Bylo už pozdě. Zvolna klaply dveře ložnice a plastová klika zoufale
skřípěla. Zapnula jsem rádio stojící na stolku u stěny. Zachrastilo, zašumělo.
Pomalu jsem došla k posteli a ulehla, opřená o naklepaný polštář jsem
zvedla knihu rozevřenou na poslední přečtené stránce. Položená hřbetem nahoru
tam byla od včerejšího večera. Nic víc na nočním stolku nebylo.
Probírala jsem se stránkami, jako bych plula oceánem. Dávno jsem nevěnovala
pozornost textu. Dlouhé knihy plné slov, které tak snadno přestaly dávat smysl.
Venku byla tma, zatažené závěsy v místnosti se občas zatřepotaly spolu se
stíny z ulice. Ve starém panelovém domě bylo ticho. V několika málo
patrech už lidé spali.
Jen jedno z oken v místnosti bylo slabě pootevřené. Byl slyšet
vzdálený šum města. Třepotavý zvuk, tlumený hukot a jako kapky prolétávající
oblohou, dopadající na vodní hladinu svištěla skrz ty tóny auta. Okno jsem po
chvíli zavřela. Ale ticho v místnosti se tak prohloubilo, že získalo až
zvláštní rozměr. Ve slabé chvíli jsem si uvědomila šum z rádia. Naladila
jsem ho, ale špatně. Nezněl z něj noční hlasatel, stále jen šumění.
Nechtěla jsem už vstávat. Rádio dál tiše šumělo. Písmena knihy se mi začala
ztrácet. Jak se oči klížily, slibovala jsem jim jen chvíli a pak musím vstát a
rádio přeci jen vypnout. Byla jsem unavená. Únava na mě v posledních letech
přicházela pomalu, ale když přišla, byla o to těžší. Zavřela jsem oči. Svět
potemněl, ačkoli byla dávno noc. A pak se ztratil.
Byla to nejspíš jen chvíle. Svědomí mě hlodalo a já si vzpomněla na zapnuté
rádio. Otevřela jsem oči, zvedla klimbající hlavu. Tichý šum se stále nesl
místností, nějaký zvuk od stěny, kde stálo rádio. Věděla jsem, že musím ještě
vstát, ale co když už neusnu? Otočila jsem hlavu k přijímači. To nebyl
šum.
Nějaký zvuk potichounku plynul z rádia. Špitavý, mrmlavý zvuk.
V soustředění se mi křivilo obočí, než jsem poznala v podivné písni
hlas. Někdo v rádiu mluvil zvláštním tichým hlasem, zadrhávaným,
poskakujícím mezi slovy v nějakém zamyšlení. Pomalu jsem vstala a přišla
blíž. Hlas byl teď zřetelnější, skutečně někdo mluvil.
Začala jsem rozeznávat slova, jejich významu jsem ale nevěnovala pozornost.
Byl to podivný sled myšlenek, vět, který z nějakého důvodu nedával smysl,
i když měl obsah. Monotónní tichý hlas přednášel ve výkyvech cosi nepříliš
srozumitelného. Útržky světa někde v éteru. Nebyl to hlasatel. Nebylo to
rádio.
Sledovala jsem ve světle lampy nad postelí škálu frekvencí a v ní malý
zobáček zastavený mezi čísly. Opatrně jsem kroutila s knoflíkem a
přidávala hlasitost. Jasněji zněly věty muže, který mluvil kdesi daleko odtud,
ale na koho mluvil? Poslouchala jsem a mezitím usedla na stoličku u stolku.
Mluvil a mluvil, dělal nezvyklé pauzy. Někdy jen zamručel. Nemluvil vesměs o
ničem a pro nikoho. Povídal si sám pro sebe. Říkal, co ho napadlo. Chaotický
sled vět v jednom bloku.
Naladila jsem špatnou frekvenci. Ale ten přenos byl tak neobvyklý, že jsem
dál poslouchala. Zobáček zůstal na stejném čísle. Frekvence 78. Byla jindy
mrtvá. Žádná stanice na ní nehrála. Kdo to mluvil? Hlas neutichal. Lehla jsem
si tedy zpátky do postele, položila hlavu na polštář a dál naslouchala mrmlání.
Tlumilo se, za nějaký čas ustalo úplně. Nepamatovala jsem si, co ten muž říkal.
Byly to příliš nahodilé záležitosti. Ale to, že mluvil, se dalo jen těžko
zapomenout.
V ranním šeru jsem si pak pomyslela, že to přeci jen bylo podivné.
Možná neskutečné. Co jsem to mohla slyšet? Nastupovala jsem do tramvaje a
odjížděla. Zvuk toho hlasu se nesl někde z povzdálí v mé hlavě. Zkoušela
jsem frekvenci ten den ještě naladit, ale mlčela a z reproduktorů šel jen
šum. Bylo to mimořádné vysílání?
Nic se nestalo. Den jako každý jiný, ale co pak znamenala slova
z éteru? Zdálo se to jako omyl. Přesto když jsem večer otevřela dveře
bytu, zapnula jsem rádio znova a poslouchala dál. Chodila jsem po bytě a
uklízela. Šum byl skoro nepostřehnutelný, než jsem zaslechla skřípnutí. Sem tam
signál vypadl a ozval se nějaký jasný zvuk. Po chvíli jsem tomu přestala
věnovat pozornost, než kdosi v rádiu zabrblal. Mručivé zvuky se na chvíli
měnily ve slova. Hlas byl tentokrát zdrženlivý, mluvil pod fousy. Frekvence 78.
Měla vysílací časy? Těžko říct.
Sedla jsem si k jídelnímu stolu, kam jsem rádio přemístila a
naslouchala hlasu v něm. Mluvil zamotaně, střídal témata co věta. Ztrácela
jsem se ve smyslu, ale po chvíli se začala objevovat pokračování jednotlivých
útržků v některém dalším. Čím déle jsem vnímala, tím víc věcí se začalo
rýsovat do jasnějších kontur. Někdo vyprávěl směsici útržků něčího života.
Někdy tam byly názory, nadávky, strohé věty i jen slova. Ale proč někdo mluvil do
rádia takhle?
V dalších dnech jsem zkoušela ladit frekvenci 78 na jiných
přístrojích. Na většině byl slyšet jen šum. Ale na pár výjimečných kouscích se
někdy ozvalo tlumené slovo. Zdálo se ale, že moje vlastní rádio slyší frekvenci
78 nejlépe. Zachytilo ji kdykoli vysílání začalo. Ostatní rádia jen sem tam
přetlumočila několik trhaných vět. Na nějakou dobu jsem pak neposlouchala jinou
stanici. Než se mi začalo zdát, že se vysílání zacyklilo a některé části se
opakují.
Na čas se z éteru ozývaly jen krátké vzkazy o nelibostech. Něco bylo
špatně. Muž déle mlčel a zahořkl. Ať už se s vysíláním stalo cokoli,
skomíralo. Jak hlas ubýval, ladila jsem opět běžné stanice. Jedna věc mě však
udivovala, že nikdo o stanici na frekvenci 78 nejspíš nevěděl. Nikdy jsem
nikoho neslyšela o tom mluvit. Byť bylo vysílání tak podivné a vlastně nebylo
v programu nic jiného, než čísi sekaný proslov.
Když jsem si to uvědomila, začala jsem přemýšlet nad tím, kdo to vlastně
mluví. Hledala jsem informace o frekvenci 78, ale nešlo o žádnou oficiální
stanici. Ptala jsem se pár známých, ale neměli tušení, že by něco takového kdy
poslouchali. A tak jsem jednoho dne vzala papír a tužku a naladila 78. Bylo tam
ticho, a když se začaly ozývat nahodilé kusy vět, psala jsem je. Některé neměly
význam, ale někdy se ozvalo nějaké jméno nebo název. Muž mluvil o všem a občas
narazil na věci, které pojmenovával. Jak čas běžel, soupis se mi zvětšoval, ale
stále v něm nebylo nic zásadního. Přesto jsem psala dál.
V některých částech příběhu už jsem se vyznala. Muž měl nějakou
rodinu, možná šlo jen o přátele, ale jistý okruh lidí se opakoval. Místa mi
byla neznámá. Jednou jsem zaslechla i jeho jméno, pouze ale křestní. Něco mi
chybělo, abych poskládala ta slova dohromady. Jenže pak se mi to samo připletlo
pod nos.
Stála jsme na poště a přímo přede mnou byla mladá žena. Diktovala něco
úřednici a sdělila jí své jméno. Došlo mi, že ho odněkud znám. Jenže odkud? Byl
to seznam, který jsem si psala. Zastavila jsem ji ještě na odchodu. Tvářila se
trochu udiveně, ale byla to ona.
„A vy znáte nějakého pana XX?“
„Ano, to ano – co o mně říkal?“
„Mluvil o vás, zmínil se. Nevíte, kde ho najít?“
„No ano, vím.“
Snad zmatená, ale vysvětlila mi, kam mám jít. Vydala jsem se tam až další
den. Bylo už sychravo, listí spadalo ze stromů a nechalo jim holé větve. Hlas
v rádiu jsem ještě večer hledala, ale trochu se odmlčel, jen tichounce
občas něco zaklel. Chtěla jsem vědět, kdo je ten muž mluvící do rádia. Byl to
trochu podivín. Jakýpak hlasatel. Nikdy jsem nezjistila, co za stanici vlastně
poslouchám, proč mluví do rádia jen on?
Byl to domov s pečovatelskou službou, kam jsem došla. Vila stojící ve
městě, schovaná mezi dalšími domy se zahradou kolem. Nemyslela jsem na
návštěvní hodiny, ale naštěstí byli vstřícní. Za panem XX nikdo nechodí, ale to
mi bylo divné. Mluvil o spoustě lidí. Když jsem procházela chodbou, došlo mi,
že jde spíše o sanatorium pro chronicky nemocné. Hlasatele bych tu asi
nehledala.
Došla jsem až do pokoje, kde měl být. Na zaklepání nikdo neodpovídal.
Sestra se neobtěžovala čekat a vstoupila. U okna vedle lůžka seděl ve vozíku
starý vrásčitý muž. Nehýbal se a sestra začala mluvit.
„Pane XX, někdo za vámi přišel. Znáte ji? Pamatujete si?“
Postava na vozíku se ale nehýbala. Byl snad tak netečný? Pak mi to došlo,
když se sestra vzdálila. Byl ochrnutý. Seděl tam bez pohybu, oči vpité do zdi
s mrtvolným pohledem. Otočila vozík ke mně a pak odešla. Chtěla jsem se
zeptat na nějaké otázky, ale zdály se teď nepatřičné. Přesto to přece nemohl
být přelud, nebo mýlka. Začala jsem mluvit.
„Hlásíte do rádia, hlavně večer. Poslouchám vás.“
Nehýbal se a jeho pohled mířil jinam.
„Máte zvláštní… pořady. Má ta stanice nějaké jméno?“
Ale on dál nereagoval. Možná ani neslyšel. Sestra mi vůbec nic nesdělila.
Možná měla za to, že se známe.
„Vidím, že tu také máte rádio? Můžu?“
Přešla jsem k posteli a zapnula malý tranzistor na stolku. Zarachotil
a pak se ozvala hudba. Chvíli jsem ho nechala hrát a míjela stanice. Nejdřív mi
nešlo naladit, ale pak se mi přece povedlo trefit správnou frekvenci, ale
slyšet byl jen šum a občasné prasknutí.
Starý muž dál seděl ve svém křesle. Byl ke mně téměř zády, shrbený
v pyžamu a zašlém županu. Hlavu měl oplešatělou, musel být skutečně už
hrozně stár.
„Jste rád, že můžete být pořád hlasatel?“
Mlčel. Nehýbal se. A pak se ozval známý zvuk. Tiché zamručení z éteru
a pak hlas.
„Jděte pryč.“
Poděšeně jsem zvedla hlavu a zjistila, že mě sleduje jeho oko nachýlené
přes rameno. Probodával mě tím jedním jediným okem zapadlým do hlubokých vrásek
a mlčel.
„Jděte pryč,“ ozýval se hlas z rádia. „Pryč.“
Opatrně jsem ho obešla. Jeho oko mě sledovalo, dokud jsem nebyla blízko
dveří. Svěsil hlavu zpět k hrudi a rádio opět jen tiše šumělo. Vzala jsem
za kliku a zmizela.
Frekvenci 78 jsem od té doby nenaladila. Rychle jsem ji přeskakovala ve
strachu, co brumlavý hlas v éteru pronáší. Byly to myšlenky. Všechny
myšlenky toho muže se nějak dostaly na frekvenci 78. Neptala jsem se jak. Ale
po pár letech jsem si ji zase naladila. Jenže už tam byl jen šum. Ovšem ne ten,
jaký jsem tam slýchala. Byl praskavější, hlasitější – byl to šum prázdných
radiových vln. Hlas utichl. Poté už jsem nikdy na frekvenci 78 nic neslyšela.
0 komentářů:
Okomentovat