rok 2013: Rakev Lorda Henryho

Otec zemřel. Správný gentleman zapaluje drahý doutník a dlouze pokuřuje. A jak stoupá bílý dým, přemýšlí s tváří životem ošlehaného hrdiny nad pomíjivostí bytí, prozřetelností Boha a jiných blábolech tak specifických pro vyprávění z per mužů, jež o tom celý život pouze sní.

Hmm. Tak jest dáno. Jenže už je to třetí doutník, který vyhazuju otevřeným oknem, a navíc to počasí, to počasí. Lady Carlesonová si dnes jistě dopřeje vyjížďku na koni – dá-li, možná i s chotěm. Bez něj ovšem vypadá důstojněji. Nese se na hřbetě černého hřebce v honosné róbě a jezdeckých rukavičkách a tváří se jako královna, za níž se do sedření vláčí oddaný lid s tupým obdivným pohledem, stejným, jakým na ni zírají vesnické nány, které občas z rozmaru míjí v okolí svého sídla.

Je zkrátka příliš hezky na umírání. Ale tak akorát vhodno na malou garden party, jaké vyznává Lisa, netřeba titulovat, neboť její titul by bylo nutno hledat v jejím příbuzenském vztahu s mým drahým otcem a ten je nanejvýš složitý, a na které tak ráda dochází slečna Gisele, jež v sobě skrývá bohužel pro její potencionální milence stejnou dávku půvabu jako rozmařilosti. Její láska k životu na noze vysoké podepřené diamanty a slonovinou je vskutku více než hluboká. Nutno říct, že slunce dnes opravdu příjemně hřeje, což já neumím docenit, jak Lisa vždy tak urputně tvrdí s šálkem v ruce a očima opovržlivě odvrácenýma nad úroveň korun lesa panské honitby, kde se výstřely winchestrovky neozvaly už dobré čtvrt století. Život je opravdu pomíjivý.

„Pane?“ ozval se táhlý unavený hlas od dveří pracovny, v níž kdysi sedával lord Henry Summersdale, kterému nikdo neřekl jinak než lord Summersdale, a ve které nyní seděl jeho syn Henry Summersdale, kterému nikdo neřekl jinak než mladý lord Henry. Byl to starý sluha, komorník, majordomus a kočí zesnulého pána. „Mám dát tedy zavolat pana doktora?“

„Nikoli,“ odvětil mu mladý lord.

Již před časem se mi doktor zmiňoval, že otec jistě zemře na srdeční zástavu. S jeho cholerickou povahou a jistou slabostí organismu to byl předpokládatelný závěr i pro laika. Bylo to tenkrát na nějakém večírku při páté sklence brandy. Při té, kdy doktor přišel ke mně a vykládal mi zastřeným hlasem cosi o mé vytrvalosti, síle a dobrém fyzickém stavu. Osobně si ale myslím, že veškeré mé kouzlo v tu chvíli spočívalo v tom, že jsem svou teprve třetí sklenku vyléval za zády, neboť ten den, ostatně jako vždy, jsem neměl na alkohol převelikou chuť.

„Zatím nikoho neinformujte, Grahame,“ odvětil lord Henry a sluha se pokorně vzdálil.

Měl bych se asi tvářit smutně. Nebýt Grahamovy hluboké znalosti mého prazvláštního charakteru, který mě samému nepřijde o nic méně divnější, než záliba otcovo známých v hromadění a následném rozhazování majetku, nejspíš bych byl teď označen za odporného necitu a zlatokopa. Naneštěstí jsem ten poslední, kdo by stál o správu krachující manufaktury a staré zámecké sídlo podléhající posledních pár let jistojisté zkáze, hlavně co se týče těch děr ve střeše. Pane Bože, chraň od dalšího deště! Ty levné výspravy podlehnou při první průtrži.

No ano, měl bych brečet, měl bych vzlykat, válet se po zemi a věšet se v zoufalství po příbuzných, ovšem ne tak docela kvůli otci, jako kvůli tomu, co teď se mnou bude, jelikož jediným řešením této prekérní situace zdá se útěk.

Copak já snad chci hodnotit prosperitu neprosperujícího podniku s obchodními partnery, kteří falšují vlastní účetnictví? Copak chci rozebírat zoufalou politickou situaci s brunátným obtloustlým lordem Swansonem? Copak se tak těším na všechny ty lidi, co přijedou, aby mi potřásli rukou a popřáli soustrast a mezi řečí se zeptali na možné benefity, které by mohli vydřít z dědictví? Je to ironie. Den co den bojuji s tímhle šíleným světem prazvláštního propletence službiček, falešných úsměvů a dlužených splátek a už už mám pocit, že se po špičkách vytratím a uteču, když tu mě John Felmont popadne za límec a začne mi říkat příteli, i když by mě nejradši na místě zapíchl dezertní vidličkou a táhne mě k někomu dalšímu, kdo pro mě má senzační návrh zajisté na zhodnocení financí nebo jiné dobré investice.

Je to, jako bych to viděl. Zvláštní podoba moru společenského putující z jedné hlavy do druhé, z ručky do ručky obálky, dopisy a cenné informace, ale hlavně když máte titul – to se to pak snadno stoupá i klesá jako pára nad hrncem. Blum blum…

Ach. Ale? Copak, copak? Stačí nádech, rychle odbýt pohřeb, poslední rozloučení, vyhnat je o půl dvanácté z domu s výslužkou a na dalších pár týdnů mám klid. Ano. A pak přijde dopis od notáře, nekonečné cesty po bytech, domech a vilách lobbistů, finančníků a průmyslníků. Ach bože. Jak zoufalá bude muset být moje snaha zachránit a udržet vše, co otec vybudoval a jež se pod tlakem burzy hroutí jako domečky z bridžových karet missis Summersdalové, sestry mého nebožtíka děda, kterého kromě alkoholu a hysterické gestikulace při každém rozhovoru zabila nejspíš i vášeň pro filatelii, kterou kromě něho nesdílel v rodině nikdo jiný. Musel si připadat velice osamělý, ačkoli kamkoli vešel, bylo ho všude plno.

Zvláštní, že jeho sestra, má drahá stařičká a přesto tak neskonale duševně vitální prateta, se od něj v tolika věcech odlišuje. Respektive odlišovala s přihlédnutím k tomu, že svého bratra asi před deseti lety přežila a dodnes tedy přežívá, a to dokonce bez toho, aby ho neustále plísnila. Jako to dělá například madmoiselle Margaret, která se přes svůj polsko-britský původ nechává titulovat francouzsky pro svou hrdou náturu a která, když tak přemýšlím, bude vhodnou spojenkyní v boji proti samolibým a vlezlým obchodním poradcům mého otce, kteří co nevidět zaplaví můj dům. Drahá Margaret má totiž tendenci chovat se k takovým lidem ještě odporněji, než oni se chovají k ní, a to pouze proto, že je stejně jako já hluboce nenávidí, jak ona říká: „Za to, že tráví vzduch.“

V ruce převracel tázavě sklenici, z jejíhož obsahu ještě ani neupil. V domě bylo hrozné ticho a jen šelest vánku a zpěv ptáků z okna napovídal, že tu ještě někde něco žije. Jak tu mohl otec existovat? Jednou je tu víc hluku, než je třeba, a potom zase tak zoufalý klid. Vstal a začal bloumat po místnosti. Stůl byl ještě poházený dopisy, nějaké smlouvy v šuplících. Zdali pak vůbec stihl dokončit závěť? Většina lidí jako on ji měla uzavřenou a založenou u notáře dobré půl století před smrtí. Byl to zvláštní přístup a jemu se nikdy tak docela nezamlouval. Se smrtí se má člověk smířit, ale nemá se jí věčně obtěžovat. V hlavě se mu rojily myšlenky a v rukou se mu střídaly spisy, které jen letmo pročítal.

A najednou se zastavil, odložil papír a opatrně si sedl do křesla, otcova křesla. Drahé dřevo, nejlepší londýnští čalouníci a spousta práce pro pouhopouhou jednu věc, ve které teď seděl a díval se přes stůl. Viděl najednou všechno, co viděl on, když tu seděl – staré muže, drahé hodinky, tmavé obleky a důvěrné hlasy zaznívající čímsi napůl tajným a napůl soukromým. Čeká to na tebe, volal nůž na dopisy položený v čele stolu.

„Ne,“ řekl Henry zničehonic a zvedl se. „Pane Blendere? Pane Blendere!“ volal a hnal se ke dveřím, aby je otevřel. „Pane Blendere!“

Během chvíle se v chodbě vyloupl starý komorník. „Přejete si, pane?“ Cítil tu náhlou naléhavost v hlase mladého lorda a poněkud ho to znepokojovalo.

„Buďte, prosím, tak laskav a pošlete kurýra za panem… panem… ehm… panem doktorem…“

„Doktora Elliota si přejete?“

Lord Henry chvíli přemýšlel s očima nalepenýma kamsi do zdi. „Ten ošetřoval otce, že?“

„Ano, pane, chtěl jsem ho již informovat, ale byl jste proti.“

„Ne, to ne, zavolejte doktora… Ano! Doktora Montgomeryho, Samuela Montgomeryho. Znal mého otce, byl tu přeci nedávno. Otec ho pozval jakožto dlouholetého známého pana Fielda, je to tak?“

„Ano, pane, pamatuji se na něj dobře. Sám jste s ním celý večer mluvil.“

„Jistě, řekněte, ať mu kurýr vyřídí, aby co nejdříve dorazil sem - nejlépe okamžitě, že si ho žádá mladý lord Henry a že na něj spoléhá jako na jednoho z mála dobrých a čestných lidí a že jde o intimní záležitost, o které ať, prosím, nemluví. Nikdo nesmí vědět, že tu byl, ani kdo ho pozval. A kurýr ať si pospíší!“

Starý sluha kývl a vydal se po schodech dolů do auly. Během chvíle už se malý chlapec řítil jako vítr směrem k javorové aleji, až se úplně ztratil mezi stromy z očí mladému lordovi hledícímu tajemně z okna otcovy pracovny. Když už se po postavě chlapce ohlížel marně, sedl si opět do křesla, nohu přes nohu, lokty opřené o opěrky s prsty propletenými před hrudí, zavřel oči a doufal, že zrychlí čas.

Ručičky se pomalu posouvaly, tiché tikání starých hodin, stále stejné a pořád dokola tak rytmicky – klidně nebo děsivě rychle podle toho, jak se zrovna cítí ten, kdo je poslouchá, protože jen na něm to vlastně všechno záleží.

Až konečně se ozvalo prásknutí dveří dole v aule, kde doteď bylo hrobové ticho, a mladý lord Henry konečně shodil ztuhlou nohu z kolene, pustil ruce, vstal a zapnul sako jako správný dobře vychovaný muž. Vyšel z pokoje, dveře nechal rozražené, u paty schodů se zastavil a potěšeně shlédl dolů, protože viděl, jak jeho celkem čerstvý známý ukládá plášť do rukou sluhy, a tak neváhal a elegantně sklusal schody se slovy: „Pane doktore, ani nevíte, jak jsem potěšen, že jste neodmítl ono překotné pozvání.“

„Raději jen Montgomery, když už chcete být zdvořilý, milý Henry,“ máchl ledabyle rukou postarší muž s krátkým strništěm, „Vaše překotné pozvání, jak vy tomu říkáte, se zdálo natolik tajemným a naléhavým, že jsem opravdu nemohl odolat. Tak už mě přestaňte napínat a řekněte, proč tak směle kazíte odpoledne nesmírně vytíženému oblastnímu specialistovi na nákazy dobytka a řezné rány.“ Odvětil to s tónem tak hluboké a unavené ironie, jaké bývá listopadové počasí z rána, když je krajina ještě zalehlá těžkou mlhou, jež nejen že nepropouští slunce, které přes mraky tak jako tak celý den nevysvitne, ale ani nedovoluje vstát lidem, jež pohled na ten mléčný svět zase rychle vrací do postele. Ostatně doktor Montgomery vypadal takto unaveně i přesto, že bylo stále ještě léto a navíc již pozdní odpoledne.

Působil tak ovšem už při prvním setkání s mladým lordem, který jeho zvadlé oči a chmurný výraz přičítal zoufalství ze společnosti, v jaké se den co den nachází. Ve spojitosti s tím vzpomněl si na doktorova polohlasná slova, která pronášel při pohledu na jednu z korpulentních a při smíchu tak nepříjemně hýkajících dam přítomných na večírku, tedy že by raději ošetřoval krávu než tohle, čímž v podstatě odhalil nejen svou náturu, ale i myšlení, jemuž lord Henry upřímně rozuměl. Byť se mohla doktorova slova zdát příliš příkrá, ovšem po několika hodinách mezi těmito lidmi byla již více než oprávněná.

„Já plně důvěřuji vaší specializaci, Monty,“ usmál se Henry a položil příteli konejšivě ruku na rameno, „ale především vám důvěřuji jako člověku, což je pro mě momentálně ještě podstatnější.“

„Vy se pořád tváříte tak mile a přitom mi tu naznačujete, že byste rád schoval mrtvolu,“ kroutil hlavou Montgomery, „hotová Comedia del Arte. Tak co to vlastně potřebujete?“

Lord Henry se začal ušklíbat a pochechtávat. „Prospěla by vám změna humoru – takhle vás člověk ničím nepřekvapí.“

Doktor se poděšeně zastavil v jejich společném výstupu do širokých schodů a nevěřícně s pořádnou mírou podezíravosti pohlédl na muže, se kterým nejspíš právě přestávala být tak docela sranda.

„Raději pojďme,“ smál se Henry a vedl přítele dál.

„Zatraceně, Henry, neznáme se tak dlouho na to, abych odhalil vaše záliby, natož abych si na ně zvykl!“ skoro láteřil Montgomery a zrychloval krok.

„Drahý Monty, nejde o zálibu,“ kroutil lord Henry hlavou s milým veselím v hlase a jiskřivýma očima.

Doktor dusal za ním chodbou a div mu přes rameno hystericky nekřičel do ucha své spílání: „Mám to nazvat úletem? Nebo snad úchylkou? Zatraceně, Henry!“

S mírným povzdechem vzal mladý lord za těžkou zdobenou mosaznou kliku, otevřel dveře otcova soukromého pokoje a nechal rozběsněného doktora vejít. „Spíš bych řekl přirozená smrt,“ odvětil pak mírně, když seznal, že si doktor již stihl pobledlou tvář jeho otce z dálky prohlédnout. Přesto po něm Montgomery krátce vrhl velice nepříjemným pohledem, teprve poté přešel k mohutné starodávné posteli s baldachýnem a závěsy tak těžkými, že jen pohled na ně uspával.

Zběžně ohledal mrtvolu a při zvedání zvadlého víčka starého lorda a kontrole zornice hlasem typického soudního lékaře pronesl stejně tak typickou otázku: „Kdy nastala smrt?“

„Zemřel ve spánku,“ odpověděl mu lord Henry bez mrknutí oka, „Těžko říct.“

„Tuhle noc?“ doplnil se doktor, a aniž by se otočil, pokračoval ve vyšetření.

„Ano.“ Lord Henry stál stále na svém původním místě u dveří a čekal.

Doktor zvedl hlavu a jízlivě poznamenal: „Nemáte rád mrtvoly?“

Lord Henry se ušklíbl a zdvořile, tak jako to často činili lidé z jeho, respektive otcovy, společnosti, a řekl: „Nemám rád jejich zápach.“

Doktor se narovnal a skoro nostalgicky si prohlížel bledé nehybné tělo. Probudily se v něm vzpomínky, které začal s ironickou vážností pečlivě odříkávat: „Jako mladý student jsem sloužil praxi v Londýnském ústavu soudní patologie.“ Chvíli se odmlčel a s nastrojeným úsměvem se otočil na mladého lorda. „Tam byste si teprve užil!“

„Proč jste tam nezůstal?“ zaujal se lord Henry a z jeho upřímnosti z něj spadla všechna ta přetvářka, kterou se tak rád, stejně jako doktor, bavil.

„Vy byste snad chtěl?“ ušklíbl se doktor a houpavým krokem obešel postel, krátce ještě vyhlédl z okna a přidal se k Henrymu stojícímu na prahu dveří.

„Myslím v Londýně,“ odvětil Henry klidně a zkoumavě se mu zahleděl do očí. Něco se v nich pohnulo. Zvláštní záchvěv skutečnosti možná příliš těžké na to, aby o ní doktor v čase tak krátké známosti s ním mluvil.

Trochu nervózně uhnul očima. „To je dlouhá historie, ale k vašemu drahému otci.“

„Myslím, že nejdražší na něm byly nové zuby,“ zamumlal Henry a tvářil se, že se strašně zaujal pro lem své košile na levém zápěstí.

Doktorovi vesele zacukal ret a pokračoval: „Takže k vašemu otci – krom toho, že je skutečně mrtvý, nejeví zatím známky poranění ani násilí včetně vnějších stop nežádoucích látek a jedů. Skutečnou příčinu smrti ale nezjistím, dokud jeho ostatky nepodrobím řádnému vyšetření.“

Než se stihl nadechnout k dalšímu „takže…“ lord Henry ho předběhl: „Zemřel nejspíš na srdeční zástavu.“

„Jste si jistý, že zemřel ve spánku?“ otočil se k němu doktor.

„Našli ho v posteli, co já vím,“ pokrčil lord Henry rameny. „Podle jeho ošetřovatele měl slabé srdce. Čekal jsem, že to nebude dlouho trvat, všichni to čekali.“

„Vyšetření není třeba, to mi chcete naznačit?“ odvětil doktor, dlouze se nadechl a sjel lorda Henryho velice pozorným a zkoumavým pohledem, jaký by nesvedl ani nejlepší policista okresního inspektorátu. Lord nakrčil bradu a svraštil čelo. Doktor beze slova čekal na jeho vyjádření a zdál se snad čím dál tím víc odtažitým, skoro až rozhněvaným. Ukázalo se, že pokud ho něco dokáže popudit, jsou to až příliš neosobní řeči o něčí smrti. Nebo snad…

„Ehm… To rozsáhlejší vyšetření, o kterém jste mluvil, vskutku není třeba,“ řekl lord Henry opatrně, až možná příliš nevinně a vyšel z místnosti.

Montgomerymu zajiskřily oči a div nezačal hulákat na celý dům. „Řekněte, co jste udělal, nebo zavolám někoho, kdo to z vás dostane!“

Zpoza rohu vykoukl starý sluha, dlouze si dva muže prohlížel a v ústech ho pálila poznámka o jejich nemístném chování. Nakonec si ji odpustil a jen mírným hlasem zvolal: „Ale pánové!“

Montgomery se na něj otočil a s ukazováčkem namířeným na lorda Henryho se už chystal vychrlit ze sebe cosi ne zrovna hezkého.

„Mladý lord nic neprovedl,“ řekl okamžitě při pohledu na doktorovu očividnou horlivost.

„Špatně jste mě pochopil, Monty,“ povzdechl si zoufale lord Henry, ale řekl to přeci jen poněkud pozdě. Doktor už téměř soptil, obličej měl jako skálu a ruce zuřivě zapřel v bok.

„Jak jsem to měl pochopit?“

Sluha se též zadíval na svého nového pána očekávaje vysvětlení onoho prapodivného sporu.

Nastalo zvláštní ticho. Při takovém tichu člověk náhle zpozorní a jakoby si snad uvědomil, že se ztratil v čase, sáhne jeho mysl po první stupidní vzpomínce či nápadu, jaký mu propluje za očima. Mně z nějakého důvodu vyvstala jedna vzdálená sestřenice. Ve chvílích ticha začneme se chytat podivných stébel, aniž bychom chtěli. Než se však ticho stalo trapným, rozpomněl jsem se a řek s veškerou vážností, upřímností a osobní hloubkou, jakou jsem byl schopen v té chvíli vynaložit: „Pánové, potřebuji od vás velkou službu.“

Z Montgomeryho spadlo napětí v jeho tváři a Graham s neskrývaným zaujetím vykulil oči a čekal, co dalšího se dozví. Jejich zájem mě sice skutečně potěšil a zvláště to, že se mi podařilo udobřit si doktora, jehož smysl pro spravedlnost mne právě velice snadno dostal do úzkých, ale cítil jsem pro jednou potřebu posadit se.

Naštěstí mne bez dalších slov následovali jako věrní psi do otcovy pracovny a obsadili místa v křeslech u krbu. Úplně instinktivně jsem dosedl do toho, v němž sedával můj otec. Od té doby, co utichl jeho hlas, byť to byla na časové ose krátká chvíle, jsem se nějak vnitřně přesvědčil, že v těchto banálních zvyklostech plně přebírám jeho místo.

Sedl jsem si a zadíval se do očí dvou lidem, do kterých jsem se chystal vložit svou bezmeznou důvěru. Takovéto situace by se dle mého názoru neměly vůbec brát na lehkou váhu a jistě by se mnou souhlasili i jiní a upřímně jsem doufal, že stejně o tom smýšlejí i oni dva.

V tu chvíli jsem napumpoval do tváře tolik vážnosti, kolik jsem v sobě dokázal najít, aby uvěřili mým slovům, a pronesl jsem bez jediného přerušení: „Vy víte, co teď přijde. Po tom, co otec zemřel, jsem jako jediný syn právoplatný dědic. Znám notáře, vím, že otec závěť nezměnil. Jde ale o to, že mi do klína padá majetek s nejasným osudem. Vy víte - víte, že ať jsem, co jsem, necítím se tím být, cítit se ani nechci a ta představa mě nesmírně sužuje. Nikdy jsem nebyl ničím takovým. Navíc otcova krachující firma striktně vyžaduje odborné vedení vzdělaného člověka. Byť se za nevzdělaného nepovažuji, mi ale víc než chybí zkušenosti.

Potřebuju pomoc, ale potřebuju ji od někoho, kdo mě nepodvede. Potřebuju lidi, kterým můžu věřit. Ale nemůžu poznat, nemůžu prohlédnout všechny otcovy spolupracovníky ze dne na den. Polovinu jich neznám jménem, polovinu jsem nikdy neviděl, přitom porozumět jim je práce na celé roky a na to nemám čas. Dokud budu tím, kdo jsem, dokud nezměním okolnosti téhle hry, pak bude hrána pořád stejně.“

Doktor se na mě díval velice zamyšleně, četl jsem z jeho tváře tu hlubokou domýšlivost, zvláštní tušení a teď už téměř zvědavost nebo spíš lačnost po něčem šíleném, co jsem měl říct. „Jaké okolnosti chcete měnit příteli?“ pronesl, posadil se hlouběji do křesla a čekal.

„Otec je mrtvý,“ řekl jsem klidně a on souhlasně kývl, „Lidé si rádi pustí pusu na špacír. S velkou chutí konečně za něčími zády řeknou pravdu o tom, jak o něm smýšleli.“

„O mrtvých jen dobře,“ odvětil doktor Montgomery a na tváři decentně nachýlené ke straně se mu vykouzlil jízlivý úšklebek. Pak se pousmál a odkašlal si na znamení, aby se mladý lord nenechal rušit.

„Jenže… Já nechci znát pravdu o mém otci – ne teď, ne nutně – já chci znát pravdu o sobě.“

Zdálo se, že se jak doktor Montgomery, tak sluha Graham okamžitě dovtípili na oko stejně děsivému jako troufalému plánu. Bylo to skutečně nanejvýš šílené a možná by znělo divně říct, že to bylo jediné východisko, neboť jich jistě ještě bylo mnoho – méně bláznivých a méně odporných. Jenže žádné tak zaručeně úspěšné.

Ale byť by s tím nápadem býval nesouhlasil asi nikdo, koho jsem v té době znal, snad jedině Margaret, která se jako jedna z mála žen neštítila téměř ničeho, doktor i komorník se zdáli jako ti poslední, kterým by to mohlo vadit. Snad měli v očích i jiskru nadšení pro onen husarský kousek, a nejspíš to bylo právě tím, jak moc dobře oba znali mě samého, jak mi rozuměli, a proto se také ničemu nedivili. A z toho jsem nemohl mít nic jiného než upřímnou radost, protože jsem až příliš dobře věděl, že bez pomoci bych to býval nezvládl.

Oba dva se pak sebrali a zesnulého zaopatřili na poslední cestu – umyli a nabalzamovali, aby nic nenarušovalo důstojnost chvíle, jaká měla nadejít, o což se postaral hlavně doktor díky svým bohatým zkušenostem ze svých pracovních začátků, a oblékli nebožtíka do svátečního. Byť jsem se držel názoru, že děti by se o své rodiče měly postarat i v této situaci, už mě k němu nepustili. Nejspíš mě nechtěli stresovat, já se ale domníval, že ani dlouhodobější pobyt s mrtvým otcem by na mě následky nezanechal. Přesto mě zavřeli v pracovně s tím, abych obstaral, co je třeba pro náležitý pohřeb a jak se ukázalo, nebo spíš jak by i nepatrná prozíravost bystrého člověka odhalila, tak s touhle událostí není o nic menší starost než se svatbou.

Pohřeb vyžadoval vše od přísného dress-codu, po jídlo, výzdobu, vybraný druh zábavy i strojené nálady, s jakou měli hosté přijet, a nesměla chybět ani úřední nebo církevní osoba a náležitá starost o středobod celého dne. Byť ten byl z toho všeho jmenovaného asi nejvíce odlišný v obou případech.

Ale protože pohřeb obvykle přichází přeci jenom vždy trochu nečekaně a náhle, tudíž není příliš vymezeného času na přípravy, zvláště ne v mém případě, dal jsem se do práce s vervou. A když se poté Montgomery s Grahamem v patách vrátili do pracovny, kde mě k jistému mému překvapení nakonec pro jistotu zamkli, mohl jsem jim přednést již zcela hotový text pozvánek.

Nutno dodat, že jsem se ve všem okolo pohřbu až nelidsky vyžíval a celý ten šílený nápad, částečně ze zoufalství, více z vypočítavosti, mne úplně pohltil. Aby ne, když jsem pohřbíval sám sebe.

Věděli jsme, že to vše nebude tak jednoduché. O celé věci bude vědět velké množství lidí, a i když se budeme snažit vše maximálně urychlit, nezabráníme šíření informací, nehledě na to, že navíc bylo už předem jasné, že je víc než dost pravděpodobné, že alespoň někdo se na pozvání nedostaví, ať už z jakéhokoli důvodu. Bylo tedy nutné upozornit důležité lidi a lidi případně zvědavé. A jako prvního bylo s celou situací nutné obeznámit notáře.

Pan Oliver Richmond, jak se jmenoval, mě sice znal, ale naše známost nebyla nic víc než krátkodobá a čistě formální, a proto jsem považoval téměř za nutnost vzít si na svou cestu za ním doprovod. Usoudil jsem, že doktor mi bude dobrým společníkem a především, že lidé s jeho vzděláním a profesí jsou dostatečně důvěryhodní, ať už říkají cokoli. Samosebou jsme ale notáři řekli pravdu – museli jsme, byť jsme se ani slovem nezmínili o tom, co se chystáme provést.

Tím spíš opatrněji si musel můj drahý přítel, a v té chvíli se stal skutečně nedocenitelným, počínat, aby nevzbudil žádné podezření, ani když úporně žádal o odložení úředních záležitostí jako veřejného oznámení, vystavení úmrtního listu a jiných „drobností“ pro nás v tu chvíli dost podstatných. Taky jsem několikrát intenzivně pocítil, jak mě před notářským stolem velice nevybíravě nakopl do holeně, abych se tvářil ještě více zkroušeně a zoufale. Na svou obranu musím říct, že jsem snad ještě nikdy nevypadal tak zmučeně jako v tu chvíli, zvlášť když sebou doktor celou dobu táhl ampulku se šťávou z prolisované cibule, kterou mi cestu celou dobu kapal do očí, aby dojem uzoufaného čerstvého sirotka ještě umocnil, načež mě ovšem musel stále ještě polévat kolínskou, aby nepříjemný odér, který se ze mne začal zvolna linout, nikdo necítil.

Následkem toho jsem přes slzy sotva viděl, nutno poznamenat, že jsem už musel smrdět jako francouzský bordel, a byl jsem nakonec vůbec rád, že se mi podařilo vybelhat se z kočáru, na jehož kozlíku neseděl nikdo jiný než Graham Blender, až do notářské kanceláře v patře a usadit se do křesla. Nicméně Montgomeryho píle se vyplatila, neboť vzhled totální trosky, jaký jsem si tak rychle přivlastnil, notáře dokonale obměkčil a dal nám tak čas připravit vše potřebné.

Cestou zpátky z Londýna pak Graham nadšením, že vše vyšlo, málem uhnal koně. Což byla vlastně další rána do naší už tak místy děravé lodi – že mě cestou nesměl vidět nikdo, koho znám, ani nikdo, kdo zná někoho, kdož by snad znal mě. Graham to řešil tak, že nerespektoval žádná pravidla provozu ani prosté slušnosti a vysadil nás a nabral snad kdekoli, jen abychom nemuseli ujít víc než deset metrů k nejbližším dveřím nebo průchodu. Skutečně to nebylo tak jednoduché, jak se zdálo, naštěstí snad jediný, kdo mě viděl a věděl pravdu - tedy notáře - nebylo nutné ze zdvořilosti na pohřeb zvát.

Když jsme všichni tři dojeli zpátky do otcova chátrajícího sídla, byl už večer dalšího dne od jeho tichého skonu. Graham se jako správný oddaný sluha dal do práce - odváděl koně, pak se hnal do kuchyně. Fascinovalo mě, jak rychle se dokázal přeorientovat z jednoho panstva na druhé, ale očividně to byla jakási profesní deformace, neboť můj otec nebyl první, u koho Graham kdy pracoval. Ačkoli Monty u sklenky v salonku, když jsme probírali podrobnosti, tvrdil, že mě musí mít Graham za tyhle skopičiny nejradši ze všech už z principu.

Zaslali jsme všechny pozvánky, objednali občerstvení, koupili dokonce i rakev, a to i když do ní tedy alespoň pro zatím neměla přijít žádná mrtvola. Ale jak řekl doktor: „Musíme být v těchto záležitostech důkladní.“ A k tomu všemu nám stačily dva dny. Respektive Montymu – aby mě nikdo neviděl, musel všechno obstarávat sám. Byl ale nesmírně ochotný a zdálo se, že se mu nemusí ani děkovat. Radši jsem se ani nezmiňoval o tom, zda mu nevadí už druhý den přespávat mimo domov a hlavně mimo ordinaci. Montgomery ale ženu neměl, tedy ho domů nikdo nehonil. Jediný, koho prohnal, byl poslíček, který přibil na dveře papír s oznámením, že do konce týdne bude ordinace z provozních důvodů zavřena. Ptal jsem se doktora, jestli pak bude vysvětlovat pacientům, že došla dezinfekce a obvazy nebo vymyslí něco lepšího. On ale jen máchl rukou a já pochopil, že jeho hypochondričtí pacienti jsou teď to poslední, co je středem nebo alespoň okrajem jeho zájmu. Za to do mého plánu se zaujal s chutí.

I Graham se ohromně činil a já měl takový zvláštní pocit, zda ho smrt mého otce neomladila. Byl už v pokročilém věku a nalezení druhé mízy by mu určitě prospělo a já to ostatně tvrdil často. V nastalé situaci jsem měl ale jistou obavu, zda Graham neomládl až přespříliš, neboť výsledek celé té šaškárny s mrtvolou, jak to expresivně nazýval Monty, jemu konkrétně nepřinášel vůbec nic. Leda pocit z dobře vykonané práce, se kterým si ostatně musel vystačit celý svůj život, a tak bylo pochopitelné, že už to pro něj byla pramalá útěcha, jestli vůbec nějaká. Ale já rozhodně nechtěl být útesem proti jeho lodi, která se náhle tak prudce naplnila zvláštním duševním štěstím a energií.

Ovšem odvolat se nedalo už nic. Zvlášť ne ve chvíli, kdy dům zaplnily růže a já se postavil před zrcadlo pro tento den naposled jako mé já.

„Připraven, pane?“ ptal se mě Graham téměř obřadně v ruce ramínko s oblekem.

„A vy?“ usmál jsem se na jeho odraz stojící za mými zády a dal se do převlékání.

„Nezapomeňte na vázanku,“ poučoval mě spíše formálně, „Manžetové knoflíčky jsou v krabičce na stolku a to ostatní už mám připravené. Hlavně musíte myslet na to, že si poté nesmíte příliš sahat na obličej. Je to preventivní opatření, líčení nikdy nevydrží věčně.“

Musel jsem se smát. „Pracoval jste někdy v cirkusu, Grahame? Povězte?“

„Nikoli, pane,“ řekl klidně a stručně. „Tam skončil můj bratranec a má sestřenice bývalá baletka.“

Hrnulo se do mě ještě více veselí a už bych se snad válel smíchy po zemi nad tou ironickou situací ve společnosti starého skoro zapřisáhlého sluhy, který se mi dodnes jevil jako ta zábavy nejprostší osoba na světě, naštěstí dveře otevřel doktor.

„Monty!“

„Žádné nadšené proslovy!“ uzemnil mě chladně, „Je čas zopakovat si tvou linku scénáře, takže? Chci slyšet do puntíku všechno, co máš vědět.“

„Jsem Jonathan, bratranec drahého zesnulého lorda Henryho Summersdala mladšího. Jsem tu jako právoplatný zmocněnec jeho nebohého zoufalého otce, který se pod nátlakem dluhů, upadající firmy a pak smrti svého jediného syna zhroutil a odjel na venkov. Zastupuju ho ve všech nemilých záležitostech dnešních dní a…“

„Dost! Co jsi zač?“

„Jsem povoláním obchodník s exotickým zbožím, má firma sídlí v Cardiffu. Jsem šťastně ženat a mám dvě dcery - Seline a Annu.“

„Pane?“ ozval se Graham směrem k doktorovi. „Nebylo by snad vhodné se té manželky zbavit? Pán by třeba mohl ovdovět. Víte, nevypadalo by to možná tak důstojně, kdyby tu jeho choť chyběla.“

„Ovdovět? To je moc mrtvých na jeden den!“ zaprotestoval Montgomery. „Kdepak, náramně se to hodí! Na pohřbech se rádi scházejí svobodníci a to by nám ještě chybělo nějaké věčné staré panny nalepené na Henryho. Ne ne, však on si ještě něco vymyslí, proč se jeho choť nedostavila. Řekni, že bydlí v Indii, nebo že jela k matce. A nemluv o rozvodu. A lodí máš málo, proto o tvé společnosti nikdy nikdo neslyšel, jasné? A běda tobě, jestli to popleteš! Označím tě za bídáka a stěhuju se přinejmenším do Paříže, abych s touhle ostudou neměl ani špičku prstu společnou.“

Opět se mi do tváří nahrnula krev a přemáhal jsem divoký škleb.

„A to je druhá věc. Opovaž se začít chechtat nebo se prozradit a to komukoli! Jestli tohle provedeš, můžeme se loučit s celým tímhle bláznivým podnikem.“

Graham vážně pokýval hlavou a mezitím se přehraboval v malém kufříku na stole. „Myslím, že tenhle vám bude slušet,“ řekl po chvíli.

„Knír? Ale proboha,“ neubránil jsem se při pohledu na štětinatý předmět ve sluhově ruce.

„Tenhle je perfektní,“ opáčil doktor, „A až se vrátím, což bude do půl hodiny, ať tu stojí někdo jiný. A běda, jestli ho poznám!“

S tím se vytratil a Graham se dal nadšeně do práce. A i když já jsem byl nadšený o dost méně, nedalo mi neocenit jeho nenadálý umělecký talent a nakonec i vkus.

Když se totiž doktor vrátil, zůstal stát překvapeně ve dveřích a jen zíral. „Dobrá práce,“ vydechl, když se vzpamatoval, „Vy jste mu snad překreslil rysy, Grahame, velmi dobrá práce. A vy mu to nekažte Henry a alespoň se snažte trochu změnit hlas. Propána, vás snad nemůže nikdo poznat.“

Ale kdepak, může, pomyslel jsem si. Měl jsem jisté tušení, že ani Grahamův um mě neuchrání před vším. Ale když jsem se otočil do zrcadla, musel jsem uznat, že ani ti nejlepší to nebudou mít snadné.

Usmál jsem se na své nové já. „Skutečně dobrá práce Grahame, tohle je jistě musí ohromit.“

„A řeč? Co řeč?“ ozval se Montgomery.

„Všechno je připravené,“ odvětil jsem a zálibně si prohlížel ten nový obličej ze všech stran. Bože, byl ze mě nemožný, seriozní a bohatý floutek s knírem, ale ta iluze byla perfektní. „Měl bych říct, že jsem nejméně z druhého kolene,“ namítl jsem, „Na naší rodinu je to příliš ohromný obličej.“

Doktor se ušklíbl a zmizel. Za ním zůstala ještě v rychlosti vyřčená slova: „Za půl hodiny dole!“

„Upřímnou soustrast, upřímnou soustrast…“ valila se slova decentně zvolněným vodopádem, jak se od místnosti vlévala další a další potemnělá chvílemi až groteskní roucha. Byť jsem tento úkon snad v životě neprováděl a nejspíš bych ani nikdy nebyl tím, kdo by se ho snad vůbec směl zhostit, vzhledem k té silné nedůvěře většiny rodiny k mé znalosti a plnění společenských konvencí, stál jsem teď u dveří ve dvoraně otcova sídla a zdvořile podával ruku starým pánům a jejich značně mladším dámám, které je s hraně zkroušenými obličeji následovaly.

Bylo to na hluk velice skromné divadlo, jeho rychlost byla úmorná, leč hrálo se bez přestávek, a jedinou spásou byl mi doktor stojící opodál probodávající mě bedlivým chirurgickým okem a Graham, kterého se dalo spatřit otevřenými dveřmi, jak každou chvíli pomáhá nějaké pohřební figuríně ven z kočáru.

Přesto jsem cítil jistou spokojenost. A ta nesmírně vzrostla ve chvíli, kdy se dveře konečně zavřely za posledním příchozím. Vyběhl jsem na schody a stojíc v jejich čele jako socha lva ve skoku čekající na zarámování jsem tam stál a bez jediného slova upoutal do pár minut pozornost všech v sále.

„Vážení přátelé, drazí pozůstalí a milí hosté,“ rozlehl se do všech koutů místnosti můj hlas. Hlas se smutným nádechem, se slabou těžkostí do něj vloženou s pocitem viny nad posledními slovy, která se nevyvedla. Byl jsem zesnulým – zesnulým pro zesnulého a mluvil jsem cizí tváří o sobě. Byl to moment, který jsem v té chvíli zapřisáhl jako do mé skutečné smrti nezapomenutelný. „Zasáhla nás neskonale smutná událost. Událost, jakou si nikdo z nás nikdy nepřál, ba by si ji nedokázal snad ani v životě představit. Henry George Sommersdale nás v tak mladém věku navždy opustil. S jeho duší si náš Pán poradí, na nás je vzdát mu hold. Dámy a pánové, stojím zde na tomto místě z pověření lorda Henryho Summersdala staršího. Jeho duše je v těchto temných časech zachvácena tak hlubokým žalem, že již nedokázal tuto poslední povinnost řádně vykonat a poprosil tedy o to mne jakožto blízkého rodinného příbuzného. Při jeho upřímném strádání nešlo jinak než vyhovět, velice tedy prosím omluvte jeho nepřítomnost. Lord každého z vás jistě vřele uvítá, až se jeho stav zlepší. Nyní mi ale dovolte jeho jménem započít dnešní nepříliš šťastný večer, cením si toho, že jste přišli a doufám, že se budeme moci nadále scházet i v těch příjemnějších povinnostech. Děkuji.“

Sál pohltil tlumený potlesk dunivě zalézající do koutů v rozechvění okenních tabulek. Byl jsem tedy hotov, ale plnila mne nervozita před tím hlavním a největším úkolem, který na mě čekal ve spleti davu tam dole.

„Skotskou, pane?“ přitočil se ke mně podchody Graham a v obratném gestu mi nabídl stříbrný podnos.

„Zajisté, nemám rád prázdné ruce.“ Rozhlížel jsem se po zvolna se formujících skupinkách, navzájem se zdravících kulantními posunky a hledal tu pravou. Všichni tak oficiální ale stačila chvíle spolu s pár skleničkami a všechny zábrany se tříštily o podlahu.

„Hodně štěstí, pane,“ poznamenal ještě věrný sluha a zmizel, načež já vykročil. Vstříc osudu, který ale nebyl pouze můj. Osudu vztahů se všemi přítomnými.

„Á, pan…“

„Jonathan Summersdale, těší mě,“ potřásl jsem rukou jednomu z podsaditějších gentlemanů, od pohledu nejspíše bankéřů stojících v kruhu zhruba ve středu sálu spolu se svými mnohdy zhruba stejně korpulentními chotěmi. Maraton úskoků a lišáckých úsměvů právě začal.

Během několika málo hodin jsem si v souvislosti se svou osobou vyslechl tolik přívlastků jako nebohý, vzácný, drahý, mladý, pracovitý, ale i neomalený, nespolečenský, nedůvěryhodný až se dostalo i na podstatná jména jako flákač, budižkničemu nebo miláček. Upřímně jsem se bavil a mé okolí očividně také. Dokud jsem v té zdvořilostní vřavě nezahlédl obličej, který vypadal až příliš upřímně.

Opatrně jsem se přikradl za Montgomeryho, který celou dobu nenápadně proplouval sálem a naslouchal hovorům, a poklepal mu na rameno. „Vzadu u dveří do salonku stála dívka. Bruneta, černé šaty, odhalený závoj přes drdol.“

Doktor se ke mně mírně natočil. „Odešla, viděl jsem ji brát si kabát a jít ven. Možná se vzdálila na, řekněme, čerstvý vzduch.“

„Podle čeho soudíte?“

„Můžete to sám zjistit. Takové křehké stvoření je tu jistě s otcem – mluvila k jednomu gentlemanovi, stojí támhle s panem Huntingem u krbu.“

„Znáte ho?“

„Kdepak,“ zakroutil doktor hlavou, upil ze sklenice a tiše se vytratil, aby nevzbuzoval nežádoucí pozornost.

Po chvíli přemýšlení jsem se k muži vydal. Měl ostrý až hrubý výraz ve tváři zarostlé krátkým vousem. Vlas už prošedivělý, ale jiskra v oku naznačovala odhodlanou duši vzdorující věku. Nebyl jako jeden z nepříliš mnoha v černém. Pouze v tmavém žaketu, prošívané vestě a temně hnědých kalhotách. Zvláštní aura, kterou vyzařoval, mi připomínala kapitány zaoceánských plavidel, jaké jsem vídal jako malý chlapec ve městech, když mě otec brával na své obchodní cesty po Británii.

„Jonathan Summersdale,“ postavil jsem se zpříma před něj, „Mám dojem, že jsme se ještě nestačili poznat.“

„Thomas J. Moore, svého času vedoucí výroby ve firmě pana Henryho Summersdala staršího.“

„Svého času?“

„Krátce po mém povýšení firma přešla do krachu, vyšší posty byly jen důsledkem masového propouštění zaměstnanců,“ odvětil s chladnou tváří.

„A dříve, smím-li být tak zvědav?“ 

„Zajišťoval jsem dovoz a nákup kůže. Začínal jsem jako koželuh, ale tvrdá práce nese své ovoce.“

„Vyznáte se v oboru?“ tázal jsem se zájmem.

„Troufám si říci, že ano. Časem jsem přešel od manuální práce spíše k obchodu. Lord Summersdale mi nabídl významný podíl ve firmě, jeho nabídku jsem přijal, ale unikly mi důležité informace o stavu jeho podniku.“

„Jistě to nebylo milé zjištění.“

„Největší chyba v mém životě,“ řekl s neskrývanou upřímností a jistou kajícností nicméně v něm bylo vidět smíření a vůle jít dál i přes to nepříjemné šlápnutí vedle. Měl kuráž, jistě ho ta chyba sžírala, ale nežil minulostí a právě z takových chyb se uměl učit. „Špatně vedli účetnictví.“

„Falšovali výsledky tržeb?“

„Upřímně? Ano, bylo to tak. Nikdo ze zaměstnanců nic netušil, než začalo propouštění. Já už se nějak uživím, ale lituji všech těch mužů od rodin a matek, které tak přišly o jediný zdroj příjmu a to bez náhrady. Sociální odpovědnost lordu toliko vžitá asi nebyla.“

„Bez odstupného nebo jen upozornění – ano, slyšel jsem,“ pokývl jsem na jeho slova. Ta situace mi byla velice dobře známá, ale až teď jsem jí viděl z pohledu skutečného člověka.

„Smutný příběh, ta firma neměla končit.“ Moore se krátce zahleděl do davu a ztichl.

„Myslíte, že by se výroba dala oživit – přes dluhy a všechno, co jí teď stojí v cestě?“

„To je na lordu Sommersdalovi, já už s tím mám pramálo společného.“

„Přesto jste tady,“ namítl jsem a to velice trefně.

„Víceméně kvůli dceři.“

„Dceři? Ta bruneta v černých šatech?“

„Modré oči, drdol, závoj – Elizabeth,“ kývnul stroze a zadíval se směrem ke dveřím sálu.

Proč by dcera bývalého vedoucího nebo spíš dodavatele otcovy firmy měla mít zájem být na pohřbu syna majitele? Co tím sleduje? Zvláštní teorie zaplavily mou hlavu a já též otočil svůj zrak ke dveřím.

„Asi odešla na vzduch, ta událost ji hodně poznamenala,“ dodal Moore.

„Znala mého bratrance?“ vyjevil jsem svou zaujatou otázku.

„Má žena zemřela, brával jsem ji občas na některá firemní jednání jako doprovod. Nejspíš se s ním několikrát viděla. Vzala si to celé až příliš k srdci.“

S tím jsem mohl jenom souhlasit a s omluvou se vydal do nočního chladu. Snad proti mně nestála intrikánka v rouše beránčím. Znal jsem ženy, dovedly být úžasně vypočítavé. Pak jsem ji uviděl, stála v měsíčním světle, ruce zlehka položené na hrudi se skloněnou hlavou. Za zády dům a před sebou keře růží. Zvolna, abych ji nevyrušil, jsem k ní došel.

„Slečna Moorová, že ano?“ Trhla hlavou a ruce jí klesly podél těla. „Jsem Jonathan…“

„Vím, kdo jste,“ odbila mě, „Elizabeth Moorová, těší mě.“

„Váš otec se po vás sháněl, prý jste šla na vzduch. Jako hostitel bych nerad viděl své vzácné hosty za dveřmi na chladu.“

„Děkuji za vaši ohleduplnost, jen jsem se chtěla projít.“

„Ta událost vás očividně zasáhla.“

Zprudka se ke mně otočila. „Ano, mám v srdci upřímnou, hlubokou lítost a smutek na rozdíl od některých hostů. Dnešní večer je podle mého názoru pochmurný a nesluší se odchod tak výjimečného člověka slavit, jakoby se na něj snad všichni přítomní těšili.“

Slovem výjimečný jsem byl upřímně zaskočen a snad i polichocen. S jejími slovy jsem však musel souhlasit. „Váš názor sdílím, stejně jako si cením vaší upřímnosti.“

„Věřte mi, znám ty lidi,“ odvětila a její pohled se stočil daleko do temné zahrady. Pak její hlas utichl, raději snad nechtěla říkat víc, než musela.

Zastihl jsem ji ve značně rozrušeném stavu, ale jak se uklidňovala, byla jako tuhnoucí sklo, které chladne a stává se křehčí. Už jsem docela přestal pochybovat o všech postranních úmyslech, které mě zprvu napadaly, vyzařovala z ní naprostá upřímnost a otevřenost. Ale něco mi říkalo, že skutečně by se otevřela jen Henrymu a ne jeho falešnému bratranci, na kterého jsem si hrál. Proč zrovna ona tak litovala mého nastrojeného odchodu? Její obličej jsem si odnikud nepamatoval, proč ona si pamatovala mne?

„Znala jste Henryho dobře?“

„Hodně z vyprávění, několikrát jsem měla tu čest se s ním setkat. Ale jistě potkal za svůj život tolik lidí, že jsem mezi nimi příliš nevynikla.“

V tom měla plnou pravdu, i její jméno mi bylo cizí.

„Přesto, mladý pan Henry byl úplný opak svého otce – vzdělaný, rozvážný gentleman, těžko byste mu kdy něco namluvil a nalhal. Jeho názory a myšlenky bylo úžasné poslouchat.“

Skoro jsem se mohl začít pýřit, byl to působivý proslov, ale držel jsem si zdravý odstup. „Jistě, řečník dovedl být zajímavý.“

„Cenila jsem si ho, pro mě to byl vážený člověk, ale odešel,“ zakončila slečna Elizabeth svá slova, byť jsem byl zvědav na pokračování.

„Odvedu vás dovnitř, když dovolíte.“

„Děkuji, ale projdu se,“ odmítla, „ráda bych se trochu nadechla a užila si ticha.“

S lehkou úklonou jsem ji opustil, ale přesto jsem se za její mizící siluetou musel otočit. Čím pak jsem ji asi uhranul? Dívku, kterou si má paměť ani trochu nevryla do sebe.

„Ach, Jonathane! Jsem ráda, že vás vidím.“

S bradou na rameni a očima za zády jsem se málem střetl s vypnutým hrudníkem madmoiselle Margaret. V černé róbě se svým typickým proradným úsměvem se zjevila na cestě jako nebeský posel. Naneštěstí v tu nejnevhodnější dobu – jindy bych její společnost vřele uvítal, ale dnes jsem se jí bál jako čert kříže.

„Mluvil jste se slečnou Elizabeth, to je od vás šlechetné. Ta chudinka se do mladého lorda Henryho očividně hluboce zamilovala. Jaká škoda, že ten hezký románek skončil dřív, než začal.“

„O citu, jaký popisujete, mám jisté obavy. Z pár náhodných setkání tak hluboké rány nevznikají.“

„Ale to byste se divil,“ smála se svým, jak říkala, společenským alias zdvořile falešným smíchem. „Ovšem zpět k nám, slyšela jsem, že máte malou obchodní flotilu se sídlem v Cardiffu.“

„Obchod s indickým zbožím.“

„To je jistě velice výnosný obchod. Co vaše žena, je s dětmi?“

„Bydlím trvale v Indii, přijel jsem pouze kvůli obchodním záležitostem, když mě náhle dostihla ta nemilá událost.“

„Ach ano, hluboce mě to zarmoutilo,“ vzdychla v lehce teatrálním gestu a sundala si krajkové rukavičky. „Nuže drahý Henry, vyvarujte se hovoru s panem Raymondem, je to příšerný anální alpinista a je nehorázně neodbytný. Co se týče sektoru financí, doporučuji lorda Harolda Hookse. Má bohaté známosti s vlivnými bankéři a je to přes svůj titul spolehlivý, oddaný a ambiciózní člověk, mecenáš umění k tomu, po všech stránkách vzdělaný a civilizovaný.

Pan Moore je zajisté trefa do černého, na první dojem možná poněkud obhroublý, ale věřím své intuici, že tenhle typ je přesně váš člověk. A pokud ve vás, drahý Henry, zůstal alespoň kousek pravého britského gentlemana, bude pro vás jistě o něco snazší ona hluboká omluva, kterou budete muset složit jeho dceři. Teď se ale vraťte dovnitř, společnost je v té nejlepší náladě na intimní rozhovory s neznámými obchodníky s indickým zbožím.“

Neřekl jsem ani popel. Nechal jsem si urovnat vázanku a jako voják pod rozkazem pochodoval ke dveřím. Madmoiselle Margaret jsem nechat za sebou. Jako bych to nevěděl, jako bych to netušil – lepšího spojence jsem si nikdy nemohl přát.

Když jsem vkročil zpět do sálu, z jedné strany se ke mně přitočil Graham a z druhé doktor.

„Vše probíhá v naprostém pořádku,“ hlásil sluha.

„Zbývá asi pět jmen na celém seznamu hostů,“ přikyvoval doktor.

„Nadiktujte mi je Monty, přesně za třicet minut se sejdeme nahoře v otcově pracovně.“

Oba dva se vytratili a já provedl posledních pět krátkých rozhovorů. Pak už jsem se jen tiše vytratil do patra a za chvíli již seděl v koženém křesle a omýval si obličej smotkem vaty namočeným v prvotřídní pálence.

„Trocha dobrého alkoholu umí divy,“ pochvaloval si Graham, když sledoval, jak z mého obličeje mizí nánosy líčidel.

„To zajisté,“ usmál jsem se a zvedl, „Pánové, děkuji.“

„Zatím neděkujte Henry, šampaňské se ještě chladí,“ odvětil suše doktor a já vyšel ze dveří, abych se s odbitím půl noci triumfálně zastavil nad schody a hromovým hlasem přehlušil sál.

„Dámy a pánové!“

Celá společnost se tázavě ohlédla, jejich zdvižené oči se lepily na můj falešný knír a rozkošný účes a čekaly na další pohyb mých úst.

„Děkuji! Děkuji, že jste se dnes dostavili v tak hojném počtu. Bylo mi potěšením strávit s vámi tento dlouhý večer. Zvlášť proto, že vaše hluboká upřímnost a sdílnost mi dala spoustu cenných informací, které se v blízké době chystám řádně využít.“

Lidé pod schody se začali tázavě ohlížet jeden po druhém v nechápavých gestech, ale já pokračoval.

„Jen skutečný přítel totiž mluví o příteli za jeho zády i jinak, než ve lžích a pomluvách, nebo pravdách, které se celou dobu bál vyslovit, aby své přátelství mohl dál využívat. Mnoho z vás dnes ukázalo, jakým typem přítele jsou a možná s takovými lidmi trávil čas můj otec, ale já nikoli. Ještě do konce tohoto týdne nejen že kompletně změním vedení otcovy firmy, která na mě v dědictví přechází, ale především se nadobro rozloučím se všemi zde přítomnými vydřiduchy, lháři a pochlebovači, kteří se mě stejně jako mého otce chystali vodit za nos.“

Bylo nesmírně potěšující sledovat všechny ty pobouřené obličeje a mezi nimi madmoiselle Margaret klidně usrkávající víno ze své oblé sklenky.

„Co to má znamenat?“ křičel kdosi v zadní řadě.

„Jak si dovolujete takhle mluvit jménem rodiny Summersdalových! Jménem zesnulého!“ láteřil kulatý muž, ve kterém poznal jednoho z otcových věrných finančních poradců.

„Protože jsem Henry George Summersdale.“ Strhl jsem si knírek a sundal paruku a omámený dav div nepadl na kolena. „Jak jsem řekl – jsem vám vděčný za vaši upřímnost, bude vysoce odměněna. Loučím se s vámi a přeji všem šťastnou cestu domů.“

Seběhl jsem schody, proplul davem, minul demonstrativně tleskající Margaret a vyběhl ze dveří. Musel jsem totiž ještě dohnat slečnu Elizabeth, neboť ve mně skutečně snad kouska gentlemana ještě zbylo.

Přesto, když jsem ji konečně našel, třesoucí a utírající zbloudilé slzy, nevysloužil jsem si pochopitelně nic příjemnějšího než tu nejštiplavější facku černým vějířem, jakou jsem kdy dostal.

„Jste odporný! Ani se neštítíte takové hanebnosti! Měl byste se stydět! Okamžitě odjíždím a přísahám…“ To už ale nedořekla, popadla svou decentní splývavou róbu, která jí i přes ty pohřební tóny velice slušela, a rázovala pryč.

Až se zpožděním jsem se připojil ke třem přátelům popíjející sklenky šampaňského v otcově pracovně. Madmoiselle Margaret zůstala, a dokonce jí vůbec nevadilo, jak ji doktor stále oslovoval pouze lady, což nemívala ve zvyku tolerovat. Graham byl nesmírně veselý, kupodivu nebyl na vině alkohol, neboť celý večer nepil, a přísahal bych, že tak upřímnou radost jsem u něj ani nikdy předtím ani potom už neviděl.

Do konce týdne jsem pak z našich zkušeností sestavil nové vedení firmy a vybral jsem dobře, protože nabídku neodmítl nikdo, ani pan Moore jakožto vlastník čtvrtinového podílu. Slečna Elizabeth naštěstí větu nedořekla, a tak jsem se s ní přeci jen o pár týdnů později shledal, abychom si s nesmělými úsměvy mohli promluvit o tom, proč si ona pamatovala Henryho, ale Henry ji nikoli. A sotva jsme oslavili první úspěchy v nově nakopnutém byznysu, už se mohla slavit svatba. Bylo to ale hektické období, nicméně je za námi.

Po krátké úvaze jsme druhý den po mém znovuzrození pohřbili mého otce na malém vesnickém hřbitově za kostelem. Když u něj dnes po letech stojím, zdá se mi to celé jako včera, kdy jsem házel jedinou krvavou růži na rakev klesající do jámy.

„Tady leží dědeček?“ obrátil ke mně oči malý syn.

„Ano, tady spí ten zlý pán, co neuměl prodávat boty, ale hodně mě naučil.“

Elizabeth už mne ani nekárala, že bych se měl mírnit.

„Ty si prodal své boty sám sobě,“ pípl po chvíli.

„Protože Sommersdalovy polobotky z kůže mladých býků jsou ty nejlepší synku.“ Usmál jsem se a hodil na hrob tu stejnou rudou růži jako tenkrát. Doktor škrtl sirku a v nostalgii zapálil svíci.

Můj otec – byl mužem, kvůli kterému jsem zemřel. A nikdy toho nelitoval.