Tenhle krátký text není kdejak úžasné dílo, ale má za sebou příběh a byl takovým mým prvním kopancem při psaní, takže je tu jako takový můj pomník. Nebo spíš patník...
Psala jsem ho kdysi do jedné soutěže. Asi z hecu, protože tenkrát byla nějakou dobu ta akce s MF Dnes "Studenti píší noviny", kam středoškoláci posílali své hlubokomyslné texty na zadané společenské téma. Jenže ať jsem to psala jak jsem chtěla, žádnou mou úvahu mi nikdy nevydali. Tady to ale vyšlo! Vyhrála jsem třetí místo v národním kole a přišla mi do školy ohromná krabice plná bločků, pastelek, tašek a jiných blbostí a byla jsem z toho neskutečně odvařená a učitelka taky. Ale hlavně mi přišla kupa věcí zadarmo, víte jak. Pozvali nás pak na vyhlášení do Tábora. A tam jsem zjistila, že jsem na třetím místě spolu s dalšíma dvěma děckama, protože druhé a první místo se neudělovalo. A pak mi dali za odměnu pár knížek, které by nečetla snad ani moje babi. No a co bych k tomu dál řekla? Takhle nějak podobně úspěšná je moje sportovní kariéra :D
***
Šla jsem do krámu. Nic mi nedali. Šla jsem na úřad. Tam mě nechtěli. Šla jsem na poštu. Nikdo mi tam nic nenechal. A v bance? Odmítli mi půjčit. Prý že mi za to nikdo ručit nebude. Zkusila jsem to ve zdravotnictví. Hnali mě holí. Tak jsem zkusila mafii. Ta kývla, prý kolik beru na hodinu. Řekla jsem, že nic. Nakonec si to rozmysleli. Prý bych je přežila. Šla jsem tedy dál. Děti si na mě ukazovaly a matky jim vrážely facky a táhly je pryč. Zbýval snad jen cirkus. Jenže řekli, že to je i na dnešní mládež moc. Sedla jsem si smutně na schody kostela. Třeba najdu útěchu. Zděšeně a rozezleně na mě hleděli, ptali se mě, co tu dělám, že sem přece nepatřím. Tak jsem šla dál. I toulaví psi mi radši mizeli z cesty.
Nikdo mě nechce. Proč taky? Alespoň bych si měla sehnat lepší oděv. Nic už není, co to bývalo. Už jsem stará. Mám toho plné zuby. Ale zaměstnání? To už lepší nenajdu, to prostě nejde. Však ono by to šlo. Mohla bych sedět v kině v pokladně, prodávat lístky dětem i dospělým, dělat tak lidem pro jednou radost.
Ach, co je to za život. Celý svět jsem prošla, tolik lidí jsem poznala, ale nikdy s nikým nepromluvila. Nemám přátele, nemám rodinu. Jsem sama, nikdo si mě neváží, lidé mnou opovrhují. Jsem smrt. Jsem tam, kde mě nikdo nechce. Na světě. A já bych tu nebyla. Jen kdybych nemusela...
0 komentářů:
Okomentovat