rok 2013: Anno

Jmenuju se Benjamin Clark. Narodil jsem se v roce 1825 ve městě Maidstone. Vystudoval jsem akademii a v roce 1847 nastoupil do firmy mého strýce jako účetní. V roce 1849 jsem se zamiloval. V roce 1850 se zasnoubil. Má milovaná asi 3 měsíce poté zemřela na choleru.

***

Je to už nějakou dobu, jsem sám. Otec se mi stále snaží vštípit, že je nutné se přes to přenést, ale nechápe, že já to nedokážu. Alespoň, že si to dokážu přiznat. Život byl příliš krásný, dokud tu byla ona, a teď je jen bezcennou prázdnotou. Lidé se mi už naučili stranit – dokonce. Jediná slova, která mi teď ještě občas poskytují, jsou slova útěchy. Jak marné, ale alespoň slušné. Jenže k čemu jsou dobrá mně?

Ráno vstávám do temnoty tichého domu, který měl být náš. Kráčím městem, jež se stalo zvláštním bludištěm tváří, které už mě ani nechtějí poznávat. Bludištěm domů s hrozivýma očima, kde si připadám stísněně a nemůžu dýchat. Tichá je pak i kancelář, ze které se na to bludiště skrz záclonu dívám. Čas v ní plyne zvláštním tempem, kterému nerozumím. A pak kráčím za šera domů, abych v tom domě, který mi ji tak připomíná, nemusel být o mnoho déle.

Pamatuju se, jak jsem ji tam provázel a ukazoval všechny pokoje. Její omámený obličej, jak rozhazovala ruce a přemýšlela, kam dá obrazy a nový nábytek. Ukazoval jsem jí ložnici a pak v ní sám nikdy nespal. Bydlím v pokoji pro hosty a ty dveře jsem už dlouho neotevřel.

Zemřela nakonec doma. U své rodiny. Bledá a slabá, celé dny jsem doufal, že jen spí, dokud ji nepohřbili. Až v tu chvíli jsem pro ni dokázal ronit slzy. Protože mi zmizela nadobro. A teď už nedokážu k tomu hrobu ani přistoupit a položit na desku růži. Její rodina mi to vyčítá. Jakoby si skutečně mysleli, že jsem na ni zapomněl.

„Měl byste se vrátit do starých kolejí, Benjamine. Najít si děvče, zase chodit do společnosti. Už jste dlouho nebyl v opeře.“

Zvedl jsem hlavu od stolu. „Já vím, pane Moore.“

„A přesto sedíte doma.“

„Pracuji, pane Moore.“

„No ano, o těch vašich věčných přesčasech ani nemluvím. Práce vám na to nedá zapomenout, ta vás jen unaví. Musíte si najít děvče.“

„Já vím, pane.“

Opět jsem sklonil hlavu, byl jsem na tyto rozpravy zvyklý. Stále se opakovaly. Měl jsem práci, dost práce.

Moore přešel kancelář a vyhlédl ven z okna. Pak ho otevřel. „Zasloužíte si trochu čerstvého vzduchu.“

Ulice ale spíš páchly splašky a pižmem uhnaných koní.

„Mám lístky na zítřejší představení, ale má choť musela nečekaně odjet za svou matkou. Pozval bych nějakého známého, ale vy to potřebujete jako sůl, Benjamine.“

„Pane.“

„Musíte mezi lidi. Vždyť jste ještě mladý, mrháte tu drahocenný čas. Užívejte si, dokud můžete a nějak vypadáte. Jen se podívejte na mě! Já už jsem stará vojna, vděčný za rodinný krb. Vy ještě pořád máte kouzlo, nějaká šarmantní dáma tam na vás jistě čeká. Sejdeme se v sedm před hlavním vchodem, co říkáte?“

Kývnul jsem, ale víceméně jen ze zdvořilosti. Pan Moore byl stejného názoru jako můj otec, jen jednal opatrněji. Všichni lidé byli stejného názoru, ale já pouze čekal, až to odezní samo. Tíživý pocit na prsou a v duši. Možná se to však nikdy nestane. To mě ale netrápilo. Anna byla jako zlatá truhla posázená diamanty, kterou ukrývá královská pokladnice. Nebylo možné ji jen tak nahradit – byla příliš cenná. A takové věci si zaslouží úctu, zvlášť když ona byla víc než jen vzácnou hmotou. Měla vzácného ducha.

 ***

Moore byl očividně rád, že jsem přišel, ale také věděl, že jsem jen slušný a spolehlivý muž. Říkali mi, že mě vychovali dobře. Že Anna si lépe vybrat nemohla.

Moore se svou chotí si objednávali stále stejnou loži. Připadal jsem si tedy poněkud hloupě, když jsem tam seděl a kynul jeho zaujatým známým, kteří si mě prohlíželi ze všech stran sálu. Jistě se v duchu ptali, kam zmizela jeho žena a kdo je ten mladý muž vedle něj.

Děj jsem nesledoval a téměř neposlouchal. O přestávce mě Moore vytáhl ven a v chodbách seznamoval se všemi, které potkal. Zvlášť intenzivně vyhledával mladé dívky. Bylo to celé hloupé, ale jak říkám, jsem zdvořilý. Moorova snaha mě nějak rozveselit nebrala konce. Tím spíš jsem se ale sám nořil do hluboké nostalgie. Toho jsme se bál – vzpomínky na Annu. Její šaty šustící o mramor. Její tvář v odlescích zlata a křišťálů. Příliš brzy po tom všem jsem se sem odvážil. Nikdo z nich netuší, jak moc pro mě znamenala. Lidé, co lásku nikdy nepoznali, vám o ní těžko můžou vyprávět. A proto jsou to básníci, kdo píše básně, a ne oni. Oni jen vedou prázdné naučené řeči.

„Jsem rád, že jste přišel, Benjamine. Slečna Claire je velice milá dívka, nemyslíte? Její otec je bankéř. Velice vlivný člověk. Mohl by vám sehnat práci v Londýně.“

Netušil jsem, proč mi to říká. Vždycky tvrdil, že jsem dobrý zaměstnanec a že je rád, že zaměstnal právě mě. Jakoby snad na moje místo čekal někdo jiný? Zdálo se, že jsem již notně otrávený smutkem.

„Zajděte příště také, výborný program. Sám se chystám.“

Pokýval jsem, ale byl jsem o to víc přesvědčený se tu dlouhou dobu zase neukázat.

„Nechcete ještě někam zajít?“

„Ne, děkuji pane, myslím, že půjdu domů.“

„Pak tedy dobrou noc, Benjamine, a ještě jednou jsem rád, že jste přišel.“

 ***

Byla už noc a já se v chladu choulil do svého kabátu. Prázdné šeré ulice, jen někde se ozývaly hlasy z oken. Vzpomněl jsem si, jak jsem bázlivě stával pod tím jejím. Viděl jsem ji všude a ticho mne vracelo do vzpomínek. Neměl jsem tam chodit, neměl jsem vůbec vycházet z domu. Ach, Anno!

Zavřel jsem domovní dveře. V srdci jsem měl díru, která už nešla zacelit. Byl jsem o tom najednou přesvědčen. A to hluboké neštěstí a zoufání mě zahnalo do naší ložnice. Snad jsem doufal, že v posteli, do které nikdy neulehla, ucítím její vůni. Poslední zbytek, kousek duše, kterou tu někdy nechala. Ležel jsem tam jako mrtvý. Anno, Anno!

Náhle mne vzbudilo klapnutí, trhnul jsem sebou a zvedl se. Stále byla noc a já tu ležel ve svém oblečení, a tak jsem usoudil, že jsem nejspíš usnul. Okno zavřené a já se rozhlížel, abych našel, co způsobilo ten šramot. A pak jsem uviděl, že dveře nejsou dovřené. Měl jsem za to, že za sebou vždy zavírám.

Pomalu jsem vstal a kráčel tmou, oblečení zmuchlané a rozcuchané vlasy. Ale za dveřmi nikdo nebyl, a tak jsem se vrátil. Místo do postele přešel jsem však k oknu a ještě krátce vyhlédl ven. Anna. Vzpomněl jsem si na ni a pak se podíval na temné dveře. Jako by snad…

Lehnul jsem si do postele a díval se na kliku. Tak dlouho, dokud jsem opět neusnul. A ráno jsem pak bloudil po domě a prohlížel šeré kouty. Anno? Pomalu jsem se oblékl, stále se ohlížel za sebe a pak odešel.

 ***

Moore se zmínil, že jsem živější a nejspíš si bláhově myslel, že je to jeho zásluhou. Stále jsem se k tomu vracel a trvalo asi týden, než ten zvláštní pocit odezněl. Ale nějaký přelud jako by se na mě stále držel. Nějaká lež, které jsem věřil, protože jsem chtěl. Naději v prožívané beznaději. Ale byla to hloupost, a tak jsem si ji odmítal přiznat, i když jsem ji v podvědomí sám živil. Anno.

Najednou jako bych chodil z rána kolem ložnice po špičkách. Jakoby v ní někdo stále spal a já ho nechtěl budit. A kolikrát jsem ty dveře otevřel a opatrně nahlédl.

„Mluvil jsem se slečnou Claire, prý jste se od té doby neviděli. Benjamine, co je s vámi?“

„Jsem přece v pořádku, pane Moore,“ odvětil jsem a zvedl hlavu od dokumentů.

„Jenže to není pravda. Vy pořád myslíte na ni. Nosil jste jí vždy deset rudých růží a prý pro ně zase chodíte do květinářství. Žena vás viděla.“

„To já jen tak, pane Moore.“

„Benjamine, já vás prosím, přestaňte s tím! Ta dívka je mrtvá, život jí nevrátíte.“

„Já vím, pane.“ Jenže jsem lhal. On nikdy nikoho nemiloval, co mohl vědět?

Ten den jsem opět koupil deset růží a dal je v hale do vázy. Byla to moje věc, byl jsem jediný, kdo o tom mohl rozhodovat.

„Stačí chtít,“ říkala mi tenkrát, „stačí chtít, Benjamine, a tvá přání se splní.“

A já věřil jen pro její jméno. Anno.

Byla pryč. Už dlouho a já byl sám. Lehl jsem si do postele a uvěřil, že je konec. Naposled jsem se s ní rozloučil, ale přísahal, že uvnitř zůstane navždy. Zítra odnesu růže na její hrob. Naposled Anno. Snad mi odpustíš. Navždy spolu – já držel slib, ale ty už si nemohla.

 ***

„Jsem rád, že je vám líp. Nebyl jste včera v divadle?“

„Ano, pane, viděl jsem vás s chotí.“

Moore se usmíval. „Ano, velice pěkné představení, že?“

„Zajisté.“

Vrátil jsem se k dokumentům, a když hodiny odbily, šel jsem domů. Už dlouho byla pryč. Život jde dál, říkal můj otec. Dům byl prázdný, ale už ne tak moc. Baltazar na mě čekal vždy ve stejný čas za dveřmi a já se nesměl opozdit. Byl to milý špringlšpaněl. Nebyl příliš náročný, za to ale oddaný společník. Spal v košíku pod schody a vždy čekal, dokud ráno nesejdu dolů, abych s ním šel ven.

Občas jsem z vtipu říkával, že je to nejoblíbenější pes v okolí. K sousedům byl velice přítulný a rád si hrál. Nepamatuju si, že by kdy zle štěkal. Po večeři jsem odešel do patra, ale ten den byl úplněk a při světle z okna se těžko usínalo. Několikrát jsem se probudil a pak jsem se zlostně oblékl a rozhodl se strávit zbytek noci s knihou na klíně. Byla to marná snaha.

V malé knihovně bylo několik různých výtisků a já už měl dojem, že jsem četl všechny. Sáhl jsem namátkou a dal se pod lampou do čtení. V domě bylo ticho a obloha stále jasná. Byl jsem unavený, ale nedokázal spát. Ve světle se rozpíjela písmena a vedle nich tužkou něco připsané. Anno? A já to písmo poznal bezpečně. Kniha, kterou jsem jí sám půjčil. A náhle kdesi práskly dveře.

Vylétl jsem z křesla a vyhnal se na chodbu. Všude to samé prázdno a pes zdál se, že spí. Anno? Vrátil jsem se do pokoje a dal se do čtení. Jenže děs, který se ve mně probudil, mě postavil znovu na nohy. Bloudil jsem chodbou a sledoval tmu. Když jsem se opět vrátil do pokoje, vyhlédl jsem z okna ven. Byl to stín, který jsem uviděl v odrazu měsíce na okenní tabulce. Stín kdesi za mnou a já se otočil tak prudce, že se záclona rozlétla.

„Jsi tu? Řekni, jsi tu?“ Hlas, který mizel v temnotách.

A dole bylo ticho, pes spal.

„Vstaň, vzbuď mě ze sna. Já spím a ty mě šálíš!“ Můj hlas, volání do tmy. Ale nikdo neodpovídal.

Zmateně jsem rozrazil dveře a zůstal v nich.

„Benjamine?“

Ve tmě se něco rozjasnilo a já tam stál bez dechu a sledoval pohyb v chodbě. A ona přišla blíž.

„Anno?“

Ruce mi bezvládně klesly podél těla a jen jsem se díval před sebe. Samozřejmě, že to nebylo možné, ale ona tu stála. Přesně tak jak jsem ji znal, slabé světlo lampy ze dveří, ve kterých jsem stál, jí padalo na šaty a vlasy rozpuštěné, splývající až na záda se jí lehce leskly.

„Jak?“ Poděšený šepot bylo jediné, co vyšlo z mých úst.

Podívala se mi do očí tak zvláštně jako nikdy předtím a já slyšel, jak říká: „Když opravdu chceš, všechno se ti splní. Stačí chtít, Benjamine.“

Byla tak blízko a já natáhl ruku.

„Jak moc chceš?“ zeptala se.

„Moc.“

„Opravdu moc? Musíš si být jistý, Benjamine.“

„Já chci.“

„Cokoli budeš chtít, stane se, Benjamine. Ale musíš chtít.“

Dlouze jsem se nadechl a přemýšlel. Anno. Já chci. „Je pozdě. Ukážu ti ložnici.“

„Ale já přeci vím, kde je,“ usmála se.

Ráno jsem se vzbudil a odhodil peřinu. Mžoural jsem do světla a snažil se dostat se na nohy. Pak mi to začalo docházet. To, co se stalo. Otočil jsem se a v duchu doufal. Sen, nebo se to skutečně stalo? Prosil jsem a sám nevěděl o co. A ona tam byla. Boule schovaná pod duchnou a její vlasy na polštáři. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Ona tam byla.

„Anno?“

„Já vím, musíš do práce,“ šeptala.

Byl jsem stále oblečený tak, jak jsem ulehl, a ona také. Přehodil jsem přes sebe vyžehlenou košili a pak už jsem uháněl ulicemi.

 ***

„Benjamine, není vám něco? Všechno vám dnes padá z ruky.“

„Promiňte, pane, jsem dneska trochu zmatený.“

„To vidím, stalo se snad něco?“

„Nic, pane, to asi jen to počasí. Moc jsem nespal, víte.“

Pan Moore se sice tvářil dost nedůvěřivě, ale pak jen dodal: „Dejte se dohromady, Benjamine, potřebuju vás.“

To odpoledne jsem kráčel domů hodně zvolna. Zahýbal jsem do ulic, kterými jsem již celé měsíce neprošel a bloudil ve stínu domů. Když jsem šel kolem květinářství, měl jsem nutkání koupit pár růží, ale pak jsem se jen rychle otočil a uháněl pryč. Než jsem vzal za dveře, chvíli jsem si dům prohlížel. Nějaký divný pocit mě odmítal pustit dovnitř.

Ale když klíč zachrastil v zámku a dveře se otevřely, uslyšel jsem známý hlas.

„Benjamine? To jsi ty?“

A celá tvář se mi rázem rozjasnila a nebylo už žádných pochyb ve mně. Byla tady, se mnou, byla tady. Anno, drahá Anno. Byl jsem nejšťastnější člověk na světě a ona se jen usmívala a říkala: „Stačí jen chtít, Benjamine.“

Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy zažil. Probouzet se zas a znovu po jejím boku. Beze strachu. Nic se nemohlo rovnat pocitu, že má láska je se mnou. Život byl najednou nádherný, plný barev a světlo vyhánělo šero z mojí mysli. Už nebylo, proč zoufat. Všechno, co chci, se mi splní.

 ***

„V tak dobré náladě jsem vás neviděl, ani nepamatuju, Benjamine.“ Pan Moore byl mnou velice potěšen a rád to dával najevo. „Jaký pak na to máte tajný recept? Jednou mi ho budete muset prozradit.“

Ale já se jen usmíval a mlčel. Kdyby tak věděl.

Cestou domů jsem už nespěchal. Lidé se mi náhle přestali stranit a staří známí mě opět začali zdravit. Každý mě zastavoval, ptal se na mé zdraví a vedl družný rozhovor.

„Ach, Anno, kdybys je viděla! Všichni se tak náhle změnili. Už pro ně nejsem jen tichý nikdo.“

„Žiješ tak, jak ty sám chceš, Benjamine,“ usmívala se.

„Nabídli mi práci, Anno. Velká firma, vydělal bych tam jmění.“

„To jsem ráda.“

„Zítra s nimi podepíšu smlouvu, budeme žít jako v pohádce, Anno.“

 ***

Vydělával jsem víc, než kdy předtím. Najednou mě znalo celé město a já si mohl pyšně vykračovat po ulici. Kynul jsem dámám. Stále se ptali na mě, na mou choť, jak se nám daří. A domů jsem nosil celé tisíce růží. Ona každý den čekala nahoře na schodech, aby mě mohla uvítat. Jedno kdy jsem přišel. Snášela se ke mně dolů jako anděl a já tál pod jejím pohledem. Anno.

„Další květiny?“

„Miluji tě,“ řekl jsem jen.

„Nemusíš tak utrácet, Benjamine.“

Podíval jsem se do prázdného košíku. „Anno, kdepak je Baltazar?“

„To netuším, Benjamine.“

„Snad se nezatoulal.“

Drahý Baltazar, milý chlupáč, kde jen mu byl konec? Vždy tu na mě čekal. Ale já ho nedokázal hledat. Jistě spí v kuchyni pod stolem. Našel si nové místo. Mlsný dotěra, jistě hlídá i u snídaně. Rád žebrá, když ví, že jeho velké lesklé oči vždy něco vyloudí.

Za týden však zmizel z chodby i jeho košík. Myslel jsem si, že ho Anna uklidila. Jistě překážel, však v něm Baltazar už nespí. Nemusí tam dál stát. Koupím mu nový, větší. Ten starý měl přeci od štěněte.

 ***

Bylo tomu už několik let, co jsem odešel od pana Moora. Zaměstnání – jediné, co jsem změnil. Stále stejný dům a především stále stejná žena. Anna. Hodně se však změnilo kolem mě. Město rostlo do krásy a lidé byli přívětivější. Už dlouho nepřišla žádná krize a všichni žili nad poměry. Byla to skvělá doba. Byl jsem přesvědčen, že se o ní jednou bude psát. Dokonce přestavěli špitál na lázně - už dlouho nebyla žádná epidemie a nemoci neřádily jako dřív. Vzduch už nepáchl otráveně a parky byly z jara plné květů. Nejen mně se po letech lépe dýchalo.

Naproti mně se objevila známá postava. Muž s cylindrem a špacírkou, sám na vycházce.

„Benjamine!“ zdravil mě nadšeně, „Dlouho jsem vás neviděl. Jak se vám daří?“

„Dobře, velice dobře. A vám, pane Moore?“

„Náramně. Prý máte v novém zaměstnaní jen úspěchy.“

„Kdepak novém, pane Moore.“

„Však máte pravdu,“ pokyvoval, „Ani si neuvědomuju, jak ten čas letí. Ale máme to dneska krásně, že? Už dlouho nám nepršelo. Pořád je pěkně.“

„Jak se má vaše žena, pane?“

„Výtečně, výtečně. Věřil byste, že je pořád stejně krásná, jako když jsem si ji bral?“

„Však vy sám vůbec nestárnete, pane Moore.“

„Je to hotový zázrak. Nuže, jsem rád, že jsem vás zase viděl, Benjamine. Opatrujte se.“

„Nashledanou, pane Moore, a kam že to vlastně jdete?“

„Ale, navštívit starého známého, dnes svalí jubileum.“

„Ach tak, hodně štěstí a nashledanou.“

Otočil jsem se a šel dál. Pan Moore měl pravdu, bylo krásně. Už jsem si ani nedokázal vzpomenout, kdy naposled byl na obloze jediný šedý mrak. I ty zažloutlé ranní mlhy se vytratily. Ale kdy naposled bylo chladno, kdy napadl sníh? Nejistě jsem se zastavil.

Pak jsem se dal ulicí nazpátek, až jsem uviděl muže v klobouku.

„Pane Moore!“

Podíval se na mě, ani nesmekl, ani nepokynul. „Copak Benjamine?“

„Pane Moore,“ mluvil jsem udýchaně, „kdy naposled byla zima?“

„Přeci před posledním jarem a to před posledním létem a podzimem.“

„A kdy to bylo?“

„To už si nepamatuji, Benjamine,“ odvětil jen a zmlkl.

Stál jsem tam a přemýšlel a on jen skrýval obličej pod svým kloboukem tiše naproti mně.

„Pane Moore?“

„Ano?“

„Mám přání, mám velké přání.“

Pokrčil rameny a řekl: „Tak prosím, povídejte, Benjamine.“

„Chci slyšet pravdu?“

„Pravdu?“ zarazil se a sklonil ještě více hlavu, „Tak pravdu říkáte?“

„Prosím, pane Moore, chci slyšet pravdu. Nic jiného nechci, jen pravdu.“

Chvíli bez hnutí sledoval po očku město kolem a míjel mne pohledem. Podezíravý, podivný byl ten pohled, který věnoval domům a lidem. „Dobře,“ zamručel pak.

„Ach, děkuji. Anna měla pravdu, stačí chtít.“

Víc už se mi do tváře nepodíval. „Anna není, Benjamine.“

„Co to říkáte? Sotva před hodinou jsme se loučili!“ Nechápavě jsem na něj hleděl.

„A kde je váš pes, Benjamine? Vzpomeňte, kde je Baltazar?“

„Přeci spí v kuchyni. Tam má své místo, už dlouho.“

Kroutil hlavou a díval se do dlažby. „Copak jste ho tam viděl, Benjamine?“

„Já vám nerozumím, pane Moore.“ Tělo se mi začalo nevysvětlitelně třást a polil mě pocit zvláštního chladu.

„Vy už dávno nic nevíte, Benjamine. Vidíte jen to, co sám vidět chcete. Anna už je dávno mrtvá, Baltazar pošel. Z vašeho domu je ruina a já - já jsem dávno stařec.“

Zvedl hlavu a já náhle uviděl hluboké vrásky, které mu brázdily jeho svraštělou tvář.

„Moje žena už zemřela, moji přátelé také. Chodím jim na hrob dávat květiny. Mému známému by bylo dnes sedmdesát let, škoda, že se toho nedožil. Ubodali ho v průjezdu jednoho večera.“

„Co to povídáte, pane Moore, to není možné!“

„Lidé umírají, Benjamine, marně si přejete zastavit čas. Město je plné špíny, chudáků a vzduch prosycený jedem komínů továren. Žijete jinde, Benjamine. Svůj vlastní svět jste si vymyslel podle svých přání a teď chcete pravdu? Už je pozdě, Benjamine.“

„Co to jen říkáte? To jsou lži!“

„Tak se rozhlédněte kolem, drahý hochu. Město naříká. Už se s vámi dále nemůžu bavit, sbohem.“

Zoufale jsem se vydal v jeho stopách a volal. Jenže on už nechtěl poslouchat. Natáhl jsem se po jeho lokti, ale on se sám otočil.

„Benjamine, prosím, lidé se otáčejí. Nemůžu se s vámi bavit.“

„Ale proč pane Moore?“

„Mrtví nemluví, Benjamine. Dávno tomu, co jste zemřel. Jen jste nechtěl odejít.“

Otočil se a vydal se ulicí dál. Míjeli mě lidé, ale já nedokázal jít. Ulice se mlžila, domy byly šedé a na rozích průjezdů seděli nemocní žebráci. Tváře těch, co mě míjeli, byly zachmuřené. Ten svět plný barev byl pryč. Pan Moore měl pravdu.

Lidé chodili ulicí, ve spěchu do sebe strkali, ale jedno místo na špinavém chodníku zůstávalo prázdné. Jako by tam někdo neviditelný stál a oni ho tiše míjeli. Jenže ten člověk zmizel. Naposled zahlédl podmračenou oblohu a zašeptal: „Ne!“