Dívala jsem se z okna tak snaživě,
že mi oči málem vyklouzly z důlků a upadly do klína. Mohla jsem se dívat
kamkoli, jen ne před sebe. A v narvaném vlaku se to popravdě nedělá úplně
snadno.
Pořád jsem je měla v merku – pořád.
Někde na samém okraji zorného pole jsem je viděla a dělalo se mi zle. Dvě
ňuchňající se štěňátka slintající po sobě s psíma očima a tichým kníkotem.
Vrkající holoubci, přerostlá očuchávající se psiska. Kojoti! Šakali! Hyeny!!!
Zprotiveně jsem odvracela zrak od
těch dvou zoufalců, kteří se rozhodli, že celý svět musí zasytit svou
všeobjímající láskou, až se všem kolem začne chtít zvracet. Mně jako první.
Každou pitomou zastávku jsem
doufala, že vypadnou. Že mě tam nechají a odtáhnou s těmi svými roztouženými
pohledy do pekel. Ale nestalo se, znovu a znovu a znovu… Domů to bylo ještě
pořádný kus. Nedalo se dělat nic jiného, než zatnout zuby. Ale ty už jsem si
kvůli nim do té doby vylámala.
Mohla jsem se zvednout a vlézt si do
chodbičky. Mohla jsem se zašít na záchod. Mohla jsem si vzít svoje věci a úplně
normálně si přesednout. Ale já rozklepaná vztekem naházela na sebe všechno
zimní oblečení, popadla obrovský batoh a s ohněm v zádech vypálila na další
zastávce ven z vlaku.
Kdy jede další? Dostanu se vůbec
domů? Kde to, sakra, jsem? Všechno mi bylo jedno! Supěla jsem jako býk.
Rozzuřeně jsem praštila s taškou o lavičku a ztěžka dosedla. Byla to taková
síla, že celkem statný kluk s knihou na kolenou vedle mě úplně nadskočil a teď
se rozhořčeně obrátil ke mně čelem.
„To si neumíte ani normálně
sednout?!“
„Ne!“ štěkla jsem zprotiveně.
„A ani slušně chovat se očividně
neumíte.“
„Za to vy jo, co?“ odpálkovala jsem
jeho drzý tón.
„Já pro to mám alespoň důvod,“
zavrčel.
„Jó, a jakej?“
Už nic neřekl a sklonil hlavu zpátky
ke svým písmenkům.
„Najednou je ticho,“ ucedila jsem a
vstala, abych si z tašky mohla vyndat alespoň pití. Nic lepšího jsem na
uklidnění neměla.
„A co kdyby se první vyjádřila
slečna, kdo ji ráčil tak nakrknout. Dáma má snad přednost, ne?“
Odložila jsem lahev a sekla po něm
pohledem. „To je snad jedno!“
„Tak proč se slečna ptá mě?“
Zabouchl knihu a odložil ji vedle sebe.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli si tu
mám začít vylévat srdce, ale pak jsem to zavrhla. „Někdo mě zase… naštval.“
„Mě taky,“ zabručel. „Dva uslintaní
bernardýni.“
Zarazila jsem se. „Jací bernardýni?“
„To je jedno…“ Mávl rukou a už zase
sahal po knížce.
„Jako… nějaký dva tuleni?“
Zvedl hlavu a nechápavě nakrčil ret.
„Tuleni?“
„Éch, no ty…“ rozpačitě jsem
přešlapovala na místě, „nějaký děsně a prudce zamilovaný osoby, který to musí
cpát všem okolo.“
Docela překvapeně mě sledoval. „Jo…
ano, tak.“ Chvíli trávil mnou nečekaný záchvat intuice a pak dodal: „Jak to, že
to tak dobře znáte?“
„Proč jsem asi tak naštvaně vypálila
z toho vlaku?“ ušklíbla jsem se, načež mi svitlo. Vlak! Jela jsem přece domů. Sakra!
Začala jsem se rozhlížet po názvu stanice, který mi byl až do teď ukradený.
„Kralupy,“ ozvalo se ze strany. „Kam
jste jela?“
„Ehm, potřebuju nějaký rychlík na
Děčín,“ zoufala jsem a už se chystala vydat do drážní budovy.
„Za hodinu.“
„Cože?“ škubla jsem hlavou.
„Za hodinu, tohle nástupiště,“ řekl
ten kluk a podíval se na hodinky. „Tak už jenom 45 minut. Přeju příjemnou
zábavu.“
Opět jsem dosedla na lavičku,
tentokrát o dost opatrněji.
„A už jsme se i umravnili, no to je
pokrok,“ okomentoval mé počínání. „Kam jedeme?“
„Ústí,“ odvětila jsem kysele a měla
chuť mu jednu vypálit.
„To jste se ani nepodívala, kde
vystupujete?“
„Ne, vy snad jo, že tu takhle
čekáte?“
Složil ruce v klíně a nerudně
sledoval koleje. „Je to hnus.“
„Fialovej,“ dodala jsem a zkřížila
ruce na prsou. „Člověk je zničený, sám a oni se mu smějou do ksichtu.“
„Slintají a očuchávají se jako psi.“
„Vůbec si neuvědomujou, že to třeba
někomu vadí!“ vyjekla jsem. „Já prostě… je to strašný. Nikomu vůbec nedochází,
jaký to je.“
Vrtěl hlavou, ale byl to jasný
souhlas.
„Člověk si připadá hrozně,“ vydechla
jsem.
„Nechala mě přítelkyně, jak se na ně
mám koukat!“ vybafl a teatrálně rozmáchl ruce. „Já nestojím o ty jejich
pohledy!“
„Vždycky si uvědomím, jak jsem sama.
Že mě nikdo nechce. Že o mě nezavadí ani pohledem. Že každý už někoho má, tak
jak mám, sakra, najít někoho, kdo je volnej a normální?!“
„Jim je to volný! Oni se tam budou
cicmat dál!“ hulákal.
Nadávali jsme jeden přes druhého.
Nesmyslné útržky, které jsme potřebovali vymlátit ven, dokud byl na blízku
někdo, kdo jim rozumí a alespoň se tváří, že poslouchá. Načež jsme ztichli a
mlčeli dobrých pár minut.
„Do Ústí?“ zeptal se.
„Jo. Debilní město.“
„Hnusný město,“ kývl. „Taky tam
jedu.“
Unaveně jsem oddechla a hledala
telefon.
„Ještě půl hodiny,“ ujistil mě
pohledem na zápěstí.
Nechala jsem toho a zamyslela se.
„Jak by si asi připadali oni?“
Zvedl ke mně hlavu.
„Kdyby jim někdo furt dělal to samý.
Kdyby si připadali tak zoufale opuštěný a někdo jim to pořád připomínal.“
Usmál se a sklopil oči. „Heh… jo.
Napadlo tě jim to někdy vrátit?“
„Teď,“ smála jsem se.
Ohlédli jsme se jeden po druhém. Z
očí do očí a s příšerně lišáckým výrazem.
„A nezkusíme to?“
0 komentářů:
Okomentovat