rok 2013: Moskva

Moskva, centrum - Ruská federace

Fotoaparát: Olympus SP 570 UZ

Software (asi pro půlku vystavených): Adobe Photoshop 7

Do Moskvy jsme se vydali rodině - letecky a všichni s vízem. (Dostat se do Ruska, je jak cpát se do trezoru.) Táta tvrdil, že přijet do Ruska vlastním autem, tak ho za hranicema už nemáme. Přesto velice toužil po tom, abychom tuhle zemi alespoň jednou za život viděli, protože jak řekl: "To, co uvidíte v Rusku, už neuvidíte nikde jinde." A svým způsobem měl pravdu. Byl tu sice na studiích ještě za tvrdé totality, ale některé věci se od té doby vůbec nezměnily.

Naším cílem bylo projít centrum Moskvy, zhlédnout památky, navštívit otcovu profesorku v jejím bytě na okrajovém sídlišti (takových je v Moskvě fakt dost...) a najít hrob bratra mého pradědečka (původem oba Němci), který padl na frontě za 2. světové války. Což byl úkol hodný opravdového dobrodruha, neboť táta měl po ruce pouze stručný popis umístění hrobu na hřbitově kdesi 100 km za Moskvou v jisté zapadlé vesnici. Ten doručil prarodičům jakýsi voják, který pradědečkova bratra znal, spolu s tím přišel i oficiální úmrtní list.

Přímý let z Prahy končil na letišti Šeremetěvovo, kde čekala starší paní, která v Rusku učí Češtinu. Občas z ní cestou v autobuse vylezly naprosto úžasné věci (asi jako když se učíte angličtinu a lítají z vás výrazy typu John Goose a He is jogging místo joking apod.) a že jich pár bylo, protože cesta trvala z letiště do hotelu 2,5 hodiny a to byl ještě klidný provoz. Silnice jsou tady šesti i osmiproudé. Všechny proudy ucpané... Kolem takové silnice pak rostou paneláky o výšce 25 pater. Nic divného, otec v jednom podobném bydlel.

Je to svět plný monster - zvedá se z něho chvílemi žaludek. Spousta domů působí šíleně špinavě a ošuměle. Chvílemi se zdá, že jste přijeli do Indie. Mezitím vám průvodkyně sděluje, že Moskva má i s předměstími 10 milionů obyvatel a snad přes stovku vysokých škol. Jedna republika vměstnaná do velké koule. A přesto, když vám pak po cestě ukáže nejstarší panelový dům (světa? - tak to už nevím) uvidíte naprosto překrásnou budovu s bílým štukem v podobě propletených květin, za kterými se v mezerách objevují okna a celé to má jen tři patra.

Celé Rusko působí v průměru jako naše republika před 20-40 lety. Ale Moskva je běžná moderní metropole, na které stav celé federace není až tak poznat. Leda jiné estetické priority místních lidí. Roste tu v centru čtvrť zbrusunových mrakodrapů, chodí tu krásně oblékané baby, v krámech jsou plné regály... Má to přece ale své zvláštnosti. Běžne tu třeba po sídlištích babky prodávají výpěstky ze své zahrádky. Rozbalí si stánek na chodníku - jedna židle, stoleček - a prodávají třešně a nikdo se nediví.

Ale zpět - jak jsme cestovali? První den jsme měli ohlášenou návštěvu u otcovy profesorky i s večeří (neboť tatíček nám koupil v hotelu jen snídaně). Těšila jsem se především na cestu metrem a musím říct, že některé stanice v centru jsou opravdu neskutečné. Metro tu má přes stovku stanic, asi 11 linek a jeho mapa vypadá jako přejeté klíště. Soupravy jezdí snad co dvě minuty. Padat do kolejiště bez zranění nepřichází v úvahu. A všichni Rusové si v metru čtou. Dojeli jsme někam na okraj města a procházeli panelovými domy a hledali ten správný. Rusové mají zajímavý způsob natírání kovových plůtků kolem domů - místo sešrábání nátěr jen přetřou, takže všude vidíte krápníky jeovatě zelené a žluté barvy, rostoucí z kovových tyčí. Učiněná nádhera!

Jistá profesorka L. bydlí v paneláčku ve starém bytě (dobře - všechny byty jsou tam vesměs staré) a ona sama už je pochopitelně letitá. Jejímu manželovi je přes osmdesát, vypadá asi na šedesát a jezdí do Alp na lyže. A to si léčil střepinu v zádech (válečné zranění)... Povoláním je vlastně kartograf. Napsal taky pár knížek o svých příhodách s jedním ruským olympionikem, co také jezdil na lyžích, a pak o tom jak potkával medvědy na Sibiři. (Ale tam ostatně byl i táta, naštěstí medvěda nepotkal.) Krom toho moc hezky kreslí i maluje a má nádherný starobylý pracovní stůl z masivu, který mu závidím - prý je mu asi 200 let. Zní to jako ujetá pohádka, ale nevyprávěla bych to, kdyby to nebyla pravda. Rusové též výborně vaří, tedy jestli všichni vaří jako profesorka L. Je to kuchyně ze známých surovin ale určitým způsobem neobvyklá.

Další den jsme jeli na výlet po Moskvě. Nechápu, jak si někdo může myslet, že v Rusku je 365 dní v roce zima - no jistě, nikdo tam nebyl. Už chápu... Pekla jsem se v autobuse i venku, bylo rozhodně přes 30 a celé město bylo úplně rozpálené. Alespoň že na sídlištích mají hodně stromů (domy se mezi nimi lehce ztrácejí). Ukázali nám hřbitov se samými slavnými (já morbida se tam vyžívala, některé hroby byly nádherné!), elektrárnu uprostřed města, olympijský stadion a táta nám ukázal další budovu univerzity, kam asi taky chodil. Jedna další pak stojí hned u Rudého náměstí a je z ní dneska muzeum - s nostalgií se tam taky zašel podívat.

Takže jsme v samém srdci Moskvy. Prošli jsme branou na Rudé náměstí (v ruském originále prý spíše Krásné náměstí), kde je opravdu hodně turistů ze všech zemí světa. Jeden by se divil. Vedle sebe máte zdi Kremlu a z dálky na vás kouká mauzoleum. Je velice působivý prostor, spíš než náměstí připomíná dlouhou promenádu. Na konci stojí chrám Vasila Blaženého, což je ten groteskní kostel s barevnými kupolemi, který vídáte v televizi. Uvnitř je spousty malých kapliček, zdobené jsou nadmíru honosně - je to prostě jedna velká drahá plácanice všeho dohromady.

Poté jsme navštívili jeden z nejstarších obchodních domů světa, který byl vystavěný na místě tehdejší čtvrti, která byla vlastně velkým hnusným tržištěm. V latince je oficiální název GUM (což je zkratka jak jinak), rusky je to o dost složitější. (Myslím, že s ruštinou jako takovou bych ani neměla až takový problém, mluvenému slovu se dá i rozumnět, ale číst nemůžu absolutně nic.) Je tam spousta drahých značek za skleněnými vitrínami. Interiéry jsou jsou ale nádherné, v době naší návštěvy navíc vyzdobené balónky. Má to asi dvě poschodí a přízemí, pokud se pamatuju. Je to spíš na kochání než nakupování. Ale hned před branou na Rudé náměstí je velký několikaposchoďový podzemní (!) obchoďák. Tam už se nakoupit dá, protože při cestě v létě chytíte výprodeje. Je to ale šílené místo a nesmí chybět rámy na kovy u vchodu. Člověka při tom pohledu chytá hrůza. Proč sem takovýhle blbosti asi dávaj? Že by to tu mělo bouchnout?

Nakonec nás čekala prohlídka Kremlu - je to mnohem větší, než jsem si myslela. Obdoba Pražského hradu roste na kopečku nad městem (sousedící přitom s Rudým náměstím), stojí tam několik kostelů (jako v Itálii, ta podoba je v tom vedru překvapivá!), budovy pro zasedání shromáždění i sídlo velkého šéfa jako takové. (A dole pod svahem má pan P. dokonce heliport a místo na projížky s koníčkem.) Součástí je také budova Národní pokladnice. Je to ohromná výstava několika desítek kil zlata ve všech podobách. Víc než všechny ty dary carům od kdekoho v podobě příliš těžkých pohárů a jiných šíleností, jsem si užila výstavu dobového oblečení. Ale alespoň jsem viděla na živo Fabergého vejce, z čehož mám docela dobrý pocit...

Večer jsem byla mrtvá - projít Moskvu v balerínách byl výkon. Odměnou mi bylo posezení v místní restauraci s židlemi značky piva Kozel, kam chodí studenti nedaleké ekonomky. A co se pije v Rusku? České pivo, je-li libo, a "klikvový nápoj". (Klikva je parodie na brusinku - je to podobný plod velkého keře, který zde hojně roste. Dá se to koupit i jako džus a není to vůbec zlé. Lepší než brusinka.) Zapomenout nemůžu na kvas, což je ruská alko "kokakola". Je to chuťově opravdu mix piva a koly a musím říct, že je to fajn limonádička velice přesvědčivé tmavé barvy. (Ale vyrábí se vpodstatě obdobně jako pivo, jen má asi 2-3% alkoholu.)

V neděli jsme se vydali do jednoho města na Š. Což znamenalo zařídit si dopravu. (Snad nečekáte, že do pustiny pojede linkový autobus?) Pronajmout si v Rusku auto je masakr - musela to domluvit tátova profesorka a to ještě s řidičem a celou dobu nebylo jisté, zda se jí domluva povede. V Rusku snad ani řídit nemůžete s naším řidičákem. Ostatně byste to popravdě asi ani nezvládli. Terén, jaký je za Moskvou, je vhodný pro závodníky rallye Dakar. Ve chvíli, kdy skončí silnice a začne polní cesta, se teprve objevuje značka upozorňující na špatný stav krajnice. Ta už ale chyběla asi 10 kilometrů předtím a s ní střídavě i půlka celé silnice. Pro srovnání - vezměte si, jak je Rusko velké, a představte si, že Moskva je Praha. Pokud by podobná situace byla u nás, tak v Plzni už není silnice, ale jen vyjetá brázda v poli. Beze srandy!

Řidič měl povídavou, což mají řidiči běžně, a tak se s ním dal táta do řeči. Vyprávěl, jak se v Rusku kupují auta, že zná Česko, a jak rychle tu jedno auto zničíte. Pamatuju si jen to, že to nebyla dlouhá doba. Celá cesta byla hrozně zvláštní - z Moskvy jsme vyjížděli ráno ještě za šera a silnice byly skoro prázdné. Bylo to jako apokalypsa. Dlouhé ulice, nekonečně vysoké paneláky, omšelý šedý svět a mrtvý... Když jsme vyjeli na dálnici, začal provoz housnout - všichni se valili do města a my ven. Už po možná 50 kilometrech začal svět venku připomínat vyprahlý divoký západ s jeho malými městečky plnými prachu. Pak už jsme jeli polem nepolem, značek tu moc není (naštěstí nějaké jsou a náš řidič se přinejhorším zeptal projíždějícího traktoristy).

Nevím, jak se mu ten zázrak povedl, ale tou podivnou polopustinou krajinou opravdu dojel na místo. Přejeli jsme chatrný most přes říčku a vyhoupli se na návrší, kde se dalo vyhlédnout přes maličké údolíčko s rybníčkem na skromnou nepříliš organizovanou vesničku (ehm, pár domů s kostelem) na protější straně. Panelkou jsme dojeli na druhý kopeček a zastavili u modré budky připomínající velín pionýrského tábora, kde byl k mému překvapení obecní úřad. Před ním stál pomník padlým ruským vojákům. Jak se posunovala fronta den co den, bylo neustále nutné pohřbívat mrtvé. Náhrobek se ale udělal pouze těm, jež byli občany vítězné strany. Po Němcích tu nebylo památky. (Připomínám - bratr mého pradědečka rukoval povinně, jako většina lidí nebyl žádný řadový vrahoun ani fanatik. Nesuď vojáka, dokud neznáš jeho osud a rodinu.)

V kostele zrovna probíhal obřad za zesnulého, ale profesorka L. se vyptala jakási místní babičky, která jí pak před vraty vyprávěla o tom, že tu někde zhruba tam, kde je teď jen polorozbořený cihlový dům a vysoký plevel, byly za války masové hroby Němců a Rusů. Na velký kámen u kostela jsme pak položili věneček a zapálili svíčku za jistého pána, který byl můj příbuzný. Bylo to divné - v té chvíli jsem si uvědomila, že na světě musí být stovky míst, kde leží něčí příbuzní, ale nikdo se tenkrát z nějakého důvodu neobtěžoval udělat alespoň jednoduchý náhrobek. Okolnosti doby a tak dále...

Začala jsem chápat hádky o pomníky pro tyhle lidi. Minulost je už pohřbená v zemi a nikdo s ní nic neudělá, proč bychom tedy neměli vztyčit na místě něčího odpočinku alespoň kříž? Oni tam také zemřeli, tak kde jsou jejich jména? Každý z těch lidí byl taky manžel, otec nebo bratr. Jsou lidé, kteří na ně vzpomínají - ti lidé můžu být docela jiní, myslet jinak. Pomník není žádný souhlas s tím, co se tenkrát stalo. Nemusí to být jen nějaká pocta. Je to jen označený hrob a tam jednou skončíme všichni. Ale z mnoha důvodů lidem vlastních jako cizích tu stojí na sloupku jen ruská jména. Jako i všude jinde po celém světě - cizí nepohřbíváme, jen zakopáváme.

Bez mučení přiznám, že naše rodina je z půlky tvořena potomky sudetských Němců. Je to historie a já ji vidím mnohem živeji, než jak mi ji popisují učebnice, protože mi ji vyprávěli. Moji příbuzní nebyli sprostí náckové, byli to normální lidé s cizím občanstvím. Minulost má vždy dvě tváře - tu známou a tu méně neznámou. A normální lidé v televizi nebývají. V Terezíně mi bylo psychicky zle a do breku, ale stejně tak jsem si nedovedla představit, jak se přátelé mojí babičky museli sebrat z města, kde žili celý život, a ze dne na den odejít, aby se tam pak nastěhovali v mnoha případech prostě lidé, kteří chtěli jen vybrakovat všechno, co se tu roky budovalo. Ne, že by mě ty odbočky tak bavili, ale jsem nesmírně ráda, že mám tu možnost vidět největší hrůzy moderních dějin z pohledu obou stran. To má asi málokdo, zvlášť takhle živě. Jednou bychom si to měli zkusit všichni.

Celou tu malou vesnici tvořenou v podstatě jen jednou ulicí s tak 20 domy jsme prošli a odjeli stejnou cestou zpátky. Doprava v Moskvě značně zhoustla. Profesorka nás nakrmila a její manžel obdaroval tátu knížkami, které si já ani za boha nepřečtu, protože nemám jak.

Další den jsme prošli už jen Arbat. Je to třída umělců a nákupů, ale řekla bych, že byly doby, kdy to tam vypadalo tak nějak líp. Pamatuju si z celého výletu jeden zvláštní moment, kdy nás táta nadšeně táhnul do jednoho domu s tím, že v tomhle obchoďáku si jako student kupoval LPíčka. U vchodu stál sekuriťák oxidující kolem rámu na kovy a uvnitř prodávali kožichy, diamanty a drahé kabelky. Svět se mění, milé děti. Táta nás taky odvezl metrem na výstaviště. Když už jsme u metra, musím podotknout, že Rusové (někteří minimálně - zase musím být objektivní, mám šéfa původem odsud, takže vím, že všichni ne :D) jsou blázni - někteří vypadají, že se zasekli v době před dvaceti lety, a když fotíte v metru, jsou schopní přijít a hrát si na tajné a říkat vám, že tady teda fotit nebudete.

Na výstavišti je to zvláštní. Vlastně, co to kecám, je to jako doma! Rozpadající se budovy s honosnými motivy dělníků a selek :D Jo, jo ti budovatelé byli vtipní, ale nemůžete jim upřít to, že i ta selka s tím snopem obilí je opravdu vyvedaná a že to všechno působí neskutečně majestátně. Nádhera trochu jiného kalibru, ale z některých budov jsem byla v naprostém úžasu. Bohužel je všechno opráskáné, ze zdí trčí stromky a uvnitř se prodávají jen hromady cetků, pokud je teda zrovna otevřeno. Při odchodu máma mávala rukama do ulice a vyprávěla nám další historku.

Tady, přesně tady na tomhle chodníku prý prodala jako mladá holka svoje botasky. Stoupla si tam a Rusáci, který v tý době měli podobný věci nedostatkový, jí to během pár minut vyrvali z ruky. Máma si tak vydělala na letenku a mohli s tátou z Ruska odletět, což bylo mnohem lepší než několik dní ve vlaku. (Máma je samozřejmě Češka, ale za tátou tenkrát jela na pár dní.) Vyprávěla to velice přesvědčivě a já ji úplně viděla, jak tam stojí u plůtku s těma botama. Doba nebyla zlá, doba byla šílená - zkuste něco podobnýho dneska v Praze, jestli pochodíte :D Nutno podotknout, že i dnes to tam vypadá podobně a stojí tam babky ověšené hadry, cetky a kabelkami jak černoši na pláži v Řecku a nabízejí kolemjdoucím. A to je asi konec.

Z hotelu jsme odjížděli odpoledne a cesta totálně zasekanou Moskvou trvala několik hodin - pouze cesta na letiště! Rusové se ukázali opět jako blázni. Než vás pustí do té haly, co je u gatů, musíte projít dobře přes čtyři lidi, co vám vrazí razítko. A to na pouhých 100 metrech! Do tý země vás nechtěj pustit tam ani zpátky. Minimálně vám to tak musí připadat. Očividně si hlídají, kdo jim ten jejich ráj navštíví. A na závěr něco od profesorky. Rusko je podle ní v dost náročné situaci. Mladá inteligence opouští zemi včetně jejích vlastních dětí. Ona už by ráda odešla do důchodu, ale nemůže, protože ji v práci nikdo nenahradí. S penězi vyjdou také díky tomu, že její manžel má jakési příspěvky jakožto válečný veterán. Odejít do důchodu je u nich ještě větší divočina než u nás. Naši důchodci utratí všechno za léky, oni by si ani ty nekoupili.

Řeknu vám, je to zvláštní svět... A až jednou nebudete vědět, co dělat, jeďte se tam podívat. Tedy pokud nám pan P. neutáhne kohoutky a nevypukne třetí světová. Potom tam pojedeme možná na výlet na frontu. Ale nestahujme kalhoty, brod nám ještě nešplouchá u nohou.