rok 2013: Tam, kde země končí

Smála se a volala: „Marku, poběž!“ Už jsem se docela potil a běh mě pomalu zmáhal. Ona se však plná veselí hrnula do kopce. Šaty se za ní vlnily a její vlasy teď připomínaly liščí ocas. Musel jsem zastavit. Po chvíli oddechu jsem se krokem vydal dál do kopce. A když vyšel na samý vrchol, kde se cesta lomila s oblohou, naskytl se mi působivý pohled.

Na konci útesu stál proti modrému nebi vysoký tmavý dům. Vypadal jako náhrobní kámen uprostřed velké rozkvetlé louky, a skoro tomu tak bylo. Okna byla zavřená, některá s ledabyle zatlučenými okenicemi, aby vítr od moře dočista nevyrazil staré sklo. Stála tam a úzká stébla trávy jí olizovala kotníky, jak se její bílé šaty ve větru zvedaly. Závoj dlouhých kučeravých vlasů se rozsvěcel ve slunečních paprscích a zdálky to vypadalo, jako by na její hlavě hořel nádherný požár. Byla náhle zticha a jen hleděla na dům.

Pomalu jsem ji došel. „Půjdeme?“

„Dáme si závod!“ vyštěkla a rozehnala se s divokou vášní vpřed.

Jen jsem kroutil hlavou a marně se snažil držet s ní její zběsilé tempo.

U dveří se ohnula v pase a hned zase celá udýchaná zvedla. „Tak? Máš klíče?“ řekla a odhrnula si neposedné prameny z obličeje.

Stálo mě hodně práce je vyhandlovat, ale povedlo se to. Mladý městský úředník prý musí dělat dobrý dojem. A toho sem k tomuto úkolu potřeboval požehnaně.

Z vnitřní kapsy kabátce jsem vylovil starý svazek, chvíli jsem marně zkoušel, který klíč padne do zámku. Byl jsem předem připravený na to, že vlivem soli, která se vznášela v teplém vzduchu spolu s vodní tříští, možná zámek dávno zarezl, byť byly dveře na opačné straně od moře. Naštěstí se ozvalo cvaknutí a já vydechl úlevou, že nebudu muset kvůli její zvědavosti vylamovat okenice. Tedy vlastně to byla více má zvědavost než slečny Emmy.

Rozevřel jsem dveře dokořán a nechal ji s fascinovaným výrazem vstoupit do tmavé, chladné chodby. Opatrnými krůčky ušlapávala všechen ten prach, který se tu za ta léta usadil. Zvolna jsem ji následoval a rozhlížel se kolem. Na stěnách stále visely obrazy a fotografie. Pod dřevěným věšákem stálo několikero párů bot. Ona si ničeho z toho ale nevšímala. Míjela stíny a hledala světlo.

„Marku! Marku!“ uslyšel jsem její hlas znějící odkudsi z útrob domu.

„Ano?“

Kráčel jsem za hlasem a našel ji v přízemní kuchyni. Stála u stolu a zamyšleně hleděla na talíř v jeho středu. Kolem něj stálo několik vyschlých šálků a na podnose i konvice.

„Jsou tady krysy?“ zeptala se. Stále měla ten dětský hlas, přestože už byla dospělá.

„To nevím.“

„Krysy jsou všude,“ namítla a zvedla zaprášenou utěrku, která kryla talíř. Naskytl se nám pohled na dokonale zkamenělý koláč.

Vzpomněl jsem si na to, co říkal strážmistr. Prý dělala výborné. Chtěl jsem to říct, ale pak mi došlo, že bych to dělat neměl. Jen jsem ji nechal se zájmem sledovat ten okamžik, který se tu stal věčným, a hluboce mlčel. Pak sebou cukla a zvědavě poodešla, aby si prohlédla skleník. Sám jsem překročil práh a zadíval se na schody vedoucí do patra. Vedle nich byly dveře.

Co tam asi je? Slečna Emma si mě nevšímala, a tak jsem je otevřel a vkročil. Říkali mi, ať ji tam nevodím. „Nesmíš to dělat, Marku, nesmíš ji brát do toho domu,“ říkala mi její stará teta. Alespoň Emma ji tak nazývala, příbuzné si nebyly vůbec. Její rodiče se s ní znali.

Místnost byla téměř prázdná. Zdi nově vybílené. Zeď tady byla prokazatelně nejsvětlejší v celém domě, nedalo se to přehlédnout. Místy pod nátěrem ještě slabě prosvítaly staré tapety. Uslyšel jsem šramot a skoro poděšeně vyběhl z místnosti a zavřel dveře. „Nevoď ji do toho domu, Marku,“ říkal mi pan Stokes, „Nevoď ji tam.“

Stála u otevřeného skleníku a v ruce měla jednu z těch překrásných ozdobných vinných sklenic.

„To je úžasné,“ řekla, když si mě všimla.

Zdvořile jsem se usmál.

„Ty detaily, tolik práce musel jeden brusič vynaložit na jedinou sklenku.“ Vrátila ji na místo a vyšla na chodbu. Vzduch tu byl ještě chladnější než v místnostech.

„Půjdeme nahoru?“ zeptala se a kývla ke schodům.

Pokynul jsem jí, aby šla první. Na schodech se krátce rozhlédla a pak vešla do otevřených dveří vpravo. Byla to velká obývací místnost s pracovnou, některé kusy nábytku byly zabaleny velkými bílými prostěradly a všechna okna měla zatažené těžké dlouhé závěsy. Emma se pozorně dívala kolem sebe a pak přešla k jednomu z vysokých zakrytých oken.

„Ta velká francouzská okna, co jsou vidět z pláže v zálivu, a balkon – je to tak?“

„Ano, máte pravdu.“

„Velká pracovna,“ vydechla uchváceně, „Tady se to všechno dělo, tady vznikaly všechny ty úžasné nápady.“

Já však věděl, že nejvíc z toho se nakonec stalo dole, za schody v přízemí.

Stála ve středu místnosti a pak jedním velkým gestem rozhrnula těžký závěs. Čekalo ji ale jen další zabedněné okno. „Marku, pojďte mi pomoct.“

Páčili jsme prkna, a když poslední povolilo, otevřela klikou obě křídla dveří a do místnosti se vlil čerstvý vzduch – vítr od moře smísený s křikem racků. Místnost zalilo sluneční světlo a na závěsech se zaleskly jemné zlaté vzory. Její otec měl velice dobrý vkus, to jsem musel uznat. Stejně jako ona jsem si stále dokázal představit dům, když ještě žil. Muselo to být nádherné.

Vyšel jsem na balkon, kde stála, a zahleděl se do dálky na moře. Na obzoru byly vidět velké nákladní lodě. Jako by pluly na samé hraně světa. Černé siluety, maličké, zdánlivě stojící na vodě. Měla ve tváři odhodlaný výraz, ale já tam stál uchvácen množstvím zlatých pih, dokud se na mě neotočila a já v jistém studu zamrkal a sklopil oči.

„Jsem moc ráda, že jste mě sem zavedl.“

Kývl jsem. Když jsem jí řekl, že bych jí sem mohl zajistit vstup, skoro ji to vyděsilo, ale pak souhlasila. Pod podmínkou, že půjdu s ní. Tak jako tak bych asi musel. Kvůli právu a té chorobné zvědavosti, která mě jímala, kdykoli na tu záležitost přišla řeč.

„Už zítra mě jedna z těch velkých lodí odnese za obzor,“ pronesla tím zvláštním tónem. Možná se víc těšila na dobrodružství na houpající se bárce, než na to, co čekalo na druhém břehu. Dokázat žít v přítomnosti je ale mnohdy záviděníhodná schopnost. „Paní Bakerová je moc hodná. Nebýt jí, nikdy bych odsud odejít nemohla.“

„Studium na univerzitě pro vás bude určitě přínosem, slečno Emmo. Budete jedna z průkopnic takového vzdělání u žen.“

„Ale jděte.“

„Váš otec by byl jistě pyšný.“

„Pan Stokes mi jednou vyprávěl, co otec říkal, že škola není všechno. Že člověk musí svůj život prožívat a pak pochopí víc, než kolik ho naučí staří šediví profesoři.“

„Pan Stokes takové věci říkával rád.“

„Věřil, že sem patřím,“ řekla se zasněným pohledem utopeným v mořských vlnkách.

„A měl pravdu, vyrostla jste tu, a proto to pro vás bude velký krok kupředu. Poznáte svět.“

„To říkala paní Bakerová, já vím. Vždycky mi vyprávěla, jak je to důležité, že jsem chytrá, že mám talent a potenciál něco dokázat.“

„A já s ní souhlasím.“

„A tohle je můj způsob loučení – už zítra. Přijdete, Marku? Rozloučit se na molo? Budu vám všem mávat, dokud mi nezmizíte za obzorem.“

„To se ovšem hodně namáváte, slečno Emmo.“      

Dívala se dolů z útesu, její oči sledovaly zpěněné vody, racky kroužící po obloze, jejich křídla unášená teplým vánkem. Vrátil jsem se do místnosti, u zdi stála velká prosklená knihovna. Se zájmem jsem za zaprášeným sklem četl jména titulů a obdivoval vazby knih. Byl to vědec a spisovatel, vážený občan, i když ve městě býval málokdy. Tohle prý bylo jeho království.

Lidé ho znali jako svižný flíček pohybující se po cestách nad útesy. Chodil vždy pěšky, s hůlkou a cylindrem. Vypadal, jako když spěchá, ale ti, co ho znali, věděli, že dokázal hodiny sedávat dole na pláži a dívat se do vln. Možná se tam seznámili. On a paní Bakerová.

Jeho sbírka knih byla úžasná. Přešel k ebenovému pracovnímu stolu. Jeho pero tu stále leželo v prachu vedle štůsku prázdných papírů, jakoby tu na něj čekalo. Už se nedočká.

Zvedl hlavu. „Slečno Emmo, možná bychom měli jít.“ Pak si všiml, že je pryč.

Na balkoně už nestála. Musela se vytratit jako duch. Neslyšel jediný krok. Rozhlížel se skoro panicky kolem sebe, až pak ho napadlo, že už je možná venku. Sešel po schodech dolů do chodby a ještě jednou se rozhlédl.

„Slečno Emmo?“

A pak si všiml, že dveře vedle schodů jsou otevřené. Vyděšeně vrazil do vybílené místnosti a zůstal stát. Klečela na zemi, bílé šaty rozprostřené kolem sebe, skloněnou hlavu s odvrácenou tváří schovanou v dlaních.

„Slečno Emmo?“

Poklekl vedle ní. Osamělé paprsky, které pronikly skrz okenice, kouzlily uzounké cestičky na jejím těle. Zlehka jí položil ruku na rameno a teprve teď si všiml, že pláče. Vrhla se mu kolem krku a on ji pevně objal.

„Proč?“ zalkala.

Nedokázal jsem jí odpovědět.

„Proč? Marku, řekněte proč?“

Nevěděl jsem, co mám říct.

„Všude ji vidím, krev všude po stěnách, na křesle - tak rád v něm sedával. A ona plakala a křičela. A on… byl to on.“

Jak si to může pamatovat? Byla tak maličká. Však oni mě varovali.

„Proto… to proto se o mě tak starala. Chtěla odčinit, co udělal.“

Když jsem byl u paní Bakerové naposled, spolu s Emmou, všiml jsem si při odchodu, že pláče. Seděla ve své sesli u okna – má špatné nohy, už téměř nechodí – a vzlykala. Emma si toho nevšimla.

„Marku, proč?“

Už jsem nechtěl nic zastírat, zasloužila si pravdu. „To pan Baker. Přišel sem jednoho odpoledne. Myslel, že váš otec měl pletky s jeho ženou a řekl to vaší matce. Váš otec to celé slyšel. Musela se tu strhnout hrozná hádka.“

Pevně mě držela a šeptala: „Měl nůž, on měl nůž. Byl jako šílený.“

„Vaše matka otce bránila. Bodnul ji a jeho pak podřízl. Když viděl, co způsobil, nejspíš pak spáchal sebevraždu.“

„Jak mohl?“ šeptala.

„Msta.“

„Otec přece nic neprovedl.“

Jenže to bylo to, co nikdo tak jistě nevěděl. Paní Bakerová o tom vždy mlčela. Ještě to odpoledne měla zemřít. Ať už to bylo jakkoli, nikdo se to nedozví.

„Pojďme odsud,“ špitla a já cítil, jak se třese.

Celé to tenkrát viděla, stála ve dveřích a dívala se, jak umírají. Krvavé šaty ženy, která jí dala život, rozervané hrdlo muže, který jí byl otcem, a žárlivý blázen s kudlou v ruce. Viděl ji? Všechny tři našli tady. A ji tiše schovanou za otcovým křeslem. Takhle mi to vyprávěli. Mohli jí být sotva tři roky. Vyvedl jsem ji ven, stále si utírala oči a já ji držel kolem ramen. Odešli jsme. Odvedl jsem ji k paní Bakerové, ale tam jsme našli jen její služku. Zdálo se, že smrt ženy, která se ji ujala poté, co odešla ze sirotčince, Emmu příliš nepoznamenala. Přesto jsem s ní zůstal až do večera. Služka chodila kolem a připravovala jí poslední drobnosti na cestu.

Příliš jsme nemluvili. Za tmy jsem se rozloučil a vrátil se do svého bytu ve městě. Ráno jsem pak šel jako každý jiný den do zaměstnání a vrátil se až k večeru. Práce se nějak nakupila a lidí bylo ten den málo. Někdy jsem nechápal věčné nadávky na úřední šimly, ten den jsem byl nejpracovitější z nich. Až když jsem seděl u skromné večeře, vzpomněl jsem si na Emmu. Docela jsem propásl její odjezd.

Vyběhl jsem k oknu, jako bych snad doufal, že loď ztracenou na moři v té tmě ještě uvidím. Ale dohlédl jsem sotva na ulici. Zklamaně jsem se znovu posadil. Přece jsem to slíbil. Musela se na mě zlobit, i když říkala, že na někoho jako já se zlobit nemůže.

Další den se mi těžce vstávalo, pak jsem si v to rozmrzení odpoledne vzpomněl na klíče. Ano, dočista jsem je zapomněl vrátit. Prohledával jsem kabátec, ale nemohl jsem je najít. Došlo mi, že jsem je musel nechat ve dveřích domu. Ta představa mě děsila.

Jakmile jsem v práci skončil, běžel jsem na útes. Zapomněl na Emmu, na klíče a dočista jednou někde nechám hlavu. Výčitky mě na cestě tížily a slunce hřálo tak vytrvale, až jsem si rozvázal vázanku. Kabátec jsem už jen nesl a i prošívaná vesta mě začínala dusit. Drahá Emma, kde je jí asi konec. Plazil jsem se celý horký do kopce a díval se chvílemi na klidné moře. Modré, skoro azurové, jako její oči a bílá pěna jako její jemná pleť. Její tvář jako bych viděl na obzoru a ani jsem se nerozloučil.

Konečně jsem se vyhoupl na útes a hleděl na planinu, na jejímž konci stál černý dům. Musela to být krásná stavba, když tam ještě žila s tím úžasným mužem a jeho vlídnou ženou. Ale něco bylo jinak. Dům se dnes zdál jiný, než jaký jsem ho znal. Jako by se v něm vzedmula nějaká jiskra. A pak jsem to uviděl – kouř stoupající z komína. Omámeně jsem kráčel blíž a pak někdo náhle otevřel dveře.

„Marku? Jste to vy!“

Pak jsem si to uvědomil. Když jsme odcházeli, klíče jsem nebral já.

„Pojďte, upekla jsem koláč,“ volala s úsměvem.

To Emma si je vzala.

*Poslána do soutěže C&M s amatérským online měsíčníkem "Abdon", kterému jsem dělala asi rok i sazbu - povídka vyhrála v kategorii próza, ale můj názor na ní je s odstupem o dost méně kladný*