vypravila stejný rok i teta a zkusila to ujít. Říkala, že to bylo šílené a hlavně neměli moc času. Prý by to bylo na celodenní tůru jen dojít k vrcholu z parkoviště, takže pokud se chystáte také, připravte se na to a vemte si kšilt a dost vody (a nejlíp i respirátor). Táta byl naprosto nadšený a já po absolvování kurzů jako Ekologie a Geobotanika svým způsobem též, protože jsem mohla pozorovat hned několik sukcesních stádií na jednom místě.

Cesta dolů už byla ale pěší a s tím, že pod lanovkou to bude nejkratší, takže jsme se brodili po kolena popelem, který jsme marně vysypávali každých pár minut z plných bot. Kolem rostly krásné trsy kvetoucích kytiček a zakrslé topoly. Polštáře s bzučícím hmyzem a ještěrkami, jen si lehnout. A když jsme se vyvalili na lepší cestu, došlo nám, že všechno, co zůstalo nezakryté, máme spálené - rudí jako prasátka i přes opalovací krém. Dejte si na to pozor! (Stejně jako na to, že na kopci, kde nic neroste, se špatně chodí na záchod tak, aby vás nikdo neviděl.)

Cestou z Etny mi zalehly uši a bylo to výtečné utrpení. (Táta se při tom křižování zcela zapadlými cestami snažil najít lávové jeskyně - marně.) Ráno nás v kempu budí "joggisté" a lidé na koních, neboť přímo za plotem je jakási pěkná cesta vedoucí k místnímu stadionu a všichni tam dojíždějí autem sportovat... (Má to logiku, já vim.) V noci zase štěkají a vyjí polodivoké psí smečky, což není na celé Sicílii nic divného a psi jsou to mnohdy opravdu krásní.

Přejeli jsme další den celou Sicílii a to bylo něco. Ta krajina je pustá, tichá, vyprahlá... A někde mezi mrtvými vesnicemi se sady s kaktusy se krčí stará horká města, která jsme jen projížděli, abychom viděli kus té historie, který na Sicílii ještě je. Přísahám, že to bylo velice velice zvláštní vidět ty úzké ulice akorát na jeden skůtr s rozpadlými domy a vzpomněla jsem si na letní Benátky. Uprostřed vřícího ničeho tu žijí lidé a já bych tu žít nikdy nechtěla. Velká část Sicílie jsou jenom naprosto vyprahlé hory a ty jsme jenom objížděli *obrázek-panoramaníže*. Co teprve tam?

Ale nakonec jsme dojeli k moři a našli po nějaké době kemp v háji starých olivovníků, kde se rojí ještěrky, které jsem pak ještě dlouho bedlivě sledovala. Čekala nás cesta trajektem, který startuje jako letadlo a jezdí na vodních lyžích, na Liparské ostrovy a to měl být nejděsivější zážitek z celé cesty. Ráno jsem ještě nosila květinu ve vlasech a večer jsem napínala sílu celé své vůle, abych stála na nohou a říkala si, že život je zkouška a já ji musím ustát. Lipary jsou odporné! (Nějak se to tu opakuje, že? :D Prostě nejezděte na jih v létě, jedině na podzim nebo v zimě! Pak to začne být teprve krásné.) Jedním slovem jsou - je to pár sopečných ostrovů, kam jezdí dva typy lidí: můj táta podívat se na rozžhavený kopec, kde "rostou" sírové květy, a turisté, kteří si zaplatili pobyt v oplocených předražených rezortech s anglickým trávníkem.

Pláž je tu černá a já na ní seděla celý den s tím, že s chřipkou, která dál trvala, na kopec v největším poledním žáru nepolezu. Takže jsem málem umřela na úpal schovaná pod chabým křovíčkem a baldachýnem, který jsem si vystavěla z rákosí, na okraji pláže. Zhluboka dýchala a pevně zatínala zuby ve chvíli, kdy už i Italové začali pláž ve vedru opouštět (naopak přišli jedni Češi, tak jsem je bedlivě sledovala a v duchu se smála). A když nejkrutější vedro začalo míjet, zjevila se totálně splavená rodina zuby nehty držící nadávky pouze v hlavě. Ale na sírové květy mají hezké vzpomínky, neboť na vrcholu Liparů potkali i nějaké nadšené Slováky a vůbec byla to taková hrůza, až se tomu dneska už jen směju. Nemluvě o tom, že poté, co trajekt dojel do přístavu na Sicílii a my našli zaparkované auto, motor škytl a naše dovolená se obohatila o další historku.

Ačkoli byl krytý korunami stromů, odmítal náš drahouš nastartovat a bratr to zhodnotil tak, že je v prdeli elektrika. A my byli doslova taky v prdeli, protože do kempu to bylo pěkný kus a všechny věci k přežití jako jídlo a oblečení, jsme měli v kufru auta. Byl už večer, táta se rozeběhl hledat pomoc na policejní stanici (kde mu pomohli asi tak, že vůbec), načež běžel vrátit lístky na zítřek na trajekt k dalšímu ostrovu. Máma taky zmizela a já s bratrem jsme vysmátí jak dvě paka a hladoví jak vlci cpali do sebe arašídy, které jsme našli v autě... A celé se to pak zvrtlo tak, že bratr se přes google translator dorozumněl anglicko-italsky s místními hlídači parkoviště, kteří se nejdřív tvářili bezradně, ale nakonec se smilovali, přijeli se startovacími kabely, naši káru nakopli s pomocí matky, která se vrátila, a bratr atlet dosprintoval pro tátu, ať nevrací lístky na trajekt.

Jak se hlava rodiny vrátila, naplněna nezměrným štěstím, že naprostá katastrofa je zažehnána, vrazila Italům tučnou sumu euro a celý večer trávila tím, že dobíjela baterku auta (jejíž výpadek pravděpodobně způsobila zapojená lednice) pojížděním po malebném okolí a sledováním psích smeček. Jeden z členů té smečky navíc pravděpodboně navštívil náš stan (příhoda číslo 3), neboť bratr nejdřív vůbec nevěděl, proč má v tom hrozném vedru mokrý spacák i půl stanu, ale když k němu přičuchl, pochopil rychle. Matka zoufale kroutila hlavou, kuchtila špagety v kempu a všichni jsme se modlili, aby to naše auto zase nechcíplo a nenechalo tátu viset někde v pustině.

Na druhý den jsme konečně s bratrem zůstali v přístavu a procházeli se po ulicích, zatímco rodiče se v příšerném vedru hnali na vrchol dalšího ostrova, kam ani nenašli cestu, došla jim voda a jediný pozitivní zážitek byl ulovený čerstvý citron velký jako grep a proudy mladé lávy všude kolem cest. A my dva sourozenci se uhnízdili v "mafiánské" restauraci v centru města, ochutnali "ňoky", dali si "limonádičku" a pak relaxovali na mrtvé promenádě u moře. Místním autobusem jsme se nakonec vrátili k našemu ležení a také jsme se v kempu večer naposled vykoupali ve slané vodě, neboť pod srázem se nacházela celkem hezká oblázková pláž (ale museli jste si k ní halt dojít no).

Tím výprava na Sicílii skončila a rychle jsme se vydali na přejezd a tím i dlouhou zpáteční cestu. Při kličkování údolími hledal táta na mapě původní průjezdní body, které jsme míjeli na cestě sem, až se mu podařilo objevit ono krásné městečko rostoucí na skále uprostřed zelených kopců, kam se prostě musel podívat. A to byl jeden z nejhezčích zážitků celé dovolené, když jsme procházeli uzounkými uličkami v popoledním světle a všude kolem těch nízkých domků nahňoucaných na sebe běhaly rozličné kočky a nikde nebylo ani živáčka. Jen jakýsi puberťák velice emotivně prozpěvoval otevřeným oknem ven nějakou místní popovou pecku. A já byla ve svém živlu a fotila *obrázek-všechnynásledujícíkočky*.

Zůstala bych ráda déle, ale byl čas pokročit v cestě. A naštěstí na samém severu Itálie se nám pak podařilo objevit podobné městečko, které pro změnu sedělo u jezera, v centru mělo hrad a ty nejpůsobivější prázdné noční uličky podhradí, jaké jsem kdy viděla. A to už jsem se rozplývala tak, že jsem se vykašlala na foťák a řekla si, že tohle si bude pamatovat jen moje egoistická vzpomínka, na kterou se budu moct dívat jen já. A tam jsme si dali víno ve vinárně přímo naproti hradní bráně v šikmé svažující se uličce, u nohou nám obzukovali dva místní vinárniční psíci a bylo to tak nádherné, že jsem zapomněla všechny hrůzy a rodiče zapomněli na všechny ty hádky a žabomyší války, které jsem proti nim vedla celou tu příšernou dovolenou.

Ale předtím bylo nutné ještě zakotvit opět kousek od "Sergeje" a jeho komářího ráje. Tentokrát ale v kempu, kde bylo komárů méně a s nádhernou pláží, kam jsem vyrazila řádit s fotoaparátem. A za krásného večera jsem si tam roztáhla na trávě v kempu ještě deku, abych důchodcům z karavanu předvedla nějaké cviky z kalanetiky. Chřipka se konečně rozloučila a já našla zase maličký kousek poklidné "divočiny" v té příšerné Itálii. Jen bratr na tom byl hůř a hůř a už nutně potřeboval vidět domov a své obvyklé zázemí.

Pak už následovala jen cesta do Pompejí (abychom mohli říkat, že jsme byli v Pompejích... :D) a musím říct, že to bylo lepší než Benátky, ale asi ne zas tolik, abych vám řekla, že byste se tam měli vydat. Pompeje jsou zajímavé, protože koho by kdy napadlo vyhrabávat město z popela? K většině pozůstatků původní civilizace se z blízka nedostanete - ty nejhezčí domy v freskami jsou nepřístupné. Je tu opravdu hodně lidí jako všude jinde na podobných památkách, je to tu docela husté s parkováním, ale zase je to dostatečně velký areál, aby se davy místy rozptýlily. A dostanete tu hezkého kapesního průvodce zdarma, kterého jsem z angličtiny snaživě překládala matce. Tam se dozvíte, na co koukáte, pokud tedy zrovna objevíte dům s odpovídajícím číslem, jaké je zrovna v průvodci napsané *obrázek-velrybasezrcadlovkouadál*. Nejzajímavější a nejmorbidnější jsou pak asi exponáty sádrových odlitků mrtvol, které (ne)našli v popelu. Jsou tu se spoustou předmětů vystavené pod střechou za mřížemi na jednom z prostorných náměstí.

Na závěr celé cesty snad už jen pohled na Vesuv, který se tyčí v pozadí vyhrabaného města - není to skvělá fotka, je to pouze výstižná fotka. Mluví za vše, za celou tu dovolenou, po kterou jsem se opravdu snažila nespálit si zase ramena na troud. V dešti jsme pak už jen dojeli přes Rakousko domů. Návštěvu nějakého ledovce cestou jsme zavrhli kvůli tomu odpornému počasí, které se v centrální Evropě vůbec nezlepšilo, i když od našeho odjezdu uplynulo už 14 dní. Ale luxus kempů v Rakousku, kde je nejen toaleťák, ale i prkénko na záchodě (v Itálii snad všude obojí chybí!), jsme si nemohli nechat ujít asi ani za cenu těch promáčených stanů.

A pokud pojedete do Itálie, asi vám poradím tolik - vemte si toaleťák, nespoléhejte na to, že všichni Italové dobře vaří, a nejezděte do Říma. Za dobré jídlo si v Itálii musíte připlatit, což my jsme neudělali, takže jsem nezažila tu pravou Itálii, jakou se moji kamarádi přecpávali v hotelích. A když jsme Římem projížděli při cestě na Sicílii, zažila jsem "dopravní šok". Měli jsme jet obchvatem, což ale zahrnovalo předměstké ulice zasekané auty, kde se jako v celé Itálii troubí jako o život a nedodržují předpisy ani slušné chování. A tento Řím nebyl ani zdaleka tak hezký, jako fotografie na internetu. To pro mě není žádná novinka a v duchu jsem si představovala, jak hrozné a přecpané je asi historické centrum, ačkoli mě jímala potřeba ho vidět. Překonala jsem ji a Řím je tedy první evropská metropole, kterou jsme opravdu jen minuli. A asi bychom měli být rádi.

Na cestě jsme potkali ve všech částech Itálie nějaké ty spoluobčany a opět se ukázalo, že co Čech, to dobrodruh. A jestli vy nejste, nevadí - o tolik jste zase nepřišli. Protože Itálie... no, to je prostě Itálie.