2010: Kovboj

Když jsem byl malý kluk a docházel tenkrát do školy ještě z povinnosti, měl jsem takový dojem, že mě svět už nemůže překvapit. Tedy že mě nemůže překvapit nic, co mám kolem sebe a co znám, jelikož novinky vás překvapí, ať chcete nebo ne. Měl jsem za to, že znám své přátele, svou školu i své rodiče tak dobře, že není nic, co by mi ještě zůstalo skryto. Bohužel možná bohudík, to vážně netuším, jsem zjistil, že to byl asi největší omyl mého života. Došlo mi, že jsem svět viděl tak růžově, jak černě ho viděla moje babička. Naneštěstí k tomu mému procitnutí došlo dost nárazově a drasticky. Zničehonic jsem slyšel o mém blízkém okolí takové věci, že jsem se až zděsil a od té doby jsem se stal jakýmsi zvláštním podezíravým důvěřivcem.

Možná je to jednoduše součástí mé osobnosti. Jsem už takový, že když mi někdo něco řekne, horlivě kývám, abych si za dalších pět minut začal onu záležitost rozebírat na díly, a to má fantazie už potom nezná mezí. Co když mi lhal? Proč by mi lhal? Protože si všichni pořád vymýšlí? Ale on nelže nebo ano? Co když mě chtěl využít, zlepšit si u mě kredit? Vidíte, takhle já myslím. Udělám z vás během chvíle zločince a to jenom proto, že jste mi s úsměvem sdělili: „Pěknej batoh. Novej?“

Moje jediné štěstí je, že o svých „domněnkách“ s nikým nemluvím, takže mě nikdo nepovažuje za blázna. Vůbec mám někdy pocit, že mám lepší pověst, než jaký jsem. Třeba profesoři na fakultě mě mají za pilného studenta. Nevím, čím to je, protože když se dokopu zpátky na kolej, letí sešity a skripta většinou do kouta a já místo horečného šprtání čučím do bílé zdi omšelého pokoje. Studuju v Praze ČVUT, pokud by to někoho z vás zajímalo. Bydlím na koleji na Dejvický. Skvělá věc – mám to kus k metru, a co se taky nesmírně hodí, kus ke knihovně.

Jediný, kam to nemám kousek, je posluchárna. Takže musím každé ráno vstát a seběhnout schody do toho zatuchlého světa podzemní dráhy, abych se přes půl Prahy projel až na místo určení. Já vím, že jsem to metro ještě před chvíli opěvoval a ona je to vážně dobrá věc, ale ne když s ním musíte jezdit každý den.

Jsem z malého města a z megalopolí jako je Praha jsem měl vždycky pupínky. Čím jsem byl starší, tím míň mě tohle město uchvacovalo a rok od roku se mi jen víc a víc hnusilo. Všichni lidé jsou tady jak z jiné planety. Jeden moc malej, jeden basketbalista. Jeden bez nohy, jeden bez oka. Jeden snob a druhej houmlesák. Větší směsku individuí si nedokážete představit. A Praze to ani nevyčítám. Je to sice možná klišé, ale všechna velká města jsou stejná. Všechno pozlátko na vrchu kryje jen špínu a smrad, který je pod ní.

Jako to metro. Když jsem byl ještě dítě, byl jsem tím prostorem fascinován. Miloval jsem hukot soupravy řítící se tunelem a já v ní s rodiči na cestě do muzea. No jo, kde jsou ty časy? V pubertě se mi to místo absolutně znelíbilo. Nesnášel jsem to nucené cestování namáčknutý mezi hromadu upocených podivínů a blondýnek pokyvujících se na jehlových podpatcích. Byla to společnost, která mi byla značně proti srsti. A když jsem přišel do Prahy jako student, začal jsem to brát jako již sice menší ale nucené a hlavně stále zlo, na které jsem si nakonec docela úspěšně zvyknul.

Už jsem nebyl v duchu protivný na každého, kdo se o mě v ranní špičce otřel, dokonce už jsem pokorně snášel všechny, kdo nevydrželi stát na jezdících schodech, a museli je netrpělivě sbíhat. A teprve klidný jsem pak začal být při svých zpátečních cestách na kolej, kdy už množství cestujících prořídlo.

Celá ta divná příhoda, dá-li se tomu tak říkat, začala právě při jedné z takových cest. Byl jsem utahaný a jako již častokrát jsem mlčenlivě stál v jedné ruce svíraje rudou opěrnou tyč, druhou zaklenutou do ramene batohu. Měl jsem ten den vážně dost. Už jsem ani nevnímal mechanický hlas vyzívající k ukončení výstupu a nástupu, neb dveře se zavírají. Jen jsem letmo šilhal po spolucestujících v blízkém okolí.

Paní s kočárkem se vybavovala se svou přítelkyní, opodál skupinka studentů s tvářemi podobně strhanými, jako byla ta má, polohlasně probírala nejspíš zážitky ze školy. Nějaký obtloustlý chlápek, sedící kus od nich, zíral do okna vlaku, kde se míhaly rozmazané pestrobarevné kabely. Pak tu seděla ještě vrásčitá stařenka a u dveří stála dívka čtoucí si nějaký podřadný módní magazín. Nikdo z nich mě příliš nezaujal. Přímo přede mnou hned vedle dveří ale seděl docela zvláštní objekt.

Už na první pohled vás nutil prohlédnout si ho pozorněji. Byl to muž asi ve středních letech. Celou tvář mu pokrýval prošedivělý krátký vous. Oči měl trochu zapadlé, ale na rozdíl od starších ročníků jim chyběl onen kalný ráz. Ba se dalo přímo říct, že byly jiskrné. V kulatém obličeji byl posazený docela výrazný nos, zatímco ústa pod ním se částečně ztrácela v hustém strništi. Býval bych popsal i vlasy, ale neznámý měl na hlavě naražený tmavý kovbojský klobouk. Spolu s dlouhým těžkým kabátem z něčeho, co se vzdáleně podobalo sametu, mi připomínal lovce upírů před důchodem. Iluzi kazily jen kvádro, košile, černé kalhoty a na nohou lesklé lakýrky. A tenhle působivý a přesto jaksi jemný módní celek doplňoval trochu překvapivě iPod. Alespoň jsem tak soudil podle nepochybně nepříliš laciných bílých sluchátek, která vykukovala zpod kabátu.

Vážně zajímavý člověk. Zdál se mi jako sympaťák. Takový ten týpek co nemá peněz málo, ale nemá jich ani moc. Má styl a není zatvrdilý konzervativec. Jeho řeč musí být rozhodná, ale uvážlivá. Viděl jsem ho jako někoho, kdo umí nejen mluvit, ale hlavně jednat. Táhne dav kupředu, ale spíš než v první linii bude stát kus opodál. Musí být hrdý a osobitý a jistě je to člověk, který se pro klid duše občas stáhne do ústraní.  Můj tok myšlenek se zdál být nekonečný.

Sedící kancelářský kovboj si posunul klobouk víc do čela a zkřížil ruce na prsou, jako by se chtěl alespoň v duchu na chvíli vzdálit. Nerad se dívám lidem do očí, a tak je většinou nesleduji, ale na tohohle kovboje mi zrak vytrvale sklouzával. Z nějakého důvodu jsem se na něj doslova nemohl vynadívat. Když už jsem po něm šilhal asi po sté, v duchu jsem se začal kárat, že jestli toho nenechám, budu vypadat jako úchyl. Sice se mi po téhle pohrůžce podařilo odvrátit, ale pořád jakoby sem ho viděl přímo před očima. A takhle jsem tam s těkajícíma očima stál, dokud souprava nedojela na konečnou.

Muž svižně vystoupil a podařilo se mu halou prosvištět tak obratně, že se mi v mžiku ztratil. Chvíli jsem cestou k mému studentskému domovu ještě přemítal nad tím skvělým stylem oblékání, ale pak jsem toho člověka pustil z hlavy a do dalšího rána jsem na něj zapomněl docela. Čekal mě opět rutinní den plný onoho prý tak nezdravého jedení za pochodu a inhalování výfukových plynů a puchu čpavku v rozích ulic. A to mi chemie, prosím, nikdy moc nešla. Prostě stejný den jako včera. Ovšem co jsem nečekal, že bude do puntíku stejný.

Při odpolední cestě metrem jsem byl opět v polospánku opřený o tyč, když jsem při pohledu před sebe náhle vyjeveně procitl. Kancelářský kovboj se zjevil jako duch. Sedl si na stejné místo co včera a opět si narazil klobouk víc do čela. Ten den ale pršelo, a tak jeho plášť zdobily drobné kapky a boty přišly o svůj výsostný lesk, jak je ulepila šeď z ulic. V duchu jsem se neubránil údivu, ale tím mé myšlenky nekončily. Opět se totiž přikradla má pověstná fantazie. Přemýšlel jsem, kam asi kovboj putuje. Že by našel novou práci nebo snad milenku? Na to nevypadá, ale spousta chlapů na to nevypadá. Všechny ty úvahy mě spolehlivě zabavily na celou cestu, než souprava dojela na konečnou a všichni – jak já, tak kovboj – museli vystoupit.

A teď se zeptám: Co čekáte dál? Já na to byl docela zvědavý, ale kovboj nezklamal a další den se opět objevil. A tak to bylo pořád dokola a po měsíci ježdění metrem spolu s ním jsem byl větší fantasta než Tolkien. Chvíli jsem ze svého spolucestujícího dělal filmovou hvězdu, pak zaříkávače koní a nakonec detektiva ve výslužbě. Teprve asi po dvou měsících se mi podařilo vyčerpat snad všechny možné nápady, a tak jsem nechal kovboje konečně plavat. Vracel jsem se k němu jen v případě, že přišel s něčím novým – největší změnou byl asi nový kabát. I když od toho starého se moc nelišil. Ale to bylo už asi po půl roce, co jsem s ním sdílel společný prostor v metru.

Sem tam, když jsem chtěl dělat tajemného, představoval jsem kovboje zvědavým spolužákům, kteří se mnou občas jezdívali. Pamatuju si, jak se mi jednou někdo smál, že s takovým zájmem o lidi jsem měl jít na psychologii a ne na techniku. Upřímně jsem se tomu zasmál, ale doteď mi vrtá hlavou, jestli to ten dotyčný myslel opravdu v tak přátelském a nevinném duchu, jak to znělo. Za tu dobu ježdění s kovbojem se tedy můj charakter a životní zvyklosti nezměnily ani trochu.

Stále jsem trpěl podezíravostí vůči všemu řečenému na mou osobu a to mě někdy dohánělo pomalu ale jistě k šílenství. Chovám se pak krajně nepříjemně nebo naopak tiše až melancholicky a stále si myslím, že mě kvůli tomu lidé musí upřímně nenávidět, jak někdy zničehonic otočím. Všeobecně jsem sice považován za introverta, ale jinak veselého a dobrého společníka. A tyhle stavy nevraživosti vůči všemu mi poněkud kazí reputaci. I když je pravda, že s nimi své okolí stále překvapuju, ačkoli mám za to, že už si na ně všichni zvykli.

Tak jako tak je tu kancelářský kovboj. Jen pohled na něj mě zázračně uklidňuje, ale to asi jen proto, že si vždycky představím, jak za ním letím do Texasu na dobytčí farmu, kde mi půjčí nejlepšího koně, a já tam budu lasem přímo ze sedla chytat mladé býky. A to i přesto, že co se týče hodu čímkoli a jakkoli jsem naprostý antitalent a na koni jsem v životě neseděl.

Někdy jsem měl zase takovou náladu, že jsem měl chuť kovboje oslovit a trochu si s ním promluvit. Byl to takový sympaťák, že jsem si byl úplně jistý, že s nikým jiným bych si přece lépe popovídat nemohl. Nevím jestli díkybohu nebo bohužel, ale nakonec jsem se vždycky probral ze snu a mlčel stejně zarytě jako on na svém místě u dveří.

Možná právě díky osobě kovboje jsem začal hlouběji přemýšlet nad významem slova sympatický. Co to vlastně je za substanci, která dělá lidi zajímavé a přitažlivé pro okolí? Bylo to zvláštní – já přece kovboje vůbec neznal, ale přesto jsem mu věřil jako nejlepšímu příteli. I když co jsem mu měl věřit, když jsme se nikdy ani nepozdravili? Pokud jsem většinu lidí na ulici považoval za krajně nedůvěryhodné osoby, které jsem podezříval ze všech sedmi hříchů zároveň, pak kovboj byl pro mě ztělesněním dobroty tak čiré jako jablonecký křišťál. Bez obav bych tomuhle člověku, jak se říká, vyblil celý život.

V těchto úvahách jsem trávil celý rok každou cestu metrem tam a zpátky. Občas mi rozprávky s mou bloudivou myslí přemohly i na přednáškách. Kovboj byl schopný úplně zbořit mou soustředěnost a několikrát se mi stalo, že jsem se dokonce načapal, že už několik minut neslyším jediné slovo, přestože docent hlasitě vykládá. Někdy mě po návratu do reality dokonce překvapila samotná skutečnost, že sedím v přednáškovém sále. Jindy jsem na kovboje pro změnu ani nepomyslel. Vypsat tu ale všechny mé myšlenkové pochody by bylo na několikadílnou románovou ságu.

Tudíž přejdu k tomu, co se stalo někdy na konci roku – tedy roku studijního. Jel jsem metrem na kolej jako vždy ve stejný čas a jako vždy s kovbojem. Tyto jízdy se pro mě staly už tak běžnou záležitostí, že se na mě počali projevovat jakési typické prvky usedlosti. Cesta metrem už měla svůj pevný řád – měl jsem své místo a ostatní lidé též, nastupoval jsem v tolik a tolik, těmihle dveřmi, vždycky jsem se opřel o tyč a vždy si druhou rukou přidržoval popruh batohu.

Byla to nepsaná pravidla života, a kdo je porušil, ten si to u mě rozházel. Dokonce jsem se několikrát přistihl, jak podezíravě hledím na lidi, které jsem v soupravě nikdy neviděl. Za to kovboj k tomu jsem neměl výtku. Jeho časový plán byl dokonale stálý. Jakoby z místa, na kterém v metru sedával, byl cítit určitý respekt a nikdo jiný než kovboj si na něj nesedal. Jen výjimečně mu nějaký neznaboh místo zasedl a kovboj musel jít o kus dál. A těm lidem jsem to pak měl vždy za zlé.

Tento den byl stejný, zpočátku ničím výjimečný. Kovboj obsadil své obvyklé místo a tiše seděl, občas pokoutně vyhlédl z okna. Na konečné se sebral a jako vždy tryskem zmizel. Já jsem šel jako obvykle až po něm a býval bych nejen šel, ale i odešel, ale denní rutinu narušila zářivě zelenožlutá plastová složka na sedadle, kde kovboj ještě před chvíli seděl.

V takových složkách se většinou nenosí obyčejné papíry, tak jsem si řekl, že by bylo nanejvýš slušné mu ji vrátit. Tak jsem ji popadl a vyskočil na nástupiště. Moc dlouho jsem ale otálel. Kovboj byl dávno v trapu. Nějakou dobu jsem tak bloudil metrem a následně jeho okolím a doufal, že ho přeci jen někde zastihnu. Nakonec jsem se při pohledu na hodinky rozhodl, že složku zítra vezmu sebou a kovbojovi ji předám v metru, kde se zítra určitě jako každý den potkáme.

Byl jsem s tou myšlenkou velice spokojený, a tak jsem již v naprostém klidu došel na kolej, kde jsem složku odložil na stůl, a jal se studovat povinnou technickou literaturu. Ani jsem nebyl zvědavý, co ve složce je. Proč se o to taky zajímat? Určitě to bude něco pracovního či podobně nezáživného a já sice od mala měl rád tajemno, ale zvědavosti mi z hůry moc naděleno nebylo.

Ráno jsem tedy popadl batoh, složku a vydal se na svou každodenní pouť. Jak den utíkal, na složku v batohu jsem postupně zapomněl a až když jsem kráčel po starých poplivaných schodech do metra, zjevil se mi můj plán. V tu chvíli jsem se lekl sám sebe. Včera mi to přišlo tak jednoduché, ale teď jsem ani nevěděl, jak to kovbojovi vlastně říct. Vybájil jsem si o něm tolik, že jsem najednou netušil, jak se k němu mám vlastně chovat. Do soupravy jsem tedy nastupoval ve značném rozechvění a doufal, že se to nějak udělá.

Vytrvale jsem zíral na dveře a čekal, kdy se rozevřou a projde jimi on. Ale ony se jen zavíraly a otvíraly jako hladová ústa, která stále nedostávají své vytoužené jídlo. Nervozita mě opouštěla a místo po ní přebíral strach. Co když se neobjeví? Co budu dělat? Půjdu prostě domů a zítra to zkusím znovu? Nic jiného mi nezbývá. A ani nezbylo.

Dojel jsem na konečnou a mátožně vystoupil. Po kovboji ani vidu ani slechu. No tak dobrá, řekl jsem si, tak zítra. Jenže ani další den se kovboj neukázal. Říkal jsem si, že se nic neděje, že třeba onemocněl, i když kdo by byl teď v tomhle období nemocný? A tak jsem takhle jel už pátý den a stále bez úspěchu. Bylo pondělí a já doufal, že kovboj se o víkendu vyleží z té fiktivní nemoci, ale asi ho přejelo auto a leží na JIPce. Jinak jsem si jeho nepřítomnost nedokázal vysvětlit.

Zmučeně jsem doputoval na kolej a zhroutil se na postel.

„Tak co, už tam byl?“ ozval se můj spolubydlící Viktor, kterému holky neřeknou jinak než Vikyn. Jen jsem zmučeně zakroutil hlavou. „Tak se na to vykašli,“ odvětil, „Už ses díval, co v tom je?“

„Ne,“ odpověděl jsem mu prostě. Nechtěl jsem mu tu rozvádět nějaké teorie o právu lidí na soukromí, neboť Viktor nebyl jedním z těch, kteří by to příliš chápali.

„No tak se na to podívej, ne?“ obracel oči vsloup, „Hele, jestli je to vážně jeho, tak tam třeba může být nějaká adresa, kde dělá, nebo tak.“

Po tom hlubokomyslném proslovu odešel, aby si trochu zabrnkal na kytaru a potrápil tak všechny, kdož sousedili alespoň jednou stěnou s jeho pokojem. Chvíli jsem jen zamyšleně ležel, než mi došlo, na jak geniální a prostý nápad můj spolubydlící přišel. Nechápal jsem, že mě to nenapadlo dřív. Vytáhl jsem složku z tašky a otevřel ji.

Spodní ret jsem skousnul se zvláštním očekáváním, že konečně rozřeším tenhle detektivní případ. Očima jsem přejel první stránku. Zakousnutý špičák mi ale rázem sjel ze rtu zpátky do pusy. Co jsem si v tu chvíli pomyslel? Nic. Jediné, co jsem ve své študácké hlavě měl, bylo prosté a naprosto spontánní: Co?

Mezi změtí písmen typu Times New Roman bylo tučným Arialem vytištěné mé jméno. Zarovnané doprostřed v samostatném řádku na vrchu papíru. Netrvalo dlouho a moje lačné oči už létaly po řádcích jako ti motýli přesedající z kytky na kytku. Přečetl jsem všechno. Do poslední věty, slova i hlásky. Všechno. Něco i dvakrát. Něco snad pětkrát, jen abych měl jistotu, že je to tam vážně napsané. Seděl jsem nad tím do noci. Nějakým zázrakem mě za celou tu dobu dokonce nikdo nevyrušil. Byl jsem celý večer jako v transu, a dokud jsem únavou konečně k ránu neusnul, vířilo mi v hlavě tolik myšlenek, že jejich číselný počet dosahoval astronomických výšin.

Byl jsem jako na jehlách. Měl jsem nutkání jít a něco udělat, ale zdravý rozum mě nutil zůstat v posteli a netoulat se noční Prahou. Nakonec jsem mu za to i děkoval, neb jsem ráno doznal, že se mi tok myšlenek už trochu ustálil na únosnou hranici 2 ptákoviny za minutu a prvotní šok, zdá se, tedy opadnul. A tak jsem se cestou do školy zabýval větnou skladbou, abych pak někde v půli přednášky vyplodil krátký vzkaz.

Dobrý den,

Se zveřejněním všech materiálů souhlasím a schůzku přijímám. Máte mě skutečně dobře přečteného.

Váš „pokusný objekt“

Ten podpis mi přišel jako docela dobrý nápad. Stejně až příliš dobře ví, o koho jde. Potom jsem zašel za Tomášem. Chodil jsem s ním na základku, pak se někam odstěhoval a já šel na gympl. Od té doby jsme se neviděli. O to víc mě překvapilo, když jsem zjistil, že se mnou nastupuje na obor. Je to příjemný potkat starý dobrý známý, který už jste dávno pokládali za ztracený.

Takže sem šel teda za ním a milostivě ho poprosil, zda by mi můj dopis nemohl doručit na místo, když tam má dneska cestu. Tak rozvážně se na mě díval a pak do mě začal rýpat, že jestli nechci jet s ním. On Tomáš totiž ze záliby jezdí na veřejné přednášky na téma psychologie v praxi. Konají se jednou za čas stále na stejném místě na ústavu. On je do toho bádání nad lidským chováním docela ponořený. Vždycky vypráví, jak je to vlastně neuvěřitelném obor a co se díky tomu dá všechno zjistit o lidech a jak to dovede být prospěšný.

Krom toho je to pro něj takové odreagování od techniky, kterou studuje, a o to víc nad tím vším vlastně tak užasne. Ale co říct, nakonec mě přemluvil. Argumentoval mi tím, že i když se tam musíš hlásit dopředu, tak o tu jednu židli je tam neubude, a že dneska je přednáška na téma Lež má krátké nohy a že to bude určitě zajímavý a že já stejně celé odpoledne určitě nic nedělám. No odmítněte to nadšenému kamarádovi ze základky?

Tak jsme tam nakonec opravdu dorazili. Svůj vzkaz jsem nechal na vrátnici, jak bylo dohodnuto, a šel s Tomášem na tu jeho bájnou besedu. Když jsme po dvou hodinách odcházeli, tak se mnou nadšeně cloumal se slovy: „A bylo to supr, ne?“ Jen jsem kýval, ale měl pravdu.

Když jsem byl malý, myslel jsem, že všechno vím. Pak jsem procitl a zjistil, že vlastně vím jen půlku pravdy a teď najednou zjišťuji, jak tu pravdu objevit a jak s ní naložit. A o to víc jsem se těšil na zítřejší schůzku.

Po škole jsem hned běžel do parku. Stačil jediný pohled, abych přehlédl všechny lavičky a se slovy: „Dobrý den, tak jsem tady,“ jsem došel k té správné. Na té seděl kovboj. Měl zase svůj klobouk, jen ten plášť už nosit nemusel, protože Prahu ovládala letní horka. Zdvořile vstal, potřásl mi rukou, řekl, že ho moc těší, a ať se prý ptám na cokoli, co mě zajímá. Tak jsem z batohu vytáhl složku s mým jménem a bádal kde začít.

Ptal jsem se ho, jak zjistil, že nemám rád salát ve sladkém nálevu, co mám proti Applu, proč nosím to zelený tričko, i když už je mi těsný, a taky kde bydlím. Bylo to neuvěřitelný, ale na všechno měl odpověď. Když jsem se s ním loučil, ptal jsem se sám sebe, jestli jsem se opravdu dotázal na vše. Když jsem mu pak onu osudnou složku podával, řekl, ať si ji nechám. A je vlastně dobře, že mi to řekl. A co že v ní vlastně bylo? Všechno.

Všechno o mně na co si jen vzpomenete. Byl to můj život nahňácanej na dvacet šest A4 a ta dvacátá sedmá byl průvodní dopis a dvacátá osmá úvodní stránka. Ta složka obsahovala vše, co se kovboji za rok ježdění metrem podařilo zjistit o mé osobě. Co nezjistil z metra, dohledal na internetu. Celý rok jen chodil a sbíral informace o mně. A proč? Byl to pokus, vědecký pokus. Chtěl zjistit, zda je možné stát se špionem na poloviční úvazek, ale za to s dobrými výsledky. Alespoň takhle mi to řekl.

Byl jsem pokusný králík. Náhodná osoba z ulice, která padla do bloudivých rukou vědy. Kovboj byl přenášejícím na filozofické fakultě. To jsem se dozvěděl od Tomáše až později. Na ČVUT se vykašlal a šel studovat psychologii. Je trochu přelétavý, tak nevím, jestli mu to vydrží. Když se dozvěděl o tom, jaký pokusy na mě kovboj páchal, začal mi vyčítat, že jsem mu o tom nikdy neřekl. A doteď o tom vlastně neví skoro nikdo. Byl z toho nadšenej, ne-li přímo unešenej. Říkal, že mám hrozný štěstí, že jsem mohl být součástí takovéhle psychologie v akci. Já vím jediný - že mě to poučilo.

Tu složku pořád mám. Je na polici vystavená tak, abych ji vždycky viděl. Připomíná mi, že je hloupé vidět za lidmi okolo vás zločince, kteří za každým slovem skrývají zlé úmysly. Protože nikdy nevíte, kdo je ten, co vás v tu chvíli doopravdy sleduje. Ve skutečnosti nikdy nepoznáte, co má ten druhý vlastně v plánu a i to, co se vám zdálo jako naprosto nevinné, se může změnit ve smrtící zbraň. Nebezpečí číhá prostě všude a nejvíc tam, kde ho nečekáte, jak hlásají plakáty na béčkové americké filmy. A tak má člověk o důvod víc nechat to všechno plavat. Proč se zabývat tím, co mají lidé za lubem, když jim do hlavy stejně nikdy neuvidíme? Berme slova, tak jak jsou vyřčená, málokdo totiž dokáže skutečně dobře předstírat. A když zvládneme slyšet jen to, co je řečeno, život bude najednou snazší. A jakože ten můj teď opravdu je.

Hodně jsem od té doby změnil své myšlení. Vůbec jsem tak nějak překopal základní stavební kameny mé filozofie. Díky té složce už nemám tendence podezírat lidi za úplně obyčejná slova ze skrytých úmyslů. Je to prostě zbytečná ztráta času. Sice nevím, jestli někdo tu mojí změnu zaregistroval, jestli někoho těší, ale já doufám, že ano. Připadám si prostě jiný, bezstarostnější. A když to vím já, tak co víc si přát? Člověk musí být spokojený sám se sebou. A když mi náhodou přelítne přes čenich mrak, tak se sejdu s kovbojem.

Stále se občas vídáme. On je můj neplacený psycholog. Dáme si něco k pití a rozebereme ten problém tak důkladně, že se dostaneme někam úplně jinam, nebo přinejmenším přijdu na to, že všechno stejně tak i tohle má řešení. Ve svým oboru je kovboj prostě třída. A když mám pak pro změnu dobrou náladu, tak za ním taky zajdu. Přeci jen není od věci přátelské popovídání. Zvlášť s někým kdo o vás ví všechno.