Byla už tak unavená, ale příliš se bála na to, aby zastavila. Zoufale
utíkala tomu, co přicházelo z dálky. Muži v těžkých ošoupaných botách
vlekoucí za sebou ještě těžší černá mračna podzimu, který letos přišel příliš
brzy. Z nebe padal do vlasů popel a ulice byly cítit nasládlým puchem
hnijícího masa. Těla zející v troskách, krvavé cesty tonoucí
v prachu, jež nešel smýt z její duše, kterou polykala zadrhnutou
v krku, jak se její dech v běhu zkracoval.
Ve skrytu špinavých záclon bývaly ještě občas vidět bledé obličeje. Lidé
nevycházeli. Cítili ten nepokojný, prazvláštní závan nemoci ve vzduchu a
z východu se šířil hladomor. Voda byla zkažená a muži s pistolemi
odváděli z chlévů poslední krávy. Lidé se krmili už jen strachem.
Viděla zpoza rohu, jak zamířili zbraň na sedláka, který jim odmítl vydat
statky. Byli si tak podobní, jak tam stáli naproti sobě. Stejného druhu i rasy.
Ale oni se prohlásili za bohy, neboť měli prst na spoušti. Nebyli o nic víc ani
míň než my, ale rozhodovali o našem životě. „Proženeme ti hlavou kuli,“ říkali.
Pak se vplížila zase zpátky do vchodu starého domu. Sama nebyla o moc větší než
jejich pušky.
Jako v horký letní den, jako tenkrát i v těchto dnech zely ulice
města prázdnotou. Obloha byla zatažená a po žulových kamenech šelestily drobné
kusy omítky. Šedé město, malé město a oni věřili do poslední chvíle, že nikdy
nepřijdou.
A rehci s prázdným výrazem ohýbali ocásky na vršcích rozervaných zdí,
neboť ani zdaleka nerozuměli zvukům výstřelů, které se rozléhaly o poledních
do nehybného povětří jako údery věžních hodin s vyrvaným srdcem roztaveným
na nábojnice.
Všichni a všechno ztrácelo barvy – náhle a nečekaně. Jen ona klopýtala
uzounkou stezičkou skrz sytě zelená křoviska. Zlé mraky zůstaly v údolí.
Ve světlících lesa poletovaly malé třpytivé mušky a paprsky teprve se
líhnoucího slunce pozlacovaly cizí pelerínu, do které se zabalila. Ráno se jí
lísalo ke kolenům jako hladové vyzáblé kočky mrouskající se za noci pod okny.
Jejich dětský jekot nebyl nic proti skutečnému pláči robátek nad hrobem, který
si sama kopala, kdykoli v téhle době vyklouzla ven ze dveří.
Byla hubeňoučká. Tak, že i malé smrčky se zdály košatější než ona. Nemohla
by možná jíst, i kdyby bylo co. Za pár dní viděla víc hrůz než kolik jiní za
celý život. A když ještě za temné noci běžela městem pryč, když utíkala lukami
a slzy beznaděje jí smáčely tvář, na nic z toho už nemyslela. Neb přemýšlet nad
tím bolelo víc, než kolik mohla vůbec unést.
Nad příkrou strání vedla široká cesta. Vzpomínky jí před nožky kladly
kopyta velkých mohutných koní, rozvážně putujících tudy s valníky klád na
pilu. Ještě se zdálo, jakoby slyšela ozvěny klapotu jejich podkov, hluboký dech
a vrzání řetězů. Ještě dlouho se pak na té cestě ohlížela, poslouchala. Zda se
nevynoří zpoza stromů, zda neschovali se ve křoví.
Ale co až slunce opět zapadne? Co až přijde tma? Bloudí lesem horší věci
než jen vlci, lišky, vzteklí psi. Bloudí lesem větší bestie. Na klopě odznak,
za pasem pistoli. Boj se děvče zvířat, která kdysi bývala lidmi.
Na kopci je starý hrad. Na kopci je starý hrad a tam jdi. Nic už
nezastavuj. Mezi dávno pobořenými zdmi tě šelmy hledat nebudou. Pak zítra
zajdeš za kopec a tam je další ves. Musíš jít.
Míjela známé pěšinky a lopotila se na vrch skrz sráz. Mezi širokými větvemi
prosvítaly obrysy ruiny v medovém hávu jasné záře. V korunách se
plašili ptáci a hvízdali jako píšťaličky, když opouštěli noční skrýše. Pod
dlaní ucítila chladný kámen, vytáhla se výš a opřela se o mrazivou stěnu
porostlou mechem. Kráčela podél, dokud se ve zdi neotevřelo prázdné okno.
Dívala se přes jeho kraj na nádvoří, ale neviděla zhola nic. Vyškrábala se na
římsu a seskočila s rachotem na hromadu balvanů pod ní. Slunce se tu
klonilo přes zástěnu drolících se stěn a marně se natahovalo po zašedlé trávě.
Bylo ještě příliš brzy.
A pak se v úleku stáhla zpátky, když si všimla malého slabě kouřícího
ohniště a muže, který u něj seděl. Ten zvedl hlavu a s fajfkou v puse
si ji na tu dálku prohlížel. Měl v očích něco, co už dlouho nespatřila.
Pohled, ze kterého nešel strach. Nejprve vykročila značně nejistě, nakonec však
uspíšila svou chůzi. Až pár metrů od ohniště se zastavila.
„Copak tu děláš maličká?“ zeptal se starý muž a podrbal se na vousaté
bradě. „Zmrzlá jak drozd, odkud pak jdeš?“
„Z města,“ píplo ptáče.
„Z města?“ pokývl, „Těžko je teď ve městě? Řekni.“
„Těžko.“
Popotáhl z dýmky a zamručel: „Těžko, těžká je doba, ztěžkl svět pod
naší tíhou. Těžko je ve městě.“
Prohlížela si ho. Neměl celou uniformu, jen čapku a kalhoty. Byl voják, ale
neměl zbraň. Byl to jejich voják. Ve špinavé košili, bez kabátu s lesklými
plíšky.
„Odvane tě vítr, děvče. Copak nejíš? Máš tváře propadlé,“ bručel skoro až
káravě.
„Nemáme, co jíst.“
Voják se zadíval někam za ní a zvedl ruku. „Tam leží brašna, vem si ji.“
Otočila se a spatřila nehybné tělo tváří k zemi.
„Jen si ji vem – on je mrtvý, ten už nemá hlad.“
Třesoucíma se rukama popadla vak ležící na zemi vedle mrtvoly a vytáhla
z něj armádní příděl.
„Najez se dítě. Kampak jdeš?“
„Do vsi.“
„Tam už nechoď, dej se na sever. Tam končí linie.“
Vytáhla z batohu čutoru a žíznivě ji otevřela.
„Nepij tu vodu, je otrávená,“ řekl a vyndal fajfku z úst, „Jedy plavou
v té vodě, jako ve městě. Dole pod srázem je studánka. Vylij tu čutoru a
naplň tam. I srny už nepijí z potoků, jen z pramene.“
Poslechla a lahev zavřela.
„Už budu muset jít,“ řekl voják a položil svou dýmku na kámen opodál.
Dlouze se díval na stěny hradu. Sluneční paprsky zakusující se níž a níž nesly
teplou vůni smůly. „Než odejdeš, vylej tu čutoru do ohně. Kouř láká černé ptáky
z údolí. Nosí s sebou smrt. Vem si tu tornu, jídlo ti vydrží na cestu. No
tak, běž už, cítím vlky. Jsou už blízko,“ oddechl a ztěžka vstal.
Sebrala tornu, a když se zvedla, voják byl pryč. Nezbylo po něm nic, jen ta
dýmka ležící na kameni. Studená - i ten kámen jako led. Vystrašeně se dívala na
dočista prázdné místo. Ani vidu ani slechu po krocích, které by se vytrácely
trávou. S panickým děsem utíkala pryč, dolů pod hrad do lesů směrem na
sever. Slunce už kleslo do kapek rosy, topilo se v černém popelu dohasínajícího
ohniště. Spolu s ránem vytratil se starý voják.
***
Utíkala drobounká holčička. Neptala se na nic, už dávno se neptala.
Odpovědi přestaly dávat smysl. Malé unavené nožky šustily v listí. Někde
dole byla ves – tam už jít nemůže. Na cestě v tom směru ale někdo ležel.
Měla strach, jenže co když v něm ještě jiskří živé plamínky?
Jak přišla blíž, uviděla ale psy, jak tahají za údy mrtvého těla. Hladoví
do nepříčetnosti. Živým by neublížili, čumáky měli od krve zdechlin. Zmrzačenou
měl tvář, prostřelené břicho. Ležel tam starý voják, oči prázdné, tvář se
kymácela, jak psí tesáky škubaly za tuhé maso.
Chtěla křičet, ale pak si vzpomněla, že nesmí. Couvala od těla, zmatené
pohledy psů jí značkovaly tváře. Popadla tornu, běžela na sever. Přes lesy až
tam, kde byla linie.
***
Pozlacené stromy blyštěly se kolem cest a dýchaly neslyšným hlasem
všehomíru. Proplétaly se nitky listím, zahřívaly ztuhlé kožichy bloudivým
srncům. Na kámen staré zříceniny vylezla první ještěrka s klíštětem
sajícím na krku. Kdepak byl starý voják? Kam zmizel? Byl dávno mrtvý, odešel
ale až s ránem.
*Napsáno pro soutěž "Prague by Night" a zase… blum blum… zase nic. Asi to byl málo horror.*
0 komentářů:
Okomentovat